Na téma identita

Dnešní svět se zplošťuje, tvrdí publicista Thomas L. Friedman. Děje se tak na základě rychlého rozvoje informačních technologií, nebo, chcete-li, informatické bomby, jak tento trend pro změnu nazývá teoretik Paul Virilio. Podle něho už opravdu nevíme, co je realita – žijeme v té virtuální. Pomocí technologií nezrychlujeme dějiny, ale realitu!

Svět je globalizován a zdá se, že i naše identita se stala pojmem v informační globální řeči, který označuje nějaký kód, pod nímž jsme zaznamenáni a sledováni velkým bratrem. To je ovšem jazyk 21. století.

Na začátku 90. let pro nás hledání identity (mluvíme o ní v kontextu současného umění) znamenalo na jedné straně vymezení se vůči světu, který se náhle před námi dokořán otevřel, vůči dělení na východ – západ, centrum – periferie, a na druhé straně nepochybně i vzhledem k vlastní minulosti ve smyslu hledání hodnot a kritérií umění.

Právě v kritériích hodnocení umění a jeho interpretace jsme měli velký problém: před revolucí převažovala morální hlediska nad estetickými, a tak i pozdější diskuse byly velmi zatížené etikou, která nedovolovala odsoudit například výtvarné dílo disidenta či neoficiálního autora. Tím chci jen na okraj poznamenat, že s identitou „českého umění“ nemáme nic vyřešeno.

V poststrukturální teorii, později se jí vzhledem k univerzalistickému „gombrichovskému“ pojetí dějin umění říká nová teorie, se mluví o tom, že umění demonstruje kulturní vlivy, odtrhuje se od přírodního světa a zabývá se samo sebou. Umění je formováno prostředím sociálním. Naše identita přestává být fixní, jak tvrdí Derrida, stává se odvozenou. Soukromé já zaniká. S rozvojem internetu se identita stává věcí veřejnou, analyzovanou v přímém přenosu. Rychlý obraz ruší postupně všechna tabu. Jestliže v šedesátých letech vídeňští akcionisté experimentovali se svým tělem a identitou až k hranici vlastní sebevraždy před kamerou, dnes si se svojí identitou může každý před zraky celého světa dělat, co chce. Padla poslední tabu a do umění vstoupila i pornografie. Kde jsou ty časy, kdy feministicky zaměřené umělkyně jako Cindy Sherman, Tracy Emin, Kiki Smith či Elke Krystufek obnažovaly svá těla a svoje duše jako odvážná umělecká díla?