Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Způsob bytí: Zážitky komunikace
3,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
V dnešní době mnoho učitelů hovoří o problémech s dětmi v hlavním proudu vzdělávání. I jim může být tato ukázka z knihy podporou a pomůckou. Třeba zjistí, že stačí skutečně a hluboce naslouchat...
Carl R. Rogers založil své životní dílo na víře ve schopnost člověka růst. Jeho kniha Způsob bytí obsahuje osobní zkušenosti a reflexe, základní pojmy jeho psychoterapeutické metody i poznatky o výchově a vzdělávání. Jako jedno z poslední děl odráží Způsob bytí autorův osobní i profesionální vývoj od šedesátých do osmdesátých let.
Šíří svých témat a zaměřením na pozitivní profesionální vztah bude tato kniha bezpochyby podnětná pro všechny, kteří působí v pomáhajících profesích či studují některý z příslušných oborů – psychologii, medicínu, pedagogiku či filozofii.
Carl Ransom Rogers (1902–1987) je zakladatel humanistické psychologie a „na klienta zaměřené“, „rozumějící“ psychoterapie. Vystudoval teologii, pedagogiku a psychologii, pracoval nejprve dvanáct let jako poradenský psycholog v Rochestru s delikventními a týranými dětmi. Později působil jako profesor psychologie na univerzitách v Ohiu, Chicagu a Wisconsinu.
Prvým pocitem, o který bych se s vámi chtěl podělit, je mé potěšení z okamžiků, kdy dokážu někomu opravdu naslouchat. Myslím, že je to zřejmě jedna z mých dlouholetých charakteristik. Vzpomínám si na ni již z prvních ročníků střední školy. Nějaký žák položil učiteli otázku, a dostalo se mu naprosto dokonalé odpovědi na zcela jinou otázku. Útroby se mi vždycky stáhly bolestí a smutkem. V duchu jsem křičel: „Ale vy jste ho vůbec neposlouchal!“ Cítil jsem jakési dětské zoufalství nad nedostatkem komunikace, který byl (a je) běžný.
Myslím, že vím, proč je pro mne naslouchání druhému člověku tak radostné. Mohu-li někomu skutečně naslouchat, jsem s ním v kontaktu a to obohatí můj život. Nasloucháním lidem jsem se naučil všemu, co vím o povaze jednotlivců, o osobnosti a mezilidských vztazích. V naslouchání druhému však nacházím ještě jedno zvláštní uspokojení: podobá se naslouchání hudbám sfér, neboť v pozadí bezprostřední výpovědi člověka, ať už je její obsah jakýkoli, je skryto univerzum. Ve všech těch osobních výpovědích, ve kterých jsem skutečně naslouchal druhému, jako by byly ukryty systematické psychologické zákony, aspekty řádu, jejž nacházíme ve vesmíru. Jde tedy jak o uspokojení z naslouchání druhému, tak o uspokojení z pocitu sblížení vlastního já s univerzální pravdou. Říkám-li, že druhému rád naslouchám, pochopitelně tím myslím, že naslouchám do hloubky. To znamená, že slyším slova, myšlenky, citové zabarvení, osobní významy, a dokonce i to, čeho si mluvčí není ani plně vědom. Občas zaslechnu, zvláště ve výpovědích, které zdánlivě nejsou vůbec důležité, niterné lidské volání pohřbené a zapomenuté hluboko pod povrchem osobnosti.
Naučil jsem se ptát sám sebe, zda dokážu naslouchat zvukům a vnímat tvar vnitřního světa druhého člověka, zda dokážu souznít s tím, co říká, tak hluboce, že významy, kterých se obává, ale chce je sdělit, vnímám stejně tak jako ty, jichž si je vědom.
Vzpomínám si například na jeden rozhovor, který jsem vedl s dospívajícím chlapcem. Hned na počátku rozhovoru tvrdil, stejně jako spousta jeho vrstevníků, že v životě nemá žádný cíl. Když jsem se ho na to ptal dál, tak ještě urputněji trval na tom, že skutečně vůbec žádný životní cíl nemá, ani jeden. Řekl jsem: „To opravdu neexistuje nic, co bys chtěl dělat?“ „Nic. (…) No, jen, chtěl bych žít dál.“ Velice jasně si vzpomínám, jak jsem se v tom okamžiku cítil. Jeho odpověď na mne hluboce zapůsobila. Mohl mi jednoduše říci, jako kdokoli jiný, že chce žít. Na druhou stranu, mohl mi také říct – a to by asi bylo nejpravděpodobnější –, že v jistém období pro něj otázka dalšího života byla skutečným problémem. Pokusil jsem se s ním tedy souznít na všech úrovních. Nebyl jsem si jist, co jeho výpověď vlastně znamená. Snažil jsem se být otevřený všem myslitelným významům, které jeho odpověď mohla nést, včetně možnosti, že v jistém období svého života pomýšlel na sebevraždu. Moje ochota a schopnost naslouchat mu celým tělem byly pravděpodobně tou okolností, jež mu ještě před koncem rozhovoru umožnila sdělit mi, že před nedávnem neměl daleko k tomu, aby si vystřelil mozek z hlavy. Touto malou příhodou jsem chtěl ilustrovat, co mám na mysli, když chci naslouchat druhému na všech úrovních, na kterých se pokouší se mnou komunikovat.
Dovolte, abych uvedl ještě jeden malý příklad. Před časem mi z jistého důvodu z velké dálky telefonoval jeden můj přítel. Ukončili jsme rozhovor a já zavěsil. V tom okamžiku, a jenom tehdy, mne zarazil tón jeho hlasu. Říkal jsem si, že v pozadí tématu, o kterém jsme hovořili, zaznívá v jeho hlase jakýsi náznak strachu, deprese a zoufalství, jenž s naším hovorem nemá nic společného. Cítil jsem to tak intenzivně, že jsem mu poslal dopis, ve kterém jsem psal cosi v tom smyslu, že „v tom, co chci říct, se možná úplně pletu, a pokud tomu tak bude, hoď tento dopis okamžitě do koše. Když jsem zavěsil telefon, došlo mi, že tvůj hlas zněl, jako bys zažíval nějaký strach či bolest, nebo dokonce opravdové zoufalství.“
V následujících řádcích jsem se s ním podělil o několik svých pocitů týkajících se jeho osoby a situace, ve které se nacházel, a doufal jsem, že mu tím mohu pomoci. S velkými pochybnostmi jsem dopis odeslal, a napadlo mne, že jsem se možná trapně spletl. Odpověď přišla obratem. Byl nesmírně šťastný, že mu kdosi naslouchal. V odhadu tónu jeho hlasu jsem nebyl daleko od pravdy. Potěšilo mne, že jsem mu dokázal naslouchat, a otevřel jsem tak cestu opravdové komunikaci. Velice často jsou slova, stejně jako tomu bylo v tomto případě, nositeli jednoho významu, zatímco tón hlasu vyjadřuje něco diametrálně odlišného.
Naučil jsem se, ať už díky terapeutickým rozhovorům, nebo na základě intenzivních skupinových zážitků, které pro mne hodně znamenaly, že naslouchání není bez důsledků. Naslouchám-li opravdu člověku a tomu, co je pro něj v tom okamžiku důležité, naslouchám-li nejen jeho slovům, ale celé jeho bytosti, a dám-li mu také pocítit, že jsem jeho vlastní niterné výpovědi vyslechl, stane se mnoho věcí. První z nich je určitě vděčný pohled. Takový člověk se uvolní, rád by mi nyní o svém světě řekl více. Vzedme se v něm vlna nepoznané svobody. Stává se otevřenějším procesu změny.
Častokrát jsem si všiml toho, že čím intenzivněji druhému člověku naslouchám, tím více věcí se přihodí. Téměř vždy člověku, jakmile si uvědomí, že mu někdo intenzivně naslouchá, zvlhnou oči. Mám za to, že svým způsobem pláče radostí. Je to, jako by říkal: „Díky bohu, někdo mi naslouchal. Někdo už ví, jaké to je, být v mé kůži.“ Tehdy mi vždy vytane na mysli představa vězně v žaláři, který den za dnem vyťukává morseovkou zprávu: „Slyšíte mě? Je tam někdo?“ A jednoho dne konečně zaslechne slabé ťukání sdělující „Ano“. Touto prostinkou odpovědí je vysvobozen ze své samoty, je znovu člověkem. V takových osobních žalářích dnes žije celá řada lidí. Jsou to lidé, kteří zvnějšku pra-žádné známky takového osamění nevykazují. Musíte naslouchat velice intenzivně, abyste nezřetelnou zprávu z jejich niterného žaláře zaslechli.
Zdají-li se vám moje slova příliš romantická nebo přehnaná, rád se s vámi podělím o zážitek, který jsem měl nedávno při jednom úvodním skupinovém setkání, jehož se zúčastnilo patnáct osob s vysokým postavením v exekutivě. Při jednom z úvodních velice intenzivních sezení toho týdne byli její členové požádáni, aby krátce napsali o některém svém pocitu nebo pocitech, které nejsou ochotni skupině sdělit. Tyto jejich výpovědi byly anonymní. Jeden muž napsal: „S lidmi se mi nejedná lehce. Nosím téměř neproniknutelnou masku. Skrz ni se nedostane nic, co by mne mohlo zranit, ale ven také ne. Potlačil jsem v sobě tolik emocí, že jsem na pokraji citové prázdnoty. Nejsem z toho šťastný a nevím, co s tím mám dělat. Možná by pomohlo, kdybych mohl nahlédnout, jak mne vidí druzí.“ Zde se evidentně jedná o zprávu ze žaláře. V průběhu týdne se jeden ze členů skupiny představil jako autor této anonymní výpovědi a své pocity osamocení a naprostého odcizení vylíčil ještě barvitěji. Cítil, že jeho okolí bylo tak nepřátelské, že ho přinutilo žít život bez emocí. Nepřátelství se netýkalo jenom pracovního kolektivu, ale také dalších sociálních skupin. A co je nejsmutnější, také jeho rodiny. Jeho postupné otevírání se skupině, slábnoucí strach z vnějšího ohrožení, větší ochota sdílet se s ostatními, to vše bylo velice užitečnou zkušeností pro všechny zúčastněné.
Byl jsem velice pobaven a potěšen zároveň, když jsem v jeho dopise, ve kterém mne po několika týdnech o cosi žádal, narazil na následující odstavec: „Když jsem se vrátil domů (ze skupiny), cítil jsem se jako svedená dívka, kterou současně vzrušoval pocit, že to bylo přesně ono, na co už dlouho čekala a po čem toužila! Stále ještě si nejsem zcela jist, kdo má toto svedení na svědomí – zda vy, skupina, anebo snad všichni společně. Mám dojem, že to poslední. Ať je tomu jakkoli, rád bych za tuto velice důležitou a neuvěřitelně zajímavou zkušenost poděkoval.“ Myslím, že nebude příliš troufalé, když řeknu, že díky schopnosti některých lidí ve skupině skutečně naslouchat byl vysvobozen ze svého vězení a mohl vyjít ven, alespoň do určité míry, do prosluněného světa srdečných mezilidských vztahů.
Dovolte mi nyní pokročit ke druhé zkušenosti, o kterou bych se s vámi rád podělil. Jsem rád naslouchán. Mnohokrát v životě jsem měl neřešitelných problémů až nad hlavu nebo jsem chodil v bludných kruzích stále dokola. V jednom období mne pocity bezmoci a zoufalství dokonce úplně přemohly. Domnívám se, že jsem měl více štěstí než mnozí ostatní, neboť jsem v těch obdobích našel lidi, kteří mi dokázali naslouchat, a tím mě chránit před chaosem mých vlastních pocitů. Byli to lidé, kteří dokázali naslouchat a rozumět mým slovům o něco lépe, než jsem jim rozuměl já. Naslouchali mi, aniž by mě soudili, diagnostikovali, hodnotili nebo mě s někým srovnávali. Jednoduše poslouchali, co říkám, pořádali mé myšlenky a reagovali na všech úrovních, ve kterých jsem komunikoval. Mohu vám potvrdit, že když jste v psychických nesnázích a setkáte se s člověkem, který vám opravdu naslouchá, nesděluje vám své mínění, nepřebírá za vás odpovědnost a nepřemlouvá vás, je to zatraceně dobrý pocit! Tehdy se mi vždycky velice ulevilo. Umožnilo mi to vyjádřit pocity strachu, viny, zoufalství a zmatku, jež jsou součástí mého života. Když mi někdo naslouchá a skutečně mě slyší, jsem schopen nahlédnout svůj život jinýma očima a jít dál. Je úžasné, jak se neřešitelné problémy ihned vyjasňují, když vám někdo naslouchá, jak se v tom okamžiku nepřehledné zmatky mění v relativně klidný proud řeky. Hluboce si vážím okamžiků, ve kterých jsem měl příležitost takovéto citlivé, empatické a soustředěné naslouchání zakusit.
Nemám rád, když se mi nedaří druhému naslouchat, když mu nerozumím. Jestliže je mé nepochopení dáno tím, že nechápu, co mi chce říct, nedokážu se na to soustředit, nebo nerozumím jeho slovům, pak cítím sám se sebou mírnou nespokojenost. Co ale opravdu nesnáším, je má neschopnost druhému člověku naslouchat, když jsem si již dopředu zcela jist tím, co mi chce říct. Uvědomím si vždy až poté, že jsem slyšel to, co jsem se rozhodl, že bude říkat. Tehdy jsem mu skutečně nedokázal naslouchat. Možná ještě horší jsou situace, ve kterých se přistihnu, jak se pokouším překroutit jeho slova tak, aby vyjadřovala to, co chci, aby řekl, a pak poslouchám jen to. Někdy to může být jen nezřetelná snaha, a je velice překvapující, jak vynalézavý v tom dokážu být. Tím, že jen nepatrně překroutím jeho slova, že trošku pozměním jejich význam, mohu dokázat nejenom to, že říká věci, které chci slyšet, ale také že se stane takovým člověkem, jakým ho chci mít. Když pak z jeho námitek nebo vlastním úsudkem poznám, že s ním zčásti manipuluji, jsem sám sebou velice znechucen. Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak nepříjemné je, když vás někdo bere jinak, než jak se vnímáte vy sami, když slyší to, co jste vůbec neřekli. Nakonec jste rozzlobení, zmatení a rozčarovaní.
Tato má poslední zkušenost vlastně vede k dalšímu poznatku, který vám chci sdělit. Pokouším-li se vyjádřit cosi, co se ukrývá hluboko v mém nitru, co je součástí mého intimního, vnitřního světa, a ten druhý mi nerozumí, cítím se strašně bezmocný a uzavřený do sebe. Když se odvážím, riskuji a snažím se podělit s druhým o něco, co je velice osobní, a on to nepřijme a neporozumí mi, je to velice skličující zážitek naprostého osamění. Nyní již věřím tomu, že takové pocity mohou u některých lidí způsobovat psychózy. Vzdávají se naděje, že se někdy najde člověk, který by jim porozuměl. Avšak v okamžiku, kdy se této naděje vzdali, stal se jejich vnitřní svět, stále bizarnější, jediným světem, v němž mohou žít. Nedokážou se již dále s ostatními lidmi dělit o své zkušenosti. Dokážu s těmito lidmi cítit, neboť vím, jaké to je, chci-li se podělit o některé své vnitřní pocity, které jsou intimní, cenné a neopracované, a přitom se setkám s kritikou, chlácholením či překrucováním myšlenek. Reaguji vždy velice prudce a říkám si: „Ach, proč to děláš!“ V takových chvílích člověk opravdu cítí, jaké to je, být sám. Z toho, co jsem tu doposud řekl, můžete snadno poznat, že ve vzájemném vztahu dvou lidí je pro mne nanejvýš důležité tvořivé, aktivní, citlivé, správné, empatické a nehodnotící naslouchání. Zvláště v určitých obdobích svého života jsem považoval za důležité, aby naslouchání byl schopen i ten druhý. Cítím, že jsem-li schopen druhému naslouchat, mé vlastní já roste. Jsem si jist, že mé já roste, je osvobozeno a posíleno, naslouchá-li mi někdo tímto způsobem.
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Způsob bytí s podtitulem Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele.Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.