Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Jak učit digitální wellbeing: participativně a dynamicky
5,0 (1 hodnocení)
Článek se zaměřuje na participativní metody spojené s aktivizačním a kreativním pojetím workshopů spojených s tématem digitálního wellbeingu. Současně se snaží téma přenést do širšího vzdělávacího rámce.
Téma digitálního wellbeingu patří mezi klíčová témata z hlediska současné konstrukce kurikula, vývoje vzdělávacích strategií na úrovni školy, ale zásadním způsobem vstupuje také do úvah jednotlivých vyučujících, jakým způsobem a zda vůbec implementovat digitální technologie do procesu výuky. Současně můžeme vidět snahu téma digitálního wellbeingu přinášet do prostoru základních, středních i vysokých škol, stále častěji se hovoří o tom, že do procesu jeho reflexe by neměli být bráni v úvahu pouze žáci a žákyně, ale také sami učitelé a učitelky, jejichž digitální wellbeing často není v optimální podobě.
Cílem tohoto článku nebude reflektovat a analyzovat všechna témata, která do digitálního wellbeingu spadají, ale spíše ukázat určitá didaktická východiska. Pokud na něčem panuje shoda, tak na přesvědčení, že má relativně velice omezený význam učit o digitálním wellbieingu, ale má velký smysl pomáhat všem aktérům vzdělávání získávat kompetence pro to, aby digitálního wellbeingu mohli sami dosahovat. To pro nás představuje důležité východisko, se kterým budeme dále pracovat; pokusíme se nabídnout cestu, jak neučit o tomto tématu, ale rozvíjet ho. Současně jsme přesvědčeni, že velká část našich úvah a poznámek může mířit obecně do kompetenčního vzdělávání nebo na rozvoj schopnosti řešit problémy (problémově orientované kurikulum) a mohou být pro vyučující inspirativní v mnoha dalších oblastech.
Prvním klíčovým bodem tématu digitálního wellbeingu je, že jde o téma natolik subjektivní a dynamické, že v něm není možné formulovat dobré rady do života nebo do výuky. Neexistuje žádný seznam bodů nebo kroků, které člověk musí udělat, aby dosáhl digitálního wellbeingu. Některé výzkumy navíc ukazují, že ani zažitá a běžně zmiňovaná témata, jako je vypínání notifikací nebo omezování doby na mobilním telefonu, nejsou tak jednoznačnými doporučeními, jak by se mohlo zdát.
Obtížnost celého tématu spočívá primárně v tom, že není možné dát žákům a žákyním nějaké dobré rady, kterých se mohou držet, a jejich digitální wellbeing se zázračně zlepší, ale potřebujeme hledat jiné metody a přístupy k práci s tématem. Současně to znamená, že učit o digitálním wellbeingu je mimořádně náročné z hlediska obsahu – co je tím „na datech postaveném“ jádrem tématu, které by bylo možné frontálním výkladem předávat?
To ale neznamená, že by neexistovali žádné oblasti, které mohou být na určité znalosti, restrikce nebo přístupy citlivé. V českém prostředí se například téma digitálního wellbeingu silně spojuje s bezpečností, a to je oblast, která je s jednoznačnými postupy spojená silně. Důležité je zdůraznit, že bezpečnost nezajistí wellbeing sama o sobě, a pravděpodobně ho nijak pozitivně nestimuluje, avšak absence bezpečnosti může vést k problémům, které mají na wellbeing (nejen digitální) zásadní vliv.
Druhé téma, které se zde nabízí k systematické edukaci – byť nejen s žáky –, je téma omezování času na sociálních médiích. Zdá se, že například TikTok nevede sám o sobě k negativním pocitům z hlediska prožitku mladých uživatelů, ale snižuje schopnost seberegulace, a to poměrně výrazně. Jinými slovy funguje velice podobně jako drogy. Rodičovská kontrola především u žáků základních škol se jeví jako zásadní, pokud je ovšem spojená s širší diskusí v rodině i ve škole. Adolescenti mají v této oblasti jen omezené možnosti seberegulace a práce s rozumně nastavenými restrikcemi a kvalitní komunikace o nich jim může pomoci si ji vybudovat. Zde je zcela klíčová spolupráce školy, rodiny a žáků.
Třetí oblastí je rozvoj digitálních kompetencí – pokud člověk umí s technologiemi pracovat, snižuje se mu míra stresu, kognitivní zátěže i času, který potřebuje pro plnění jednotlivých úkolů. Pokud se díváme na současný diskurs v této oblasti, můžeme říci, že cílem digitálního wellbeingu není nicnedělání nebo „nepředření se“, ale schopnost udržitelně pracovat s technologiemi tak, abychom žili dobrý život, jak říká Floridi. A k tomu patří i schopnost být produktivní. Zaměření se na rozvoj digitálních kompetencí patří k součástí určité výbavy nezbytně nutné pro digitální wellbeing.
Pokud bychom se vrátili k otázce z titulku článku, jak digitální wellbeing učit, lze říci, že téměř všichni se shodují, že jedinou cestou je práce s participativními edukačními přístupy. Společné tvoření si map denních interakcí s technologií, vývoj prototypu aplikace, která bude řešit nějaký problém s digitálním wellbeingem, sdílení vlastních zkušeností, to vše spadá do konceptu participativní edukace.
Tento koncept s sebou přináší několik podstatných momentů:
Digitální wellbeing je téma, které se velice složitě řeší individuálně, zdá se zcela nezbytné, aby škola technologie nezakazovala (přestože jde o nejsnazší řešení), ale aby byla místem, kde je možné takovou formu vzdělávání provozovat. Pokud je jedním z cílů školy vybavit žáky a žákyně schopnostmi řešit problémy světa, v němž žijí jinak než intuitivně (což nefunguje, protože vývojáři intenzivně pracují s poznatky kognitivních a behaviorálních věd), pak by právě s tímto tématem měla škola intenzivně pracovat. Zajímavé je, že se zdá, že jakkoli se může forma aktivních participativních workshopů měnit podle věku účastníků, jde o silně univerzální přístup, který se v tomto tématu uplatňuje.
Rádi bychom zdůraznili ještě dva důležité aspekty digitálního wellbeingu. První, který jsme již naznačili, je, že jednoduché metriky digitální wellbeing nepopisují – čas strávený před obrazovkou, počet zapnutí telefonu a další podobné snadno měřitelné údaje neříkají nic o kvalitě činnosti na zařízení (psaní básní, procvičování matematiky nebo čtení knih je něco jiného než doomscrolling), ale ani o výsledných pocitech. Jako vzdělávající bychom se měli vyhnout snaze o hledání jednoduchých nástrojů a soustředit se na to, že jde skutečně o komplexní fenomén, v jehož jádru je otázka po pocitu z dobrého života, nikoli po minutách na telefonu.
Druhým důležitým poznatkem je, že digitální wellbeing není nějakým pevným nebo trvalým fenoménem. Není možné říci, že ho máme nebo nemáme, jde o dynamickou rovnováhu, která závisí na mnoha parametrech – vývoji jedince, technologiích, sociálním prostředí, kultuře, zkušenosti, vzdělání, … To, co jeden rok fungovalo skvěle, může být další rok bezcenné a naopak. Tím, že neexistují jednotná řešení, musí se žáci a žákyně učit reflektovat své pocity a potřeby, rozlišovat, kdy jim technologie přinášejí prospěch a kdy nikoliv. V tomto ohledu může být škola určitou laboratoří rozlišování a reflexe sebezkušenostního vyučování, což jsou kompetence, které daleko přesahují digitální wellbeing.
Již jen samotné uvědomění si, že trvalá řešení neexistují nebo že jsou otázky a problémy, na které není správné ani trvalé řešení, představuje důležitý edukační koncept, se kterým by měli vyučující systematicky pracovat.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.