Odborný článek
Nebezpečí vynucování otevřenosti podle Veletsianose
Seriál
OER ve výzkumu a praxi škol
- 1.Nebezpečí vynucování otevřenosti podle Veletsianose
- 2.Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být
Seriál
Článek na základě reakcí na přednášku profesora vzdělávacích technologií z University of Texas George Veletsianose o využívání online prostředí sociálních sítí učiteli vyvrací tvrzení o nátlaku vnucujícím otevřenost i těm, kdo o ni nestojí.
Učitelský spomocník se dlouhodobě snaží v rámci teorie konektivismu prosazovat politiku otevřenosti, sdílení a volné dostupnosti výukových materiálů (Vliv volné dostupnosti materiálů na školství) nebo celých kurzů (Masivní otevřené online kurzy). Dá se říci, že se z tohoto přístupu pomalu stává celosvětové hnutí s přímými důsledky pro školství (Disrupce vzdělávacího systému podle Siemense a Karnjanaprakorna). Mnoho odborníků předpovídá, že nás čekají velké změny, které se dotknou každého žáka i učitele. Vycházejí přitom z přesvědčení, že se podaří prosadit systém celoživotního vzdělávání v otevřeném online prostředí, kde je každý ochoten sdílet své myšlenky s kýmkoli. Představa to je velmi lákavá. Zdá se, že by mohla pomoci řešit celou řadu palčivých problémů současnosti. Pohled na realitu nás ale zatím spíše utvrzuje v obavě, že se také může jednat jen o naše zbožné přání. Asi je na místě neočekávat, že otevřenost bude okamžitě ochoten přijmout za svou každý. Proto je třeba se ptát, co je příčinou poměrně časté neochoty nejen našich učitelů sdílet své poznatky, zkušenosti, výukové materiály apod.
Jedním z těch, kdo se touto problematikou zabývají na vědecké úrovni, je profesor vzdělávacích technologií z University of Texas George Veletsianos. Měl jsem příležitost se s ním virtuálně potkat v rámci velmi zajímavého dlouhodobého MOOC kurzu Change 2011 vedeného našimi již mnohokrát osvědčenými inspirátory Stephenem Downesem, Georgem Siemensem a Davem Cormierem. K tomuto kurzu se jistě brzy vrátím podrobněji. Zatím se podívejme alespoň na týden 33, kdy zde měl přednášku George Veletsianos. Její název byl Scholars’ participation and practices online. Přiznávám, že mám problém, jak do češtiny jednoduše převést anglické slovo scholar. V původním významu je to nejspíše učenec, znalec určité problematiky na vědecké úrovni působící typicky jako vysokoškolský učitel.
Georgeův výzkum se sice zabývá pouze online aktivitami učitelů vysokoškolských, my se ale pokusíme jeho myšlenky vztáhnout i na ostatní. Jeho cílem je odpovědět na tyto 3 otázky: 1. Jak učitelé využívají sociální sítě? 2. Jaké zkušenosti s nimi mají? 3. Jakým problémům budeme nuceni čelit, budeme-li využití sociálních sítí ve výuce zavádět?
V první řadě je třeba říci, že George Veletsianos je představitelem tradičního pojetí vědy, která se snaží experimentálními metodami popisovat existující skutečnosti a dělat na základě získaných dat závěry. Svůj výzkum realizoval tak, že prostě zkoumal praktické využívání sociálních sítí u svých 45 kolegů, z toho u 3 detailně. Zjišťoval, zda více ovlivňují technologie učitele, či naopak a dospěl k závěru, že obojí se v různých případech děje. Snažil se zjistit, jak jsou různé nástroje (blog, Facebook, Twitter) používány a zda se nějak významně liší v obsahu sdělení a cílech. Identifikoval několik hlavních všeobecných zjištění, k čemu mohou být sociální sítě učiteli dobré:
Přednáška samotná žádná velká překvapení nepřinesla. Vyvolala několik reakcí (k nimž jsou ostatně účastníci otevřených kurzů cíleně vedeni). Za nejzajímavější považuji příspěvek What is a scholar? [1] v blogu Jenny Mackness. Shrnuje diskuzi, která se během přednášky rozproudila v rámci chatu a na tabuli (kreslící ploše webinářového prostředí Blackboard Collaborate). Zde jsou některé její závěry:
A teď se konečně dostáváme k tomu, o čem chci dnes psát. George Veletsianos se v reakci na tento blogový příspěvek rozepsal o své obavě, abychom propagaci otevřenosti nevnímali příliš jednostranně a nezaváděli ji „bez kritického zhodnocení, jaký dopad může mít na praxi i na jednotlivce, kteří jsou součástí školských institucí“. Ptá se: „O jakém kritickém zhodnocení se dá mluvit u blogového příspěvku, na který nejsou žádné reakce?“ (Běžné jsou i reakce nekritické.) George se ve své vlastní kritické reakci na Jennyin blogový příspěvek docela hezky rozepsal. Pokračuje takto: „Je tu riziko, že budeme jako správný prosazovat jeden jediný názor před jinými. Freire mluví o tom, jak se z utlačovaných stávají utlačovatelé. Když přijmeme jen jeden názor bez kritického prověření použitých postupů, octneme se na stejné cestě.“
Dá se očekávat, že se s podobnými názory budeme setkávat v blízké budoucnosti docela často. Automaticky je jistě budou zastávat ti „učenci“, kteří budou mít strach, že by mohli přijít o dobré bydlo (viz Husité vědy). Přesto bychom výzvu ke kritickému pohledu na věc neměli ignorovat. Připomínka George Veletsianose je zcela legitimní. Jen je třeba ji v zárodku vyvrátit.
Začněme třeba u toho, zda lze veřejným publikováním vědecké práce získat kritické připomínky. To samozřejmě stejně jako v reálném světě závisí na tom, na koho se dotyčný autor obrátí. V oboru vzdělávacích technologií je dnes zcela běžné publikovat práce pod licencí Creative Commons. Naprostá většina autorů svou práci již v zárodku sdílí s kolegy a žádá je o kritické připomínky. To vše se samozřejmě odehrává prostřednictvím sítě. Online podporu takového otevřeného sdílení začínají nabízet i různé specializované portály – za všechny třeba Academia.edu, Public Knowledge Project nebo Sherpa.
George Veletsianos se odvolává na Paula Freire. To je známý brazilský didaktický teoretik, představitel kritické pedagogiky. Dovolil jsem si příslušný citát najít: „Ti učitelé, kteří nechápou výuku jako dialog a místo toho trvají na vynucování svých rozhodnutí, žáky neřídí, ale manipulují je. Neosvobozují je, ani nejsou osvobozováni - utlačují.” (Paulo Freire, Pedagogy of the Oppressed).
Veletsianos nás tím chce upozornit, že si musíme dávat pozor, abychom to s vnucováním otevřenosti ostatním nepřehnali natolik, že by naše snaha mohla být někým vnímána jako manipulace či dokonce útlak. Dá se říci, že toto vyjádření vyvolalo menší lavinu dalších reakcí. Jenny Mackness mu věnovala nový článek Scholarship and the 'Tyranny' of Openness [2] a reagoval i Stephen Downes, a to takto:
„Opravdu se snažíme vnucovat hodnoty otevřenosti, sdílení a online vzdělávání bez kritického ověření, jaký dopad to bude mít na praxi? Nikoli – a hned ze dvou důvodů. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Budete-li se chtít vrátit k tradičnímu strukturovanému formálnímu vzdělávání, které vás bude stát nemalé finance, najdete tisíce institucí, které vám rády pomohou. Tím druhým důvodem je skutečnost, že otevřenost je produktem kritického ověřování funkčnosti sociálních sítí. Má-li být sociální síťové propojení lidí úspěšné, musí být založeno na takových principech, jako je autonomie, otevřenost, interaktivita a různorodost. Prosazujeme je nejen proto, že sami chceme, ale také proto, že máme důkazy o jejich přínosu.“ [3]
Právě přínosy otevřenosti se snažili přehledně zdokumentovat třeba zrovna účastníci nedávné nekonference Open Education Summit, kteří v rámci brainstormingu vytvořili wiki stránky Benefit of Openness in Education. Vyberu jen několik ze sebraných přínosů: zlepšuje dostupnost vzdělání, umožňuje se vzdělávat pořád, odstraňuje sociální bariéry, snižuje cenu, usnadňuje spolupráci, zvyšuje transparentnost, podporuje inovace, posiluje nezávislost (např. na korporacích), nabourává existující systémy.
Stále více se ukazuje, jak internet ovlivňuje i metody vědecké práce. Třeba zrovna na výzkumu George Veletsianose je hezky patrné, jak mohou být tradiční metody pozorování reality někdy zbytečné. Zjistit takovým výzkumem to, co stejně všichni vědí, nemá valný smysl. Ano, učitelé na všech úrovních zcela jistě budou používat online nástroje pro komunikaci a sdílení nápadů i materiálů. Kolik procent je to dnes, není důležité. Má-li Stephen Downes pravdu a taková otevřenost vede skutečně k lepším výsledkům, pak se jistě prosadí sama.
Je k tomu třeba jediné – otevřený a neregulovaný přenos informací. Takový, v němž nedochází k žádným manipulacím.
MACKNESS, Jenny. What is a scholar? [online]. 2012. [cit. 2012-06-13]. Dostupné z: http://jennymackness.wordpress.com/2012/05/13/what-is-a-scholar/.
MACKNESS, Jenny. Scholarship and the 'Tyranny' of Openness [online]. 2012. [cit. 2012-06-13]. Dostupné z: http://jennymackness.wordpress.com/2012/05/15/scholarship-and-the-tyranny-of-openness/.
DOWNES, Stephen. Scholarship and the 'Tyranny' of Openness [online]. 2012. [cit. 2012-06-13]. Dostupné z: http://www.downes.ca/cgi-bin/page.cgi?post=58191.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.