Interpretace lyrického textu se žánrovým označením „píseň“
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Interpretace lyrického textu se žánrovým označením „píseň“
2,2 (5 hodnocení)
Interpretovaným textem je světoznámá báseň Paula Verlaina „Chanson d´automne“ a její dvě české varianty – „Podzimní píseň“ Františka Hrubína a „Píseň podzimní“ Vladimíra Holana. Cílem interpretace je nejen konkrétně ukázat, jak lze umělecky funkčně využít jazykových prostředků k zachycení podzimní přírodní situace a „podzimní“ nálady člověka, ale i objasnit podstatu nejběžnějšího lyrického žánru, jímž je píseň. Je určeno pro literárně vyspělejší žáky, zejména v nižších ročnících víceletých gymnázií.
Výuka literatury na někdejším 2. stupni ZŠ byla tradičně založena na principu žánrově tematickém. Tematický a žánrový aspekt můžeme uplatnit i v RVP ZV, např. při interpretaci básní, které se tematicky váží k přírodním cyklům. Žánrově jde velmi často o písně. Je tomu tak i u veleznámé básně francouzského lyrika Paula Verlaina "Chanson d´automne". Nemohou se s ní minout žádní milovníci poezie, natož přední národní lyrici. Nejeden český básník se pokusil tento lyrický skvost světové literatury převést do své mateřštiny. Jak se to podařilo Františku Hrubínovi a Vladimíru Holanovi, mohou posoudit s pomocí učitele i sami žáci.
Paul Verlaine Chanson d´automne
Les sanglots longs Des violons De l´automne Blessent mon coeur D´une langueur Monotone.
Tout suffocant Et bleme, quand Sonne l´heure, Je me souviens Des jours anciens Et je pleure;
Et je m´en vais Au vent mauvais Qui m´emporte Deça, dela, Pareil a la Feuille morte.
Text básně P. Verlaina "Chanson d´automne" a jejích českých překladů od F. Hrubína ("Podzimní píseň") a V. Holana ("Píseň podzimní"); Hrubínův překlad Verlainovy básně "Básnické umění".
Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotónní.
Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní. Vzpomenuv dnů, propadlých snu, pláču v bázni.
A odcházím ve vichru zim, který svistem žene mne z chvil, jako bych byl suchým listem.
František Hrubín Podzimní píseň
Ó podzime, tak dlouze tvé housle lkají, mou duši tou hrou unylou utýrají.
Dýchaje tíž, zesinám, když orloj slyším, vše je to tam, ten žal, co mám, neutiším.
I odcházím povětřím zlým, jehož svistem jsem hnán sem tam, jak byl bych sám suchým listem.
Máme-li ve třídě žáky, kteří se učí francouzsky, necháme je nahlas přečíst (přednést) Verlainův originál. Nezbytné je, aby při tom vynikly zvukové a rytmické kvality textu. Pokud takovou možnost nemáme, raději s originálem nepracujeme. Vypomoci nám samozřejmě mohou žáci z jiných tříd, nebo text může namluvit učitel francouzštiny. Jinak si vystačíme s dvěma (popř. více) českými ekvivalenty. I ty krásně (především zvukově a rytmicky) předneseme sami; ještě lepší bude, když vybereme nejlepší recitátory třídy.
Interpretaci je vhodné začít od titulu. Žáci budou většinou klást důraz na tematickou rovinu (podzim), ale po kvalitním přednesu by mohli někteří žáci preferovat i písňovost. Interpretace se tedy bude rozvíjet po dvou liniích: tematické a žánrové; ovšem tak, aby se navzájem propojily.
Linie tematická
Pro žáky nebude těžké vyhledat podzimní motivy v obou českých básních. Proto tímto úkolem pověříme spíše žáky tzv. slabší. Nespokojíme se však jen s tím, že žáci naleznou slovo "podzim", "podzimní" nebo "suchý list" (viz titul, první a poslední sloka). Pozornost žáků směřujeme k tomu, aby si uvědomili i další typický jev podzimu, totiž vítr (u Hrubína "povětří", u Holana "vichr"), který žene listí sem a tam.
Poté postoupíme k další tematické rovině, v níž spočívá smysl básně a potvrzuje se, že nejde jen o lyriku přírodní, ale i intimní (subjektivní). Naše další otázka bude proto směřovat k tomu, abychom charakterizovali lyrického hrdinu - subjekt básně. Ten se prezentuje slovesy v 1. osobě sg. (zesinám, odcházím, skláním se atd.), která necháme vyhledat žáky; ale také přirovnáním sebe sama k suchému listu (jako bych byl ... ) a přirozeně i motivy, které souvisejí s hudebními nástroji, jejichž tóny vyvolávají určitou, v našem případě "podzimní", "unylou", "plačtivou" náladu. Žáci vyhledají snadno i použité hudební nástroje - housle, viola; a také charakterizují duševní rozpoložení lyrického subjektu (zesinám; žal, co mám, neutiším; pláču v bázni aj.).
Dále bude naše pozornost věnována tomu, proč právě podzim vyvolává tuto náladu v duši lyrického hrdiny. Odpověď naleznou žáci zejména v druhé sloce. Tam je dominantním motivem čas. Upozorníme žáky, že jej autoři umístili do středu básně (orloj slyším; chvíle zazní; vzpomenuv dnů, propadlých snů). Zejména Holan tento motiv akcentoval.
Zřetel k rytmu, hudebnosti a žánrové podobě veršů
Můžeme si vypomoci i jinou Verlainovou básní, v níž definoval svou poetiku. V "Básnickém umění" upozorníme žáky zvláště na tato místa: "Především hudbu. Ta buď vším/v tvých verších." "My chceme básnit odstínem,/nikoli barvou." "Pointa báseň zabít stačí." A dokonce - a to budou žáci překvapeni, protože v naší "Podzimní písni" je dost rýmů a žáci je nepřehlédnou - se v této Verlainově významné básni setkáme i s bagatelizací rýmu: "Zardousi …/výmluvnost, přitom také rýmu/ dej uzdu, mírnost neškodí mu."
Zaměřme se nyní v "Podzimní písni" a v "Písni podzimní" na jejich žánrovou podobu - píseň; a snažme se ukázat, v čem že je ona písňovost těchto textů. Výchozím bodem může být nahlédnutí do nějaké poetiky či slovníku literární teorie, kde žáci vyhledají heslo "píseň". Tak např. ve "Větším poetickém slovníku" Josefa Bruknera a Jiřího Filipa se mj. dozvíme, že "píseň je druh zpěvné básně, pravidelně stroficky členěné", že "vznik písně je neoddělitelný od hudby, jež dala písni řád přehledného rytmu a jasné melodie". A právě tyto kvality textů, zásadní pro jejich uměleckou hodnotu, budeme se žáky v textech hledat. Pokud bychom tak neučinili, vedeme žáky nejen k ignoraci umění, ale vůbec k povrchnosti a primitivismu. Cíl školy a RVP ZV je právě opačný. Tak tedy: zpěvnost, hudebnost, pravidelnost, přehledný rytmus a jasná melodie.
Pravidelnost, přehledný rytmus
Každý žák pouhým pozorováním pozná, že báseň má tři stejně rozsáhlé a stejně uspořádané sloky o 6 verších.
Obtížnější bude určit rytmus. Pod vedením učitele přijdou žáci postupně na to, že také každý verš je stejně dlouhý: má čtyři slabiky, což opět spočítá i ten nejslabší žák. Složitější ovšem bude rozčlenit slabiky do stop. Volit budeme dozajista jen mezi trochejem a jambem. Co je trochej a jamb (a také daktyl), by měl opět vědět každý žák (je to něco jako malá násobilka v matematice). Pokud to neví, lze si opět vypomoci slovníkem literární teorie; jestliže učitelé používají učebnici Český jazyk. Literatura a komunikace 7. autorů J. a B. Hoffmannových, lze příslušné poučení nalézt na s. 105-107, kapitolka Metrum, rytmus. Trochej, jamb, daktyl. Tam se např. dozví, že jamb je stopa, v níž je přízvuk na slabice sudé; a také to, že ideální jambický verš se v češtině utvoří tak, že na jeho začátek umístíme jednoslabičné slovo (nejčastěji neplnovýznamové: spojku, předložku, příslovce, citoslovce, částici) nebo případně slovo trojslabičné. Pak bude rytmus jambického verše v souladu s přirozeným přízvukem českých slov a celkový ráz verše bude mít vzestupný charakter.
Budou-li žáci pozorovat naše básně pod tímto zorným úhlem, přijdou na to, že zejména básník Hrubín naplnil definici jambického metra téměř absolutně - viz začátky jeho veršů: ó (citoslovce), tak, jak (příslovce), mou, vše, ten (zájmena), i (spojka), a slova tříslabičná: dýchaje, zesinám, povětřím. Po tomto pozorování už nebude těžké určit, že jednotlivé verše jsou z hlediska rytmického dvoustopé jamby. V každém verši jsou tyto jambické stopy dvě. Také to spočítá i ten nejposlednější žák.
Zpěvnost, hudebnost, jasná melodie
Zpěvnost a hudebnost je dána už pravidelným rytmem. Žáci přijdou na to, že i přítomnost hudebních motivů (tematizace hudebnosti - v našem případě housle, hra na ně, jež přináší unylost, naříkavý tón: housle lkají) navozuje hudební charakter textu. Pokud vědí, co je rým, totiž znají jednu z jeho základních funkcí - eufonickou, která je dána různě rozsáhlou zvukovou shodou nebo obdobou hlásek slov na konci veršů nebo půlveršů, vyhledají všechny rýmové dvojice ve strofách, a také iniciativně sestaví jejich schéma: a a b c c b. (Tento princip bývá ve škole izolovaně nadhodnocován a vede k nežádoucímu popisnému formalismu.) Tím jsme na dobré cestě k tomu, aby si uvědomili i zvukovou kvalitu slov. Ta ovšem není dána jen rýmem. Verlaine právě v duchu svého "Básnického umění" nevypíchl rým, ale hudebně, resp. zvukově instrumentoval celé verše, nejen jejich rýmované konce. K uvědomění si této kvality povedeme žáky. Budou to akceptovat všichni, jen je na to musíme upozornit (zejména ty méně pozorné). A tak si brzy uvědomí, že v první sloce převažují slova s vokálem o a dvojhláskou ou a v poslední sloce je zase převaha slov, v nichž je velké množství sykavek. To může mnohé žáky zaskočit a nebude se jim zdát takové nahromadění sykavek příliš zvukomalebné. My ale můžeme nyní znovu akcentovat rovinu sémantickou a propojit přírodní dění (už výše jsme pozorovali některé typické přírodní motivy, zejména to, jak vítr rozezvučí podzimní čas svistem suchého listí) s uvědomělou tvorbou básníkovou. Ten vyhledal a použil záměrně taková slova, která zvukově, pomocí nakupení hlásek napodobují přírodní dění, již zmíněný reálný zvuk suchého listí. Nahlédnutím do poetického slovníku zjistíme, že takovémuto jevu se říká onomatopoie (zvukomalba). Žáci mohou slovo "zvukomalba" znát, zatímco slovem cizím je zatěžovat nebudeme. Zdůrazníme ovšem, že jde o "imitaci přírodního zvuku", čímž se onomatopoie liší od "pouhého zvukosledu" (Brukner - Filip, s. 204).
Nemá-li být podle Verlainova "Básnického umění" dominantou básně pointa, můžeme ji hledat spíše uvnitř textu, jaksi rozptýleně na více místech. Přece jen však jakési epicentrum, odkud se šíří její důležitý význam všemi směry, nalezneme ve sloce prostřední. A tam se právě propojují samohlásky a souhlásky s ještě jasnou převahou vokálů, ale s již viditelným přibýváním sykavek. Tato zvuková instrumentace posiluje situaci lyrického subjektu, který těžce dýchá, pláče v bázni, nemůže utišit žal, až je posléze v závěrečné sloce připodobněn k suchému listu, jímž vichr zmítá sem a tam. (Tyto charakteristiky se týkají jak Hrubínova, tak Holanova textu.)
Píseň je nejstarším a nejobvyklejším žánrem lyrické poezie. Nesmíme ji proto ve škole pominout, ani se spokojit s povrchním poznáním. Je to žánr, který má své vlastnosti. Na některé (ne všechny - např. jsme nemluvili o refrénu a vůbec principu opakování, o různých druzích písně apod.) jsme zde upozornili. Podrobněji je toto téma rozpracováno v učebnici J. a B. Hoffmannovi, Český jazyk. Literatura a komunikace 6, SPL - Práce 1998, v oddíle Umíme vyjadřovat své city, prožitky, postoje...? Jak to dělají lyričtí básníci? (s. 43-63). Tam je na konkrétních písňových textech od biblické Písně písní přes básně V. Hálka, J. Seiferta, lidové písně až po písňové texty nejsoučasnější (Suchý, Svěrák, Mládek aj.) ukázána různost písňových básnických textů při zachování jejich invariantních znaků v jejich vývojové historické proměně.
Závěrečným akordem práce s básněmi nesoucími název "píseň" by měla být recitační hodina, v níž žáci předvedou, jak si aktivně osvojili základní hodnoty tohoto žánru a jak je umějí uplatnit ve vlastní verbálně zvukové interpretaci, jež má kvality estetické. Této estetické interpretaci by měla ovšem předcházet interpretace racionální, analyticko-syntetická, zdůvodnění výběru textu k interpretaci a jeho charakteristika z hlediska přednesového. Při tom si znovu připomeneme, že lyrici Verlainova typu básní odstínem, že jim jde o vzdušnou melodii apod.; že tedy jsou pro lyrické texty tohoto typu důležité rytmické a zvukové kvality (tempo, intonace, hlasitost, barevný odstín hlasu apod.). Žák se tímto způsobem stává nejen mechanickým "reproduktorem" textu, ale i jeho spolutvůrcem; a při verbální charakteristice, jež bude vesměs metaforická, nikoli pojmově-termínově přesná, se učí i slovně vyjadřovat své recitační záměry vzhledem k charakteru textu i ke svým posluchačům-spolužákům. Velmi užitečné by bylo nechat recitovat tutéž báseň několika žáky, aby vynikly odlišnosti zdánlivě téhož textu.
Literatura a použité zdroje
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2005.
VERLAINE, P. Záludná luna. 1. vyd. Praha: ČS - Klub přátel poezie, 1978.
Mé tuláctví. P. Verlaine a A. Rimbaud v překladech F. Hrubína. Praha: Mladá fronta, 1961.
BRUKNER, J.; FILIP, J. Větší poetický slovník. 1. vyd. Čs. spisovatel (Klub přátel poezie), 1968.
HOFFMANNOVÁ, J.; HOFFMANN, B. Český jazyk. Literatura a komunikace 7. 1. vyd. Praha: SPL, 1999. ISBN 80-86287-17-3.
HOFFMANNOVÁ, J.; HOFFMANN, B. Český jazyk. Literatura a komunikace 6. 1. vyd. Praha: Práce, 1998. ISBN 80-208-0470-6.
