Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Druhy propagandy.
Tento text je součástí programu Mediální studia.
Jak se média stávala stále významnější součástí veřejného života, zajímali se o možnosti jejich využití stále více i ti, kteří se snažili prosadit svoje ideje, získat nebo udržet si podíl na moci a přesvědčit o oprávněnosti svých požadavků i ostatní členy společnosti. Tato snaha je pochopitelně starší a předchází vzniku a vývoji masových médií - s jejich nástupem a rozvojem však získává nový rozměr.
O potřebě propagovat, prosazovat konkrétní představy a oprávnění podílu na moci lze mluvit již od antiky, je nepochybnou součástí působení církve, ale s médii získala novou možnost prosazení. Snaha působit na společnost a prosazovat vlastní představy (vlastní ideologie), ať už náboženské, ekonomické, státní, vojenské nebo politické, se tradičně označuje výrazem "propaganda". O moderní propagandě však uvažujeme až s rozvojem masových médií (včetně tisku politických stran a později filmu, rozhlasu a televize), tedy fakticky od 1. světové války, kdy byla média poprvé plně využita jako součást propagandistického působení. Teprve média otevřela možnost skutečně soustavného, dlouhodobého a cíleného masového propagandistického působení.
Média na území českých zemí byla v období moderních dějin využita k propagandě mnohokrát a ve 20. století by se snad mohlo i tvrdit, že neexistuje chvíle, v níž by nějaký typ propagandy na společnost nepůsobil.
Z hlediska médií zapojovaných tvůrci propagandy do působení na společnost nelze vymezit nějaká samostatná období, která by byla pro českou společnost specifická. Je obecně platným pravidlem, že propaganda se snaží využít vždy všechna vhodná a existující média ve svůj prospěch. V mezinárodním srovnání můžeme objevit jen dílčí odlišnost. Například prvorepubliková československá státní kontrapropaganda zaměřená proti agresivní propagandě nacistického Německa ve třicátých letech 20. století podcenila rozhlas jako účinný prostředek obrany v pohraničních územích obydlených sudetskými Němci. Až se zpožděním podporovala rozvoj vysílání v těchto oblastech. Naopak pro nacistickou propagandu bylo příznačné, že od počátku svého působení spoléhala na mluvené a vysílané slovo více než psaný text periodického tisku, který ale samozřejmě také neopomíjela.
V 19. a 20. století se v českých zemích projevily v různé délce svého trvání (soustavně nebo v opakovaných nárazech) tyto hlavní druhy propagand: státoprávní, nacionalistická, ideologicko-stranická, válečná, totalitní. Obvykle byly tyto propagandy ve vzájemných vztazích a propojeních, jejich rozlišení je dáno hlavním propagandistickým záměrem.
Státoprávní propagandou rozumíme prosazování historických nebo přirozených práv českého státu (Českého království alternativně zemí Koruny české) v rámci habsburské monarchie, nebo proti ní a dále suverenity československého státu proti nacistickému Německu, ale také například na přelomu 20. a 21. století v období přistupování České republiky k Evropské unii (kdy byla zapojena nejrůznější média od vysílání po spořiče monitorů).
Ke zjevným propagandistickým aktivitám za habsburské monarchie docházelo v obdobích mezinárodních zápletek, které vzbuzovaly naděje českých politiků, že Rakousko uzná v zájmu své vnitřní stability některé státoprávní požadavky. Tak tomu bylo v roce 1866 za prusko-rakouské války a v roce 1871 (fundamentální články). Tato propaganda měla ovlivnit jednak postoje panovníka a vlády, jednak měla aktivizovat příslušníky českého národa. Její symbolická výbava využívala historických symbolů (např. znaky českých zemí), a to ve vizuální (např. historická malba) i jazykové formě písemné (letáky, brožury, periodika), mluvené (viz rétorické stereotypy historických obrazů ve vystoupení řečníků na táborech lidu - tj. demonstracích) a hudební (viz Smetanova opera Braniboři v Čechách, 1866). Taktika tohoto prvního vrcholu novodobé státoprávní propagandy neuspěla a nejvýrazněji se to projevilo ve faktickém selhání nadějí vkládaných do impozantně organizované "pouti Čechů na Rus" po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Zřetelněji ožila až s politickými programy tzv. pokrokářů v devadesátých letech 19. století.
Nejvýznamnějším obdobím státoprávní propagandy byla první světová válka a poválečná mezinárodní jednání, kdy český politický exil prosadil do válečných záměrů dohodových spojenců vznik Československa. V tomto případě šlo o velký propagandistický výkon promyšlený a realizovaný T. G. Masarykem a E. Benešem, protože bylo nutné západním politikům vyložit a zdůvodnit umělou koncepci "politického československého národa" jako zosobněného nositele československé státnosti.
Nacionalistická propaganda znamená souhrn aktivit směřujících k utvoření, posílení a utvrzení národního vědomí v co největším počtu příslušníků různých společenských tříd, vrstev a skupin (napříč sociální strukturou). Nejintenzivněji a v nejkrystaličtější podobě byla uplatňována především od 80. let 19. století do prvních let ustavení Československa po roce 1918. Jejím programovým zdrojem byly národně emancipační české požadavky namířené proti Němcům v českých zemích a v centrálních správních orgánech Rakouska. Hlavním nástrojem české i německé nacionalistické propagandy bylo zosobnění obrazu národního nepřítele všemi dostupnými prostředky. V případě, že do výbavy nacionalistické propagandy budeme počítat také náboženské motivy, spadá do pole její působnosti i propaganda antisemitismu, nejzřetelněji rozpoutaná na přelomu století v souvislosti s bojem o Badeniho jazyková nařízení a tzv. polenskou vraždou. Nacionalistická propaganda si proti obrazu nepřítele vytvořila také obraz přítele, který postavila na základě slovanské příslušnosti. Iluzorní obrozenský panslavismus byl v různých modifikacích použit v propagandě opory východních slovanských přátel (osvoboditelský Sovětský svaz po druhé světové válce, slovanská sounáležitost zemí tzv. východního bloku).
Ideologicko-stranická propaganda je spjata s existencí politických stran na našem území a představuje soustavné působení na veřejnost s cílem přesvědčit ji o oprávnění té či oné strany získat převahu politické moci. Zvláštní pozornost této propagandy směřuje do řad stranických členů nebo blízkých stranických přívrženců a využívá k tomu média (např. orgány politických stran) i různé organizační formy práce s členstvem (stranická školení, komunikace s mládeží prostřednictvím zájmových spolků a organizací). Cílem této vnitrostranické propagandy je utužit jednotné postoje podle programových zásad, stranickou disciplínu a osobní oddanost, podle toho, zda má strana charakter autoritářský nebo demokratický - zakotvit v členech respekt k stranickým vůdcům (vzorům) nebo k direktivám jejích vedoucích orgánů.
O válečné propagandě mluvíme tehdy, jestliže se součástí válečného konfliktu nebo k válce směřující situace stane vedle ozbrojených složek důležitým prostředkem konfrontace také soustavné propagandistické působení na protivníka (jeho vojáky, obyvatelstvo, spojence) nebo na příslušníky vlastních sil (vojenských i civilních). Pro novodobé válečné konflikty je také příznačné, že propaganda směřuje i k nezúčastněným (neutrálním) stranám, s cílem obhájit před nimi své "právo" na válku a zajistit si alespoň morální podporu nebo předejít jejich vtažení do konfliktu ve spojení s protivníkem. Úloha "psychologické války" spočívá v podlomení bojové morálky protivníka (naopak utužení discipliny a bojeschopnosti vlastních řad), ve způsobení rozvratu jeho vedoucích a politických kruhů, ve vyvolání nespokojenosti jeho obyvatelstva v zázemí. Nejdůležitějším válečným prostředkem psychologického působení s těmito cíli je použití dezinformací. Jestliže se k vojáku v první frontové linii dostane leták, který tvrdí, že na jiné frontě protivník dosáhl zásadního vítězství, a že se vedou tajná jednání o míru, je pravděpodobné, že se bude snažit riskovat svůj život ještě méně než dosud.
Propagandy první světové války neměly ještě zcela totální charakter, ale měly k němu blízko. České země byly součástí vojenského tábora, jehož propaganda byla méně účinná ve srovnání s dohodovou, zejména anglickou propagandou. Monarchie nedokázala dostatečně koordinovat několik institucí, které propagandu organizovaly. Nejrozšířenějším rakousko-uherským prostředkem na frontě i v zázemí se stal leták, k jehož šíření se často používaly balony, dále plakáty, periodika, pohlednice, brožury. Jak vojáci, tak obyvatelstvo byli proti propagandě protivníka "chráněni" předběžnou cenzurou.
V druhé světové válce bylo využito všech dostupných médií (zejm. rozhlasu, tisku a filmu) k totální propagandě působící na všechny oblasti společenského života. Je nasnadě, že oproti první světové válce mělo mnohem větší význam vizuální působení, protože fotografie a film technicky značně pokročily. České obyvatelstvo mělo při podstoupení značného rizika možnost setkat se i s protiněmeckou propagandou prostřednictvím nepovoleného poslechu zahraničního rozhlasového vysílání z Anglie a Ameriky, v němž působili českoslovenští emigranti (např. populární umělci Voskovec a Werich, Jan Masaryk aj.). Zvláštním způsobem propagandy i kontrapropagandy byla tzv. šuškanda, tj. rozšiřování informací, zpráv, dohadů, mystifikací v soukromém ústním podání.
Díky médiím jsme dnes válečnou propagandou zasahováni prakticky neustále, zvláště zřetelně se to projevuje v konstrukci obrazu války proti světovému terorismu.
Totalitní propaganda v zastoupení nacistického diktátu v době druhé světové války a komunistického režimu po roce 1948 poznamenala českou společnost dlouhodobě. Měla totální charakter, to znamená, že se snažila ovládnout veškerou veřejnou komunikaci. Podřídila si ke svým účelům veškerá média na území své působnosti, v legální formě zamezovala všem projevům nesouhlasu a systematicky bojovala proti ilegální a zahraniční kontrapropagandě. Pronikala do výchovy, vzdělávání, zábavy, pracovních činností, byla schopna vstupovat i do zcela soukromých záležitostí (v komunismu např. projevy zástupců národních výborů při uzavírání sňatků). Její účinnost byla oproti minulosti, např. propagandy v první světové válce, o to větší, že disponovala rozhlasem, filmem i televizí.
Nacistická totalitní propaganda byla podřízena válečným cílům Německa, a měla tudíž jinou taktiku - v aplikaci na českou společnost jí nešlo primárně o ztotožnění obyvatel Protektorátu s nacistickou ideologií, ale o dočasné zajištění jejich poslušnosti a klidu k dostatečnému hospodářskému zásobování německých vojsk.
Komunistická propaganda byla prováděna v období studené války, kdy spolu soupeřily velmocenské zájmy "Východu" a "Západu". Zde bylo potřeba, aby se společnost v dlouhodobé perspektivě přetvořila v zastánce režimu. Tyto propagandistické cíle byly narušeny krizí komunistického režimu v šedesátých letech 20. století a v době normalizace 70. a 80. let už byly víceméně formální.
Někteří autoři uvažují o tom, že ve státech s tržní ekonomikou existuje totální ekonomická propaganda ("total propaganda") projevující se ve všech komerčně orientovaných mediálních sděleních jako všudypřítomná podpora tržní ekonomiky.
Propaganda z lat. propagare = rozhlašovat, rozšiřovat, rozmnožovat:
Propaganda používá komunikačních prostředků, tj. médií v nejširším slova smyslu, především pak prostředků masové komunikace. Představuje úmyslnou manipulaci myšlenek, postojů a chování pomocí symbolů. Dochází přitom jednak k vědomé úpravě informací a skutečností (selekce, formulace, zkreslování, falšování atd.), někdy i ke specifické formě jejich zprostředkování (např. povinný odběr, nemožnost konfrontace s jiným zdrojem apod.). Někdy následuje kontrola reálného účinku tohoto ovlivňování, jehož úspěšnost může být podpořena (či podmíněna) skrytou či zjevnou hrozbou násilím. Propagandisté často využívají již existujících společenských proudů, kterým dávají potřebný směr, obsah, cíl či vedení a které se podle svých potřeb snaží zintenzívnit nebo utlumit. Propaganda je jedním z nejúčinnějších prostředků sociální kontroly.
V současném smyslu se pojem propaganda objevuje až v novověku, což souvisí s rostoucí rolí veřejného mínění v politice. Zjevným dokladem je doba Velké Francouzské revoluce. V 19. stol. se pojem propaganda začal vztahovat k jakékoliv organizaci zabývající se šířením politicky relevantních myšlenek a ideologií.
Politická propaganda po r. 1918 se vyznačuje novým specifikem: nárokem na totálnost. Totalitní státy (sovětské Rusko, nacistické Německo) si nárokovaly nejen kontrolu a ovládání masových médií, ale chtěly i důsledně formovat a řídit veškerou veřejnou komunikaci. Stát si nárokoval informační a názorový monopol, opozice byla principiálně vyloučena.
Nedílnou součástí totální propagandy je cenzura. Totální propaganda zasahuje vedle sféry komunikační také do oblasti kultury, výchovy a vzdělání. Hrozba násilím a fyzické násilí samo jsou její nedílnou součástí, resp. posledním stupněm. Tato hrozba bývá sice často nevyslovena, ale adresáti propagandy si ji mají být vědomi. Propaganda se takto mění v mocenskou propagandu. Propagandu v totalitním státě přitom nelze vidět jako fenomén sám o sobě, je nedílnou a možná nejdůležitější součástí celého systému vládnutí.
Během 2. světové války měla propaganda převážně taktický charakter, po válce, tj. v rámci tzv. studené války, se opět stala značně ideologickou. Dnes je propaganda někdy chápana jako oblast práce s veřejností, založená na převaze emotivních prvků nad prvky racionálními. Vzhledem ke zkušenosti s totální propagandou má tento pojem zpravidla spíše negativní konotace.
Pojem propaganda je nutno odlišovat od jiných forem práce s veřejností, ovlivňování či manipulace veřejného mínění nebo regulace médií, jako jsou indoktrinace, komunikační politika, mediální legislativa, dále propagace, agitace, reklama, osvěta nebo public relations. Je také nutno rozlišovat mezi národní (státní) sebereprezentací a propagandou, přestože hranice mezi nimi může někdy splývat.
Součástí propagandy je kontrapropaganda, tj. aktivní vyvracení a potlačování protichůdných nebo neidentických propagandistických konceptů. Tento souboj může nabýt charakteru psychologické války, kdy nejde jen o změnu postojů a chování, ale o dosažení určitých, velmi konkrétních cílů (zvláště v době reálné války).
Propagandu je možno dělit podle mnoha hledisek, např. na politickou a sociální. Dále se rozlišuje propaganda bílá (respektující určitá etická pravidla, mající spíše světonázorové a mobilizační cíle) a černá (pracuje i s polopravdami, dezinformací, skandalizací, fámou, destruktivně zaměřenými propagandistickými akcemi apod.). Dále možno rozlišovat sociologickou; ideologickou; vojenskou; válečnou; diplomatickou; kulturní; etnickou; hospodářskou nebo vzdělávací propagandu. Podle použitých technik může být propaganda racionalistická či emotivní.
Pro ministra osvěty a propagandy nacistického Německa Josepha Goebbelse byla propaganda nejdůležitější metodou vládnutí, nejostřejší zbraní pro dobytí, udržení a výstavbu státu. Považoval ji za umění mj. v tom smyslu, že pravda není absolutní, ale závisí na stanovisku tvůrce. Propagandista je jako malíř, který ve svém obraze zdůrazňuje důležité a opomíjí nepodstatné. Realitu je přitom nutno zjednodušit tak, aby jí byli schopni rozumět i ti nejprimitivnější. Základní metody nacistické propagandy se dají shrnout jako souzvuk všech zdrojů propagandy, jednoduchost, monotónnost a polemická břitkost, rafinovaná manipulace s realitou či přímo lhaní a všudypřítomnost a permanentnost.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.