Odborný článek
Článek pomocí příkladu z praxe dává do spojitosti model TPCK a melioraci, což je termín pro dovednost uchopit vhodnou množinu informací a aplikovat ji na řešení problému v různých, třeba i zcela odlišných, situacích.
Mnozí by možná souhlasili s tímto citátem: „Dnešní svět studenta je takřka neomezený. Musí získat znalosti týkající se matoucího množství oblastí a předmětů, musí si uvědomit dalekosáhlou vzájemnost vztahů. Obsah a metody učení musí být předmětem neustálého vývoje. Každým okamžikem jsou zkoumána nová témata a prostředky výuky z pohledu jejich možného využití pro učební proces.“
Co je zajímavého na tomto citátu, není to, co říká, ale kdy byl napsán. Toto prohlášení se netýká nové internetové generace dětí, dokonce ani první počítačové generace. Byl napsán již v roce 1933 Frederickem Devereux (The educational talking) a přitom je stále aktuální. Možná se okolnosti dnešního světa změnily, ale stále platí přes 70 let stará výzva učitelům – přizpůsobte se, abyste dokázali držet krok s požadavky rapidně se měnících technologií.
Jelikož se technologie neustále mění a skáče z jednoho revolučního vynálezu na jiný, než se stihneme naučit novou technologii využívat, je již zastaralá. Přitom je jasné, že krok s technologiemi je nutné udržet. Způsob jak toho dosáhnout ovšem nespočívá v ovládnutí každé nové technologie, ale v novém celkovém přístupu ke vzdělávacím technologiím. Místo, aby se budoucí noví učitelé učili tomu, jak ovládnout nové technologie (pokud to vůbec dělají!), měli by se naučit flexibilnímu myšlení, ochotě tolerovat mnohoznačnost a vůli experimentovat s tím, jak mohou být technologie použity ve výuce. Tento nový přístup vyžaduje tvořivost a vynalézavost nejen ze strany učitelů a učitelů učitelů, ale také pohled na technologie, který překonává pouhé honění se za nejnovějšími technickými vymoženostmi.
Na pořad dne proto přichází nová definice znalostí učitele podle modelu TPCK, což je způsob chápání toho, co dělá z technologií vhodný výukový nástroj. Spomocník se již modelu TPCK věnoval dosti podrobně v několika článcích (např. Integrace technologií podle modelu TPCK, Katalog výukových aktivit podle modelu TPCK či Cesta modelu TPCK do praxe), takže jen shrnu základní myšlenku a poskytnu praktickou ukázku, která ji jasně dokumentuje.
TPCK definuje zalosti učitele jako souhru tří složek – technologie, předmět (obsah) a pedagogika, které se vyskytují vždy neoddělitelně vedle sebe a prolínají se. Model TPCK by měl pomoci učitelům rozpoznat, které technologie jsou hodny pozornosti – ale ne tak, že ovládnou každou novou technologii, a pak zkoumají, jak ji vhodně využít ve výuce. Nový přístup spočívá v tom, že učitelé mají být schopni posoudit přínos a následně využít technologie tak, aby s jejich pomocí zdokonalili pedagogickou práci v rámci daného předmětu.
Následující případ krásným způsobem dokumentuje, jak mohou učitelé kreativně využít nové technologie k pedagogickému zpracování obsahu. Jednalo se o italský projekt, ve kterém studenti pracující ve skupinách využili veřejně dostupná data k výpočtu vzdálenosti Měsíce. Konkrétně šlo o analýzu MP3 nahrávek NASA dokumentující rozhovor Neila Armstronga z povrchu Měsíce s pozemní kontrolou v Houstonu. S využitím volně dostupného software na editaci zvuku (Audacity) přesně spočítali zpoždění v ozvěně v komunikaci ze Země a s pomocí tohoto údaje následně spočítali vzdálenost Země a Měsíce.
Zajímá nás především to, co musí učitel znát, aby ho takový zajímavý projekt vůbec mohl napadnout. V tomto případě jednak musel dobře ovládat obsah svého předmětu, dále musel chápat možnosti technologií, a co se s jejich pomocí dá dosáhnout – nejedná se přitom striktně o znalost konkrétního software, ale spíše o obecné možnosti podniknout pomocí nějakého software zvukovou analýzu. V neposlední řadě tento projekt dokumentuje, že učitel musel využít pedagogické znalosti k vytvoření vyvážených skupin a koordinaci celého projektu. Co učinilo tento projekt úspěšným, nebyly tyto tři izolované schopnosti, ale vzájemná kreativní a integrující souhra technologií, obsahu a pedagogiky. Tedy přesně to, co model TPCK předpokládá.
Konečně, je úžasné, že výsledky experimentu podniknutého v italské škole, který byl postaven na analýze dat z amerického webu a který používal volně dostupný software vytvořený spoluprací dobrovolníků z celého světa, byly volně poskytnuty komukoliv na světě jen týden po dokončení projektu. Toto je svět, ve kterém dnešní učitelé žijí. Toto je svět, pro který je nutné je připravit.
Konečně se dostávám k pojmu meliorace, který asi bude pro mnohé z vás v souvislosti s výukou něčím úplně novým (i když se alespoň částečně shodujícím s jeho českým významem ve smyslu zkvalitňování zemědělské půdy). Tento pojem byl zaveden Richardem Herrnsteinem, jež se v 60. a 70. letech minulého století zabýval psychologií chování zvířat, původně pro metodu výběru nejvhodnějšího postupu kombinováním různých v danou chvíli použitelných variant chování. David Passig (Melioration as a higher thinking skill of future intelligence, 2007) pak melioraci použil u lidí ve významu, který nás zajímá především. Chápe ji jako „kompetenci vypůjčit si koncept z nějakého oboru (vybrat nejvhodnější postup), který se zdá být naprosto odtržen od svého kontextu, a přizpůsobit jej pro aktuální úkol, který právě řešíme.“ Tato meliorace podle Passiga tedy velmi dobře odpovídá podstatě TPCK v tom, že uznává potřebu čerpat při budování kognitivních dovedností ze znalostí různých domén působnosti a kombinovat je unikátním a efektivním způsobem.
Podle Passiga je meliorace dovednost, která umožňuje učitelům experimentovat s obrovskou škálou technologií, aby tak pokryli své specifické pedagogické potřeby. Využití programu na editaci zvuku jako nástroje pro analýzu dat je typickým příkladem takové meliorace.
Teď, když chápeme, co meliorace znamená, nabízí se otázka, jak ji uchopit v rámci pedagogické teorie kognitivních dovedností. Passig navrhuje, abychom na melioraci nahlíželi jako na sedmou kategorii v Bloomově taxonomii výukových cílů. Tedy jako na nejvyšší úroveň nastupující po zapamatování, pochopení, aplikaci, analýze, hodnocení a syntéze. Tato sedmá kategorie by tedy měla být definována jako dovednost uchopit vhodnou množinu informací a aplikovat ji na řešení problému v různých, třeba i zcela odlišných, situacích.
V rámci meliorace se z hlediska výukových cílů dají určit tři důležité pojmy:
Z taxonomického hlediska rozlišujeme dvě odlišná pojetí meliorace a v nich šest jasně vydělitelných fází.
Obě pojetí A i B se víceméně shodují ve svých fázích, jimiž jsou:
Jediné, čím se obě tato pojetí odlišují, je výsledek. Při melioraci nástrojů a technologií jsou výsledky jasně patrné (viz uvedený příklad projektu). Při melioraci konceptů a myšlenek změny na první pohled zřejmé nejsou a spíše se ukazují nepřímo. V procesu zpracování informací totiž člověk do svých myšlenkových postupů vkládá etnické, kulturní, tradiční a osobní významy.
Modely jako TPCK nebo meliorace nahlížejí na vzdělávací technologie zcela novým způsobem. Tato nová perspektiva se soustředí na změnu kognitivních dovedností učitelů a na jejich kompetence či kreativitu spíše než na technické porozumění a funkční znalost konkrétních technologií. Pokud mají být technologie pro výuku užitečné, musíme vzít na vědomí, že jejich síla a potenciál nespočívá v objektech, ale v učitelích. Musíme v nich podporovat nové dovednosti, díky kterým budou schopni využít „neomezenost“ dnešního světa.
Zdroje:
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.