Co by se stalo, kdyby Henri Dunant nebyl svědkem bitvy u Solferina?
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Co by se stalo, kdyby Henri Dunant nebyl svědkem bitvy u Solferina?
4,0 (1 hodnocení)
Příspěvek ukazuje aktivitu, při které žáci uvažují nad tím, co by se stalo, kdyby Henri Dunant, iniciátor vzniku Červeného kříže, neviděl na vlastní oči nedostatečnou pomoc v bitvě u Solferina, ale bitvu u Fontenoy, která je příkladem dobře zorganizované zdravotnické pomoci.
Pokyny pro skupinovou práci
přečtěte text Příklad dobře organizované zdravotnické pomoci
připravte se na následující úkol: V průběhu 5 minut prezentujte výsledky diskuse týkající se následujících otázek:
Co myslíte, že by se asi stalo, kdyby se H. Dunant místo Solferina dostal na toto bitevní pole a posléze zaznamenal své zážitky a zkušenosti do knihy „Vzpomínka na Fontenoy“
Naučili jste se něco, co jste dříve nevěděli? Co?
Příklad dobře organizované zdravotnické pomoci
Bitva u Fontenoy názorně ukazuje organizaci vojenské zdravotnické služby za Ludvíka XV. Francouzská armáda, která se dne 11. května 1747 měla střetnout s anglickými, nizozemskými a hannoverskými vojsky, čítala 49 000 mužů. Den před zahájením bitvy bylo připraveno na 4 000 lůžek pro potenciální zraněné. Byla zřízena mobilní nemocnice v Blandin, nemocniční základny v Lille a Douai a pomocné nemocnice ve Valenciennes a Arrasu. V okolí bitevního pole byly rozmístěny mobilní zdravotnické jednotky. Lékaři a zdravotníci měli k dispozici dostatek nástrojů, obvazů a jiného zdravotnického materiálu. Všechno bylo naplánováno do posledního detailu včetně 10 000 silných jehel. K evakuaci zraněných sloužilo 1 200 kár, kočárů a vagónů. Pan de Séchelles, hlavní zásobovací důstojník odpovědný za organizaci služeb, mohl s uspokojením konstatovat, že zdravotnické zabezpečení bylo promyšleno do poslední mastičky.
Bitva propukla v 10.00 hodin ráno a trvala do odpoledních hodin. Evakuace zraněných probíhaly průběžně. Sám král ihned po skončení boje navštívil spolu se svým synem-následníkem trůnu mobilní nemocnici, aby vyjádřil účast s utrpením zraněných vojáků a zároveň se ujistil, že je o ně dobře postaráno. Když se blížili k hromadám těl, řekl svému synovi: „Pohleď, toto je cena za vítězství v boji. Proto se uč, jak šetřit krev svých vojáků.“
text Příklad dobře organizované zdravotnické pomoci, případně text publikace Vzpomínka na Solferino nebo výukový film Příběh jedné myšlenky (viz odkazy)
V průběhu několika málo hodin bylo z bitevního pole odneseno na 3 790 francouzských a 2 368 nepřátelských vojáků. Byli evakuováni tak rychle, že když se následujícího rána nepřítel vrátil, aby sesbíral raněné, jež zanechal při ústupu, zjistil, že tito již byli ošetřeni ve francouzských zařízeních. Do konce měsíce zemřelo pouze 583 zraněných.
Nízká úmrtnost dokazuje účinnost přijatého systému. „Nikdy ve válečné historii,“ napsal Voltaire později, „nebylo uděláno tolik pro zmírnění utrpení spojeného s břemenem, jakým válka bezesporu je. Ve všech okolních městech byly připraveny nemocnice, především v Lille; pro účely ošetřování zraněných byly používány dokonce i kostely. Pro zajištění pohodlí zraněných Francouzů i jejich nepřátel bylo učiněno všechno možné. Místní obyvatelé se do pomoci od počátku nadšení zapojovali, nosili nemocným všechny možné lahůdky, až byli lékaři nuceni začít projevy dobré vůle obyvatel krotit. Nemocnice byly tak dobře zásobovány, že téměř všichni důstojníci, naprosto bezprecedentně, upřednostňovali hospitalizaci před domácím ošetřováním.“
Maršál de Saxe, velitel francouzských oddílů, práci zdravotnických služeb a přístup obyvatel rovněž, svým vojáckým stylem, chválil: „Zranění, naši i nepřátelé, byli odvezeni do Lille, Douai, Condé a Valenciennes. Přitom král jasně nařídil, aby se zraněným z řad nepřátel dostalo stejné péče jako vlastním. Neexistuje způsob, jak náležitě ocenit práci pana de Séchelles, hlavního zásobovacího důstojníka. Nic neponechal bez povšimnutí – od dodávek po zajištění organizace provozu nemocnic. Obyvatelé Lille se také vyznamenali. V davech se valili do nemocnic, přinášeli množství ložního prádla, vína, masa a další pomoci, až bylo nutné jejich charitativnímu úsilí učinit přítrž a rozmístit u vstupních bran nemocnic stráže a zabránit tak, aby zranění vojáci hromadně nehynuli na celkové přežrání.“
Možné odpovědi:
Je celkem zřejmé, že kdyby byl Henri Dunant dorazil do Lille (což nemohl, neboť se narodil o nějakých 81 let později) a následně zaznamenával své zážitky do knihy Vzpomínka na Fontenoy, byl by psal o mužích s řádně obvázanými zraněními ošetřovanými dostatečným počtem lékařů a zdravotníků. Ani by ho nenapadlo prosazovat vytvoření jednotek dobrovolných zdravotníků. Uvedený příklad nikterak nedokazuje, že zdravotnické služby za Ludvíka XV. byly dokonalé.
Úspěch akce u Fontenoy mohl být částečně podmíněn přítomností samotného krále, který při mnoha dalších akcích chyběl. Na druhou stranu rozhořčení těch, kteří vypočítávali nedostatky jiných tažení, ukazuje, že byly považovány za anomálie. Hrabě de Guibert (známější spíše vášnivými dopisy adresovanými slečně de Lespinasse než svými obdivuhodnými vojenskými schopnostmi) píše: „Každý by si měl zapamatovat hrůzy tažení z roku 1757; loupeže a rabování dosáhly netušených rozměrů; nemocnice připomínaly márnice. Nebudu pokračovat, nechci své pero dále špinit výčtem všech těch zločinů.“ O rok později napsal v Hannoveru o nic méně rozhořčený maršál Richelieu: „Začínají se nás chytat nejrůznější nemoci a příšerná kvalita ošetření v nemocnicích způsobená stupiditou a nezájmem těch, kdo nás řídí, nám působí ohromné ztráty.“
Nicméně vojenské lékařství dosáhlo na konci XVIII. století svého vrcholu. Královským dekretem z 2. května 1781 byl počet vojenských nemocnic zvýšen na sedmdesát. Armáda čítající 300 000 mužů měla k dispozici 1 200 lékařů: 41 na každou divizní zdravotní jednotku. Za Napoleona III. byli na 1 000 mužů k dispozici dva lékaři: 4 na divizi. V roce 1939 měla francouzská armáda celkem 1 646 lékařů.
Doplňující informace
Založení Červeného kříže
Červený kříž se zrodil v srdci švýcarského obchodníka Henri Dunanta (1828–1910) dne 24. června 1859 poté, co na vlastní oči viděl jednu z nejkrvavějších bitev století, bitvu u Solferina. Historie lidstva je provázena celou řadou válek. Vskutku, z uplynulých 3 500 let zmapované historie se lidstvo těšilo všeobecnému míru pouhých 250 let. Války a jejich tragické důsledky vždy vedly k úvahám a pokusům eliminovat působené zlo a utrpení. V průběhu staletí byly přijímány zvyky a pravidla vedení války, jež vykazovaly humanitární rysy. Z těchto zvyků a pravidel si především dva zaslouží zvláštní pozornost: zákaz otravování studen patřících nepříteli a zásada, aby byly šetřeny ženy a děti. Stávalo se, že účastníci bitvy se dohodli na určitých pravidlech závazných pro danou bitvu. Obecně však byly takové dohody velmi křehké. Rozmary doby a nálady vůdců s sebou přinášely nejrůznější excesy, jež zpochybňovaly drobné úspěchy dosažené při některých bitvách. Vyvstala potřeba nového systému ochrany válečných obětí. Diskusi však mohla vyvolat pouze výjimečná událost.
Bitva u Solferina
K výjimečné události došlo dne 24. června 1859 u Solferina v severní Itálii, kde se střetla vojska Francie a Rakouska v bitvě 320 000 mužů trvající šestnáct hodin. Na bitevním poli zůstalo 40 000 mrtvých a raněných, což bylo pro dobu poměrně typické – bitvy se podobaly jatkám. Velitelé se navíc o potřeby svých vojáků příliš nestarali. Považovali je spíše za tzv. „kanonenfutter“ než za lidské bytosti. Ve zmíněné bitvě zvítězila Francie, ovšem cena za vítězství byla vysoká. Hromady mrtvých těl, tisíce raněných ležících bez povšimnutí. Nedostatek vojenských lékařů. Armáda měla k dispozici čtyři veterináře na tisíc koní. Na stejný počet lidí měl stačit jeden lékař.
Henri Dunant
Henri Dunant, který jel v osobní záležitosti na schůzku s Napoleonem III., se stal očitým svědkem situace a jsa zcela šokován, zapomněl na schůzku s císařem. Dunanta se dotýkal především osud raněných, kteří byli zanecháni smrti napospas v důsledku nekvalitní vojenské zdravotnické služby. Dunant shromáždil obyvatele blízké vesnice a zorganizoval pomoc a péči o raněné. Pracoval nepřetržitě po tři dny. Jeho slova Siamo tutti fratelli (jsme všichni bratři) otevírala srdce dobrovolníků, kteří pomáhali všem raněným bez prvotního zjišťování, kdo je přítel a kdo nepřítel.
„Vzpomínka na Solferino“
Dunant se vrátil do Švýcarska, vzpomínky na hrůzné zážitky ze Solferina ho však trápily dál. Rozhodl se napsat knihu, kterou později také na vlastní náklady vydal (listopad 1862). Jmenovala se Vzpomínka na Solferino. Knihu rozeslal vládnoucím rodům Evropy, vojevůdcům, politikům, veřejně angažovaným osobnostem a přátelům. Kniha měla obrovský úspěch a Dunant se stal obdivovanou osobností. Mnozí chtěli jeho příkladu následovat.
Aktivita je převzata z publikace Český červený kříž. Diseminační manuál. Praha : Český červený kříž, 2001.
ŠVEJNOHA, J. Historie Mezinárodního Červeného kříže [online]. 2008. [cit. 2012-07-23]. Dostupné z: http://www.cervenykriz.eu/cz/edicehnuti/Historie_MCK.pdf.
ŠVEJNOHA, J. Henri Dunant. Zakladatel mezinárodního hnutí Červeného kříže [online]. 2004. [cit. 2012-07-23]. Dostupné z: http://www.cervenykriz.eu/cz/edicehnuti/dunant.pdf.
