Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Média a jejich role ve společnosti
4,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Způsob chování médií ve společnosti, tedy v prostředí, které je obklopuje a v němž nějak působí, je výsledkem mnoha okolností.
Tento text je součástí programu Mediální studia.
Způsob chování médií ve společnosti, tedy v prostředí, které je obklopuje a v němž nějak působí, je výsledkem mnoha okolností. Mluvíme-li o tom, že média mají ve společnosti nějakou roli, jíž odpovídá jejich chování, neznamená to, že tato role je jednoznačně aktivní a že závisí výhradně na technologických možnostech a záměrech samotných mediálních organizací. Postavení médií ve společnosti je totiž vždy závislé na kvalitě její kultury a jejích hodnotových soustavách, v jejichž rámcích probíhá mezilidská komunikace. Nejobecněji řečeno mohou média ve společnosti potvrzovat stávající a uznávané společenské hodnoty (mít tedy roli stabilizující), mohou za jistých okolností působit destruktivně proti nim, anebo je pomáhají přetvářet či prosazovat a tvořit zcela nové. Velmi také závisí na tom, jaké chování médiím přisuzuje příslušná společenská kultura, protože toto hodnocení vnímají média jako podnět k zaměření svého působení.
Obsahy svých produktů a způsobem jejich podání média dosahují ve společnosti určitých účinků. Například velmi pravděpodobně mohou zvyšovat pozornost společnosti k nějakému tématu, a tak posilovat jeho důležitost ve veřejném hodnocení (je dokonce téměř jisté, že to je jeden z mechanismů, jimiž mohou média působit na politické elity a politické elity prostřednictvím médií na veřejnost a na sebe navzájem). S tím souvisí i další předpokládaný účinek - tzv. nastolování témat. Média si z mnoha událostí vybírají jen některá, ta, o nichž se nezmiňují, zůstávají v mediálním publiku buď na okraji jeho povědomí a zájmu, nebo do něj vůbec nevstoupí. Tento účinek může být vyvolán také pořadím ve sledu zpráv, na první stránku novin nebo na první místa v televizním zpravodajství se soustředí nejvíce pozornosti.
Mohou také podporovat vybrané úsudky a domněnky, čímž potvrzují v publiku názor, že jsou tato hodnocení pravdivá. V jistých situacích jsou média schopna přímo ovlivnit průběh a obsah událostí - vědí-li například parlamentní poslanci, že jejich schůze je zaznamenávána televizí, přizpůsobí své vystupování a volbu témat tomu, aby u diváků (voličů) vzbudili příznivou reakci. V nepřítomnosti televize by se pravděpodobně většina z nich chovala jinak.
Část úvah o účincích médií se zaměřuje na zkoumání toho, zda při opakovaném smyslově a emocionálně silném zážitku dochází či nedochází k oslabení schopnosti publika přijímat takové sdělení ve stejné intenzitě. Sleduje-li někdo např. pravidelně erotické filmy, možná mu zevšední. Další možný účinek vyplývá z toho, že média nikdy nebyla a nejsou s to přes veškerý technologický pokrok zachytit veškerou složitost zobrazované reality. Zjednodušují (trivializují) ji. Komentář hodnotící nějaký zločin může těžko postihnout hloubku (nebo naopak mělkost) motivů, kterými byl pachatel veden.
Zkoumání možných (pravděpodobných) účinků médií představuje jednu z významných oblastí zkoumání médií vůbec. Je to oblast přitažlivá (lidí, kteří chtějí vědět "co s námi ta média dělají" přibývá), současně ale nesmírně složitá. I když v mnoha případech je možné vliv médií pozorovat (empiricky doložit), je velmi těžké ho vyložit (tedy určit, že dané chování, daná změna je skutečně důsledkem působení médií), neboť společenské jevy nemívají jednu příčinu, kterou by bylo možné laboratorně izolovat od ostatních. I tak se předpokládá, že média mají nějaké účinky na jednotlivce a nějaké účinky na společnost a že tyto účinky mohou být povahy krátkodobé a dlouhodobé, jakož i že jejich účinnost může být okamžitá a odložená.
Role médií ve společnosti lze ukázat na řadě dílčích témat z různých oblastí společenské kultury. Na následujících obrazovkách bude pozornost zaměřena na roli mediální komunikace v politické kultuře během významných politických procesů a událostí (vznik politických stran, zásadní politické změny v moderních českých dějinách).
Pojem společnost chápeme jako označení určité kvality uspořádání mezilidských vztahů, které je výsledkem déletrvajícího historického vývoje. Pojem slouží především k tomu, aby bylo možné obecně popsat změny, které v soužití lidí nastaly zvláště v době přechodu od feudálního způsobu života k novodobému, od tradičního k modernímu, od předindustriálního k industriálnímu (kapitalistickému) a postindustriálnímu. Všechny tyto dvojice přívlastků jsou kontrastní a vyjadřují směr vývoje od starého k novému v organizaci dělby práce, v rozdělení funkcí a odpovědností při ustavování nových sociálních struktur. Pro kvalitu uspořádání vztahů mezi lidmi před začátky modernizačních procesů se používá pojem společenství. Vztahy mezi lidmi žijícími ve společenství jsou založeny na tom, že jeho členové tvoří vnitřně málo diferencovanou a vysoce stabilizovanou skupinu. Sociální vztahy a jevy ve společenství vyplývají z ustálených kulturních dispozic (dělba práce mezi mužem a ženou), z opakováním zažitých zvyklostí a tradic (k rozhodovací moci a odpovědnosti za celek společenství je třeba např. určitý minimální věk, rodový původ, majetek), z individuálního uznávání panujícího systému hodnot a dodržování nepsaných pravidel sociální kontroly bližším (rodina a příbuzní) a širším okolím (sousedé). Pocit sounáležitosti a z ní vyplývající solidarita mezi členy společenství je spontánní - na rozdíl od solidarity ve společnosti, která si ji musí racionálně zdůvodňovat a prosazovat.
Společnost se totiž na rozdíl od společenství skládá z různorodých skupin lidí, odlišujících se nejen sociálním původem, ale i vzděláním, zájmy, dovednostmi, zkušenostmi, dosaženými pravomocemi, tedy rysy, které je alespoň do jisté míry možné ovlivnit osobním úsilím či podporou okolí. Hierarchie mezi těmito skupinami není postavena na zvykovém právu jako ve společenství, ale na racionální a umělé kodifikaci (stvrzení) pravidel, kterými se musejí všechny společenské skupiny řídit (koordinovat), aby společnost jako celek mohla fungovat. Porušení těchto pravidel je důvodem k postihům. Společenské skupiny nejsou vnitřně uzavřené, jednotlivec může usilovat o změnu svého postavení, ale opět podle stanoveného postupu.
To se v dějinách projevilo v procesu tzv. urbanizace neboli výstavby a rozšiřování měst. Lidé přicházející z venkova do nových sídel se museli přizpůsobovat novým podmínkám své existence, aby přežili. Období přechodu od společenství ke společnosti je časově různorodé, v evropském prostoru začíná na různých místech přibližně na konci 18. století, v plném proudu je na konci 19. století. Jednotlivé předpoklady tohoto procesu jsou však i starší.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.