Jeho realizace splňuje ty nejnáročnější požadavky na otevřenost a dostupnost všech za peníze daňových poplatníků pořízených dat. Kromě závěrečné zprávy [1] jsou volně dostupná i veškerá výzkumná data (Digital Agenda Scoreboard
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Pavlína Hublová28. 5. 2013
"Nakonec zjistíte i to, že celých 34 % našich žáků (EU 28 %) používá své vlastní mobilní telefony ve výuce alespoň 1xtýdně."
Tak nevím, asi jsem se pohybovala na špatných školách, protože se spíš stále řešilo, jak dětem mobily zakázat a jak postupovat, když je stejně v hodinách vytáhnou. A to už vůbec nemluvím o tom, že bych potkala učitele, který mobily s žáky používal ve výuce (tedy pár jich znám, ale to jsou kapky v moři a rozhodně to nemůže odpovídat 34 %).
Mgr. Zdeněk Sotolář28. 5. 2013
Bylo součástí tohoto výzkumu také hodnocení stáří ITC? Ve výroční zprávě ČŠI 2011/2012 se mluví o "alarmujícím" stavu (20 % starších 7 let)? Za "kritický" je také považován počet PC na jednoho učitele, což "znemožňuje systematickou přípravu pedagogů na výuku". Nebo došlo mezi těmito výzkumy k zásadnímu skoku?
Bořivoj Brdička28. 5. 2013
Myslím, že lze jen obtížně srovnávat průzkumy EK a ČŠI, i když měly stejné téma. EK se snažila o posouzení stavu v souvislosti s politikou plánu pro rozvoj EU do roku 2020 a ČŠI na počátku sledovala jen možnost realizovat plošné testování na počítačích.
Pokud jde o přípravu pedagogů, dovoluji si upozornit hlavně na to, že definice „digitálně sebejistého učitele“ říká, že stejně důležité, jako podmínky, je jeho důvěra ve výukový potenciál technologií. Nemám rád, když se v situaci, kdy si každý žák pořizuje nějaký vlastní přístroj za své, učitelé vymlouvají na nedostatek vybavení. I když samozřejmě souhlasím s tím, že by všichni měli tuto základní pracovní pomůcku dostat od školy.
Mgr. Zdeněk Sotolář29. 5. 2013
Jasně, cíle asi nebyly stejné, ale: Žáci si nepořizují za své, ale kupují rodiče, žáci si nepořizují pracovní pomůcku, ale především hračku. (Viz propast mezi mimoškolním a školním využívání ITC!)
Jestliže ČŠI napsala, že počet PC na učitele znemožňuje přípravu na výuku, pak evidentně ČŠI v roce 2011/2012 nešlo pouze o realizaci plošného testování. Každé číslo se dá interpretovat různě, ale přece jen: nepřehlédl citovaný výzkum rychlé stárnutí ITC a nemožnost škol je rychle obnovovat?
Cokoliv jde bez výmluv a sebejistě dělat na koleně, u jednoho dýchavičného PC může sedět pět šest žáků..., ale jen mechanicky spočítat ITC mi připadá na seriózní výzkum málo. Samozřejmě i na sebelepší a obnovovanou počítačovou učebnu může sedat prach nezájmu, pokud tu nebude důvěra ve výukový potenciál technologií. Jak ji vlastně vybudovat?
Bořivoj Brdička29. 5. 2013
Vaše otázka je zásadní! Myslím, že odpověď je obsažena v závěrech tohoto článku. Ale říkáme to pořád dokola již spoustu let. Začít je třeba koncepcí, jít přes přípravu učitelů (kterou si v oboru ICT nesmíte představovat jako současné kurzy akreditované v rámci DVPP a už vůbec ne jako stávající studium na pedf) a končit budeme u profesionality učitelů jako celku, u spolupráce napříč školami, mentoringu a atestací (ovšem nikoli jako verdikt komise a štempl). Samá utopie, že?
Jana Petrů9. 6. 2013
Pořád mi tu něco nehraje - v grafu 7.1 je Finsko pod průměrem EU a dáááleko za námi, ale úroveň vzdělání tam je na nesrovnatelně vyšší úrovni (jak se stále píše). Kde je tedy zakopaný ten pudl?
Barbora Grečnerová13. 6. 2013
Evropská komise zveřejnila výzkum na konci dubna 2013. Dům zahraničních služeb poprvé oficiálně zveřejnil jeho výsledky na 9. Národní konferenci eTwinning v Olomouci dne 17.5. 2013, kde o nich také diskutovali zástupci kulatého stolu. Následně byly výstupy zveřejněny na webových stránkách DZS http://www.dzs.cz/index.php?news_id=321&language=cs&a=news& . V současné době připravujeme český překlad studie.
). Výsledky jsou docela zajímavé, a to i přesto, že o vypovídací hodnotě dat získaných od stovek tisíc respondentů pomocí online dotazníku lze mít určité pochybnosti.
Výzkum byl zahájen velmi správně pro nás ve školství dosud ne zcela běžným tzv. „slepým“ (tj. náhodným) výběrem respondentů. V zápětí však byl tento postup vedoucí k vysoké validitě výsledků znehodnocen poměrně dost významným množstvím škol, které, ač vybrány, o účast neměly zájem. V takovém případě byli osloveni náhradníci. Přesto se celková průměrná návratnost dotazníků dostala jen na 37 % (45 % v ČR). V některých zemích (Británie, Holandsko, Island, Německo) byla návratnost tak nízká (pod 10 %), že jejich výsledky do výstupů nemohly být vůbec zahrnuty.
Sebraná data byla strukturována do 4 částí (klastrů) – infrastruktura, využití ICT, příprava učitelů a politika. Školy byly rozděleny do 4 kategorií (4. ročník, 8. ročník, 11. ročník všeobecné studium a 11. ročník odborné studium). Pro nás asi nejzajímavější kategorií je 8. ročník (neboli 2 st. ZŠ), a proto se budeme věnovat především jemu. Podívejme se alespoň na ta nejdůležitější zjištění.
ICT infrastruktura
Vybavenost škol se v celé EU pohybuje v rozmezí 3-7 žáků na počítač (průměr EU i ČR je 5*). V některých zemích dochází k masivnímu vybavování žáků přenosnými přístroji (netbooky, tablety), ale zdaleka ne ve všech. Roste počet interaktivních tabulí, průměr EU je 100 žáků na 1 tabuli (63 v ČR), a data-projektorů, průměr EU je 43 žáků na 1 projektor (stejně v ČR). 9 z 10 evropských žáků chodí do školy s rychlým připojením do internetu (2-30 Mb/s). U ČR je uváděno pouze 1 % škol bez rychlého internetu, čili v tomto parametru jsme na tom docela dobře.
Za důležitý faktor je ve výzkumu považováno systémové využití internetu školou. To, že má většina škol dnes vlastní webovou stránku, asi není překvapením. Mnohem zajímavější je, provozuje-li lokální síť či disponuje-li tzv. virtuálním vzdělávacím prostředím (typicky LMS jako např. Moodle). A právě v tomto ukazateli jsme na samém konci pomyslného pelotonu (průměr EU 61 %, ČR 22 %) [2, str. 8].
Posledním indikátorem zkoumaným v rámci infrastruktury, je správa školních ICT zařízení. Výzkumná zpráva konstatuje, že ČR patří k zemím příliš závislým na interních zaměstnancích ([1] str. 51). My, kteří tušíme, co se za tím skrývá, dobře víme, že se tak u učitelů děje často na úkor výuky nebo, v případě výkonu funkce koordinátora ICT, na úkor pomoci učitelům s využíváním technologií.
Výzkum zavádí pojem „digitálně vybavená škola“. Rozeznává 3 úrovně:
Typ 1 – vysoce vybavená škola charakterizovaná výbornou úrovní zařízení, rychlým připojením a zvládnutým systémem podporujícím výukové využití ICT.
Typ 2 – hůře vybavená škola s ne příliš rychlým připojením a pouze částečně využitelným systémem podporujícím výukové využití ICT.
Typ 3 – stejná jako u typu 2, ale bez systému pro podporu výukového využití ICT.
Podle ([2] str. 25) jsou na tom naše školy v porovnání s průměrem EU takto:
obr. 1 – Počty českých žáků v různých typech digitálně vybavených škol ([2] str. 25)
Využití ICT ve výuce
Statistika využití ICT na ZŠ pro nás vypadá hodně optimisticky. Ze zprávy ([1] str. 57) se můžete dozvědět třeba to, že 36 %* našich učitelů používá technologie ve více než 25 % hodin (EU 32 %). V dostupnosti ICT žákům i učitelům přímo ve výuce jsme se s 88 % dokonce vyhoupli až na 3. místo hned za Švédsko a Dánsko (EU 69 %). Nakonec zjistíte i to, že celých 34 % našich žáků (EU 28 %) používá své vlastní mobilní telefony ve výuce alespoň 1xtýdně ([1] str. 61), což je pro někoho znalého reality hodně neuvěřitelné. V jednom indikátoru jsme se umístili dokonce na místě prvním. 61 % našich žáků uvádí, že používá interaktivní tabuli minimálně 1xtýdně (EU 33 %), což je díky projektu EU peníze školám docela možné.
Se značným překvapením zjistíte ([1] str. 68), že máme ještě jedno prvenství, a sice v tom, jak málo je u nás řediteli vnímán vliv pedagogiky na výukové využití ICT. I tento ukazatel bohužel nejspíše odráží skutečnost.
Je docela zajímavé, že navzdory převládajícímu přesvědčení mezi učiteli, že největší překážkou rozvoje využití technologií je nedostatečné vybavení škol, nebyla ve výsledcích na evropské úrovni zaznamenána souvislost mezi úrovní vybavení školy a mírou výukového využití technologií.
Příprava učitelů
Nedá mi to a dovolím si doslova citovat začátek této kapitoly výzkumné zprávy ([1] str. 89):
Výsledky výzkumů nám v posledních 15 letech jasně ukazují zřetelný vliv učitelských ICT kompetencí na výukové výsledky žáků. Proto je velice důležité, aby byli učitelé schopni technologie integrovat do své každodenní praxe… Právě další vzdělávání je významným faktorem tuto schopnost ovlivňujícím. Stále větší oblibě se těší neformální a kombinované metody. Ani nastupující učitelé nejsou dostatečně připraveni na pedagogické využití ICT. Všichni učitelé obecně patří spíše k tradičním uživatelům internetu, což způsobuje jejich nedostatečnou schopnost využívat sociální sítě pro výukové účely.
Zpráva dále konstatuje, že i přesto, že ve více než polovině evropských zemí je ICT příprava učitelů povinná, kvalita této přípravy je velmi rozdílná. Hlavním důvodem jsou převládající akademické svobody, které nedovolují ovlivňovat instituce připravující učitele v tom, jak by tato příprava měla vypadat. Přitom by podle závěrů bylo velmi politicky prozíravé, kdyby se výuka využití ICT stala pro učitele povinnou.
Sebraná data tvrdí ([1] str. 92), že dobrá polovina našich učitelů se do nějakého povinného vzdělávání v oblasti ICT zapojila. To je celkem možné, vzpomeneme-li si, že jsme již před 10 lety v rámci SIPVZ dosáhli více než 90 % základní proškolenosti učitelů. Potíž je samozřejmě v tom, že se typicky jedná o vzdělávání, které vůbec neodpovídá požadavkům doby.
Zajímavým údajem je 59 %* našich učitelů, kteří uvádějí, že si zvyšují kvalifikaci v oblasti ICT ve svém vlastním volnu. Mohlo by se to zdát hodně, ale jenom do té doby, než se dozvíte, že průměr EU je 74 %. Zcela bezprecedentních je našich 8 % učitelů zapojených do online komunit či různých odborných diskuzí s jinými učiteli (EU 31 %). Čísla, která následují, žádný komentář nepotřebují. 54 %* našich učitelů se zúčastnilo kurzů zaměřených na didaktiku ICT (EU 53 %), 19 %* našich učitelů se zúčastnilo kurzů zaměřených na předmětovou metodiku využití ICT (EU 33 %), 61 %* našich učitelů strávilo v posledních 2 letech více než 6 dnů ICT orientovaným vzděláváním (EU také 61 %).
Nakonec studie zavádí termín „digitálně sebejistý učitel“ a definuje jeho 4 typy podle toho, do jaké míry disponuje či nedisponuje důvěrou ve výukový potenciál technologií a má či nemá podmínky pro jejich využití. Dá se říci, že průměr EU i náš odpovídá celkem rovnoměrnému rozložení učitelů mezi všemi těmito 4 možnostmi.
Politika
Začnu opět doslovným překladem uvozujícího odstavce ([1] str. 109):
„Závěry výzkumu (SITES 2006) ukazují, že efektivní a přínosné využití ICT ve výuce musí být součástí školní vize, která je podporovaná specifickou školní politikou. Tato vize se musí odrážet ve výukových cílech, musí být celou školou sdílena a implementována napříč všemi vzdělávacími aktivitami.“
Jen asi polovina evropských škol má své vize formalizovány do podoby dokumentu plánujícího příští rozvoj, a to včetně role ICT. Jen asi pětina jich jde až tak daleko, že konkretizuje dopady tohoto plánu na výukové procesy obecně a rozpracovává ho až na úroveň jednotlivých předmětů. Celých 31 %* českých respondentů přitom v dotazníku tvrdilo, že takovými dokumenty jejich škola disponuje. Nemám příliš velkou důvěru v to, že je tento údaj pravdivý. Doufám, že se týká hlavně těch škol, které skutečně seriózně vypracovaly alespoň Profil Škola21.
Jedním z nejzajímavějších údajů tohoto clusteru, který odráží vůli implementovat technologie, je to, jaký prostor škola věnuje spolupráci učitelů při jejich zavádění. Příslušný indikátor ukazuje, že v EU je již celkem asi 35 % škol, které mají takovou spolupráci deklarovánu v oficielních dokumentech a vyčleňují pro ni i potřebný časový prostor (ČR 20 %*). Naprostá většina evropských ředitelů a učitelů věří, že technologie mají zásadní význam při budování kompetencí pro život ve 21. století. Přestože rozptyl není příliš velký, je pozoruhodné, že ti naši jsou mezi nimi až na posledním místě ([1] str. 124).
Analogicky k „digitálně sebejistému učiteli“, u něhož se nezávisle na sobě rozlišují vnější podmínky pro využití technologií a vlastní zájem, definuje studie 4 typy „digitálně vstřícné školy“.
Typ 1 – kvalitní politika (ICT ve strategických dokumentech školy, podpora učitelů, vůle k inovacím) + silná podpora (školení učitelů, existence ICT koordinátora, vybavení potřebné k výuce, vztah vedení školy k technologiím).
Typ 2 – nevhodná politika + silná podpora.
Typ 3 – kvalitní politika + slabá podpora.
Typ 4 – nevhodná politika + slabá podpora.
Následující graf ukazuje, jak dopadly školy napříč Evropou. Myslím, že k tomu není, co dodat.
obr. 2 – Počty evropských žáků 8. tříd v různých typech digitálně vstřícných škol([2] str. 22)
Hlavní závěry a doporučení:
V oblasti infrastruktury se co do úrovně evropské země dost liší. U některých je právě nedostatečná infrastruktura hlavním důvodem nízkého využívání ICT ve školách.
Zjištěná míra integrace ICT do výukového procesu je nižší, než se očekávalo.
Nebyla nalezena žádná souvislost mezi vyšší úrovní vybavení technologiemi a důvěrou učitelů a žáků v jejich výukové schopnosti (neprojevuje se to např. na vyšší míře využití ICT k výukovým účelům).
Politika na úrovni států i škol by se měla orientovat nejen na nastavení výukových procesů ale i na zavádění ICT. Je třeba odstranit stále existující propast mezi využíváním technologií v prostoru mimoškolním a ve školách.
Většina učitelů věří, že ICT jsou hybatelem vyvolávajícím radikální změny školství.
Transformace výukových procesů na bázi zavádění ověřených výukových metod využívajících technologie se neobejde bez dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a bez přímé podpory, která nesmí být jen technická, ale též didaktická. Jedině tak se bude zvyšovat počet digitálně sebejistých učitelů a digitálně vstřícných škol.
Přiznávám, že právě tyto závěry považuji za hlavní poslání celého jistě ne zrovna levného průzkumu. I my se již dlouho s obrovským úsilím pokoušíme ovlivňovat stav využití ICT v našich školách a jsme přesvědčeni, že se nám to příliš nedaří. Bez podpory na koncepční a systémové úrovni se do budoucna naše školství prostě neobejde. Bylo by tragické, kdyby si politici ze závěrů právě tohoto vysoce prestižního výzkumu vybrali jen to, co se jim hodí (např. obr. 2) a bez důkladného rozboru skutečné reality se nechali unášet přesvědčením, že v oblasti využití ICT v našich školách je vše v pořádku.
Docela by mě zajímalo, proč o takto významné studii vůbec neinformuje instituce, která byla na národní úrovni koordinací výzkumu pověřena (NAEP), takže musí mít o věrohodnosti výsledků nejlepší představu. Že by právě proto?
*Poznámka: Uvedené hodnoty za ČR jsou, není-li uvedeno jinak, pro kategorii ZŠ 8. ročník.
Literatura a použité zdroje
Survey of Schools: ICT in Education Benchmarking Access, Use and Attitudes to Technology in Europe’s Schools [online]. 2013. [cit. 2013-05-25]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/digital-agenda/sites/digital-agenda/files/KK-31-13-401-EN-N.pdf.
Survey of Schools: ICT in Education, COUNTRY PROFILE: CZECH REPUBLIC [online]. 2012. [cit. 2013-05-25]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/digital-agenda/sites/digital-agenda/files/Czech%20Republic%20country%20profile.pdf.
