Adaptace dětí cizinců - psychologická rovina adaptace

V dnešní době jsou státy nuceny reagovat na příliv přistěhovalců – etnické složení obyvatelstva s v průběhu posledních desetiletí znatelně změnilo, a zatímco dříve byla situace taková, že sami jsme ze země utíkali, dnes utíkají lidé k nám. Modely menšinové politiky existují různé. Mají ale podobný cíl - tím je zabránění konfliktů (v rámci vytyčování cílů menšinové politiky bývají konflikty, kterým se snažíme vyvarovat, označovány za etnické – jelikož se ale etnické příslušnosti připisují i konflikty a nedorozumění, které pramení z něčeho úplně jiného než z etnické příslušnosti, označení „etnické konflikty“ neuvádím). [1]

Vývoj počtu cizinců v České republice (ČR)

Co se týká počtu cizinců v ČR a jeho vývoje, data k nahlédnutí nabízí Český statistický úřad. K roku 2012 má nahlášený pobyt v ČR 438 000 cizinců, přičemž 212 000 z nich pobyt trvalý a 226 000 dlouhodobý (dlouhodobý = dlouhodobý pobyt nad 90 dní). Jen pro srovnání: v roce 2000 zde mělo nahlášeno pobyt 201 000 cizinců, v roce 2005 to bylo 278 000 - počet cizinců v naší republice se tedy od počátku tohoto tisíciletí více než zdvojnásobil.

Zahraniční studenti na českých školách

Osoby, které pobývají na území ČR, ale nejsou jejími občany, mají přístup ke vzdělání za stejných podmínek jako občané ČR. Co se týká počtu zahraničních studentů na českých školách, tak ve školním roce 2012/2013 navštěvovalo české mateřské školy 5 434 cizinců, základní školy 14 551 cizinců a střední školy 9 024 cizinců. Většina zahraničních studentů pochází v posledních letech z Vietnamu, dost jich je také z Ukrajiny, Slovenska a Ruska (to se týká mateřských, základních i středních škol). [2]

Vysokoškolské vzdělávání vykazuje dlouhodobě nejvyšší počet zahraničních studentů (např. v akademickém roce 2012/2013  39 969 studentů)[2], tomu ovšem napomáhají výměnné programy pro studenty - ty se zaměřují na podporu mobility a spolupráce v rámci vysokých škol. Většině studentů českých vysokých škol jsou známé např. programy ERASMUS a AIESEC, které dlouhodobě nabízí možnost spojit studium s pobytem v zahraničí.

Počty zahraničních studentů studujících v ČR rozhodně nejsou zanedbatelné a jejich integrace do vzdělávacího systému je velice důležitá. Obecně je „požadovaná“ strategie adaptace taková, že imigrant udržuje vztahy s ostatními etnickými skupinami a zároveň si nechává svou vlastní kulturní identitu. [1] Jak ale nalézt rovnováhu mezi „přizpůsobením se“ a „zachováním si vlastní tváře“? K tomuto „poměru“ sami zahraniční studenti zaujímají různé přístupy, mezi základní se dají zařadit: integrace, asimilace, separace a marginalizace – není od věci si připomenout jejich základní principy.

Integrace – imigranti uznávají, že je důležité poznání a určité přijetí hostitelské kultury, zároveň kladou velký důraz na zachování kultury vlastní.

Asimilace – imigranti se snaží plně přizpůsobit hostitelské kultuře, sžívají se s ní, svou kulturu a její zachování neprezentují jako něco důležitého.

Separace – imigranti nejsou v kontaktu s hostitelskou kulturou, zajímá je jen jejich vlastní kultura.

Marginalizace – imigranti jsou v izolaci od dominantní hostitelské kultury, nekladou ale důraz ani na svou kulturu. [1]

Migranty, kteří se rozhodnou natrvalo usadit, čeká náročný proces adaptace na nové kulturní a sociální podmínky v majoritní společnosti dané země. Průběh adaptace je beze sporu zátěžovou situací (zátěž spojenou s adaptací však nepociťují všichni stejně), výzkumy týkající se problematiky začleňování vyučovaných cizinců vyzdvihují jako důležité faktory: životní kontext cizinců, jejich hodnotový žebříček, blízkost kultury, přístup institucí k nim. Velice důležitá je také situace v rodině. [1]

Faktory ovlivňující průběh adaptace

Odlišný mateřský jazyk

Co všechno má tedy vliv na průběh (a úspěch) adaptace dětí cizinců na české prostředí? A jaká je psychologická rovina samotné adaptace? Míra jazykové a kulturní odlišnosti je skutečně silně determinující pro průběh adaptace. Tuto míru lze rozlišovat také podle rodinného zázemí, jestliže pochází např.:

1)      z rodiny užívající jeden společný mateřský jazyk a český jazyk ve školním prostředí a sociálním okolí,

2)      z rodiny, kde se vyskytují dva mateřské jazyky obou rodičů a český jazyk,

3)      z rodiny národnostní menšiny,

4)      z rodiny, kde je smíšený manželský pár (jeden z partnerů je Čech, druhý původem z jiné země).[3]

Dítě ve škole (a nejen v ní) silně ovlivňuje, ke které z výše uvedených skupin patří. Pokud rodiče vůbec nebo téměř vůbec neovládají jazyk hostitelské kultury, dítě v mnohém izolují a znesnadňují mu proces adaptace, a to v mnoha situacích: pro rodiče je komplikovaná komunikace s pedagogy (dítě je tak de facto hlavním distributorem informací, a ty mohou být značně omezené či zkreslené); komplikovaný je kontakt s kamarády dětí, či rodiči těchto kamarádů (následkem čehož rodiče často upřednostňují možnost, kdy se děti stýkají s kamarády, kteří se řadí ke stejné etnické menšině – tím dítě izolují); pro rodiče je obtížné pomáhat dítěti s látkou, protože neovládají základní terminologii (a pro dítě je náročné se terminologii učit ve dvou, ne-li ve třech jazycích, jak by tomu bylo např. v biologii); pokud mají rodiče více dětí, mohou se stavět negativně k tomu, aby se děti bavily česky mezi sebou (mohou to považovat za schválnost ze strany potomků, bariéru).

K odlišnému mateřskému jazyku dítěte mohou pedagogové přistupovat dvěma způsoby – jednak jej mohou brát jako zatěžující, nebo naopak jako přínosný – tak jako tak, postoj pedagoga významně ovlivňuje postoj, který si k dotyčnému vytvoří ostatní žáci ve třídě. Dítě cizince si v rámci adaptace na nové prostředí postupně pěstuje novou jazykovou vybavenost, prochází v podstatě další socializací. Pokud tedy pedagog k přítomnosti takového dítěte přistoupí jako k příležitosti dělat něco „jinak“, napomůže začlenění dítěte do kolektivu a ostatním žákům pomáhá v rozvoji kompetencí spojených s komunikací, jazykovou vybaveností a sociální interakcí. Negativní přístup naopak zvyšuje riziko výskytu xenofobie, šikany a diskriminace (a v podstatě je nepřímo povoluje).

Proč je důležité osvojit si jazyk nový, ale nezapomínat jazyk "starý"

Při úspěšné adaptaci, kdy dítě zvládá komunikaci jak v jazyce novém, tak původním mateřském, tak dané dítě v podstatě vyrůstá v bilingvním prostředí, což mu do budoucna dává konkurenční výhodu. V rámci adaptace bývá sice probírána spíše otázka osvojení si nového jazyka, je však třeba zdůraznit důležitost zachování si schopnosti komunikovat na dobré úrovni v jazyce mateřském – a to zejména pro komunikaci s rodinou (rodiče žijící na území ČR se pravděpodobně naučí na určité úrovni český jazyk, ale rodina žijící v původní vlasti bude upřednostňovat spíše komunikaci v jazyce mateřském – absence společného jazyka pro komunikaci s rodinnými příslušníky tak může mít negativní následek pro citový vývoj dítěte). [3]

Narušené emoční prožívání - problémy spojené s adaptací

Psychologická rovina adaptace je však spojena nejen s problémy vyplývajícími s odlišného mateřského jazyka – dítě může mít v souvislosti s adaptačním procesem problémy také s narušeným emočním prožíváním. U dítěte se mohou objevovat nepříjemné citové stavy pramenící z napětí a obav z momentálně nejasné budoucnosti. Nutno zdůraznit, že každý (tudíž i každé dítě) má ryze individuální emoční prožívání a odlišné způsoby reakce – vnímavost lidí je různá. A např. kulturně determinovaný odlišný způsob jednání dětí cizinců ve spojení s narušeným emočním prožíváním může mít za následek emoční poruchy (v tomto kontextu nejčastěji projevující se vyhýbavým chováním, izolací, vyhýbaní různým situacím a kontaktu s lidmi, přílišná nejistota). [3] Následkem úzkostných poruch je pak např. selhávání u běžných sociálních požadavků.

Adaptace se dotýká otázek psychologických, morálních, politických, právních, ekonomických, sociálních, kulturních i geografických podmínek – jedná se tedy o skutečně komplexní proces, který je v soudobé společnosti nutné řešit jak na mikroúrovni, tak na mikroúrovni. Můžeme brát jako krok vpřed, že na mikroúrovni se pomalu úspěšně propracováváme přes asimilační a diskriminační modely k modelu multikulturnímu, který uznává pluralitu a koexistenci. [4] Slovo „pomalu“ má ovšem v předchozí větě své místo, z výzkumů je opakovaně potvrzováno, že největší mezery jsou nadále v těchto oblastech (některé byly v průběhu článku zmíněny, zbytek pro doplnění): komunikační problémy s rodiči-cizinci, přehlížení interakčních a sociálních rozdílů, nesystémové řešení problémů dětí-cizinců s českým jazykem, chybějící metodika ohledně dětí cizinců, neinformovanost škol v těchto záležitostech. [1]

Literatura a použité zdroje

Integrace imigrantů do vzdělávacího systému [online]. [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.soze.cz/wp/wp-content/storage/clanek-integrace_imigrantu_do_vzdelavaciho_systemu.pdf.

Cizinci: Cizinci v ČR [online]. [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/cizinci_uvod.

VÁGNEROVÁ, Marie; TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI, Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky. Úvod do vývojové psychopatologie IV. Liberec, 2003.

ŠIŠKOVÁ, Tatiana. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001.