Ochrana člověka za mimořádných událostí: 3. díl - Metodika simulací
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Ochrana člověka za mimořádných událostí: 3. díl - Metodika simulací
4,0 (4 hodnocení)
Jak jsme uvedli již v předchozích dílech tohoto seriálu, snažíme se při výuce umožnit žákům co možná nejvíc nácviku, aby si upevnili probranou teorii. Vrcholem takové výuky jsou simulace. Jde o napodobení reálné mimořádné události, při které žáci hrají jak osoby zasažené mimořádnou událostí, tak osoby tuto událost řešící. Po skončení simulace následuje reflexe a vyhodnocení jejího průběhu.
Smyslem metody simulace je zažít atmosféru nebezpečí a zdravého stresu (při nulové míře objektivního rizika) a v ní se pokusit správně použít postupy z předchozí výuky. Žáci si prožijí celou dobu do simulovaného příjezdu vhodné složky IZS. V životě je potom podobné situace zastihnou připravenější a žáci tak při nich zůstanou klidnější.
Metoda simulací je na našich školách poměrně nová, přitom jde o stěžejní součást kvalitní výuky témat spojených s první pomocí a přežitím vůbec. Je na místě si uvědomit, že nejde o nepovinný bonus k jinak tradiční výuce. RVP ZV mezi výstupy výslovně uvádí, že žák "uplatňuje účelné způsoby chování v situacích ohrožujících zdraví a v modelových situacích simulujících mimořádné události" (ČJS-5-5-04).
Kdo netuší, jak taková simulace vypadá, může si udělat obrázek pomocí již dříve uvedeného videa.
Cíl výuky
Smyslem simulací je procvičení a upevnění osvojených dovedností z OČMU a první pomoci. Realistické podmínky odkryjí případné nedostatky, získané zážitky spolehlivě ulpí.
Kromě specifického cíle konkrétní simulace (procvičení ošetření popálenin, posílení návyku použití rukavic, nabytí jistoty práce s improvizovaným vybavením...) lze sledovat i obecnější cíle, jako je schopnost reagovat na změnu situace, schopnost rychlého a efektivního rozhodování v krizové situaci atp.
Plánování simulace
Rozmyslíme si, jaký je vlastně konkrétní cíl dané simulace, co chceme žáky naučit, tedy které dovednosti si mají procvičit ve stresujících podmínkách. Na základě těchto cílů (a dostupných zdrojů) volíme konkrétní situaci, účastníky, druh a rozsah zranění a případné další okolnosti, které lze vymyslet ještě před začátkem učebního bloku. Ušetříme tak drahocenný čas samotné výuky a zajistíme plynulost realizovaných činností. Zvolené cíle sledujeme během všech následujících fází, od přípravy až po závěrečný rozbor. V situacích uvedených v
Vycházka do přírodního prostředí, Exkurze, Učebna v přírodě, Školní třída
Nutné pomůcky
papír a tužka na poznámky, hodinky, cvičná lékárnička, podložky pod raněné, maskovací potřeby (umělá kůže, krev atp.), další případné výukové pomůcky (resuscitační trenažér atp.), další pomůcky a rekvizity podle situace (jízdní kolo atp.)
Nejdříve žáky seznámíme se smyslem simulace, s jejím průběhem a s následujícími pravidly:
Úkolem žáků je simulovanou mimořádnou událost co nejlépe vyřešit.
Nestačí jen říkat, co bych dělal, je třeba to udělat.
Vše, co žáci vidí a slyší, je pravda, pokud jim někdo (učitel nebo dost zkušený figurant) výslovně neřekne, že je to jinak.
Zranění se mají do situace vžít - představit si, jak by se chovali, kdyby se v podobné situaci opravdu octli.
Zachránci se v situacích, které se předtím neprobíraly, nelekají (ani bezradně nezastavují s tím, že asi zrovna chyběli) – ať udělají to, co si myslí, že je v daném případě nejlepší.
Simulace bude probíhat asi 15 minut do doby, dokud ji učitel neukončí ("jako" příjezdem záchranky).
Stručně jim popíšeme místo a okolnosti, kde se následující mimořádná událost stane (např. školní zahrada, kde se zrovna nacházíme, hypotetická silnice s velkým provozem atp.).
Následně žáky rozdělíme na dvě skupiny: zachránce a zraněné. Dbáme na dostatek zachránců, aby vůbec měli šanci situaci vyřešit. Na dobu přípravy simulace (5–10 minut) je zaměstnáme. Neměli by vidět přípravu simulace, která je čeká.
Příprava raněných (instrukce a maskování):
Skupinku zraněných si odvedeme stranou, sdělíme jim instrukce, vysvětlíme situaci, podle potřeby namaskujeme utržená zranění a naaranžujeme na konkrétním místě. Maskování pomáhá navodit věrnější atmosféru (a zabere často většinu času přípravy). Podrobněji se o něm rozepisuje příslušná příloha metodické příručky.
Každému popíšeme, co se mu stalo (spadl z kola, uvízl v hořícím domě atd.).
Popíšeme mu příznaky (bolí tě ruka, nemůžeš s ní hýbat, chce se ti zvracet atd.), nakonec shrneme ještě jednou ty nejdůležitější. Nepojmenujeme přesnou diagnózu (zlomená předloktí, otřes mozku atd.).
Vysvětlíme mu, jak se jeho stav bude vyvíjet (na které ošetření reaguje zlepšením stavu, na které jeho zhoršením).
Upozorníme, které informace má sdělit zachránci sám a které má uvést až po cíleném dotazu zachránce.
Všem připomeneme, že pro kýžený výukový efekt je třeba vše co nejvěrněji zahrát (úpění a nářek doporučujeme vyzkoušet nanečisto předem a případně jít příkladem).
Příprava zachránců (instrukce a materiál):
Skupinku zachránců poté uvedeme do nastávající situace (hořící dům, havarované auto...), sdělíme jim instrukce a rozdáme případný materiál (lékárničku, pokud není zakomponována do prostředí apod.). Neřekneme, co se přesně stalo, to by měli zjistit sami.
Popíšeme jim, jaké mají prostředky k záchraně (co mají s sebou, veškeré vybavení auta atd.).
Připomeneme, že pokud chtějí někam telefonovat, řeknou to nahlas (včetně čísla) a budou simulovat rozhovor s učitelem.
Zdůrazníme vážnost situace, snažíme se navodit přiměřenou atmosféru.
Průběh simulace
Na náš pokyn zachránci zahájí samotnou akci. Dorazí na místo, zjišťují situaci a podnikají potřebné kroky k záchraně zraněných. Samotná simulace trvá 10–15 minut dle vývoje situace (a včasnosti zavolání o pomoc). Mezitím bychom měli plnit následující úkoly:
Necháváme simulaci volný průběh – zasáhneme pouze v případě, že se žáci budou vzájemně ohrožovat, nebo pokud bude třeba (z logiky věci) ovlivnit chování některého zraněného (např. dlouho neošetřený krvácející ztratí vědomí – a to nejlépe tak, že mu to pošeptáme).
Sledujeme průběh a popřípadě si zapisujeme informace o chování žáků k následnému shrnutí simulace – podnětů bude opravdu spousta.
Hrajeme operátora při simulovaných tísňových telefonních hovorech. Ukázky dobře vedených hovorů jsou uvedeny na konci metodické příručky.
Ukončíme simulaci buď příjezdem záchranky, nebo po uplynutí limitu.
Jestliže byla přivolána pomoc, simulace končí jejím příjezdem (po 6–15 minutách, dle zvoleného prostředí a obtížnosti). Hrajeme její personál, každého zraněného si jednotlivě převezmeme – necháváme si postupně ukazovat nejvážnější případy a ptáme se na základní informace k jejich stavu). Zranění tím zároveň vystupují ze svých rolí.
Jinak oznámíme konec simulace po vypršení časového limitu (a při následném shrnutí neopomeneme zjistit, proč ta pomoc nepřijela).
Navíc sledujeme:
Zajišťování bezpečnosti zachránců (např. použití rukavic atd.).
Včasné zavolání pomoci.
Udržování alespoň trochu rozumného pořadí ošetřování raněných.
Zjišťování okolností události od jejích účastníků.
Základní plánování (dost místa na stabilizovanou polohu, shlukování raněných pro lepší přehled atp.).
Práce v týmu – komunikace, rozložení sil (např. střídání u resuscitace).
Důvěryhodné herecké výkony (abychom mohli vyzdvihnout ty příkladné).
Zapojení lehce raněných do řešení situace, pokud jsou k užitku.
Reflexe
Po skončení akce je naprosto klíčové se k průběhu simulace vrátit a vše si znovu projít a vyjasnit (všichni zúčastnění se postupně vyjadřují k prováděným činnostem a jejich důsledkům při záchranné akci). Podstatným aspektem reflexe (zpětné vazby) je také uklidnění emocí.
Reflexe zvyšuje výchovný a vzdělávací vliv simulace – bez tohoto zastavení by se výuka OČMU mohla snadno stát jen mělkou zábavou pro žáky. Napoprvé může průběh reflexe působit dost beznadějně, ale stejně jako v případě simulací, i tohle je otázka zkušenosti a cviku.
Bezprostředně po skončení simulace se s žáky posadíme do kroužku v příjemném prostředí bez hluku nebo jiných rušivých podnětů. Vysvětlíme, co se chystá a jaký to má smysl – že by si žáci měli z celé akce odnést poučení (a dobrý pocit, přinejmenším z toho poučení). Stručně stanovíme vhodná pravidla, přiměřená vyspělosti kolektivu (mluví jen jeden, slušně a bez osočování nebo posmívání, kritika je na místě, ovšem konstruktivní, nehodnotí se emoce druhých apod.).
Při reflexi simulace máme neustále na zřeteli její následující cíle:
Věcný cíl – žáci by si měli upevnit správný postup při záchraně, shodnout se na něm a chápat ho v rámci postupu jak ZÁPOLÍM.
Žáky pozitivně motivovat k pomoci sobě i druhým v nebezpečných situacích (neměli by se bát udělat první krok k záchraně a alespoň zavolat IZS).
Žáci by měli odcházet s přesvědčením, že důležitých věcí, které je třeba udělat, je málo, a že jsou jednoduché.
Prevence (zjistit, jak se dalo události předejít).
Posílit sebedůvěru žáků.
Vzbudit v žácích pocit zodpovědnosti.
Žáci by měli pochopit, že ne každého zraněného zachráníme (někteří lidé umírají), my pouze zvyšujeme jejich šanci na přežití.
Ukázky vhodných otázek a další náměty pro vedení účinné reflexe jsou uvedeny v příručce. Zásady vedení reflexe jsou stejné jako při každé jiné vzdělávací aktivitě. Jen je třeba brát v úvahu, že téma (zranění a umírající lidé) může působit poněkud silněji, než např. obvyklé hry „na rozvoj týmové spolupráce“.
Reflexe
Při prvních simulacích se stav zraněných často rapidně zhoršuje a při závěrečné reflexi by se ticho dalo krájet. S každou další simulací ovšem dochází k viditelnému zlepšení. Spolu se žáky získává důležité zkušenosti i učitel.
Jiná cesta ke zkušenostem je účast v kurzu, který je veden odpovídajícím způsobem. Ptejte se, kolik času kurzu je věnováno poslechu, kolik nácviku a kolik simulacím. Osobně mohu doporučit kurzy Sorudo a ZDrSEM, jistě se ale najdou i další kvalitní kurzy využívající zážitkovou pedagogiku.
Není důležité si hned napoprvé volit složité cíle a obtížné situace. Důležité je začít, klidně i jen jednoduchým dílčím cvičením, kde už se objeví nějaká práce se simulovaným kontextem. Přidávat lze postupně, v souladu se stoupjící úrovní učitele i žáků.
Metodická příručka k tomuto tématu poskytuje řadu dalších detailů a praktických rad.
Literatura a použité zdroje
CHROMÍKOVÁ, Dana; PRIMAS, Martin; LESSNER, Daniel. Metodická příručka k výuce tematiky Ochrana člověka za mimořádných událostí na 2. stupni ZŠ. Pardubice: Občanské sdružení JAK?, 2008. 112 s. ISBN 978-80-254-2300-4.
