Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Doprobodný webinář k článku nabízíme spolu s podklady v modulu Digifolio (http://digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=12852).
Předkládáme sérii žákovských pracovních listů, které mohou prohloubit výuku dějepisu, výchovy k občanství, společenských věd, zeměpisu či vlastivědy.
Předkládáme sérii žákovských pracovních listů, které mohou prohloubit výuku dějepisu, výchovy k občanství, společenských věd, zeměpisu či vlastivědy. Aby jejich využívání bylo smysluplné, pojďme si úvodem zmínit několik klíčových otázek:
Zvládnutí těchto otázek je podle mého soudu dobrou přípravou pro smysluplnou výuku, jež přímo souvisí s muzejním prostředím.
Regionální historie je součástí prostorového členění historické vědy. Muzeum ve Slaném je svým zaměřením muzeem vlastivědným. Není tedy od věci připomenout skutečnost, že regionální vlastivědu lze chápat jako jistou syntézu přírodovědného a společenskovědního přístupu k sledovanému místu.
Regionální historie by měla klást důraz na studium regionální literatury a pramenů. To však neznamená, že by měla ze zřetele ztrácet kontext „velkých“ dějin. Regionální dějiny umožňují smysluplným způsobem prohlubovat historické myšlení. Na regionálních pramenech si lze úspěšně nacvičit metodu historické práce. Studenti například mnohem snáze prohloubí vlastní historické poznání na prostorově blízké tematice. Regionální historie by se měla těsně opírat o fungování regionálních historicko-kulturních institucí. Zejména se jedná o muzea.
Muzeum je v podstatě instituce, která sbírá, třídí, zpracovává, zkoumá a vystavuje historické předměty. Existuje hned několik typů muzeí (historické, umělecké, přírodovědné, technické, vlastivědné, národopisné atd.). Muzea se prezentují stálými expozicemi a podle svých možností zpřístupňují různé tematické výstavy.
Didaktičky dějepisu Denisa Labischová a Blažena Gracová doporučují před návštěvou muzea následující didaktickou přípravu:
Žákovské pracovní listy, jež Vlastivědné muzeum ve Slaném dává veřejnosti k dispozici, mohou významně pomoci s:
Výuka v muzejním prostředí se zásadním způsobem opírá o zvládnutí práce se školním historickým pramenem.
Školní historický pramen může být chápán jako jistá „stopa“ minulého, kterou můžeme v edukačním prostředí cíleně sledovat, objevovat, vracet se k ní či ji obrazně řečeno následovat. Vycházíme z přesvědčení, že pozorné následování těchto „stop“ přivádí žáka na cestu k historickému myšlení, k historickému vědomí. Domníváme se, že právě cílené zacházení se školním historickým pramenem významnou měrou přispívá k celkově aktivnímu pojetí výuky.
Zacházení se školním historickým pramenem je vlastně přímo odvozeno od principů práce s historickým dokumentem. „Katalogy otázek profesionálních historiků, které kladou jednotlivým písemným pramenům z minulosti, se musí stát východiskem vzniku základních souborů otázek pro žáky a učitele při výuce dějepisu,“[2]výstižně konstatuje Viliam Kratochvíl.
Tento přední slovenský didaktik také předkládá modelové otázky, které by mohly žákům výrazně pomoci při „pátrání“ po „neznámých okolnostech“ konkrétního pramene. Ačkoli se v této souvislosti jedná především o rozbor písemného školního historického pramene, domníváme se, že se tato „sada“ pracovních otázek může stát smysluplným východiskem rovněž pro zacházení s pramenem obrazovým, audiovizuálním apod.
V pěti základních otázkách, které Viliam Kratochvíl zmiňuje pro práci s písemným školním historickým pramenem, by mohlo jít především o postižení následujících kategorií:
Tyto dotazy jsou skutečně navrženy tak, aby naplňovaly jakési minimum, které je vhodné především pro žáky základních škol či odpovídajících ročníků víceletých gymnázií.
Pro potřeby středoškoláků Viliam Kratochvíl nabízí „katalog“ poněkud obsáhlejší podoby:
Samozřejmě, že tento navržený soubor dotazů nemusí být v žádném případě konečný a může se dále rozšiřovat. V této souvislosti také Viliam Kratochvíl odkazuje na Roberta Stradlinga, který v publikaci „Jak učit evropské dějiny 20. století“[5] uvádí při práci s písemným školním historickým pramenem také další otázky. Jedná se o zjišťování následujících problémů:
Modelové přístupy k rozboru písemného školního historického pramene jsou velmi důležitým (základním) východiskem také pro práci s dalšími typy historických textů (mapa, fotografie, karikatura, svědectví pamětníka, film, komiks a samozřejmě i hmotný pramen.
V případě hmotných pramenů jde o širokou škálu historických předmětů, jež jsou zejména důležitými informačními zdroji o dějinách každodennosti. Hmotné prameny mohou být spojeny s textem či obrazovým materiálem. Hmotný pramen někdy přináší (pozn. zejména při studiu prehistorie lidstva) více otázek než odpovědí. Hmotné prameny lze rozdělit na mobilní objekty (v zásadě přemístitelné předměty) a imobilní objekty (stavební památky, velké objekty, které lze přemístit jen obtížně).
Hmotné prameny pro svou názornost zařazujme do výuky často. Mají schopnost fascinovat, povzbuzovat k otázkám i dalšímu pátrání. Bohužel jsou však ve výuce mnohdy opomíjené či využívané jako pouhá ilustrace představovaného tématu. Didaktičky Labischová a Gracová poukazují na to, že hmotné prameny posilují historické učení zejména z těchto důvodů:
Vztah k minulosti přirozeně sám od sebe fungovat nemusí. Není to zázračné perpetuum mobile, které by odůvodňovalo automaticky samo sebe a vábilo svou silou většinu společnosti k upřímnému setrvání na místě paměti. Pokud má cesta k místům paměti zůstat skutečně „vyšlapaná“ lidmi, pokud se má jednat o chodník, který nezaroste trávou, nebo není každých dvacet let přelit asfaltem narychlo státem objednanými a placenými zřízenci, pak by takovéto putování k místům paměti mělo přirozeně brát potřebnou sílu z rodin, ze školního prostředí i ze samotné didaktiky dějepisu, která si je dlouhodobě vědoma toho, že nemůže setrvávat v budovách škol, ale musí se rovněž rozvíjet v prostředí mimoškolním. Ostatně jen málo míst paměti je přímo svázáno s „klasickou“ formou vzdělávání. Muzea se mohou opět stát výraznými místy paměti. Záleží jen na tom, jak si s nimi vzdělávací prostředí poradí.
[1] Více: D. Labischová, B. Gracová, Příručka ke studiu didaktiky dějepisu, Ostrava 2009, s. 172.
[2] V. KRATOCHVÍL – H. MLYNARČÍKOVÁ: Maturita po novom. Dejepis. Externá časť / interná časť. Testy. Bratislava 2007, s. 99.
[3] Tamtéž.
[4] Tamtéž.
[5]R. STRADLING: Jak učit evropské dějiny 20. století. Praha 2003.
[6] Tamtéž, s. 159.
[7] Více: D. Labischová, B. Gracová, Příručka ke studiu didaktiky dějepisu, Ostrava 2009, s. 92.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
