Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Média a politika
5,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Způsob chování médií.
Tento text je součástí programu Mediální studia.
Vztah médií k politice neboli k věcem veřejného zájmu nelze v moderních společnostech oddělit od vztahu médií k politickému rozhodování. Média provázela politický rozměr veřejného života od svého vzniku (i Gutenbergovo vydání bible bylo vlastně politikum) a podílela se na jeho průběhu a podobě. Nejvýrazněji se to projevilo, když se politické směry a proudy začaly ustavovat jako společenské subjekty a začaly vznikat politické strany. Politické strany jsou základními organizačními strukturami, jejichž prostřednictvím různé společenské skupiny prosazují své specifické zájmy. Média stojí v ohnisku pozornosti stran a jejich představitelů, protože občané - voliči si představu o činnosti stran tvoří více či méně právě prostřednictvím médií. Stejně jako v antice se řečníci snažili ve svých vystoupeních na veřejných shromážděních získat publikum pro svůj názor a záměr, usilují dnes o totéž politici v médiích. Proto k základním otázkám, kterými se strany zabývají, náleží jejich dlouhodobé a krátkodobé postoje k médiím a strategie vedoucí k získání, udržení nebo posílení vlivu na média.
V současnosti, kdy až na výjimky prakticky neexistuje oficiální příslušnost médií k politickým stranám, se média snaží vystupovat vůči politickým stranám jako tlumočník veřejného mínění, přesněji řečeno jako zastánce obecných zájmů. Ty však jednak nelze jednoznačně vymezit, jednak se na podobě mediálních produktů vždy nějak projeví sympatie k určitému politickému proudu, názoru, ideologii, jednotlivému politikovi atd.
To je příznačné především pro sféru soukromých médií. Nejblíže by z hlediska svého poslání měly mít k této představě veřejnoprávní rozhlas a televize. Avšak právě na tyto společenské instituce politici vyvíjejí velké tlaky legálními i nelegálními cestami.
Ve sféře politického zájmu jsou všechna média, protože odlišnost jejich technologických podstat umožňuje politikům užívat je k různým způsobům informování a přesvědčování veřejnosti. Ale právě tato okolnost vyžaduje od politiků schopnost vyhovět těmto speciálním mediálním podmínkám. V televizi působí důvěryhodněji a přesvědčivěji člověk sympatického zevnějšku, který ovládá vyjadřovací zkratky, v rozhlase odpadá handicap vizuální nepřitažlivosti, naopak se posiluje význam dobrého vyjadřování, logické výstavby projevu a také příjemného položení hlasu. Tisk dává politikům jako autorům obsáhlejších sdělení méně prostoru než v minulosti, politici jsou v něm více v pozici tázaných (rozhovory). Také v nových médiích hledají politici prostor k sebeprezentaci. Na internetu jsou umístěny webové stránky jednotlivých politických stran a politiků. Příležitostně, např. v období voleb nebo jiných kampaní (referendum o vstupu do EU), investují politické strany velké částky do billboardů, letáků a plakátů, placených inzerátů, televizních a rozhlasových spotů. Nejnovějším objevem mediálních možností je využití telefonu a internetové pošty k politické agitaci. Možnost využití moderních digitálních technologií, jež jsou schopny na organizačním principu sítě nabídnout velkému počtu uživatelů jakoby "osobní" sdělení, nabízí zdání individuálního přístupu (tento trend předznamenaly v USA a dalších zemích telefonické předvolební kampaně).
Pro politické strany a politiky je žádoucí být co nejčastěji v médiích, neboť k mediální realitě politiky má publikum snazší přístup než k podstatě politiky (politická jednání na všech úrovních, od politiky komunální k parlamentní). Z toho důvodu se politici snaží sami sebe různými způsoby zatraktivnit, např. tím, že přijímají pozvání na nejrůznější mediálně populární akce (křty desek, zahajování sportovních utkání), při nichž nebudou média chybět, vyhledávají podporu tzv. celebrit - populárních herců a zpěváků.
Pro vztah médií, politických stran a politiků platí uvedené charakteristiky, ale jako nejstarší masové médium prošel tisk delší cestu po boku svých partnerů a ostatní masová média se k němu teprve přidala a s jím vymezeným vztahem se musela nějak vyrovnat.
V moderní minulosti české politické kultury lze vymezit následující období utváření vztahu mezi médii a politikou:
Tradice evropského politického stranictví se odvozuje od prvního vystoupení dvou politických stran (whigů a toryů) v anglickém parlamentu v roce 1640.
V Habsburské monarchii se počátek moderního parlamentarismu datuje k roku 1848, kdy se na místě starých stavovských zemských sněmů a říšského sněmu sešli poprvé také volení zástupci občanů. I když se již tehdy mluvilo o "stranách", nešlo o organizované strany v dnešním smyslu slova, byla to jen názorová parlamentní uskupení hájící určité politické stanovisko. Po neoabsolutismu v padesátých letech 19. století byl parlamentarismus obnoven a pokračoval bez dalšího narušení své kontinuity. Tehdy také začaly vznikat první organizační struktury politických stran. Periodický tisk v Rakousku až do revoluce 1848 nemohl kvůli cenzuře poskytovat prostor k větší míře otevřené politické diskusi. O závažných politických otázkách monarchie (historické státní právo, národnostní otázky) diskutovali veřejně se angažující čeští aristokrati a měšťanská inteligence paradoxně v zahraničním - německém tisku, a to především ve čtyřicátých letech 19. století. Domácí diskuse měla povahu kulturně a jazykově-literární (viz spor mezi ypsilonisty a jotisty, Havlíčkova kritika Tylova Posledního Čecha). Ani zřetelné zpolitizování Pražských novin Karlem Havlíčkem od roku 1846 (viz např. statě Slovan a Čech, Co jest obec) nelze považovat za plnohodnotný střet politických názorů. Politickou debatu bychom objevili v soukromí (salony), na půdě Průmyslové jednoty (uvádí se jako místo řečnické průpravy pozdějších parlamentních řečníků - F. L. Rieger), v tajném klubu Repeal. Až v revoluci 1848 - 1849 se skutečná politika stává na krátko součástí obsahů tisku. Ve veřejném mínění především noviny a časopisy (např. Národní noviny, Pražské noviny, Občanské noviny, Noviny Lípy slovanské, Vídeňský deník) profilují obraz soupeření konzervativních, liberálních a demokratických názorových skupin a působí na občanskou diferenciaci. Jiné organizační pojítko ideově spřízněných politických postojů veřejnost nezasahuje.
Postupná liberalizace monarchie umožnila obnovu parlamentarismu a vznik organizovaných politických stran. Nástroji politické integrace bylo osobnostní autoritářství tzv. národních vůdců (Palacký, Rieger, Sladkovský aj.), soustavnější rozvoj sítě politických důvěrníků ve venkovských stranických centrech a stranicko-propagandistický tisk (např. staročeský Národ, mladočeské Grégrovy Národní listy). Pro toto období je příznačné, že hlavní vliv na zakládání nových stran a na ustavování stranických frakcí jako předstupňů stranického osamostatnění, mají redakce. Ukázkově tento model ilustruje boj o ideové zaměření Národních listů do roku 1863, který vyvrcholil odštěpením mladočechů od staročechů, vystrnadění demokrata Josefa Baráka z redakce Dělnických listů (1872), které poté dočasně sloužily jako jeden z organizátorských předstupňů samostatné socialistické strany (1878). V bezprostřední blízkosti redakcí anebo přímo v nich působili vůdci frakcí a stran. V redakcích se koordinovala politická činnost a do ustavení pevnější hierarchické organizační struktury plnily vlastně funkci budoucích stranických sekretariátů. Na přelomu století se tento proces velmi rozšířil, výsledkem politické diferenciace bylo spektrum moderních politických stran národněliberálního, katolického, sociálněděmokratického, národněsociálního a agrárního programu. V českých zemích byly však zřetelné rozdíly mezi situací v národně českém a německém prostředí a mezi společností v Čechách a na Moravě.
Od přelomu století se však souběžně pokročilo také v technice stranické organizace. Postupná demokratizace volebního systému umožňovala zapojit do politiky sociálně širší politickou reprezentaci a větší množství politicky aktivních lidí. Efektivita činnosti stran závisela stále více na rozšířené a soustavné komunikaci stranických center s periferií, proto se zdokonalují organizační vazby, politika i novinářství se zřetelně profesionalizují. Tisk ve stále větší míře podléhá direktivě rozšiřujících se a již autonomně vně redakčního prostředí existujících sekretariátů, ústředí a předsednických výborů. V meziválečném Československu se obecně rozšířil model tisku ideologicky patrónovaného politickými stranami, s výjimkou několika oficiálně nestranických titulů (např. Lidové noviny, Přítomnost). Nové médium - rozhlas bylo také oficiálně nestranické, ale hlavní politický vliv v něm měli lidé příslušní k agrární straně. V poválečném Československu a v politických mantinelech Národní fronty tato praxe doznívala.
Totalitní nacistický režim Protektorátu Čechy a Morava a komunistický režim nastolený v roce 1948 prosadily ideologickou a stranickou redukci. Tento proces byl předznamenán už stranickým sjednocováním v době tzv. druhé republiky v roce 1938 (Strana národní jednoty). Po roce 1948 komunistická strana jako jediný skutečný vlastník politické moci v systému Národní fronty prosadila, že ostatní politické strany a jejich tiskoviny musely respektovat její ideologický program a nesměly ho zpochybňovat. I tisk Československé strany lidové a Československé strany socialistické působil jako podpora jednotné státní politiky. Dočasné vybočení z tohoto modelu na konci šedesátých let 20. století nemělo dlouhodobější trvání. Rozhlas a televize byly pod přímým dohledem orgánů komunistické strany.
Po převratu v listopadu 1989 byl rekonstruován demokratický politický režim a do mediální sféry pronikl jako hlavní konstitutivní síla trh. Ekonomická motivace se stala pro média hlavním hnacím impulsem jejich činnosti. Nebyl to však impuls jediný. V období 1948 - 1989 se média sice technologicky rozvíjela (velký rozmach zaznamenalo rozhlasové vysílání, rozvinulo se televizní vysílání, změnila se podoba časopisů), ale vymezení jejich společenské úlohy zůstávalo stejné.
V evropských demokratických zemích se naproti tomu média vyvíjela dosti dramaticky. Nástup vysílacích médií (rozhlasu a televize) byl provázen obavami z jejich velké potenciální moci, proto byla zprvu omezována v možnosti vysílat zpravodajství a politické obsahy a dlouho zůstávala pod přímou či nepřímou kontrolou státu jako tzv. média veřejné služby. Tento přístup se postupem času změnil a v poslední třetině 20. století došlo k deregulaci vysílacích médií a k posílení komerčních aktivit ve vysílání. Současně se na okraj zájmu a významu dostal stranický tisk a tištěná média se též podřídila především zákonům trhu. Přitom ale média stále zůstala součástí veřejného prostoru, dále nabízela politická témata, dále formovala zájem veřejnosti. Jejich odpoutání od politických stran a sepjetí s trhem znamenalo, že z médií se tak stal politický subjekt (či soubor politických subjektů) s vlastními politickými zájmy a s vlastní potenciální politickou mocí. Do této situace se od roku 1989 začala otevírat i česká společnost. Česká média jsou součástí zdejšího veřejného prostoru, jejich pozornost (a případná přízeň) je pro české politiky významná, ale současně média mají své vlastní, politicky a ekonomicky emancipované zájmy.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.