Ochrana člověka za mimořádných událostí: 2. díl - Teoretická východiska
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Ochrana člověka za mimořádných událostí: 2. díl - Teoretická východiska
4,3 (3 hodnocení)
Uvést ještě tenhle detail? Zopakovat probrané, nebo přejít k nácviku? Použít správný odborný termín a řádně ho vysvětlit, nebo situaci zjednodušit? Mám věnovat větší pozornost nepravděpodobné katastrofě, nebo častější, ale ne tak vážné události? Pokrýt raději více látky méně důkladně, nebo naučit nejdůležitější základy, ale pořádně? A které jsou ty základy? Co je tím jádrem, které si má žák udržet, když zapomene vše ostatní?
Naléhavost těchto ve škole běžných otázek vzroste, když si uvědomíme, že svým rozhodnutím můžeme doslova zachránit život — nebo taky ne. Navíc někteří z nás, kteří OČMU učíme, k tomu nemá odborné a často ani aktuální vzdělání.
V dnešním dílu seriálu o výuce Ochrany člověka za mimořádných událostí (OČMU) se budeme věnovat teoretickým východiskům výuky, která by měla pomoci s řešením výše nastíněných otázek. Seriál vychází z metodické příručky[1]. Smyslem následujících úvah je dát solidní podklad pro promyšlená rozhodnutí každého učitele co, kdy, kde a jak učit. Vždy bychom si totiž měli umět odpovědět na otázku "Proč právě takto?"
Povaha učiva a cílů výuky se v OČMU leckdy významně liší od toho, na co jsme zvyklí z ostatních předmětů. Pokusím se být stručný, a nebudu mít nikomu za zlé, když se k tomuto dílu vrátí později, až mu na základě dílů příštích vyvstanou otázky.
Co si mají žáci odnést
Systematická výuka se vždy odvíjí od stanovených vzdělávacích cílů. V našem případě stojí v první řadě samozřejmě osvojení vědomostí, dovedností a návyků potřebných k ochraně člověka za mimořádných událostí spolu s rozvojem klíčových kompetencí. Kromě dovedností a kompetencí ovšem pracujeme s několika dalšími obecnými principy, které by žáci během výuky měli přijmout za své. Každý následující odstavec by měl začínat slovy „Tohle je velmi důležité...".
„Neztratit hlavu!"
Naprosto zásadní pro zvládnutí mimořádné události je rozvaha. Především ta omezí následky případné neznalosti postupů pro konkrétní situaci (ještě lépe zafunguje v kombinaci s následujícím bodem). Zpracovali jsme proto postup „ZÁPOLÍM", který podrobněji představíme v některém z příštích článků. Je to užitečná obecná osnova, která na základě jasně daných priorit provádí mimořádnou událostí. Tím předchází panice a tedy i dalším škodám. Kromě zatím uvedeného bychom k tomuto bodu zařadili také posilování myšlení v souvislostech, uvědomování si rizik a následků svého jednání a zvažování priorit na základě podloženého názoru. Tím už se plynule dostáváme k dalšímu bodu.
Podstatným nedostatkem obvyklých způsobů, jak učit základní postupy OČMU, je opomíjení motivace. Žák, který chápe princip probíraných dovedností, si je mnohem snáz osvojí a také si je případně po i letech mnohem snáz vybaví — a to proto, že dávají smysl. Také si lépe poradí s množstvím protichůdných pouček, protože si bude schopen udělat názor podložený konkrétními zkušenostmi a představami. V nepřehledné situaci bude mít mnohem vyšší šanci se zorientovat, rozhodnout se pro jedno z možných řešení a vědět, proč zvolil právě to. Bude umět zvažovat priority při řešení mimořádných událostí (kterého zraněného dříve ošetřit, čí bezpečnost je důležitější atd.).
„Nejlépe zvládnutá mimořádná událost je ta, ke které vůbec nedošlo."
V rámci výuky chceme žákům vštípit, že je mnohonásobně výhodnější problémům předcházet, než je řešit. Přestože je tento bod vystižen dvěma větami, považujeme ho za jeden z nejdůležitějších.
„Nejdůležitější věci jsou prosté."
Učíme základní, efektivní, logické a přirozené a tedy i jednoduché principy a postupy. To nám umožňuje pracovat s tezí, že nejdůležitější věci jsou prosté, a tím motivovat žáky k zapojení do řešení mimořádných událostí, se kterými se setkají. Dílem jde pochopitelně o trik — to složité (a méně důležité) jsme prostě zahodili. Jsme ovšem přesvědčeni, že pro laiky je to přínosem.
„Já udělám to a ty zas tohle, spolu to dokážeme."
Pro úspěch a smysluplnost výuky OČMU je v žácích třeba posilovat sebedůvěru a zodpovědnost (za sebe a své konání, za majetek, životní prostředí...), motivovat je k pomoci a probouzet v nich potřebu vlastní aktivity. Přijetím takového moderního postoje z žáků mimo jiné vyrostou potřebné pozitivní vzory pro ostatní obyvatele.
Jak chceme požadavky splnit
Na základě výše uvedené specifikace jsme uvažovali, jak požadovanou výuku zrealizovat. Vyvodili jsme následující postupy a ideje — jsou základními kameny a jednotícími prvky všech učebních činností, uváděných dále v příručce. Pro úspěch metodiky je považujeme za klíčové a stavíme na nich.
„Proto!"
U všech skutečností a postupů důsledně ukazujeme funkčnost a motivaci. Přirozeně to navazuje na požadavek pochopení principů učiva. Vysvětlujeme důvody proč, kdy, jak a co děláme. Využíváme znalostí z ostatních předmětů (čímž zároveň ukazujeme možnost jejich využití). Důraz na pochopení postupů posilujeme i v následujícím bodě.
„Přijď na to sám, vzpomeneš si i příště."
Není reálné žáky připravit na všechny situace. Na základních příkladech nejobecnějších postupů je proto ve skutečnosti učíme „poradit si". Tím, že žáci zkouší vše objevovat, prověřovat, odvozovat a zdůvodňovat samostatně, získávají dovednosti nutné pro rozumné posouzení nové (ve škole neprobírané) situace. Necháváme je prožít uspokojivý pocit odhalení správného řešení. Po živé a bohaté diskuzi, ve které zazní i mnohé protichůdné myšlenky, je důležité sjednocující a upřesňující shrnutí vyučujícího. Snažíme se nenechávat otevřené otázky.
„Udělej to vlastníma rukama, neboj se, nejen chybami se člověk učí."
Aby si žáci potřebné dovednosti skutečně osvojili, je nezbytný praktický nácvik. Proto si všechny nabyté znalosti prohlubují a upevňují co nejvíc naživo. Pokud v průběhu výuky vyjde najevo, že mají žáci v něčem mezery, nespokojíme se se slovním zopakováním — je nutné to také znovu procvičit. V reálu pak ruce budou vědět, jak a co mají dělat, což přispěje ke klidu všech zúčastněných.
Výuka s důrazem na praxi je navíc pro žáky zábavnější a sami ji shledávají jako smysluplnější, což pozitivně ovlivňuje jejich zaujetí a motivaci. Tím to ovšem nekončí — osobní zážitek např. s resuscitačním trenažérem rozhodně efekty výuky ovlivní pozitivně, ovšem tentýž zážitek zasazený do kontextu konkrétní mimořádné události a atmosféry přiměřeného strachu zvyšuje kvalitu výuky o několik řádů. Důležitým pilířem předkládané metodiky jsou proto simulace typických, ukázkových situací. Použití zážitkové pedagogiky bude věnován jeden z příštích článků.
„Znovu, znovu a ještě znovu!"
Brilantnost dosud naznačených idejí ještě úspěch nezaručuje. Nesmíme zapomínat, že přes veškerou snahu všech zúčastněných pravděpodobně nedojde k výchovným změnám napoprvé. Mozek tak prostě nefunguje. Proto jsme do tohoto výčtu zařadili i myšlenku opakování probrané látky. Jakmile se v průběhu výuky ukáže, že žáci mají v něčem mezery, nenecháváme to tak. Dokud je to možné, zkoušíme k věci přistoupit z různých úhlů pohledu a s látkou pracovat různými cestami (slovem, písmem, obrazem, činem...). Vzhledem ke značné redukci a zjednodušení probíraného obsahu (a přizpůsobení věku žáků) by k tomu měl být dostatek času.
K uvedeným myšlenkám jsme se vraceli při nastavování konkrétních výukových cílů a aktivit. Pochopitelně se nejedná o jedinou možnost. Jsme ale přesvědčeni, že rozmyšlení uvedených otázek je podmínkou kvalitní výuky OČMU.
Literatura a použité zdroje
CHROMÍKOVÁ, Dana; PRIMAS, Martin; LESSNER, Daniel. Metodická příručka k výuce tematiky Ochrana člověka za mimořádných událostí na 2. stupni ZŠ. Pardubice: Občanské sdružení JAK?, 2008. 112 s. ISBN 978-80-254-2300-4.
