Podvádění při online výuce

Začnu tím, že připomenu princip, který jistě dobře zná každý učitel, který se snaží učit online. Je to problém spojený se zvýšenou transakční vzdáleností (Moorova teorie transakční vzdálenosti). Je zkrátka mnohem obtížnější zjistit, co žáci ve skutečnosti dělají. Přitom učitel zpětnou vazbu nutně potřebuje (stejně jako žák), zvláště chce-li ji poskytovat ve formativní podobě. Trochu lépe je na tom ten, který má k dispozici vhodnou aplikaci, která umí látku procvičovat a disponuje analýzou výukových výsledků umožňující učiteli průběžně sledovat, jak se žákům daří plnit zadané úkoly. Obecně platí, že kvalitní zpětnou vazbu lze zajistit jedině dokonalou komunikací, a to jak prezenčně, tak online. Online je to samozřejmě těžší. Nebudeme se tentokrát zabývat tím, jak takovou dokonalou komunikaci realizovat online, podíváme se na stále až příliš často se vyskytující snahu o opačný přístup vycházející z tradičního pojetí.

Je mnohem jednodušší zadat látku, kterou se mají žáci naučit, a pak už jen kontrolovat a zkoušet, co skutečně umějí. Čistě teoreticky lze i hodnocení (zkoušení, testování) realizovat prostřednictvím technologií. V rámci aktuálně aplikované online výuky na ZŠ a SŠ to však je spojeno s řadou problémů. Typicky se jedná o snahu žáků podvádět, která je tak stará, jako využití vzdělávacích technologií samo. Asi nejčastěji řešeným podvodem, který je třeba eliminovat, je plagiátorství (např. viz. má 18 let stará zpráva Software odhalující plagiátorství se zdokonaluje). Jeho identifikace se postupně zdokonaluje a dnes se běžně používá minimálně na VŠ. Funkční systémy kontroly představují docela velký byznys (Audrey Watters informuje o tom, že jedna z nejznámějších aplikací tohoto druhu, TurnItIn, byla naposledy prodána za 1,75 miliardy dolarů [1]).

Dnes se již nejedná jen o kontrolu plagiátorství. V podmínkách online vzdělávání vzniká potřeba hlavně ověřit, zda ten, kdo něco dělá (typicky píše test), je skutečně tím, za koho se vydává, a zda neopisuje. Díky tomu, že je poptávka, i v tomto případě existuje technologické řešení. V USA se používá hned několik aplikací, které kontrolují, co žák (či student) dělá pomocí kamery (Proctorio, Examity, Verificient, Honorlock). Opět se nejedná o nic nového (Kamery mají zabránit podvádění u online testů, 2007). Jejich využívání však v současné době (hlavně kvůli krizi) roste. Není proto divu, že je to investory zvláště oblíbený segment trhu. Podle portálu Recode se zde očekává růst ze 4 miliard dolarů v roce 2019 na 21 miliard v roce 2023. Jen Proctorio v dubnu ohlásilo meziroční 900% zvýšení počtu realizovaných kontrol [2].

Schopnosti těchto systémů se výrazně zdokonalují. Mají v sobě zabudované rozpoznávání obličejů, takže jsou schopny porovnat obraz sejmutý kamerou s fotografií uloženou v archivu systému (nebo umístěnou na dokladu předloženém na začátku zkoušky). Algoritmus posílený umělou inteligencí zkoumá chování zkoušeného a podle toho, jak často se dívá jinam, jak plynule píše na klávesnici, zda se v okolí nevyskytují rušivé zvuky apod., zvyšuje skóre ukazující pravděpodobnost podvádění.

Zavádění podobných aplikací do praxe při online výuce nutně vyvolává reakci ze strany studentů (zatím je používají hlavně vysoké školy a firmy k testování zaměstnanců). Snaha ošidit tuto kontrolu se vyskytuje docela často. Vývojáři si proto najímají profesionální testery, kteří se snaží slabá místa odhalovat. Je to nikdy nekončící souboj, který ve svém důsledku učí něco docela jiného, než bylo původně zamýšleno.

Tato kontrola navíc nutně musí disponovat celou řadou důvěrných osobních dat a není úplně zřejmé, kdo všechno k nim má přístup – nemohou-li být zneužita. Ve Spojených státech se proto proti jejímu použití zvedají protesty studentů vysokých škol (např. Florida State University či University of California Berkeley [2]). Je docela vtipné, musí-li student před zkouškou odsouhlasit použití této kontroly, protože jinou možnost vlastně vůbec nemá, chce-li zkoušku vykonat.

O využití podobné kontroly zcela jistě uvažují i některé střední a základní školy. Nelze vyloučit, že za určitých specifických okolností, jedná-li se o nějaký druh certifikace, by to snad i dávalo smysl. Jen si zkuste představit, jak by asi vypadala taková maturita (či přijímačky) online. Kdo ví, třeba i na to jednou dojde.

Rozhodně však toto není cesta vhodná pro použití při běžné online výuce. Ta by měla být postavena na důvěře mezi učitelem a žákem, na spolupráci žáků, a hlavně na co nejkvalitnější soustavné komunikaci, která zajišťuje účinnou formativní zpětnou vazbu.

ProctorU: See How it Works

Literatura a použité zdroje

WATTERS, Audrey. School Work and Surveillance [online]. 2020. [cit. 2020-05-17]. Dostupné z: http://hackeducation.com/2020/04/30/surveillance.

HEILWEIL, Rebecca. Paranoia about cheating is making online education terrible for everyone [online]. 2020. [cit. 2020-05-17]. Dostupné z: https://www.vox.com/recode/2020/5/4/21241062/schools-cheating-proctorio-artificial-intelligence.