Zpráva o výroční konferenci eTwinning, která se 5.-7.2.2010 uskutečnila ve španělské Seville.
Ve dnech 5.-7.2. se ve španělské Seville uskutečnila výroční konference eTwinning, na níž se oslavovalo 5 let existence tohoto mimořádně úspěšného projektu. Sjelo se na ní na 500 nejlepších realizátorů aktivit spojujících školy celé Evropy – aktivit vytvářejících pocit vzájemnosti a jednoty naši Unii posilující.
Španělsko se ukázalo v tom nejlepším světle. Konferenci osobně zahájil ministr školství Ángel Gabilondo Pujol spolu s ředitelkou sekce školství a kultury (DG EAC) Evropské komise Odile Quintin. Jak již na těchto akcích bývá zvykem, byla pozvána také jedna výjimečná osobnost schopná podnítit zájem účastníků a nasměrovat jejich myšlení na problematiku související s hlavním tématem konference. Tou osobností byl tentokrát profesor Stephen Heppell a tématem budoucnost vzdělávání.
Hlavní myšlenky profesora Heppella již známe. S jeho kritikou dosud převládající tzv. „schodišťové mentality“ jsme se seznámili nedávno v článku „Jakou podstatu má inovace?“. Jeho vystoupení proto nebylo žádným velkým překvapením. Předložil nám svou vizi inovativní školy 21. století, v níž budou žáci aktivně zapojeni do výukových činností, jež využívají technologie na každém kroku. Pro nás velmi důležitý je fakt, že profesor Heppell je osobně přesvědčen, že tento vývoj se nakonec podaří úspěšně prosadit všude – i u nás. Na mou přímou otázku odpověděl doslova, že „nemůže být větším optimistou“ pokud jde o budoucnost využití vzdělávacích technologií v praxi.
Jakkoli je to pro nás zatím obtížně představitelné, pan profesor má ke svému optimismu docela dobré důvody. V Británii, a nejen tam, existuje celkem dost příkladů, které podporují naději, že se technologie stanou pro výuku přínosem. Nejlépe je možné tento fakt demonstrovat na jednodenní přehlídce nejlepších aktivit realizovaných anglickými školami s využitím technologií, kterou profesor Heppell každý rok s podporou sponzorů organizuje v Londýně. Nazývá se příznačně Be Very Afraid. Ukázky oceněných aktivit jsou na webu. Zde je alespoň pár vybraných zásadních slov z jeho hodnocení posledního ročníku:
„Měli bychom si dát pozor na propast, která vzniká mezi školami, učiteli a žáky, kteří využívají současnou obrovskou a komplexní nabídku online služeb, a těmi, kteří mobily, YouTube, mezinárodní kontakty, sociální sítě či radost a chuť pracovat neuváženě zavrhují. … Získali jsme jednoznačné důkazy o tom, že se děti spolu rády učí, mají potěšení z poznávání, využívají technologie a přizpůsobují je svým potřebám, jsou ochotné být aktivní nepřetržitě a jsou schopné překonat všechny překážky, které se jim postaví do cesty. Je znepokojivé, že tak velká část vzdělávacího systému ignoruje natolik zřejmá fakta. … To, co žáci na přehlídce předvedli, pro mě znamená velkou naději. Někdy se v noci probudím a musím se v duchu smát. Ono totiž ani tolik nezáleží na tom, zda se podaří školský systém dostatečně rychle reformovat. Revoluce ve vzdělávání je proces jdoucí zdola vzhůru. Systém se nakonec změní, ať chce nebo ne!“
Aktuální myšlenky profesora Heppella výstižně zachycuje interview pořízený studenty Leigh Technology Academy v lednu na londýnské výstavě BETT:
Ale vraťme se zpět k eTwinningu. Nejdůležitějším bodem programu konference bylo udílení eTwinningových cen nejlepším projektům. Kromě jedné výjimky nebudu uvádět přehled výsledků. Můžete se na něj podívat přímo na stránkách centrálního portálu zde. Tou výjimkou je vítězný projekt kategorie 12-15. let 50 easy things you can do to save the Earth, který se vyznačuje jednou velmi zajímavou vlastností. Nelze říci, že by se to plně podařilo, ale partneři se pokusili o něco, co významným způsobem zvedlo hodnocení jury. Šlo o vzájemnou spolupráci se společnými výstupy připravenými vždy třemi žáky různých partnerských zemí. Je jasné, že taková spolupráce vyžaduje schopnost členů týmu domluvit se, a nedá se tudíž na mezinárodní úrovni dělat s malými dětmi. Již od 2. stupně by se však něco podobného mělo stát vyhledávaným cílem těch nejlepších projektů.
Rád bych ještě trochu okomentoval naše letošní výsledky. Jsou, po úspěších, které jsme zažili při udělování cen před třemi lety, opět dosti nevalné. Důvodem naší nespokojenosti určitě nemůže být malá účast našich škol v projektech. Díky skvělé práci našeho Národního podpůrného střediska (NSS) patříme v eTwinningu k nejaktivnějším státům. Důvodem by snad nemuselo být ani to, že se naše školy většinou vyskytují v těch projektech, které na první místo nedosáhly. Mnoho zemí je na tom v tomto směru mnohem hůře, než my. To, co by nám mělo vadit, je něco jiného. Naši účastníci totiž v těch nejlepších projektech hrají zpravidla „druhé housle“!
, zjistíte, že nejviditelnější část práce odvedl rumunský partner, jež dokonalým způsobem zvládl využití nástrojů webu 2. generace. O to víc pak zamrzí, víte-li, že podíl české školy na vlastním výukovém obsahu projektu byl o hodně větší, než se zdá. V kategorii 16.-19. let skončil na druhém místě také projekt s naší účastí (
). Výsledný dojem je velmi podobný tomu minulému. Český partner udělal určitě více práce, než jiní, ale prosadit se nedokázal. Škola jako taková navíc jakoby o této aktivitě ani nevěděla. Zdá se, že ani tak velký úspěch, jako je účast ve finále, příliš velkou pozornost nevzbudil.
Naši reputaci, pokud jde o aktivní účast v projektu, nezachrání dokonce ani mimořádný úspěch ZŠ Husova z Brna, která se svou písní
. Jedná se o vítěze zvláštní kategorie Tvůrčí využití digitálních médií. Naše škola patřila bohužel k těm dvěma partnerům (celkem 20), jež se přímo ze školy s ostatními prostřednictvím internetu spojit nedokázali. A podobně bych mohl ještě pokračovat. Stalo se například to, že jedna škola, která je aktivním třetím partnerem v projektu, jež se probojoval v evropské konkurenci mezi 100 nejlepších (ze 750), vůbec nezažádala o národní Quality Label. To sice nezabránilo oběma zbylým partnerům získat Evropskou značku kvality, ale jistě to celkové hodnocení projektu určitým způsobem poznamenalo.
Všechny tyto skutečnosti ukazují na to, že máme nějaký problém. Rozhodně není v práci NSS a našich ambasadorů, kteří se plně věnují propagaci eTwinningu mezi učiteli, nabízejí školení různých úrovní a podílí se na řízení programu. Chyba není ani v učitelích samotných. Ti se ve velké míře snaží do projektů zapojit a dělají obrovské množství práce. Naše problémy jsou asi částečně způsobeny nižší počítačovou gramotností učitelů v porovnání se zahraničními. To by ale určitě nemohlo působit tak velké potíže, kdyby zde nebyl ještě jeden mnohem závažnější problém. Tím je nízká úroveň spolupráce mezi učiteli na místní úrovni a povědomí sounáležitosti v rámci celé školy. Kdyby totiž práce na projektech byla skutečně integrována do činnosti školy a zapadala do vize, kterou všichni považují za svou, určitě by se našel někdo, kdo by pomohl např. při řešení technických problémů. Pak by se nemohlo stát třeba to, že o projektu není na webu školy ani zmínka, a docela určitě by zpráva o postupu do finále soutěže zajímala nejen samotné účastníky, ale též celou školu včetně celého okolí.
Povím vám příběh, který, ač pravdivý, zní jako pohádka. První eTwinningové konference před pěti lety v Bruselu se zúčastnila paní ředitelka
z Burhamu (hrabství Buckinghamshire na západ od Londýna) Brenda Bigland. Tou dobou hledala cestu, jak zlepšit ne příliš lichotivé výsledky školy, které zdědila po svých předchůdcích. Nutno dodat, že v oblasti, kde se škola nachází, žije velké množství přistěhovalců, z nichž mnozí ani neumí pořádně anglicky. To je situace, která již není ani nám cizí a v budoucnosti bude ještě běžnější.
Brenda na konferenci pochopila, že mezinárodní projekty s využitím technologií jsou pro její školu to pravé. Hned po návratu se dala do práce. Sezvala všech svých cca 40 učitelů a vysvětlila jim svůj záměr. Každému, kdo měl, jako já, příležitost zažít její přesvědčovací schopnosti, je jasné, že pro věc nadchla kompletně celý sbor. A koho ne, s tím se prostě rozloučila. Program přestavby nazvala „Naše cesta“ a založila ho na sociální inkluzi celé místní komunity a komplexním přístupu. Patřila k němu masivní technologická příprava učitelů, úprava vzdělávacího plánu tak, aby každý žák byl zapojen do některého mezinárodního projektu s cílem pochopit své místo ve světě a hlavně práce s rodiči. Tu Brenda považuje za klíčovou. Zpočátku vůbec nechápali, o co jde. Když ale byli požádáni, aby představili svou vlastní kulturu nebo poradili s tématem, kterému rozumějí, začal se jejich přístup měnit. Poté co uviděli, že samotné děti mají o výukové aktivity velký zájem, nakonec pochopili. Dnes činnost školy bezvýhradně podporují. Je o ni takový zájem, že na každé volné místo existuje dlouhý seznam čekatelů. A to nejlepší nakonec – průměrné výsledky britských národních testů
Kdo dočetl až sem, snad chápe, proč vyprávím pohádky. Problémy našeho školství začínají bohužel nabývat viditelných rozměrů a netýkají se jen eTwinningových projektů. Nedokážeme-li v blízké budoucnosti prosadit jednotnou vizi školy 21. století, kterou by vzala za svou celá společnost, nebudeme-li schopni přijatelným způsobem vyřešit hodnocení výukových výsledků odpovídající změněným cílům (viz nová maturita) a vyhodíme-li miliardy z evropských fondů bez toho, že bychom je použili na skutečnou reformu systému, pak se pozice naší země v mezinárodním srovnání nutně bude nadále zhoršovat.
Možná se již začíná naplňovat obava z vícerychlostní Evropy i světa. To bychom neměli dovolit. My učitelé představujeme významnou sílu, která může budoucnost naší země značně ovlivnit. eTwinning nám může hodně pomoci. Jeho prostřednictvím máme šanci lépe pochopit, co je třeba dělat. Měli bychom se, podobně jako Brenda Bigland, snažit s jeho přispěním ovlivnit celou společnost. Nezbývá než doufat, že se našim dětem nakonec podaří realizovat i sen profesora Heppella o skutečné školské reformě dříve, než bude pozdě.
