AI resistentní, nebo AI kompatibilní?

Zdá se, že umělá inteligence (AI) v posledním roce zcela ovládla problematiku vzdělávacích technologií. Když nic jiného, donutila téměř všechny učitele zamyslet se nad možností jejich využití ve své práci. Mnozí z nich mají pocit, že jim v tomto směru ujíždí vlak. Nové nástroje na pomoc učitelům vznikají jak houby po dešti, žáci zkoušejí jejich schopnost řešit školní úkoly, systémy řízení výuky jsou díky nim stále sofistikovanější a dokážou se stále lépe přizpůsobovat potřebám uživatelů.

Ve skutečnosti se ale o žádnou převratnou změnu nejedná. Téměř vše tady již dříve bylo. Didaktikou se jako červená nit od nepaměti táhne souboj instruktivních a konstruktivních metod. Ty instruktivní, jako dril či paměťové učení, v minulosti převládaly. Počínaje Komenským však zaznamenáváme stále větší příklon ke konstruktivismu. Přitom jsme si dobře vědomi toho, že je třeba dospět k rovnováze, i toho, že ji má každý nastavenu trochu jinak. Oba přístupy mohou svým způsobem technologie využívat. Vývoj v pozadí má charakteristické rysy spirály (