Využití otevřeného vyučování na základní škole praktické

Existuje mnoho způsobů, jak udělat změnu, jak hledat a najít novou, moderní metodu, která by upoutala žáky i učitele. Práce s žáky nutí nás učitele k nestálému hledání, nutí nás mobilizovat všechny síly k tomu, aby vzdělání a výchova měly smysl. To samozřejmě platí i pro žáky, kteří se narodili s postižením, ať již mentálním nebo nějakým jiným. Z moderních alternativ má pro výuku na speciálních školách velký význam využívání otevřeného vyučování. Zavést do třídy otevřené učení je přáním mnoha učitelů. Otevřené vyučování je mnohdy jediný prostředek, jak integrovat žáky, kteří jsou jiní (mentálně, sociálně nebo tělesně postižení), s ostatními žáky a umožnit jim společnou výuku.

Otevřené vyučování ovlivňuje školní úspěšnost, osobnostní a sociální vývoj žáků a zasahuje do jejich volného času. Některé činnosti otevřeného vyučování se opakují každý den (kruh, pohybové přestávky, integrovaná výuka), jiné se zařazují v určitých časových intervalech (projekty, vycházky, exkurze). Práci na projektech se žáci věnují i v době volné výuky. Při využívání otevřeného vyučování je možno sledovat vztah žáků ke škole, jejich zapojení do jednotlivých činností, rostoucí aktivitu a tvořivost i vývoj psychických a osobnostních vlastností.

Pokud si žáci na tuto novou formu výuky zvyknou, běžnou výuku odmítají. Otevřené vyučování má rozhodující vliv na vytváření klidné a tvůrčí aktivity ve škole. Pomáhá žákům poznat školu z trochu jiné stránky, zažít úspěch, pochvalu, uznání. Tím se významně podílí na vytváření kladného postoje žáků ke škole.

Také práce v kruhu se významně podílí na rozvoji komunikačních schopností a sociálního chování našich žáků. Učí se tak svobodně vyjadřovat své myšlenky a naslouchat druhým. Tím si lépe uvědomují pocity ostatních a lépe na ně dokáží reagovat. V otevřeném vyučování se žáci učí řešit problémy společně a navzájem si pomáhat. Získávají tím větší sebevědomí.

Za pozitivní lze označit také integrativní výuku, ve které je možno střídat celou škálu metod a forem práce. Při využití skupinového vyučování, práce ve dvojicích, kooperativního učení mají žáci možnost získávat znalosti z několika předmětů najednou. Současně odpovídá požadavkům na vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací a lehkou mozkovou dysfunkcí, jejichž postižení vyžaduje časté střídání činností a kteří tvoří většinu žáků základní školy praktické. Integrativní výuka může přesahovat i rámec jedné třídy, patří sem např. výměna třídních novin, vlastnoručně zhotovených knih, výměna výukových her, systematická pomoc nižší třídě nebo vzájemné uspořádání divadelního představení.

Významnou úlohu mají i pohybové přestávky, při kterých si žáci mohou vybrat z celé škály nabízených činností. V náplni přestávek bývají využity především netradiční pohybové aktivity a relaxační cvičení, která mají význam ve zdravotní tělesné výchově na základních školách praktických. Volný charakter mají i ostatní přestávky. Někteří žáci začnou hrát o přestávce společenskou hru. Nemusí s ní hned po zvonění přestat. Volná výuka spočívá v jasné dohodě.

Součástí otevřeného vyučování je realizace projektů, které v sobě skrývají schopnost zaujmout žáka méně obvyklou činností, dosáhnout výsledku jinou organizací práce. Žáci mají možnost zažít skutečnost, využít své doposud nabyté znalosti a dovednosti. Pocit sounáležitosti po uskutečnění společného díla je příspěvkem pro rozvoj socializace, pro lepší stmelení kolektivu. Je třeba, aby všechny započaté práce žáci dovedli až do konce. Tím se v nich vytváří smysl pro zodpovědnost.

Vzdělávání je třeba chápat jako společně sdílenou činnost žáků, učitelů i rodičů. Rodiče žáků základní školy praktické většinou neprojevují o navázání spolupráce zájem. Otevřené vyučování proto usiluje o jejich zapojení do školního dění netradiční formou. Rodiče se podílejí na údržbě školy, účastní se akcí školy, tj. slavností, koncertů, výstav, sportovních klání i kulturních představení. Škola není pouze budova, je to živý organismus. Musí proto reagovat na proměny vlastní i proměny svého okolí. K jejímu životu patří proto společné prožitky, při kterých se žáci i dospělí vzájemně poznávají. Tyto akce přesahují i rámec školní výuky. Tím se podílí jednak na účelném využití volného času a především na prevenci vzniku poruch chování i jiných sociálně patologických jevů.

Otevřené vyučování klade však na učitele mnohem větší nároky na přípravu, vyžaduje větší organizační schopnosti, ochotu respektovat přání a potřeby žáka. Přestože se jedná o formu velmi náročnou, čas věnovaný přípravě navíc se vrací v žákovských výsledcích a v dobrém pocitu z vykonané práce.

Literatura a použité zdroje

BADEGRUBER, Bernd. Otevřené vyučování ve 28 krocích. 2.. vyd. Praha: Portál, 1997. 118 s. ISBN 80-7178-137-1.

VÁCLAVÍK, Vladimír. Otevřené vyučování na příkladu vzdělávacího programu pro 3. ročník ZŠ. 1.. vyd. Praha: Agentura Strom, 1997. 69 s. ISBN 80-90-1954-3-1.