Odborný článek
Co to ta personalizace vlastně je?
2,7 (3 hodnocení)
Zpráva o tom, jak pojem „personalizace“ vidí penzionovaný učitel angličtiny z Pensylvánie Peter Greene.
Peter Greene je penzionovaný učitel angličtiny z Pensylvánie. Během 40 let praxe získal neuvěřitelný přehled, který zúročuje psaním blogu (Curmudgucation) a příspěvků pro různá média. Na Forbes.com jsem narazil na jeho výklad dnes často používaného pojmu personalizace, o který se s vámi musím podělit. Z pohledu jazykáře má hezký přehled i o záležitostech technologických.
Peter hned na začátku konstatuje, že zatím nikdo tento fenomén jednoznačně nedefinoval. Používá se v různých souvislostech, od nových efektivních výukových metod po vlastnost nabízet školám komerční produkty. Je tedy nanejvýš vhodné pokusit se na něj podívat v různých souvislostech.
Nejjednodušší forma personalizace může mít podobu odlišné doby strávené nad výukovým materiálem nebo poněkud sofistikovanější formu individualizovaného průchodu pro všechny stejnou lekcí. Na Spomocníkovi jsme dosud vždy podobný typ personalizace nazývali individualizací. Při nedokonalé definici pojmů a různém výkladu odborníků je velmi obtížné najít shodu. Jen upozorňuji, že právě možnost individuálního tempa bývá často hlavním argumentem pro zavádění převrácené třídy.
Ty nejextrémnější formy personalizace v plné míře aplikují tzv. „mastery learning“. To znamená, že umožňují žákům postoupit dále tehdy, když prokázali splnění cílů předchozí lekce (modulu, ročníku). Je to organizačně velmi náročné a znamená to, že pak někdo dlouhodobě postupuje rychleji a jiný pomaleji. Realizovat se to dá poněkud snadněji pomocí kombinované výuky (blended learning), kde je určitá část cílů (ta, kterou lze standardizovat) svěřena technologiím (Jak vypadá na kompetence orientovaná výuka?).
Většinou jsme zvyklí pracovat se stejným obsahem pro všechny žáky (učebnice). Skutečně personalizovaná výuka však předpokládá, že každý žák má vlastní obsah, který odpovídá jeho schopnostem a zájmům. V některých případech je to snadné. Číst se může každý učit na jiném textu (knize), referát (projekt) má každý na jiné téma. Odlišná situace je u znalosti standardizovaných fakt. U těch, které budeme považovat za nezbytné, můžeme personalizovat jen postup při jejich získávání. Pokud je i ten postup dán (návaznost), lze individualizovat jenom tempo.
Toto je velmi zajímavý pohled vysvětlující změnu role učitele z poskytovatele výuky na průvodce učením samotného žáka. V nejjednodušší podobě je to jen doporučení, co dál studovat, které učitel dělá na základě svých znalostí žáka a jeho minulých výsledků. Peter si dokáže představit i digitalizovanou personalizovanou výuku již v poněkud sofistikovanější podobě založené na velkých datech získaných činností žáka v online prostředí. Personalizace pak může vypadat podobně, jak jsme tomu již dnes zvyklí u velkých platforem, které uživatelům předkládají takový obsah, který jim nejlépe vyhovuje. Tento umělou inteligencí umocněný postup by se jistě dal použít i k výukovým účelům. Má to ale jeden háček. Je třeba mít nepřeberné množství vhodných výukových materiálů (činností, lekcí, kurzů).
V situaci, kdy se zjistí (dosud typicky testem, ale do budoucna analýzou dat), že některý žák v určité oblasti zaostává, je třeba nasadit nápravná opatření. V praxi to znamená, že pracuje se specializovanými materiály (individualizovaný plán). Znamená to mít k dispozici nejen nepřeberné množství vhodných výukových materiálů, ale navíc musí plnit zvláštní funkci. Jinými slovy, je třeba, aby byly odlišné u žáků s různými specifickými potřebami. Někteří vývojáři se již dnes pokoušejí své systémy vybavené umělou inteligencí toto naučit. Nejlépe to dosud zvládá vyškolený odborník/učitel.
O stylech učení je třeba vědět, že byly opakovaně zpochybněny (Od stylů učení k mentálním modelům). Přesto se můžete s personalizací založenou na této teorii setkat. Pak to může vypadat například tak, že někdo se určité téma bude učit čtením textu a jiný sledováním videa. Je docela zřejmé, kdo si bude stěžovat.
V ideálním případě je třeba dát každému žákovi možnost demonstrovat svou úroveň schopností (včetně poznatků). Může to mít formu testu, eseje, prezentace či nějakého projektu. Možností je mnoho a lze je různě kombinovat. Peter má pochybnosti, zda lze personalizací ověřování schopností žáků (použitím u každého jiných metod) dospět ke srovnatelným výsledkům. Jak známo, nejobjektivnější je hodnocení u znalostního testu. Bude zajímavé sledovat, zda se podaří systém hodnocení zdokonalit analýzou velkých dat.
Různé modely personalizace pracují s odlišnou mírou žákovské volby. U systémů zaměřených na tempo se tato volba omezuje jen na možnost pokračovat. Jiné systémy dávají větší svobodu výběru co studovat, jak studovat, nebo dokonce i jak výsledek hodnotit. V případě naplňování znalostních standardů však je třeba zohlednit nutnost určité návaznosti, protože k pochopení je někdy třeba znalost nižší úrovně. Jak praví Moorova teorie transakční vzdálenosti, čím je větší svoboda (autonomie) při učení, tím složitější výukový systém je (vyšší transakční vzdálenost) a zvětšuje se riziko ztráty orientace (motivace) žáka.
Personalizace je odjakživa běžnou součástí práce dobrých učitelů. Stále častěji se ale setkáváme s pokusy aplikovat ji do výuky pomocí vzdělávacích technologií. Za touto snahou je přesvědčení, že stroje jsou dnes již schopny převzít určitou část personalizovaných výukových činností od učitelů, a navíc existují investoři, kteří jsou přesvědčení, že se na vývoji takových systémů dá vydělat. Takový systém pracuje s algoritmem umocněným umělou inteligencí (podobně jako sociální sítě). Tvrdí o sobě, že je schopen identifikovat vlastnosti žáka a přizpůsobit výuku jeho osobním potřebám.
Technologiemi realizované personalizované učení může probíhat kdykoli a kdekoli, jen je třeba mít k dispozici vhodné zařízení a připojení k internetu. Problémem, který je třeba řešit, je to, co všechno z činnosti žáka se má sledovat. Například to, jak do systému hodnocení integrovat individuální snahu se něco naučit v neformálním prostředí (Model 70:20:10).
Personalizovaná výuka může mít všechny výše popsané vlastnosti. Je důležité, aby ten, kdo ji chce zavádět, dokázal definovat, jaké vlastnosti jeho model má. Zvlášť důležité to je u technologiemi podporovaných online systémů, které slibují, že nahradí určitou část práce učitele. Většinou od nikoho neuslyšíte „nechte své děti učit počítačem“, protože to není zrovna dobrý marketinkový tah.
Chcete-li o nasazení takového systému uvažovat, musíte mít jasno v tom, do jaké míry je personalizace schopen. Zda skutečně dokáže naplnit potřeby mimořádně talentovaných žáků se specifickými zájmy i těch, kteří mají poruchy učení nebo jsou hendikepovaní. Související otázkou, na níž je třeba žádat odpověď, proto je, jak rozsáhlou databankou různých výukových materiálů systém disponuje a jak probíhá jejich aktualizace.
Hlavně nevěřte všemu, co vám kdo řekne. Personalizované učení je legitimní termín nacházející uplatnění v pedagogice, ale dnes je mnohem častěji používán jako reklama, jejímž účelem je přesvědčit zákazníka, aby si koupil něco, co ve skutečnosti může mít poněkud jiné vlastnosti, než očekával.
Takže – ptejte se!
GREENE, Peter. What Does 'Personalized Learning' Even Mean? [online]. 2019. [cit. 2020-01-26]. Dostupné z: https://www.forbes.com/sites/petergreene/2019/07/19/what-does-personalized-learning-even-mean/#6d5c74173687.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.