Odborný článek
Charta CHENINE
5,0 (2 hodnocení)
Zpráva o strategickém dokumentu ontarijského výzkumného centra zabývajícího se rozvojem technologických, pedagogických a kurikulárních inovací ve vzdělávání, který reaguje na dopady pandemie covid-19.
CHENINE (Change, Engagement, and Innovation in Education: A Canadian Collaboratory) je kanadské centrum s globálním dopadem zabývající se rozvojem technologických, pedagogických a kurikulárních inovací ve vzdělávání. Centrum funguje dvojjazyčně, protože se fyzicky nachází na University of Ottawa. Hlavní náplní jeho činnosti je podpora vzdělávání učitelů a vedení škol, k čemuž důsledně využívá princip transparentnosti a volné dostupnosti zdrojů. Prioritou je snižování rozdílů v dostupnosti vzdělání. V poslední době se centrum zabývá též dopady pandemie.
Ředitelem centra je světoznámý profesor Andy Hargreaves, s kterým jsme se setkali na konferenci Úspěch pro každého žáka na podzim 2020 (Jak zlepšovat vzdělávací systémy přístupem „vedení ze středu“). Výzkumných pracovníků má tento ústav docela dost, mě zaujala profesorka vzdělávacích technologií Michelle Hagerman, která nedávno přiznala, že ji odpor ke vzdělávání na dálku (potažmo k technologiím) celé ontarijské společnosti jako důsledek pandemie docela zaskočil [1]. To je ovšem jev, který lze pozorovat všude, i u nás (Dopady pandemie covid-19 na wellbeing žáků). CHENINE se přitom již delší dobu snaží vysvětlovat roli technologií a ukazovat, jak může být přínosná i pro školství. Reakcí na současný vývoj, kterou lze chápat jako strategický základ pro další činnost centra, je dokument nazvaný The CHENINE Charter. Přinášíme poněkud zkrácenou verzi.
Prezenční přítomnost ve škole a při vyučování je nezbytnou podmínkou učení pro velkou většinu žáků a komunit.
Učení doma během pandemie nás naučilo, že většina dětí a rodin potřebuje funkční školy s osobním vyučováním. Školy mohou lépe potlačovat nerovnosti tím, že podporují individuální i kolektivní úspěchy. Jsou nezbytné, protože umožňují dětem a dospívajícím scházet se jako členové komunity a rozvíjet identitu ve vztahu k ostatním. Školy jsou místa, kde certifikovaní odborníci poznávají své různorodé žáky a reagují na ně jako na lidské bytosti i se všemi jejich talenty a potřebami. Výuka je emocionální cvičení, nejen kognitivní. Online učení bude vždy v tomto zásadním aspektu vztahu učitel–žák zaostávat.
Vzdělávací technologie mohou obohatit dobrou výuku, ale nemohou vylepšit výuku špatnou.
Technologie je často prezentována jako všelék, který přichází zachránit školství. Televize, videorekordéry, a nakonec i počítače měly v očích technooptimistů radikálně proměnit školy a učení. Ve všech těchto případech odborníci předpokládali, že technologie a související obsah zajistí dobrou výuku. Výzkumy však opakovaně dokazují, že technologické inovace proměňují výuku a učení pouze tehdy, když jsou učitelé v popředí reformy. Výuka je především o vztazích. Nejdůležitější vztahy se vytvářejí mezi učiteli a žáky, a v rámci třídního kolektivu. Nelze je snadno nahradit technologickými nástroji. Technologické inovace se tedy musí řídit pedagogickými znalostmi. Digitální technologie mohou podporovat, posilovat a dále stimulovat skvělé vyučování a učení, které je zakotveno v pevných a pečujících vztazích, v porozumění tomu, jak mladí lidé myslí a učí se, a v propojení učení s širším světem. Technologie nikdy nenahradí umění, vědu a řemeslo inspirující a efektivní výuky, ale může obohatit dobrou praxi.
Přístup k technologiím pro vzdělávací účely musí být všem zaručen a bezplatný.
Pandemie covid-19 upozornila na potřebu rovného přístupu k počítačům, vysokorychlostním internetovým službám a vzdělávacímu softwaru. Nouzový přechod k online vzdělávání odhalil dlouhodobé sociální, ekonomické a politické nerovnosti, které nadále sužují celé školství od mateřských škol až po postsekundární vzdělávání. Některé domácnosti mají nejmodernější osobní počítače, telefony a další zařízení, v jiných děti a teenageři soupeří s rodiči a sourozenci o přístup k jedinému přístroji. Některé děti žijí v komunitách se spolehlivým vysokorychlostním internetem a distribuovanou službou Wi-Fi, zatímco jiné mají přístup omezený nebo žádný. Tyto rozdíly se bohužel spíše zvětšují. Ne všechny rodiny si mohou nákup potřebné techniky dovolit. Spoléhání na drahé technologie tak ještě více zhoršuje již tak nerovné podmínky ve vzdělávání. Veřejný, univerzální, bezplatný přístup k vhodným technologiím a k internetu pro všechny žáky a jejich rodiny proto patří k základním lidským právům.
Vzdělávací technologie by měly být využity jen tehdy, jsou-li pro výuku přínosné.
Používání technologií ve školách i mimo ně se musí řídit určením jejich jedinečné hodnoty. Je třeba hledat ty formy využití technologií, které mají pozitivní dopad na výsledky učení i na wellbeing, a přitom není možné podobného efektu dosáhnout jinak. Například pro mnoho žáků se speciálními vzdělávacími potřebami jsou velkým přínosem asistenční technologie. Žáci v menšinových komunitách mohou navázat virtuální spojení s vrstevníky, s nimiž by bylo obtížné se fyzicky setkat. Učitelé ve vzdálených venkovských školách mohou na dálku spolupracovat se svými kolegy. Existuje také velký potenciál pro inovaci hodnocení studijních výsledků (learning analytics), zejména prostřednictvím digitálního sebehodnocení a vzájemného hodnocení, které lze rychle sdílet mezi žáky, učiteli i rodiči. Vzdělávací technologie by se měly používat, když rozšiřují, zlepšují a zapojují studenty do učení.
Využití technologií by mělo být založeno na důkazech přínosu, mělo by se řídit výzkumem a měl by být zkoumán jeho dopad.
Návrh a vývoj digitálních systémů používaných pro vzdělávání byl dříve z velké části řízen korporacemi. Nové paradigma kolaborativního rozvoje musí zahrnovat, zapojit a zplnomocnit učitele i žáky jako primární hnací síly pokroku. Dříve, než školy zavedou digitální nástroje, musí všichni návrháři a vývojáři převzít odpovědnost a předložit důkazy o dopadech zjištěných prostřednictvím kvalitního a nestranného výzkumu. Technologičtí designeři si musí být vědomi nejen přínosů digitálních technologií, ale také jejich negativních vedlejších účinků. Může to být třeba jen plýtvání s časem či financemi, které odčerpává zdroje jiným snahám a prioritám.
Strategie vzdělávacích technologií by se měly zabývat riziky.
Digitální technologie a jejich implementace přináší výhody i značná rizika. Rizika zahrnují dopad nadměrného času stráveného s přístroji (zvláště u mladších dětí), rozvoj digitální závislosti, úzkosti adolescentů vyplývající z online identit a interakcí, vliv umělé inteligence s algoritmy posilujícími stávající preference a předsudky, tajné sledování žákovských aktivit, zneužití osobních údajů, vytěsňování jiných vhodnějších aktivit (pohyb v přírodě, spánek) ad. Zavádění technologií někdy vede ke skokové změně výukových postupů (disrupci). V důsledku příliš rychlé implementace takové digitální inovace může být bez důkladné analýzy obětováno mnoho měsíců tradičního učení.
Proto je třeba inovace připravovat s rozmyslem a diskutovat. Do kritické konverzace s učiteli je vhodné zapojit i žáky, vyplatí se založit skupinu pro hlídání využívání technologií na úrovni škol, obvodů, i celého státu. Je dobré zapojit i samotné technologické společnosti. Odpovědné technologické inovace musí věnovat čas, zdroje a pozornost transparentnímu a spolehlivému řízení rizik. Používání technologií by mělo být založeno na prokazatelné eliminaci známých rizik a mělo by vybavit jednotlivce a učící se komunity potřebnými digitálními kompetencemi – především schopností samostatně rizikům předcházet.
Vzdělávací technologie by měly podporovat porozumění a spolupráci napříč kulturami, komunitami a jazyky.
Pandemie covid-19 proměnila naše způsoby komunikace, získávání informací a sdílení. Změnila náš vztah k technologiím a digitálnímu světu. Obtížná dostupnost digitálního prostředí způsobuje omezenou účast pro mnohé. Posun k online způsobům propojování nabízí skupinám založeným na společné identitě příležitosti ke sdílení zkušeností a zdrojů, mobilizaci advokačního úsilí, růst pocitu sounáležitosti.
Musíme se snažit na těchto nových způsobech spolupráce stavět tak, abychom podpořili nejen hluboké spojení v jejich rámci, ale též porozumění napříč skupinami. Je třeba, aby se všichni žáci různých kultur, jazyků a identit zapojili do učení prostřednictvím digitální technologie. Proto musíme v rámci školních systémů i mezi nimi budovat sítě spolupráce navzdory tomu, že vzdálení kolegové a partneři pracují v jiných kontextech a komunitách. Je důležité zajistit, aby digitální nástroje a prostředí cílily na různé skupiny pedagogů, žáků a rodin. Digitální technologie nejsou neutrální, je třeba je při jejich zavádění posuzovat z různých hledisek – zkušeností, jazyka a identity.
Vzdělávací technologie by měly zhodnocovat a obohacovat profesní schopnosti učitelů.
Digitální technologie nemohou a neměly by nahrazovat učitele a obcházet jejich profesionální úsudek, odbornost a dovednosti. Existují aplikace, které dokážou poskytovat u některých druhů dovedností nebo úkolů okamžitou zpětnou vazbu, ale jen málo žáků je ochotno vnášet své opravdové myšlenky do práce, kterou nikdy nebude číst jiná lidská bytost. Digitální technologie mohou a měly by zlepšit, obohatit a rozšířit znalosti, dovednosti a odbornost učitelů, ale nenahrazují jejich profesionální úsudek. Inkluzivní a obohacující výuková prostředí neobsahují jen digitální nástroje a procesy, ale též jiné vhodné materiály – mimoškolní výukové zdroje, papír, pera, lepidlo, nůžky, hudební nástroje, předměty na hraní a sport, vědecké přístroje, knihy, a hlavně životně důležitého člověka. Ačkoli některé tradiční zdroje mají digitální ekvivalenty nebo mohou obsahovat digitální složky, jiné je nemají. Profesionalita učitelů je v tom, že mají dostatečnou odbornou způsobilost, aby dokázali využívat všechny dostupné zdroje (včetně digitálních) způsobem, který přináší prospěch všem žákům a jejich komunitám.
Firmy zabývající se vzdělávacími technologiemi by měly být spravedlivě zdaněny.
Pandemie koronaviru přinesla potřebu přehodnotit společenskou smlouvu národních a globálních ekonomik. Mnoho technologických společností během této doby dosáhlo nebývalých zisků, protože došlo k obrovskému nárůstu využití online služeb. Společensky odpovědné technologické společnosti, zejména ty, které poskytují produkty a služby dětem a jejich rodinám, mají povinnost přispívat podílem svých zisků na veřejné blaho prostřednictvím spravedlivého zdanění. Stávající daňově podporovaná filantropie zaměřená na cíle stanovené vedením firem nenahrazuje řádně přidělené prostředky získané prostřednictvím povinného zdanění. Vzdělávací instituce a poskytovatelé digitálních technologií by se proto měli dohodnout na společných etických standardech týkajících se transparentního placení spravedlivých daní.
Vzdělávací technologie by měly pomáhat řešit společenské problémy.
Vzdělání bylo vždy vnímáno jako prostředek k řešení sociálních problémů, vytažení chudých z chudoby, usilování o ekonomickou a environmentální spravedlnost, nabízení sociální mobility a vytváření příslibu lepšího života pro nové generace. Odborníci a média školám často vyčítali, že v boji proti předsudkům selhávají a nedařilo se jim napravovat nerovnosti. Naděje, sny a zklamání doprovázející nové technologie jdou podobnou cestou. Technologickým řešením se ve velkém měřítku nedaří zmírňovat dlouhodobé sociální problémy. V některých případech existující nerovnosti dokonce zesilují. Promyšlená digitální strategie však nabízí též obrovské možnosti pro spravedlivý a inkluzivní rozvoj digitálních dovedností, demokratickou účast a kritické hodnocení sdílených i odlišných pohledů na svět nezávisle na sociálním statusu nebo bezprostřední poloze žáka. Vzdělávací technologie by měly a mohou být silným motorem pro posílení sociálních institucí, zvýšení občanské angažovanosti v otázkách veřejného zájmu, budování odolnosti komunity a zlepšení výuky, učení a wellbeingu pro všechny.
Poznámka: Celkem chápu tým profesora Hargreavese, že klade pedagogiku na nejvyšší příčku kompetencí učitelů. Jen to nesmí vést k marginalizaci jiných odborností. Optima lze dosáhnout pouze plodnou mezioborovou spoluprací. Trochu se bojím, že korporace nebudou ochotné si nechat řídící roli pedagogiky vnutit. Ještě mnohem hůře si dokážu představit zavedení zvláštní daně na vzdělávací technologie.
HAGERMAN, Michelle Schira. Emergency remote instruction in Ontario continues to fail our students, teachers and families [online]. 2022. [cit. 2022-02-09]. Dostupné z: http://mschirahagerman.com/2022/01/04/remote-learning-failure/.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.