Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Cizí jazyky v předškolním vzdělávání
1,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
V příspěvku se autorka zabývá otázkou rané výuky cizích jazyků. Názory odborné veřejnosti se liší. Shodují se však v tom, že ve výuce cizích jazyků záleží zejména na metodách, prostředcích a času, který je učení se jazyku věnován.
Národní plán výuky cizích jazyků na léta 2005 - 2008 počítá s tím, že se základy cizího jazyka by se měly děti seznamovat již v posledním ročníku mateřské školy. Tuto aktivitu by měli zabezpečovat speciálně vyškolení učitelé. Předpokládá se, že se systematickou výukou cizího jazyka pak začnou děti v první třídě základní školy.
Kolem otázek rané výuky cizích jazyků se neustále vede řada teoretických diskusí. Je shledáváno mnoho argumentů, které hovoří o vhodnosti a efektivitě těchto aktivit, a stejně tak existuje i mnoho názorů a argumentů opačných. Mnohé nejasnosti vznikají tím, že bývají zaměňovány dvojjazyčná výchova a cizojazyčná výuka, že není k dispozici dostatek poznatků a zkušeností o metodách práce s dětmi, diskutuje se o tom, kdy, resp. v jakém věku, je nejvhodnější s cizím jazykem začít apod. Ve stručnosti se pokusíme některé tyto jevy a okolnosti vyjasnit.
Dvojjazyčnost (bilingvismus) je schopnost mluvit dvěma jazyky, schopnost komunikovat pomocí jak prvního, tak i druhého jazyka (Průcha, Pedag. slovník). Naproti tomu dvojjazyčná výuka je výuka probíhající ve dvou jazycích, zaměřená na to, aby si jedinci vytvořili komunikační kompetence také v jiném jazyce, než je mateřský (Průcha, Pedag. slovník).
Rozlišujeme bilingvismus přirozený, přímý či rodinný, a bilingvismus školský. Přímý bilingvismus znamená, že se dítě učí dvěma jazykům zároveň (simultánně) od svých rodičů, jejichž mateřské jazyky jsou rozdílné. Dítě se učí oběma jazykům současně a obou jazyků přirozeně užívá ke komunikaci se svým okolím. Můžeme to chápat tak, že má dítě v podstatě mateřské jazyky dva. Školský bilingvismus (institucionální či školní) znamená, že dítě svých znalostí druhého jazyka nabývá až při vstupu do školské instituce (včetně mateřské školy), kde probíhá dvojjazyčná komunikace a výuka. Druhému jazyku se dítě učí až tehdy, má-li znalost mateřského jazyka. Jazykům se tedy učí postupně (konsekutivně). Znamená to, že dítě má jeden mateřský jazyk, a že i jazyk, kterému se učí, byť od nejútlejšího věku, je jazykem dalším, cizím, nikoli mateřským.
Přirozený bilingvismus, tedy přirozené dvojjazyčné prostředí, je pro dítě nejlepší a nejefektivnější. Hlavní podmínkou pro dobrý vývoj jazyků u dítěte je dodržení pravidla "jeden člověk, jeden jazyk" (Grammontovo pravidlo). Existuje ještě tzv. bilingvismus intenční, který napodobuje podmínky bilingvismu přirozeného. Znamená to, že dítě si v rodinném prostředí osvojuje dva jazyky, ale jeden z nich není mateřským jazykem dotyčného rodiče. Podmínkou je, že znalost jazyka je u tohoto rodiče výborná a že je přísně dodržováno Grammontovo pravidlo.
Názory, vyjadřující se pozitivně o vhodnosti a efektivitě rané výuky cizího jazyka, se zpravidla opírají o poznatky týkající se výjimečných vývojových předpokladů dítěte předškolního věku k osvojení si řeči (týká se tedy řeči mateřské). Jaké tedy tyto předpoklady jsou?
Během prvních tří let od narození se dítě naučí několik tisíc slov, osvojí si schopnost utvořit a pochopit komplexní věty, naučí se ovládat zvukový systém svého rodného jazyka, a to ještě dříve, než se naučí například zavázat tkaničku. Zůstává otázkou, čím to je, že jsou děti ve svém raném věku při učení se jazyku mnohem rychlejší a šikovnější, než leckterý jazykově nadaný dospělý.
Je prokázáno, že období největších jazykových schopností je mezi 2. a 8. rokem života. Dítě je totiž zhruba od 18 měsíců věku geneticky naprogramováno osvojit si řeč, přičemž tato schopnost se nenávratně vytrácí okolo 7. až 8. roku. Z hlediska jazykových schopností je tato etapa neopakovatelná. Je pro ni typická mimořádná citlivost na běžné i specifické jazykové podněty, spontánnost projevu dítěte, minimální sociální zábrany, popř. jejich absence, pružnost nervové soustavy, výjimečné imitační schopnosti, vysoká úroveň rozvoje paměti a převaha mechanické paměťové složky, schopnost sluchové diferenciace apod. Děti se v tomto věku učí mimoděk, odposlechem, nápodobou, opakováním, užívají metodu pokus - omyl, testují slova, jimž nerozumí. Proto je dítě přirozeně schopno zachytit správnou výslovnost, intonaci a tempo cizí řeči. Stejně tak "věrně" ovšem zachytí a převezme i nedokonalosti a vytvoří si ve výslovnosti špatné návyky, které je ve vyšším věku téměř nemožné odbourat. Nejde však jen o pouhou nápodobu, proces učení se jazykům je daleko komplikovanější a komplexnější, neboť jsou podstatnější části jazyka, které si pouhým napodobováním nelze osvojit. Slova si dítě mechanicky zapamatuje a uloží do mozku, větu z nich následně vytvoří samo.
Učení se jakémukoli jazyku je proces velmi komplikovaný a dosud není přesně známo, jak funguje a proč je tak úspěšný. Můžeme však stanovit alespoň některé základní postupy a pravidla, které by měly být při učení se jazyku u dítěte předškolního věku obecně respektovány:
Lze se domnívat, že toto vše, zřejmě ve zvýšené míře, platí i pro výuku jazyka cizího.
V zásadě bývají rozlišovány dvě metody výuky, a to nepřímá a přímá.
Nepřímá metoda se vyznačuje tím, že nový jazyk přijde na řadu až po zafixování mateřského jazyka. Tato metoda je založená na tom, že uplatňuje jazyková (gramatická) pravidla a učení se zpaměti. Metodou nepřímou je podle neurofyziologických poznatků vhodné učit až po vyzrání mozku a druhých signálních funkcí, tj. přibližně po 10. - 11. roku věku. Učit nepřímou metodou v útlém věku dítěte (nejen předškolním, ale i mladším školním) bývá považováno za nefyziologické a škodlivé (Vyštejn, 1995).
Přímá metoda (tvz. "mateřská", naivní) umožňuje dítěti osvojování dalšího jazyka obdobným způsobem, jako si osvojuje jazyk mateřský. Metoda vychází z běžné komunikace, ke které dítě jazyk potřebuje. Hlavní složkou této metody je poslech. Je důležité, aby cizí jazyk dítě používalo soustavně v komunikaci s určitými osobami, za podpory vzájemné citové vazby. Učit metodou přímou se doporučuje co nejdříve, již v raném věku dítěte. Při přímé metodě uplatňované v raném věku se rozhodně nemá překládat z jednoho jazyka do druhého, jazyky se mají učit nezávisle, aby se nenarušovala již vytvořená schémata jazykového rozvíjení .
Odpověď nemusí být jednoznačná, neboť z výše uvedeného vyplývá, že nezáleží na věku, ale na metodě této výuky. Z tohoto hlediska je možno zaznamenat tři možné okruhy přístupů a názorů.
První zastává názor, že začít s výukou cizího jazyka, by se mělo co nejdříve, avšak na základě metody přímé. Jde tedy prakticky o bilingvní výchovu. To je možné pouze v dvojjazyčném rodinném prostředí, popř. ve škole, kde jsou rodilí mluvčí a kde se jiným jazykem nehovoří.
Druhý přístup doporučuje začínat s výukou cizího jazyka mezi 5. - 8. rokem věku dítěte (tedy před 10. rokem), ale až po zvládnutí jazyka mateřského. Vychází z názoru, že důležitou roli v seznamování s cizím jazykem hraje dosažený stupeň jazykového vývoje. Ve věku pěti let se stává mateřský jazyk základním prostředkem vyjadřování i dorozumívání, dítě má dostatečnou slovní zásobu k běžné komunikaci s okolím a je tedy připraveno na možnost seznámit se i s dalším jazykem. Má v tomto věku všechny předpoklady zachytit správnou výslovnost, intonaci i tempo cizí řeči a naučit se vyslovovat jako rodilý mluvčí. Po 10. roce tato schopnost mizí a i v případě, že dítě žije v cizím prostředí, má navždy zafixovaný přízvuk svého mateřského jazyka. Proto je nezbytné, aby mělo dítě dokonalý vzor a tedy možnost dobrého poslechu a kontaktu s rodilým mluvčím.
Třetí přístup je tzv. srovnávací. Vychází z názoru, že desetileté dítě se učí nepochybně rychleji, než dítě šestileté a že tedy starší děti, resp. děti, které začnou s výukou později, doženou tento handicap během dvou let. To dokazují také některé výzkumy (Fenclová, Cizí jazyky, 2004/5). Do této skupiny patří odpůrci raného "školního" učení se cizímu jazyku a prosazují jazykovou výuku až od 10 let věku dítěte.
Existuje řada dalších výzkumů, které výuku podporují a doporučují zařazovat do vzdělávání tyto aktivity co nejdříve. Přesto je mnoho takových, které představu o téměř zázračné efektivitě raného učení velmi zpochybňují. Ty se pak vyslovují proti zařazování rané výuky cizího jazyka do systematického vzdělávání. V r. 1998 byly např. uveřejněny výsledky výzkumu, který na toto téma proběhl současně v Belgii, Německu, Anglii a Itálii, a jenž zkoumal parametry efektivity raného učení v řádu tisíců žáků. Výsledky ukázaly, že raný začátek nezajišťuje automaticky výrazné pozitivní výsledky, že nezáleží na době zahájení, ale na kvalitě učení (metodách, prostředcích) a času, který je učení se jazyku věnován.
Tématu výuky cizích jazyků v mateřských školách se autorka věnuje rovněž v následujících příspěvcích:
KOVAŘOVICOVÁ, D.; MIŇOVSKÁ, V.; SMOLÍKOVÁ, K. Výuka cizích jazyků od 1. ročníku základní školy s případnou návazností na jazykovou přípravu v mateřské škole. VÚP Praha, 1994.
MARUŠKOVÁ, M. Výuka angličtiny v předškolním věku. Praha: Diplomová práce PedF UK, 2005.
MERTIN, V.; GILLERNOVÁ, I. Psychologie pro učitelky mateřské školy. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-799X.
FENCLOVÁ, M. Otevírání brány jazykům a jejich studie, In Cizí jazyky.
FENCLOVÁ, M. Některé důsledky výuky raného učení cizím jazykům, In Cizí jazyky.
VYŠTEJN, J. Dítě a jeho řeč. Beroun: Baroko, 1995. 174 s.
PRŮCHA, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.