Náznak možných řešení případných nutných opatření při očekávaném omezení docházky žáků do školy během koronavirové krize prostřednictvím hybridní výuky (s využitím technologií). Tento model se nakonec tak jako tak stane základem běžných výukových postupů.
Koronavirová krize zásadním způsobem ovlivnila vnímání role technologií ve vzdělávání. Doposud se většina výukových aktivit odehrávala prezenčně ve škole. Pokud byla nějaká část z nich realizována online, vždy to mělo přímou souvislost s děním ve škole. A pak jsme byli nuceni skokem přejít na čistě distanční vzdělávání. Je celkem logické, že většina učitelů, kteří měli k dispozici žákům dostupné online prostředí, se v první fázi pokoušela svou praxí vyzkoušenou metodiku prezenční výuky do tohoto prostředí přenést.
To se typicky projevuje nejčastěji snahou využívat videokonferenční nástroje při zachování rozvrhu. Učitel přednáší látku online, dělá docházku a zadává (v rámci školou používaného systému řízení výuky) domácí úkoly podobně, jako kdyby seděli všichni společně ve třídě. Ti nejlepší již dokáží vytvářet pro své žáky testy v takové podobě, že se vyhodnocují (alespoň částečně) automaticky. Ostatní padají pod tíhou nahromaděných úkolů, které je třeba opravit ručně. Dost často raději na ověřování dosažených výsledků rezignují.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Ondřej Neumajer25. 8. 2020
Tento relativně krátký článek považuji za klíčový. Přináší zdůvodnění, proč je vhodnější používat pojem „hybridní výuka“ ("jasně naznačuje provázanost a neoddělitelnost prezenční a online složky"). Zároveň shrnuje možné přístupy k ní. Zatím jsem si nevšiml, že by někdo v českém jazyce něco podobného publikoval nebo se alespoň pokoušel nějak výuku na dálku z doby jarní pandemie vyhodnotit a zpracovat doporučení pro blízkou budopucnost. A že jej bude potřeba je myslím všem jasné...
Jan Brich26. 8. 2020
Inspirativní, díky!
Čím více se učitelé seznamují s problematikou využití technologií, tím více si uvědomují, že převést prezenční výuku do distanční podoby není jednoduše možné dokonce i tehdy, mají-li všichni žáci dostatečné technické vybavení a podporu rodiny. Dosažení některých výukových cílů je v online prostředí mnohem těžší (kompetence). Je mnohem nesnadnější vyvolat pro učení nezbytnou smysluplnou interaktivitu. Je mnohem obtížnější zjistit, zda žáci dávají pozor a tomu, co říká učitel, rozumějí. Proto jsou tak oblíbené různé online nástroje zpětné vazby (např.
), které dovolují položit v reálném čase (tzv. synchronní mód) kontrolní otázku a okamžitě získat od každého odezvu.
Existují i takové online činnosti, které příliš velkou asistenci učitele nevyžadují. Typicky jsou to aktivity využívající algoritmem řízené programované aplikace realizující znalostní učení (dril), které jsou provozovány v asynchronním módu (dle vlastních časových možností žáka). Potíž je v tom, že do práce s nimi je třeba většinu žáků nutit prostřednictvím vnější motivace.
Nejcennější je, podaří-li se vyvolat zájem žáků, a ti se pustí do práce samostatně či ve skupinách. To platí sice i pro prezenční výuku, pro distanční (virtuální) ještě mnohem více. Podaří-li se to, není třeba žáky příliš kontrolovat a výsledky jsou mnohem hodnotnější. Metodicky to znamená nasadit projektově či badatelsky orientovanou výuku s jasně definovanými cíli a sdílenými výstupy (viz tvořivé myšlení). Je to pochopitelně velmi náročné. Realizovat to lze snáze u starších, lépe připravených a motivovaných žáků.
Velmi přehledně situaci, do níž se všichni učitelé na začátku nadcházejícího školního roku dostávají, zpracoval např. šéf digitálního vzdělávání školského obvodu Eanes v texaském Austinu Carl Hooker [1]. Na svislou osu dal prezenční vs. virtuální (distanční) výuku a na vodorovnou synchronní vs. asynchronní. Vyšel mu následující přehled možností, které přicházejí v úvahu.
Carl Hooker: Modelyučení pro podzim 2020
Je velmi pravděpodobné, že vrátit se k tradiční výuce s 30 najednou v jedné třídě přítomnými žáky, která se obejde bez technologií, zkrátka nebude vůbec možné. Zdá se, že díky značným nevýhodám (např. chybějící sociální kontakt, nutnost hlídání ad.) zvláště u mladších žáků nebude příliš využíván ani model čistě online školy (virtual), i když je z pohledu šíření virové nákazy nejbezpečnější.
Nejvhodnější cestou je zůstat někde uprostřed a pokusit se využívat více různých postupů tak, aby se všechny vzájemně doplňovaly. Dosud jsme podobné optimální modely vzdělávání (pro 21. st.) nazývali kombinovanými. Vše nasvědčuje tomu, že stojíme před další změnou v běžné používané terminologii. Označení výukových metod jako „kombinované“ totiž vyvolává nesprávný dojem, že se jedná o postupy, které jsou na sobě nezávislé, a používají se střídavě, chvíli jeden, později zase druhý. Ten, kdo sleduje teoretické základy kombinovaných forem vzdělávání (blended learning) si je jistě vědom toho, že obě tyto metody ve skutečnosti nelze oddělit. Bylo by tedy vhodné do budoucna označovat nově s podporou technologií koncipovanou výuku přiléhavěji. Nabízí se název „hybridní výuka“, který jasně naznačuje provázanost a neoddělitelnost prezenční a online složky.
To, jak konkrétně ta která škola hybridní výuku nastaví, záleží především na místních podmínkách. Do jaké míry je schopna využívat některé výukové online prostředí (primární orientace buď na Google nebo na Microsoft), zda má k dispozici vhodný systém řízení výuky (např. Moodle, Teams nebo Google Classroom), jaká je vybavenost (nejlépe 1:1) a konektivita žáků i učitelů (která bude asi jinak vypadat ve velkém městě a na venkově).
V případě, že lze alespoň část výuky přesunout do online prostředí, otevírá se celá řada možností pro nastavení hybridního modelu. Základem bude typicky asi některá z již dříve definovaných forem kombinované výuky (Teoretické možnosti kombinovaných forem vzdělávání) – v našem případě asi nejčastěji převrácená třída. Jakmile není nutně třeba, aby všichni žáci byli pořád ve škole, lze uvažovat o různých variantách rozdělení žáků a snížení hustoty jejich fyzické přítomnosti ve škole. Hooker popisuje 3 modely: Staggered (polovina dopoledne, druhá odpoledne), Alternating (střídání po dni nebo po týdnu), Gapped (PO, ÚT první skupina, ST dezinfekce, ČT, PÁ druhá skupina). Možností je samozřejmě mnohem více. Zajímavou variantou z VŠ prostředí je třeba také HyFlex (možnost dle vlastního rozhodnutí výuku absolvovat prezenčně, synchronně či asynchronně ze záznamu) [2].
Závěrem je důležité si uvědomit, že se jedná o zásadní změnu ve fungování škol, která se nemůže obejít bez důkladné přípravy. Vzhledem ke skutečnosti, že s technologiemi se učí jinak, musí součástí být též masivní vzdělávání učitelů.
Pro zajímavost se můžete podívat, jak tutéž problematiku zpracoval jiný nám dobře známý americký expert Eric Sheninger [3] nebo jak o ní píše Edsurge [4].
Literatura a použité zdroje
HOOKER, Carl. New Learning Models for Fall 2020 [online]. 2020. [cit. 2020-08-05]. Dostupné z: https://www.techlearning.com/how-to/new-learning-models-for-fall-2020.
7 Things You Should Know About the HyFlex Course Model [online]. 2020. [cit. 2020-08-05]. Dostupné z: https://library.educause.edu/-/media/files/library/2020/7/eli7173.pdf.
SHENINGER, Eric. Moving to a Hybrid Learning Model [online]. 2020. [cit. 2020-08-05]. Dostupné z: http://esheninger.blogspot.com/2020/06/moving-to-hybrid-learning-model.html.
CUMMINGS, Claire. How Districts Can Develop a Comprehensive Plan for Remote Learning Come Fall [online]. 2020. [cit. 2020-08-05]. Dostupné z: https://www.edsurge.com/news/2020-07-02-how-districts-can-develop-a-comprehensive-plan-for-remote-learning-come-fall.
