Kurikulum – základní pilíř vzdělávání

„Termín kurikulum je latinského původu. Curriculum znamená:

• 1. běh, oběh,
• 2. závodiště,
• 3. závodní vůz.

Často používané je spojení: curriculum vitae – životopis, běh života. Termín se používá i v jiných oborech, např. ve významu „oběh peněz“ ve finančnictví. Termín kurikulum implikuje komplexní význam pojmu – zahrnuje proces, prostředí i prostředky, jimiž se dosahuje stanoveného cíle“ (Walterová, 1994, s. 14).

V pedagogice se tento termín objevil až ve 20. století v anglické terminologii. Běžným se stal až v 60. letech v souvislosti s tzv. kurikulárním hnutím. Dnes je nezastupitelným termínem nejen v anglicky mluvících, ale i v jinojazyčných zemích včetně Německa a Francie, odolávajících přejímání cizích termínů z řady důvodů (odlišná pedagogická a terminologická tradice). V němčině je tento termín zpravidla vztahován k projektování, organizaci a technologii výuky. Důvodem je hluboce zakotvená tradice řešení otázek vztahujících se ke kurikulu v rámci didaktiky, jejímž předmětem je vyučování, jeho cíle, obsah a metody.

Ve světové pedagogice je však termín kurikulum používaný k označení komplexního pojmu, zahrnujícího obsah a organizaci sociální instituce – školy, včetně charakteristik prostředí a vztahu s okolím. Francouzsky mluvící země přijaly termín po určitém váhání, kdy došly k  závěru, že ani „programme scolaire“, ani „plan d´etudes“ („učební osnova“) nepokrývá plně šíři pojmu kurikulum.

Tento termín tedy pokrývá široké pole významů a významových odstínů. Proto většina autorů prací o kurikulu uvádí své vymezení nebo charakterizuje ty aspekty problematiky kurikula, které jsou předmětem jejich zkoumání.

Dva významy termínu kurikulum lze podle Walterové (1994, s. 15) považovat za podstatné:

1. vzdělávací program, projekt, plán: zahrnuje škálu od programu jednotlivého kurzu nebo vyučovacího předmětu až po komplexní program vzdělávací instituce, tj. plán všech aktivit ve škole;
2. průběh studia a jeho obsah: charakteristika vzdělávací dráhy a obsah zkušenosti, kterou žák získává v době studia.

V definování pojmu kurikula však dosud není jednotnost, existují desítky definic. Pro ilustraci Walterová (1994, s. 15) uvádí:

• Kurikulum je program a život školy.
• Kurikulum je plán obsahu vyučování.
• Kurikulum je plán učení.
• Kurikulum je veškerá zkušenost žáka získaná ve škole.
• Kurikulum zahrnuje učivo, vztahy učitele a žáků a prostředí.
• Kurikulum je plánovaná a řízená učební zkušenost.

Tyto příklady definic nepřekračují výše uvedené dva hlavní významy kurikula – vzdělávací program a obsah vzdělávací dráhy. Naznačují však, že kurikulum lze definovat na různých rovinách.

Ještě komplexnější definici přináší Skalková (1999, s. 69): „Pojmem kurikulum se rozumí většinou celek učebního plánu a sled předmětů, specifické obsahy látky, souhrn zkušeností, které získávají žáci, vyučovací metody, prostředky a pomůcky, které odpovídají daným obsahům, adekvátní příprava učitelů.“

Walterová (1994, s. 16–17) uvádí následující podoby kurikula:

• doporučené kurikulum: dokument, který řeší základní koncepční otázky kurikula,
• předepsané kurikulum: oficiální dokument, který je závazný pro určité typy škol nebo pro celý vzdělávací systém,
• realizované kurikulum: to, co učitel skutečně realizuje ve třídě,
• podpůrné kurikulum: učebnice, časové dotace, zaměstnanci školy, vzdělávání učitelů, vybavení školy, které podporuje realizaci předepsaného kurikula,
• hodnotící kurikulum: soubor testů, zkoušek a dalších nástrojů měření,
• osvojené kurikulum: to, co se žáci skutečně naučí.

Terminologicky se ještě rozlišuje formální, neformální a skryté kurikulum.

1. Formální kurikulum je komplexní projekt cílů, obsahu, prostředků a organizace vzdělávání; realizace projektovaného kurikula ve vzdělávacím procesu; způsoby kontroly a hodnocení výsledků výuky.
2. Neformální kurikulum zahrnuje aktivity a zkušenosti vztahující se ke škole (mimotřídní a mimoškolní aktivity organizované školou např. exkurze, výlety, soutěže, zájmové činnosti); domácí studium, úkoly a přípravu žáků na vyučování.
3. Skryté kurikulum postihuje další souvislosti života školy, které nejsou obvykle vyjádřeny v programech a jsou obtížně postižitelné: etos a klima školy, vzdělávací hodnoty, vztahy mezi učiteli a žáky, vztahy mezi školou a dalšími zdroji vzdělávání, způsoby diferenciace žáků, pravidla chování ve třídě, sociální strukturu třídy, charakter školního prostředí, implicitní obsah učebnic apod.             

Vzdělávací kurikulum je součástí životní dráhy každého člověka v období dětství a dospívání. Jako reálný jev existuje ve školním prostředí. Je prostředkem kultivace žákovy osobnosti a přípravou na život osobní, občanský i na plnění pracovních rolí v budoucí profesi. Realizuje se v interakci a komunikaci učitelů a žáků ve třídě i mimo ni. Reálná podoba kurikula je významně determinována aspiracemi, vlastnostmi, znalostmi a dovednostmi zúčastněných subjektů – žáků a učitelů. Je ovlivňována povahou a kvalitou prostředí, celkovým klimatem školy, vztahy mezi zúčastněnými subjekty školního života i vztahy s okolím. Je podporována učebnicemi a dalšími materiály a prostředky. Je řízena a usměrňována systémem kurikulárních projektů, směrnic a předpisů vymezujících cíle, obsah, způsoby organizace a hodnocení, které vznikají na úrovni školy, lokality, regionu i státního centra. Je kontrolována systémem zkoušek a kontrolními školskými orgány. Všechny tyto činnosti a prostředky spojuje určitá koncepce.

V českém Pedagogickém slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 1995, s. 106) najdeme tuto definici:

„Kurikulum – obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole a v činnostech ke škole se vztahujících, její plánování a hodnocení.“

Zavedení pojmu kurikulum do pedagogiky je třeba považovat za velmi perspektivní. Vyjadřuje skutečnost, že škola a její obsah jsou součástí života člověka a společnosti a že vzdělávání je celoživotní záležitostí. V pojmu kurikulum je obsaženo, že se jedná o tvorbu životopisu každého žáka ve vzdělávací instituci – škole. Jeho skutečná podoba reflektuje nejen záměry a aktivity účastníků vzdělávacího procesu, ale také spoluúčast celé společnosti, která má své požadavky na vzdělávání dalších generací.

Podstatné otázky vztahující se k tvorbě kurikula shrnuje Walterová (1994) v následujícím přehledu:

VZDĚLÁVAT                               ZDROJE                                  KOMPONENTY

Seznam použité literatury

KASÍKOVÁ, H.; VALENTA, J. Reformu dělá učitel. Praha : STD, 1994. ISBN 80-901-660-0-8.
KOVALIKOVÁ, S. Integrovaná tematická výuka. Kroměříž : SPIRÁLA, 1995. ISBN 80-901873-0-7.
PASCH, M. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-127-4.
PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 1995. ISBN 80-7178-029-4.
WALTEROVÁ, E. Kurikulum – Proměny a trendy v mezinárodní perspektivě. Brno : MU, 1994. ISBN 80-210-0846-6.