Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek má sloužit jako informační a metodický podklad pro vyučující, kteří na základě širšího historického rámce mohou zařadit práci s historickou fotografií do výuky. Fotografie lze ve výuce plně využít především tehdy, pokud jsou zkoumány v kontextu probírané látky.
Na tento příspěvek navazují články Jak pracovat ve výuce dějepisu s historickou fotografií a Nejstarší fotografický papír.
Vynález fotografie lze právem považovat za jeden z největších vynálezů všech dob. Přibližně od 40. let 19. století výrazně ovlivňuje rozvoj kulturní i vědecké sféry a stal se doslova celospolečenskou záležitostí. Fotografie je výsledkem dlouhé řady fyzikálních a chemických objevů, jejichž kořeny je možné najít hluboko ve starověku.
Slovo fotografie pochází z řeckých slov phos - "světlo" a graphis - "psací hrot" nebo graph - "kreslení světlem - kreslení". Poprvé byl název "fotografie" použit pravděpodobně v roce 1839 Sirem Johnem Herschlem před anglickou Královskou společností.
John HerschlPočátky cesty k fotografii sahají až do 11. století, kdy byl princip dnes známý jako "camera obscura" prokazatelně znám. Toto zařízení bylo ovšem popsáno už ve starověku. Zařízení "Camera obscura" (za autora názvu je považován astronom Jan Kepler, který pomocí camery obscury pozoroval v roce 1607 sluneční skvrny), které kolem roku 1490 poprvé podrobněji popsal italský renesanční učenec Leonardo da Vinci (popis byl nalezen v jeho zápiscích Codex Atlanticus), byla temná komora s jediným malým otvorem, kterým procházelo světlo, jež na protější stěně vytvořilo převrácený obraz všeho, co bylo před otvorem (viz obrázek - jeden z nejstarších dochovaných nákresů camery obscury z roku 1544 v díle "De radio astronomico et geometricko liber", autorem je německý fyzik a matematik Reinerus Gemma - Frisius). V české odborné literatuře je pro cameru obscuru užíván také termín "dírková komora".
Camera obscura
Camera obscuraPozději byla do otvoru zasazena soustava čoček, která zvětšila světelnost zařízení. Po mnoha dalších vylepšení ovšem zůstával princip stále stejný. V průběhu 17. století byla místnost nahrazena přenosnou krabicí, kterou malíři používali při skicování.1 Vynálezci ve svých pokusech využívali zejména dvou přístupů, které byly oba známy po dlouhá staletí, ale které nikdo před nimi nepoužil zároveň. Prvním byl výše zmíněný optický přístup - camera obscura. Druhý přístup se zakládal na chemii a právě následující krok ve vývoji k dnešní fotografii musela udělat tato přírodní věda. Během 16. a 17. století byla učiněna řada významných objevů. Velmi zásadní byl ten, že některé látky na světle mění svoji barvu. Tato změna byla ovšem zpočátku přičítána působení vzduchu a tepla, nikoliv světla. V roce 1727 objevil německý vynálezce Johann Heinrich Schulze, že určité chemikálie (zejména halogenidy stříbra) po vystavení světlu ztmavnou. První, ještě neúspěšný pokus o využití vlastností těchto chemikálií k záznamu zobrazení camery obscury byl uskutečněn Thomasem Wedgwoodem kolem roku 1800.
Thomas WedgwoodPrvní chemický obraz na papíru, který vznikl kombinací obou přístupů, vznikl téměř o sto let později po Schulzeho pokusech. Francouzský fyzik Joseph Nocéphore Niepce (www.niepce.com) kolem roku 1816 ponořil papír do roztoku chloridu sodného, který následně propláchl v roztoku dusičnanu stříbrného, aby se vysrážel chlorid stříbrný. Po expozici se na papíru objevil negativní obraz (negativ). Ten však brzy zmizel, neboť ustálení ještě nebylo známé a expozice tak pokračovala dále, až celý papír zčernal. Po tomto prvním "neúspěchu" začal Niepce dělat pokusy se zinkovými deskami potřenými rozpuštěným asfaltem. Roku 1826 se mu podařilo obrazy zachytit, ustálit a vyleptat. Vytvořil tak první tzv. heliogravuru, kterou nazval "Pohled z okna". Rok 1826 se také uvádí jako datum vynálezu fotografického přístroje. Niepcův přístroj se skládal ze dvou dřevěných skříněk. V jedné byly čočky, ve druhé skleněná deska (matnice). Aby se pak mohla měnit vzdálenost mezi oběma skříňkami podle potřeby na zastření, byly obě spojeny měchem. Tento proces vyžadoval expozici na slunečním světle trvající 8 hodin.
Joseph Nocéphore Niepce
Pohled z okna (heliogravura)V tomto období Niepce úzce spolupracoval se svým krajanem, kterým byl malíř Louis Jacques Mande Daguerre (1787 - 1851). Tento francouzský učenec pokračoval v Niepcových pokusech a zcela náhodou roku 1835 objevil, že je možné rtuťovými parami vyvolat obraz neviditelně zachycený na stříbrné desce, na kterou působily účinky jodových par. Daguerrův vynález byl francouzskou vládou zveřejněn 19. srpna 1839 a jeho výsledkem byl obrázek na kovu - daguerrotyp. Byla tak vynalezena technika tzv. daguerrotypie, základ techniky fotografování, které na osvit stačilo pár minut. I tento způsob měl své nedostatky, zejména, že každý obrázek byl originálem a nebylo možné z něho zhotovit kopie. Také povrch byl velmi citlivý na dotek, obrázky musely být uchovávány za sklem jako umělecké dílo. Kromě toho byl obraz zrcadlově převrácen. Přestože se podařilo tento nedostatek odstranit zrcadlem, ostatní problémy zůstávaly. Navíc tu byla vysoká toxicita použitých chemických látek.
Louis Jacques Mande DaguerreVětšina prvních fotografů byli umělci, kteří byli jasně ovlivněni uměleckými konvencemi tehdejší doby. To bylo např. zjevné na některých prvních válečných daguerrotypech. Protože pak byla expoziční doba daguerrotypů 30 minut, tyto fotografie musely být pózované a následkem toho zřídkakdy odrážely realitu války.
Wiliam Henry Fox TalbotO rok později (červen 1840) přišel se svým objevem anglický fyzik a soukromý badatel Wiliam Henry Fox Talbot, který se vydal jiným směrem. Kus papíru natřel slabým roztokem soli a usušil. Pak ho natřel ještě slabým roztokem dusičnanu stříbrného a opět usušil. Tím na papíru vznikla vrstvička chloridu stříbrného. Následně Talbot takto připravený papír asi půl hodiny exponoval. Následovalo ustálení v jodidu draselném. Později pak objevil, že když přidá kyselinu duběnkovou, papír se stane na světlo mnohem citlivější a expozice se tak znatelně zkrátí. Pozitiv se zhotovil tak, že se negativ položil na další připravený papír a osvětlil na slunci. Následně se stejným způsobem vyvolal a ustálil. Tak vznikla roku 1839 tzv. calotypie. Ta měla oproti daguerrotypii řadu výhod. Především to byla možnost zhotovení neomezeného množství kopií. Retuš se mohla dělat jak na negativu, tak na otisku. Lépe se prohlížela, měla teplejší tóny a nebyla tak citlivá na poškrábání. Talbot použil aparát založený na stejném principu jako camera obscura, měl ovšem velmi malé rozměry (asi 6 cm). Přesto byla daguerrotypie úspěšnější, neboť většímu rozšíření calotypie bránilo mnoho Talbotových patentů.
V roce 1851 vynalezl Frederick Scott Archer tzv. "mokrý" kolodiový proces - samotné kolodium objevil roku 1846 německý profesor chemie v Basileji Christian Friedrich Schönbein. V tomto procesu byla čistá skleněná deska potažena kolodiem obsahujícím jodid draselný a bromid draselný. Následovalo zcitlivění ponořením do roztoku dusičnanu stříbrného. Dalším krokem bylo vyvolání v roztoku síranu železnatého a ustálení v kyanidu draselném. Proces se ukončil vypráním a usušením. Výsledkem byl extrémně konstantní, jemnozrnný negativ, z kterého se mohly zhotovit pozitivní otisky jako u calotypie. Nový proces měl řadu výhod. Zejména to byla velká citlivost, takže osvit trval několik vteřin, což dávalo větší možnosti ve fotografování. Cena byla navíc jen jednou desetinou ceny daguerrotypie. Jeho rozšíření pomohlo i to, že nebyl patentován. Zůstávala jen jedna nevýhoda. Byl to "mokrý" proces, desky musely být připravovány na místě, kde se fotografovalo. Fotografie se v této době stává velmi oblíbenou a to zejména proto, že se dala mnohokrát kopírovat a zobrazovala nepřikrášlenou skutečnost, což byl zcela radikální přístup v době, kdy se realita zobrazovala pouze s vedlejšími vlivy osobitého zpracování umělce. Mnoho lidí také považovalo fotografii za pouhý mechanický proces bez větší umělecké hodnoty, další vyjadřovali své obavy, že fotografie pro svou dokonalost a čistotu zcela nahradí malířství. K tomu ovšem nedošlo a malířství se tak mohlo odpoutat od otrockého kopírování reality. Dříve se "dobrý" malíř, z pohledu laika, poznal podle schopnosti namalovat či nakreslit něco tak, aby to vypadalo jako skutečné. Od této doby se malířství mohlo vydat cestou svébytného výtvarného projevu, v němž realita začínala hrát čím dál menší roli. Nová technologie začínala být využívána )mimo širší vrstvy společnosti) také vědeckými kruhy, zejména přírodovědci v ní spatřovali velmi schopného pomocníka.
Frederick Scott ArcherKonečný krok ve vývoji fotografie byl učiněn v roce 1871. V tomto roce vytvořil Richard Leach Maddox bromostříbrné desky s želatinovou emulzí. Tyto desky byly zpočátku méně citlivé než ty předchozí, ale měly jednu rozhodující výhodu v tom, že byly "suché". To si uvědomil George Eastman a po určitém zlepšení celého procesu zavedl roku 1880 jejich výrobu. Tyto desky měly řadu výhod a ve fotografických ateliérech se udržely až do 2. poloviny 20. století. Při fotografování mimo ateliér měly jednu nevýhodu - při každém snímku bylo nutné vyměnit desku. Tento poslední nedostatek pomohl odstranit americký vynálezce Hannibal Goodwin, který roku 1887 vynalezl film, nový podkladový materiál pro fotografickou emulzi. Jeho vynález pak roku 1889 Eastman využil při výrobě svitkových filmů do svých přístrojů značky Kodak, které začal ihned vyrábět.
Richard Leach Maddox
Hannibal GoodwinV roce 1888 se vývoj vlastní fotografie posunul poměrně rychle kupředu společně s vývojem fotoaparátu. Firma Eastman Dry Plate Company v Rochestru ve státě New York v tomto roce vyrobila přenosný fotoaparát značky Kodak. Prvním sloganem firmy bylo "Vy stisknete spoušť, my uděláme ostatní". Na tehdejší dobu to bylo něco neuvěřitelného, jelikož kdo tehdy fotografoval, musel být téměř chemikem. Přístroj byl vybaven svitkem papíru na 100 fotografií, po jejichž exponování se přístroj poslal firmě, která zhotovila fotografie a společně s přístrojem zaslala zpět. V roce 1889 představila firma Kodak první celuloidový svitkový film a v roce 1896 byl vyroben 100 000 kus. V roce 1900 začala výroba fotoaparátu Kodak Bronwnie, který se prodával za pouhý jeden dolar (původní cena prvních fotoaparátů byla kolem 28 dolarů), byl proto velmi lehce přístupný. Masovému rozvoji černobílé fotografie už nestálo nic v cestě. Do této doby lze také datovat i velmi důležitý posun v použití fotografií jako historického záznamu. Kratší expozice a větší mobilita fotoaparátu Kodak zvýšily spontánnost fotografie, což značně rozšířilo množství objektů, které mohly být fotografovány.
Základy moderní fotografie byly položeny a na jejím principu se během dalšího vývoje změnilo jen velmi málo. Vznikla také řada firem, jejichž přístroje se ve světě fotografie staly pojmem. V roce 1924 to byla např. firma Leitz, která přišla na trh s fotoaparátem Leica na tzv. kinofilm (tj. 35mm film). Dalšími světově známými se staly např. společnosti Nikon, Fuji, Pentax. Vzhledem k malým rozměrům filmu se tento přístroj stal velice oblíbený, zejména mezi novináři-dokumentaristy. V roce 1947 byl Edwinem Herbertem Landem představen tzv. instantní film. Land založil firmu Polaroid Land Company. Princip polaroidu spočíval v tom, že ve fotoaparátu je negativ vyvolán chemikálií uvolněnou ihned po expozici, takže snímek je okamžitě hotový. V 70. letech začal Kodak vyvíjet "bezfilmový" fotoaparát. První komerční digitální přístroje se ovšem na trhu objevily až v 90. letech.
Do dnešní doby prošla fotografie dlouhým vývojem. K její oblibě v 19. století přispěla móda nechat se vyfotografovat na portrét, pak si lidé zvykli na fotografie v novinách. Fotografové zachycovali důležité okamžiky v historii lidstva. Fotografie tak může být cenným uměleckým dílem, ale také historickým pramenem. Fotografie představují způsob vizuální komunikace, která nás informuje o tom, co se stalo v nedávné minulosti. Na jedné straně jsou pouhými vizuálními záznamy událostí v minulosti, na straně druhé v nás často vyvolávají na tyto události emocionální reakci a dávají tak událostem význam bez analyzování. Jen velmi málo fotografií historického významu je jednoznačně srozumitelných. Většina historických pramenů ovšem musí být interpretována nebo "čtena".
Při práci s fotografií, během její analýzy a interpretace se žáci seznamují s některými limitujícími faktory fotografie jako historického vizuálního pramene a uvědomují si je. Tedy, že obsah fotografií je do určité míry determinován osobností fotografa, jeho výběrem námětu, úhlem záběru, způsobem zaostření, využitím světla a stínu, zvoleným kontrastem či vědomou nebo nevědomou manipulací s emocionálními reakcemi prohlížející osoby apod. Žáci si pak také mnohem lépe uvědomí i některé další aspekty procesu výběru. Například rozhodování fotografa o tom, které negativy si ponechá a které vyřadí, dále fakt, že dalším, kdo může selekci ovlivnit, je např. šéfredaktor, který vybírá fotografie podle dalších účelových aspektů (např. zda mají určitou vypovídací hodnotu nebo zda se shodují s oficiálním postojem novin k dané události).To vše pak může sloužit k tomu, aby nás podpořilo v interpretaci fotografie určitým konkrétním způsobem. Z toho také vyplývá fakt, že mnoho historiků používá vizuální fotografický materiál především pro ilustrační účely a jen velmi zřídkakdy ho vystavují kritické analýze a interpretaci, jako např. u písemného dokumentu.
1 K tomuto tématu: Hockney, David: Tajemství starých mistrů. Nakl. Slováry, Praha 2003. Tato kniha vzbudila v odborné veřejnosti rozsáhlou diskusi. K tomu např. www.artrenewal.org/articles/2003/Hockney_Refuted/hockney1.asp
HOCKNEY, David. Tajemství starých mistrů. Praha: Nakl. Slováry, 2003.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.