Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Vlastní práce s žákovskou radou přináší mnohá úskalí, ale v každém případě se nám všem brzy několikanásobně vrátí.
Text je součástí seriálu příspěvků. Souvisí s články Aby to nebylo jen na papíře I., Aby to nebylo jen na papíře II. a Aby to nebylo jen na papíře IV.
Jak už jsem podotkl, mám pořád na zřeteli, že členové žákovské rady musejí mít trvale pocit, že jejich práce má smysl. Že předseda je opravdu mojí pravou rukou, že turnaj v sálové kopané sporťák nejen zorganizuje, ale bude dokonce sám okolním školám rozesílat mailem pozvánky, že i ta malá prvanda je svojí nástěnkářskou prací pro nás nepostradatelná. Nezřídka se stane, že mám na leccos odlišný názor. Přesto se musím přizpůsobit a dát například na první místo výtvarné soutěže obrázek, který se více líbil našim zvoleným zástupcům, popřípadě i dalším žákům.
Žákovskou radu však nestačí zvolit, neméně důležité je s jejími členy pracovat. Učit je zodpovědnosti, učit je sebevědomí. Nejen v modelových, ale především ve skutečných životních situacích. Nezřídka je během roku vybídnu: „Promyslete si, jak tohle vyřešíme..., připravte si návrhy trestů..., zamyslete se, komu dáme pochvalu..., co v důsledku určité události zakážeme..." apod. Především oni první se musejí chovat tak, jak je potřeba. Kdo jiný by měl být vzorem pro ty mladší, popřípadě pro ty, kteří k nám přicházejí z jiných škol? Opět mám na mysli naprosto obyčejné kluky a holky! Tedy nikoliv ukázkově vzorné žáky, protivné jak vrstevníkům, tak dospělým.
Kdy a k čemu především se mi budou členové žákovské rady hodit? Rozhodně velice brzy, například až budeme dávat dohromady Naše pravidla, tedy školní řád. Že by to snad žáci uměli hůře, než pedagogové? Ale kdež! Oni nejen dobře vědí, co se sluší a patří, oni to umějí i vyjádřit tak, abychom v tom všichni pocítili konkrétní význam případného nařízení. A nezřídka bývají v otázkách případných sankcí přísnější, než my, dospělí. Náš školní řád je pak sestaven v jejich jazyce, nikoliv v poloúředním jazyce dospělých. Má-li se takový soubor pravidel stát normou, musíme rozumět každému slovu.
Nejde však jen o sestavení souboru pravidel, nutné je především jejich dodržování. Tady je pak role členů žákovské rady nezastupitelná. Kdo jiný pomůže při dodržování psaných, ale především nepsaných pravidel tak, aby se pro nás všechny co nejdříve určitými normami staly? Na dodržování školního řádu funkcionáři nejen dohlížejí, v případě potřeby jsou schopni účinně zasáhnout. A nejen oni.
Tak kupříkladu Matylda vlastním tělem dokázala v tělocvičně bránit kamarádku Romanu, když jí tři kluci chtěli ubližovat. Dotyčné pak žákovská rada potrestala tak, že jsem už nic nemusel dodávat. Žádné poznámky, třídní důtky, snížené stupně z chování. Každý z hříšníků dostal za úkol doma povyprávět rodičům o tom, co ve škole prováděl. Nám pak druhý den musel popsat, co následovalo a jaký trest byl udělen - což jsem si vzápětí telefonicky ověřil. Současně jsem zjistil, že tresty od rodičů byly dostatečně tvrdé. Že se pak násilníci dívence omluvili, to už bylo samozřejmé.
Jinak ovšem u nás takřka trestat nemusíme. Díky systému naší práce se nezabýváme problémy, se kterými se, povětšinou marně, potýkají jiné školy, ať už jde o šikanu, drogy, krádeže, kouření, záškoláctví apod. Ostatně v řadě především velkých městských škol je nepříliš účinná zejména prevence. Vedení pak, namísto příčin, obvykle v součinnosti s policií řeší už jen následky. Přitom prevence ve spolupráci s žáky je, dle mého, mimořádně účinná. Námitka, že na velkých školách něco takového není možné, je jen výmluvou. Velikost školy v ochotě spolupracovat s dětskými funkcionáři nehraje žádnou roli. Ne každý, včetně třídních učitelů či ředitelů, však bývá ochoten něco obětovat. Například čas, bez kterého to ovšem nejde.
Jak zajistit, aby děti byly hodné? Stačí málo, dejme jim důvod, aby nemusely zlobit. Systémem veškeré práce je nezbytné docílit toho, že to vlastně nikoho ani nenapadne. Na naší škole žáci nejspíše nemají ani tušení, co že je školní zlobení. Jsou to samozřejmě děti naprosto obyčejné, některé i velice živé. To, že je ale někdo snad i hyperaktivní, neznamená, že by nemohl být hodný. Nevím jak vy, já za zlobení považuji něco, v čem je obsažen zlý úmysl.
Pokud bych se zamýšlel nad důvody, proč u nás ve škole nemáme běžné kázeňské problémy, skoro bych řekl, že to bude tím, že pro žáky je naše škola naprosto přirozeným prostředím. A že já jako učitel nejsem mimo ně, naopak jsem v centru všeho dění. Konec konců, vždyť i já jsem schopen podřídit se mínění většiny. A tresty, pokud už jsme nuceni je použít, jsou logickým vyústěním vzniklé situace, mají smysl a především mají výchovný a preventivní charakter. Trestaný má také právo nejen se k svému prohřešku vyjádřit, ale rovněž si svůj trest sám navrhnout. Nezřídka je pak na sebe daleko přísnější, než bych na něj byl já sám.
Školnický synek Patrik patřil k největším počítačovým nadšencům. Využil situace, když pomáhal mamince uklízet třídy, a chtěl se pochlubit. Nenapadlo ho nic lepšího, než tajně zapnout celou síť. Pochopitelně neznal heslo, takže se mu ji zprovoznit nepodařilo.
Na druhé straně pro mne nebyl problém jeho snahu druhý den odhalit. Hned věděl, která bije, a kajícně si sám navrhl zákaz přístupu do počítačové učebny do konce školního roku. Na to, že byl prosinec, bylo tohle opatření srovnatelné s trestem smrti. Zkrátili jsme mu počítačovou abstinenci na pouhý měsíc.
Především se členy rady jsem v minulosti sestavoval náš školní vzdělávací program, připravoval výlety a - to především - hodnotil to, co se nám během roku dařilo, případně nedařilo. Stejně jako na velkých školách, i u nás svolávám pedagogickou radu. S kým jiným bych se radil, než s funkcionáři! Samozřejmě, poslední slovo musím mít já jako ředitel, ale proč si nenechat poradit? Pokud však s návrhem žáků nesouhlasím, neopomenu svůj opačný názor vysvětlit a dostatečně zdůvodnit. A kdo jiný, než členové samosprávy, také chodívají do školy v srpnu připravovat spolu se mnou školu na začátek roku? Jsou to také oni, kdo organizuje zápis prvňáčků a významně se podílí na jeho průběhu, oni provádějí návštěvy po naší škole.
Ten den jsme se seznamovali se zásadami slušného chování ve společnosti a na modelových situacích si zahráli vcházení do místnosti, rodinný oběd v restauraci, jízdu vlakem či autobusem, jednání na úřadu apod. Hodinu nato jsme spěchali z tělocviku do školy na oběd, když u vchodu vznikla jakási zácpa. Na můj dotaz, co že se to tam děje, odpověděl tehdejší předseda Honza s patřičnou hrdostí:
„No co, pouštíme napřed ženy!"
Zasmál jsem se a doufal, že jim to vydrží i do budoucna. Takové „pouštění" v žádném případě není projev slabosti, ale naopak, je to projev určité morální síly, nebát se případného posměchu ostatních chlapců.
„Kluci, nezapomeňte na to, až budete na druhém stupni. Tam tohle holky nejen ocení, ale máte šanci se třeba i seznámit!"
Předseda Honza se potutelně culil.
Členové žákovské rady ovšem nezůstanou našimi jedinými funkcionáři. Brzy stejně každého pověříme nějakým úkolem. Ještě v září vypíšeme konkurz na pracovníky informačního střediska. Vítězové výběrového řízení pak spolu se mnou spravují počítačovou síť, instalují programy, seznamují ostatní s elektronickou poštou či internetem. Navíc také všichni, zejména vedoucí informační střediska, dohlížejí na dodržování pořádku v počítačové učebně. Nejen na to, aby uživatel nic nepoškodil, ale aby se také nikdo nehrabal v nevhodných stránkách. Jako Stáník, kterého Jana s Ivanou přistihly, když do internetového vyhledavače psal webovou adresu jedné erotické stránky. Ten tehdy letěl!
Jednou jsem musel ze školy odjet o trošku dřív k lékaři. Do odjezdu školního autobusu zbývalo cca 10 minut. Požádal jsem paní kuchařku, aby děti včas poslala na zastávku.
„Ty u počítačů tam klidně nech, jen jim včas řekni. Kluci sami síť vypnou," řekl jsem jí při odchodu.
Když se druhý den ráno začaly děti scházet ve škole, zamířili ke mně Honza s Lukášem.
„Pane učiteli, já vám jdu oznámit, že jsem včera málem shodil počítač. Ale nic se nestalo, kluci ho zachytili," hlásil zkroušeně Lukáš.
Z vysvětlení jsem pochopil, že funkcionáři nařídili vypnout počítače, což Lukáš nehodlal respektovat. Při následné strkanici opravdu málem došlo k výše uvedené katastrofě.
„Proč mi to říkáš, když se nic nerozbilo?"
„On Honza říkal, že mi dá přes držku, když se nepřiznám."
Nejpozději v únoru začínají žáci připravovat školní výlet, kterým obvykle bývá několikadenní táboření v táborové základně uprostřed hlubokých lesů stranou od civilizace. Celá škola se rozdělí na čtyři skupiny, které musí připravit cestu, stravování, ubytování i program takového výletu. Za všechno pochopitelně zodpovídají vedoucí skupin. Ti se ovšem mnohdy nekryjí s funkcionáři žákovské rady.
Výše uvedený způsob přípravy výletu není jen tak nějaké formální plánování. Programový vedoucí se svými lidmi připraví náplň činností tak, abychom se ani ve vlaku nenudili.
Spojení, včetně ceny a možnosti slev, vyhledává další tým. Nejprve na internetu, následně si necháme všechno potvrdit přímo na nádraží.
Poslední skupina musí nejen připravit jídelníček, seznam potřebných surovin, které povezeme, a naopak, které musíme nakoupit. Do jejich náplně patří i určení těch, kteří rozdělají oheň (což nebývá za ranní rosy právě jednoduchá záležitost), a především rozdělení služeb kuchařů.
Vedoucí skupiny zajišťující ubytování musí kontaktovat majitele základny, projednat s ním termín a podmínky pobytu, včetně předání klíčů, zapnutí elektřiny a puštění vody.
Vedoucí jednotlivých skupin ručí za to, že budeme na místě včas, že budeme mít kde spát a co jíst, že se někdo postará o oheň a jiný nezaspí na hlídku, že také maminky dostanou včas seznam potřeb i jídla, které musíme na cestu mít.
Neméně významnými jsou pro nás rovněž kapitáni sportovních týmů nebo vedoucí skupin, kteří dokáží vést spolužáky na samostatnou přírodovědnou vycházku, popřípadě vedoucí pracovních týmů pomáhající i těm nejmenším při výtvarných či pracovních činnostech a projektech. Tady preferujeme to, co jednotlivec ovládá nejlépe, kupříkladu notoricky nepořádná Matylda se těžko může stát předsedkyní, ale vedoucí projektu „Naše vesnice" určitě bude, protože je nejstarší a navíc chce být spisovatelkou.
Nesmírně důležité je pak hodnocení práce funkcionářů - těch ze žákovské rady minimálně dvakrát veřejně - v pololetí a na konci roku, případně ještě před novou volbou. Vedoucí skupin pro organizování výletu, projektů nebo sportovního turnaje pak hodnotíme vždy po skončení akce. Například po samostatné vycházce nejprve oceníme práci vedoucích - „A příště je pověříme zase (nepověříme)!", vzápětí také podíl ostatních - „Ty mladší, doufáme, že ses dobře díval, příště můžeš být (budeš) vedoucím ty!"
Prubířským kamenem pro členy žákovské rady, a nejen pro ně, bývá „cesta, kdy se neznáme". To když vyrážíme na několikakilometrovou vycházku a domluvíme se, že část cesty půjde celá škola pod vedením funkcionářů. Pochopitelně podrobně dohodneme pravidla, ale nemyslete si, byť trasa obvykle vede po lesních a polních cestách, minimálně jednou budou muset přejí silnici, nejlépe s křižovatkou.
Já se vyskytuji někde za nebo před pochodující skupinou. Pokud se náhodou potkáme, nesmíme se k sobě hlásit, nejvýše mne děti neutrálně pozdraví. Obvykle žáci pochodují naprosto vzorně, daleko spořádaněji, než bych vyžadoval já sám.
Právě na našem školním výletě, kdy musíme od vlaku na základnu šlapat v horku s plnými batohy na zádech přibližně 10 kilometrů, je takový samostatný pochod vítaným zpestřením a celkem slušně se tak překonává únava.
Během zpáteční cesty to ještě vylepšíme. Když už vím, že se na nádraží dostaneme s určitou časovou rezervou, jdou poslední úsek děti úplně samy. Mladší ve dvojicích jako první, starší za nimi samostatně a nakonec já. I když jdeme po cestě přehledně značené červenou turistickou značkou, vždycky se trochu bojím, že se někdo zapovídá a zabloudí.
Naštěstí se vždycky pod nádražím v pořádku sejdeme a - nemohu si pomoci - ten risk nám za to stojí. Ostatně, kdybychom se striktně řídili předpisy, tak se ani nevykoupeme, neuvaříme jídlo v kotlíku na ohni, o hrách v terénu ani nemluvě.
Nabízí se otázka, zda je kupříkladu předseda či kdokoliv jiný odvolatelný. Samozřejmě, tato možnost není v žádném případě vyloučena. Nesmím jej však svévolně odvolat já sám, to je plně v pravomoci žákovské rady. Vždyť kupříkladu předsedu si vybrali oni. Pochopitelně může něco takového žákovská rada učinit na můj návrh, já však nikdy nesmím jít proti nim. Zatím jsme k odvolání sáhnout nemuseli, nejspíše vybíráme schopné žáky.
Na druhé straně není vyloučeno, že se i funkcionář dopustí nějakého prohřešku, mnohdy docela závažného. Pak bývá trest pro takového žáka vždy dostatečně tvrdý, protože nepochybil jen tak někdo. Když se kupříkladu skupina kluků opravdu ošklivě chovala k mladší, byť ukázkově protivné spolužačce, dostali největší díl právě dva členové žákovské rady. A když kdysi část fotbalového týmu v čele s kapitánem šlukovala srolovaný toaletní papír na autobusové zastávce, byli všichni „podmíněně vyloučeni z reprezentace za porušení životosprávy". Kapitán Lukáš tehdy sám rezignoval.
ČERVENKA, S. A pak že nejsou lidi. Učitelské noviny, 17/2007. Praha: GNOSIS, spol. s r. o., 2007.
ČERVENKA, S. Nešlo by to na víc dní?. Aktualizace Raabík III/G4. Praha: Josef Raabe, 2005.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.