Argumentační esej v literární výchově I. Romantismus
Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Argumentační esej v literární výchově I. Romantismus
Tento článek je doplňkem k seriálu zaměřenému na tzv. argumentační esej. Jedná se o praktický příklad jednoho zadání argumentační eseje v prostředí pražského státního gymnázia, konkrétně ve 3. ročníku šestiletého studia. Součástí článku je i ukázka žákovské práce.
Cíl výuky
Komentář z pohledu rozvoje digitální kompetence:
Žák pozměňuje obsah, který vytvořil někdo jiný, propojuje jej s cílem vytvořit obsah nový (práce s odbornými zdroji při tvorbě vlastního obsahu).
Žák využívá digitální technologie ke sdílení dat, informací a obsahu s vybranými lidmi a k týmové práci (práce ve sdíleném dokumentu včetně zapracování zpětné vazby).
Pomůcky pro žáky:
Sdílený dokument v prostředí Google Classroom nebo jiném podobném
ChatGPT nebo jiný podobný chatbot (pro inspiraci při vytváření osnovy eseje)
V prvním pololetí školního roku byla zadána v této třídě vůbec první argumentační esej v rámci literární výchovy. Tezi pro tuto esej si žáci volili sami, omezením byla probíraná látka literatury 19. století. Tezi si žáci museli nechat schválit vyučujícím. V daném pololetí byly rovněž žákům vysvětleny základní principy argumentační eseje, v rozsahu přibližně odpovídajícím seriálu zaměřenému na argumentační esej zveřejněném na tomto portálu.
Nutně předchází: Uzavření výuky tematického bloku romantismus, úvod do realismu – alespoň základní znaky uměleckého směru (viz teze číslo 3 níže).
Březen: ZADÁNÍ
Pokud jde o témata, žákům byly nabídnuty následující teze:
Vztah člověka a přírody je v romantismu zpravidla harmonický.
Erbenova Kytice je polemikou s máchovským subjektivním romantismem.
V romantických dílech lze najít prvky realismu a naopak.
V romantismu mají ženské postavy důležité funkce.
Werther z Goetheho románu není zbytečný člověk.
Rozřazení témat mezi žáky proběhlo v první fázi formou žákovského zápisu v Google Classroom, přičemž každé téma mělo svůj maximální limit (například 7 žáků). Ve druhé fázi probíhala volba témat u nezapsaných žáků losem. Výsledkem bylo, že každé téma psal zhruba shodný počet žáků.
HODNOCENÍ
Na začátku byli žáci rovněž seznámeni s kritérii hodnocení.
Hodnotily se následující oblasti:
Splnění zadání (vylučující kritérium)
Práce s prvním uměleckým zdrojem
Práce s druhým uměleckým zdrojem
Práce s neuměleckým zdrojem
Jazyková stránka
Výsledná známka je průměrem dílčích známek v kritériích 2–5, ale nutně tomu tak být nemusí (v zájmu zohlednění silných stránek práce, které těmito kritérii pokryty nejsou).
Duben: KONZULTACE NAD ZDROJI
Jak je patrné v zadání zveřejněném výše, každý žák si musel zvolit dva umělecké texty z období romantismu a jeden neumělecký text dle svého výběru (zde se ve výsledku jednalo zejména o odborné zdroje z internetového prostředí).
Konzultace probíhaly elektronicky (e-mailem / v Google Classroom) i osobně (například po konci hodiny). Podstatné otázky, které vyvstaly z těchto konzultací, učitel zobecňoval a žákům je průběžně sděloval na začátku vybraných hodin.
Zásadním cílem těchto konzultací bylo zajistit, aby byly vytvořeny podmínky pro kvalitní argumentaci. Pokud si žák například u první teze (Vztah člověka a přírody je v romantismu zpravidla harmonický) vybere jako umělecké texty taková díla, v nichž je uvedený vztah zcela harmonický, ve své argumentaci pak nutně vynechá příklad takového romantického díla, ve kterém uvedený vztah harmonický (třeba částečně) není. V takovém případě je výsledkem zjednodušená argumentace.
Květen: KONZULTACE NAD ARGUMENTACÍ
Podobně jako v předchozím kroku, také nyní probíhaly konzultace elektronicky i osobně a učitel některé podněty z nich zobecňoval a s žáky sdílel v úvodu některých hodin.
V této fázi by žáci měli mít připravenou argumentační linku od úvodu (základní informace o vybraných zdrojích apod.) přes podložení teze, nazření teze z jiného úhlu pohledu (k čemuž může pomoci i využitý neumělecký text) až po závěr.
Červen: ODEVZDÁNÍ A HODNOCENÍ
Učitel hodnotil práce jednotlivě v prostředí Google Classroom. Žáci na hodnocení mohli reagovat (elektronicky / osobně). Učitel zároveň na jedné hodině představil některé poznatky vycházející z hodnocení celé třídy: jednak opakující se chyby, dále například pokroky oproti eseji z 1. pololetí. Součástí této hodiny bylo i čtení ukázek z jednotlivých podařených esejí.
Ukázka práce (autorka Michala Svobodová, Gymnázium Na Vítězné pláni) – publikováno se souhlasem autorky:
„Werther z Goetheho románu není zbytečný člověk.“
Utrpení mladého Werthera je román napsaný německým spisovatelem Johannem Wolfgangem Goethem a publikován poprvé v roce 1774. Román je známý svým emocionálním a tragickým obsahem, který byl ovlivněn několika důležitými událostmi v Goethově vlastním životě.
Během svého pobytu ve Wetzlaru se Goethe zamiloval do Charlotte Buff, mladé ženy, která byla již zasnoubena s jiným mužem. Pro Goetha to znamenalo velkou bolest a frustraci a tato neopětovaná láska je reflektována v příběhu Werthera, který je také zoufalým milencem a nemůže získat lásku své vyvolené.
Ve Wetzlaru se Goethe také seznámil s mladým právníkem jménem Karl Wilhelm Jerusalem, který spáchal sebevraždu kvůli nešťastné lásce. Tato událost měla na Goetha hluboký emocionální dopad a byla pravděpodobně inspirací pro sebevraždu hlavního hrdiny Werthera.
Goethe byl součástí hnutí známého jako Sturm und Drang (Bouře a vášeň), které zdůrazňovalo intenzitu emocí a individuálního projevu. Tento romantický ideál se odráží ve Wertherovi, který žije intenzivně a nechává se ovládat svými emocemi.
Goethe věřil v důležitost sebevyjádření a literatury jako prostředku pro vyjádření vlastních pocitů a myšlenek, k čemuž posloužil tento román. Zkušenosti a myšlenky z Goethova života se promítly do Wertherova charakteru a do celkového tónu a obsahu románu. Utrpení mladého Werthera se stalo jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších děl světové literatury, které ovlivnilo celou generaci čtenářů a spisovatelů.
Werther je mladý malíř, příslušník střední německé vrstvy. Miluje přírodu, rád se toulá po kraji, obdivuje krásy světa a čte Homérovu Odysseu – svoji nejmilejší knihu, kterou má vždy s sebou. Nesnáší rozdělení společnosti na stavy, jelikož to brání navázání vztahů mezi lidmi. Jeho názory ho staví do konfliktů s lidmi při společenských setkáních. Je velmi citlivý a vášnivý, pohlcen emocemi a intenzivně prožívá svět kolem sebe. Přispívá chudým, je laskavý, ochotný. Zamilován do Charlotty, trpí nadějemi a zklamáními, což nakonec vede
k jeho tragickému osudu ve formě sebevraždy. Wertherův charakter představuje bolestné soužití mezi vášní, idealismem a neschopností nalézt štěstí ve světě.
Z jednoho úhlu pohledu můžeme s tezí souhlasit. Werther není zbytečný člověk, pokud použijeme definici: „Zbytečný člověk“ je povrchně žijící, sobecký, snový intelektuál, většinou aristokrat v rozporu se společností. Je to neefektivní idealista, který je citlivý na sociální a etické problémy, ale nijak nekoná, částečně kvůli osobní slabosti, částečně kvůli politickým a sociálním omezením jeho svobody jednání. Hrdina, který se sice snaží o naplnění smyslu svého života a prožívá četná dobrodružství či milostné příběhy, bývá i odvážný, energický, leč nemůže se zbavit pocitu zmaru povrchnímu přístupu k lidským hodnotám. Můžeme zde vidět rozpor s Wertherovou osobností. Werther nežije povrchně, sobecky a ani není šlechtic, ale přesně naopak. Jeho názory jsou sice někdy v rozporu se společností, ale díky tomu, že se nejedná jen o myšlenky, nýbrž je i vyřkne, můžeme soudit, že on koná. Lze usoudit, že se ani nesnaží o naplnění smyslu svého života, on se snaží jednoduše žít. Nemá rád, když se lidé stále za něčím ženou: „Skoro všichni propracují větší část dne, aby mohli žít; a ta troška svobody, která jim zbývá, je tolik znepokojuje, že dělají, co mohou, aby se jí zbyli“, místo toho, aby si života užívali. Sice se pocitu zmaru nemůže zbavit, ale není to kvůli povrchnímu přístupu k lidským hodnotám, ale jeho nevyrovnané psychice a nepochopení ostatními. Jeho myšlení je na to moc zmatené: „Jak přecházím z žalu do nezřízenosti, ze sladké melancholie do zhoubných vášní.“
Z druhého úhlu pohledu můžeme s tezí znovu souhlasit a místo zbytečného člověka Werthera nazvat rozervancem. Pokud se budeme řídit definicí: Rozervanec bojuje se světem v boji, který nemůže vyhrát. Je to člověk, který dělá, jako by byl nešťastný a jako by pro něho byla všecka blaženost ztracena. Neuznává autority, a to ani ty Božské. Chce žít nespoutaným životem bez omezení, je velice žárlivý a snadno podléhá svým emocím. Nelze ho označit za zlého, ale ani dobrého. I když jedná shovívavě, je to často poskvrněno jeho zadumanou, temnou povahou. V podstatě je to mučená duše, jejíž zmatek z něj dělá střed svého vlastního světa – jeho emocionální (a někdy i fyzické) jizvy jsou příliš hluboké na to, aby ho normální lidé plně pochopili. Přesto je však pozoruhodná jeho schopnost vzbudit autoritu a lásku u ostatních. Můžeme zde najít podobnosti chování mezi Vilémem z Máje a Werthera.
Oba jsou velmi emočně nestabilní až melancholičtí, svým citům snadno podléhají a ve svých zmatených myšlenkách se špatně orientují. Vilém podléhá nešťastné lásce kterou chová pro Jarmilu – „a ona truchlí pro mě! ― Že truchlí? ― pro mě? ― pouhý sen! Ta dávno neví o mně.“ – a Werther je obětí neopětované lásky k Lottě – „jak se ohlíží, aby mě uviděla. Ach! Mne? – Příteli! V této nejistotě se potácím!“Neuznávají společenský systém, nesouhlasí s rozdělením do vrstev a chtějí žít život bez omezení: „Každé pravidlo, ať si kdo chce co chce říká, ničí provždy pravý cit pro přírodu a její pravdivý výraz.“ Oba jsou také z neznámého důvodu lidem oblíbení. Lid truchlí po Vilémově smrti: „Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nyní zločinec, v přírody patře říš, před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.“ A sám Werther je zmaten ze své oblíbenosti: „Nevím, co lidé na mně mají, je jich tolik, kdo mě mají rádi a kdo se na mne věší.“
Třetí úhel pohledu tezi popírá. Wertherovy názory každý člověk chápe jinak, tudíž lze usoudit, že Werther je sice rozervanec, ale zároveň ho můžeme nazvat zbytečným člověkem. Povšimneme si, že typy člověka „rozervanec” i „zbytečný člověk” se v několika ohledech shodují a tím dobře vystihují samotného Werthera. Jedním rysem je rozpor se společností. Werther jedná proti společenským normám a to se některým lidem nezamlouvá. „A začal snít: a náhle jsem prudkým posunkem přiložil hlaveň pistole k čelu nad pravým okem. ,Fuj,‘ řekl Albert, stahuje mi pistoli s čela, ,to je nápad!‘“Chce být volný, jiný než ostatní a neřídit se pravidly stanovenými společností. Je citlivý na sociální problémy, rozdíly mezi chudinou a bohatými a o těchto problémech se rád zmiňuje v dopisech, spíš než aby konal. „Kdo jsou jen poněkud vyššího stavu, vždy zachovávají mrazivý odstup mezi sebou a lidem, jako by se báli, aby si důvěrností nezadali.“ Dalším společným rysem těchto dvou literárních typů je hrdinův pocit zmaru, zasnění a podléhání emocím. „… jsem nevěděl, jak projevit své city; popadl jsem dítě a zlíbal je tak prudce, že se hned dalo do křiku a do pláče.“ Wertherova psychika je nějakým způsobem poškozena, po celou dobu psaní dopisů vše silně prožívá a snadno se dostává do transu z běžných situací a vše vyvrcholí spácháním sebevraždy. „Teď ještě svůj, tvůj! Tvůj! Ó milovaná! A po chvilce – odloučeni, rozvedeni – snad na věky. – Ne, Lotto, ne – jak mohu zhynout já, jak ty! Vždyť jsme! – Zhynout! – Co je to? Zase jen slovo! Prázdný zvuk, jenž mi nic neříká. – Mrtev, Lotto!“
Další úhel pohledu nepředstavuje Werthera jako rozervance, nýbrž jen jako zbytečného člověka. V tomto argumentu stále vycházím z definic „rozervance“ a „zbytečného člověka“ uvedených výše. Jeho chování si můžeme vykládat sobecky i povrchně míněné, jelikož uznává jen své názory, a když někdo jiný namítne cokoli jiného, Werther vždy rozporuje. „Vůbec si nedovedu představit, jak člověk může být tak pošetilý a zastřelit se. Už pouhé pomyšlení na něco takového se mi hnusí.“ ,Že vy lidé,‘ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku?“ Werther je neefektivní, jelikož i když je velmi citlivý na sociální problémy, tak nekoná. Sice o svých názorech na společnost mluví, ale kvůli osobní nejistotě a slabosti s tím nic neudělá. Snaží se o naplnění smyslu svého života skrz mnoho způsobů. Hledá se v přírodě, umění i lásce, avšak přesto všechno se pocitu zmaru zbavit nemůže. Lze usoudit, že je to kvůli jeho povrchnímu přístupu k lidským hodnotám, které má nastaveny zcela jinak než zbytek společnosti, které on nerozumí.
Podobu najdeme i v Pečorinovi z Hrdiny naší doby, kterého nazveme také „zbytečným člověkem“. Oba se tážou sami sebe, zda jsou jejich pocity opravdové, jelikož by si přeci něco jako „lásku“ připustit nemohli. Přeci nelze, aby jejich mysl ovládla jiná duše. Na tomto příkladu pozorujeme jejich povrchní přístup vůči jiným lidem. Pečorin si říká: „Seděl jsem u okna, když jsem zaslechl hrčet jejich kočár. Srdce mi poskočilo. Co to? Snad nejsem zamilovaný? Jsem tak pošetilé stvoření, že se dá ode mne čekat všechno.“ A Werther si zas myslí: „Jak se hloupě vyjímám, když se ve společnosti mluví o ní, to si nepřej vidět. A když se mne dokonce ptají, jak se mi líbí – líbí! To slovo je mi na smrt protivné! Jaký by to musil být tupý chlap, aby se mu Lotta jen líbila, aby mu nezabírala všechny smysly a všechen cit! Líbí!“
Další podobnost těchto charakterů můžeme vidět v nepochopení společností. V prvním argumentu jsem uváděla, že se Werther pocitu zmaru kvůli nepochopení ostatními zbavit nemůže. Možná je ale nepochopen kvůli své povrchnosti: „Ach, to všechno tak děsí mé srdce – A přece! Žíti nepochopen, to je našincův osud.“Stejně jako Pečorin: „Možná, že zítra umřu. A na zemi nezůstane ani jediná bytost, která by mě úplně pochopila. Jedni řeknou, byl to charakterní člověk, druzí, byl to ničema. Obojí bude omyl.“ Jelikož kdo by chtěl porozumět člověku, který myslí většinou jen na sebe? „Když se mi někdy podaří zapomenout na sebe a užívat s nimi skrovných radostí, které člověku nejsou upřeny…“
Na Wertherově složitém charakteru jsme si ukázali, že jeho chování se dá vnímat více způsoby. Jeden jediný výrok o nepochopení lidmi se dá vnímat více způsoby. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se díváte. Je Werther záporná, či kladná postava? Kdo ví, však zlo i dobro také nejsou jednoznačné.
Ověřili jsme si, že se dá přirovnat k Vilémovi z Máje, ale zároveň i k Pečorinovi z Hrdiny naší doby. Všichni tři mají jedno společné, a to lásku k ženě. Rozdílem však je jejich uchopení této skutečnosti. Vilém je rozervaný z nešťastné lásky k Jarmile, stejně jako Werther z neopětované lásky k Lottě. Povrchní Pečorin svou lásku spíše neprojeví, jelikož je moc sebestředný, stejně jako Werther, který výhradně myslí na své potěšení.
Na závěr bych ráda dodala, že než někoho budete soudit, zjistěte si nejdříve pečlivě původ a záměr jeho jednání.
Nechám každého, aby si na Werthera udělal vlastní názor. A pokud se přikloníte k jakémukoli pohledu, jednomu či více, nebo jste z nich zmateni, tak je to také v pořádku. Je to přeci jen fiktivní postava, že?
Seznam literatury:
GOETHE, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Přeložil Erik A. SAUDEK. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018.
MÁCHA, Karel Hynek. Máj [online]. V MKP 2. opravené vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016
LERMONTOV, Michail Jurjevič. Hrdina naší doby. Přeložil Bohuslav ILEK a Zdenka BERGOVÁ. Praha: Odeon v Praze, 1983
Někteří žáci konzultací nevyužili, což se pak negativně projevilo na kvalitě jejich práce. Příkladem je nepříliš vhodně zvolený neumělecký zdroj, který neumožnil prohloubit argumentaci, neboť obsahoval jen běžný rozbor díla.
