William Golding: Pán much (čtenářská dílna)

Pán much, William Golding

Metodika (přibližná časová dotace dvě vyučovací hodiny)

Nutné je mít připravené nastříhané kartičky s pojmy z textů. Využijeme je k závěrečnému shrnutí.

Úvodní diskuze: Máte rádi pravidla? Je důležité mít v životě řád? Co si představujete pod pojmem autorita? Může být pozitivní i negativní? K čemu jsou dětem dospělí?

Před začátkem čtení dá učitel na zem plachtu papíru, na ní jsou vedle sebe napsaná jména: Čuňas, Jack, Ralph. Průběžně se o nich budeme dozvídat nové informace a pod jména postupně dopisovat.

Společná četba: Dobré je sednout si do kruhu, čte buď jen učitel, nebo žáci jeden po druhém. Za každou ukázkou následuje hledání odpovědí k textu.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Plavovlasý chlapec se spustil z posledního kusu skály a začal se prodírat k laguně. Ačkoli si svlékl školní svetr a táhl jej za sebou v ruce, lepila se mu šedá košile na tělo a vlasy měl přižehnuté k čelu. Všude kolem něho, v celé té dlouhé brázdě, která proťala džungli, bylo jako v horké lázni. Ztěžka klopýtal mezi popínavými rostlinami a zpřelámanými kmeny stromů, když pojednou jakýsi pták, červený a žlutý záblesk, vyrazil do výše s tajuplným skřekem; a jako ozvěna tohoto výkřiku se ozval jiný hlas. Str. 7

Zkuste odhadnout, kde (a jak) se chlapec ocitl?

Dozvěděli jsme se o něm něco?

Kdo nečekaně promluvil?

„Copak tady nejsou vůbec žádní dospělí?“

„Myslím, že ne.“

Pronesl to se vší vážností, ale pak si teprve uvědomil, že se vlastně uskutečnilo jeho dávné přání, a radost ho přemohla. Udělal uprostřed brázdy stojku a zašklebil se na tlouštíka, kterého viděl vzhůru nohama.

„Žádní dospělí, hurá!“ Str. 8

Chtěli byste žít ve světě, kde nejsou žádní dospělí a žádná pravidla? Proč ano a proč ne?

Jsou pravidla pro život důležitá?

„Kam se asi poděl ten pilot?“

Plavovlasý chlapec spustil nohy na zem a posadil se na rozpařenou půdu.

„Nejspíš odletěl, když nás tady shodil. Přistát tu nemohl. To letadlo přece mělo kolečka.“

„Někdo po nás střílel!“

„Však on se zase vrátí.“

Tlouštík zavrtěl hlavou.

„Když jsme padali dolů, kouknul jsem se z jednoho vokýnka. Viděl jsem ten zbylej kus letadla. Šlehaly z něj plameny.“

Přelétl očima brázdu polomu odshora dolů.

„A tohle tady vyryla naše kabina.“

Plavý chlapec natáhl ruku a dotkl se roztříštěného kmene stromu. Na okamžik projevil zájem.

„Co se s ní stalo?“ zeptal se. „Kam se teď poděla?“

„Ta bouřka ji zahnala do moře. Bylo to ale sakra nebezpečný, když se tu kácely všecky tyhle stromy. A ňáký děti musely bejt ještě vevnitř.“

Maličko zaváhal a pak znovu promluvil.

„Jak se jmenuješ?“

„Ralph.“ Str. 8–9

„Mně je putna, jak mi kdo říká,“ sdělil mu důvěrně, „jen když na mě nebudou volat tak jako kluci ve škole.“

To Ralpha mírně zaujalo.

„A jak ti říkali ve škole?“

Tlouštík se ohlédl přes rameno a pak se naklonil k Ralphovi.

Pošeptal mu:

„Říkali mi Čuňas.“

Ralph vyjekl smíchem. Vyskočil.

„Čuňas! Čuňas!“

„Ralphe – prosím Tě!“

Čuňas v hrůze sepjal ruce.

„Řek jsem ti přece, že nechci…“

„Čuňas! Čuňas!“ Str. 12

Jaký vztah se vytváří mezi oběma chlapci? Jak vnímáte Ralpha, jak Čuňase?

„Musíme najít ty druhý kluky. Musíme něco dělat.“

Ralph neodpovídal. Je na korálovém ostrově. Chráněn před slunečními paprsky, nedbaje Čuňasových zlověstných řečí, oddal se blaženému snění.

Čuňas se nedal.

„Kolikpak nás tu asi je?“

Ralph popošel kupředu a postavil se vedle Čuňase.

„To nevím.“ …

Čuňas se podíval na Ralpha. Všechny stíny v Ralphově obličeji byly vzhůru nohama; nahoře zelené, zdola osvětlené jasem laguny. Šmouha slunečního světla se mu plazila po vlasech.

„Musíme něco dělat.“

Ralph se díval skrze něho. Vždyť teď jako by konečně skočil rovnýma nohama na místo, o němž vždycky sníval, ale nikdy si plně neuvědomil, že vůbec může existovat. Str. 17

Chcete charakteristiku obou chlapců nyní poopravit? Který z nich se vám jeví jako zodpovědnější?

Chlapci jeden po druhém usoudili, že hranice je už dost vysoká, přestali se vracet pro dříví a postávali na místě uprostřed růžového rozeklaného vrcholku hory. Teď už dýchali klidně a pot jim oschl.

Ralph a Jack, okolo nichž se celá parta shromáždila, se na sebe podívali. Zahanbující vědomí se dralo na povrch a oni nevěděli, jak je přiznat.

První promluvil Ralph, celý rudý v obličeji.

„Tak co?“

Odkašlal si a pokračoval.

„Tak co, rozděláš oheň?“

Teď, když ta nesmyslná situace vyšla najevo, zrudl i Jack. Začal zmateně breptat.

„To musíš třít dvě dřívka. Musíš je…“

Podíval se na Ralpha, který vyhrkl konečně přiznání své neschopnosti:

„Má někdo zápalky?“

„To se udělá taková smyčka a pak se otáčí šípem,“ řekl Roger. Třel dlaně o sebe, aby to předvedl. „Ššt, šššt.“

Přes horu přelétl slabý vánek. S ním se dostavil i Čuňas v trenýrkách a v košili, a když namáhavě a opatrně vyklopýtal z lesa, večerní slunce se mu zablyštělo v brýlích. Pod paží nesl lasturu.

Ralph na něho křikl.

„Čuňasi, nemáš zápalky?“

Ostatní chlapci se připojili a hulákali, až se hora třásla. Čuňas zavrtěl hlavou a přistoupil k hranici.

„Páni, že jste ale udělali jaksepatří hromadu!“

Jack pojednou vztáhl ruku.

„Ty jeho brejle – použijeme je jako palčivého sklíčka!“

Čuňas se ocitl v obklíčení dřív, než mohl ucouvnout.

„Hele, nechte mě bejt, jo?“ Hlas mu přeskočil do zděšeného kvikotu, když mu Jack strhl brýle z nosu. „Nevopovaž se! Vrať mi je! Vždyť nic nevidím! Rozbijete lasturu!“

Ralph ho odstrčil stranou a poklekl u hranice.

„Jděte mi ze světla.“ Str. 49–50

Pokuste se odhadnout, jaký vztah byl mezi Ralphem a Jackem?

Jak se chlapci chovali k Čuňasovi?

Jak se k chlapcům choval Čuňas?

„Myslíte, že se zachráníte, když nebudete dělat napřed to nejdůležitější a když se nebudete rozumně chovat?“

Sňal brýle a sklonil se, jako kdyby chtěl lasturu položit na zem; ale rozmyslel si to, když viděl, že se po ní většina starších chlapců chystá skočit. Zastrčil si ji pod paži a přimkl se k balvanu.

„A potom, když sem vylezete, uděláte si takovejhle táborák, kterej nejni k ničemu. Teďka se vám podařilo zapálit celej ostrov. Budeme v pěkný rejži, jestli ten vostrov vyhoří, co? Budeme dlabat vařený ovoce a vepřovou pečeni. Abyste věděli, na tom nejni nic k smíchu! Řekli jste, že Ralph bude náčelník, a nedáte mu čas, aby si moh všecko rozmyslet. Sotva něco řekne, rozutečete se jako, jako…“

Odmlčel se, aby nabral dechu, a oheň se na ně rozeřval.

„A to ještě nejni všecko. Co ti malí? Ty mrňouskové. Kdo si jich všimnul? Kdo ví, kolik jich tady je?“

Ralph náhle vykročil kupředu.

„Řekl jsem ti, aby ses o to postaral. Nařídil jsem ti, abys udělal seznam jmen.“

„Jak jsem to moh udělat,“ křičel Čuňas rozhorleně, „když jsem na to byl sám? Čekali tu tak dvě minuty a pak začali padat do moře, šli do lesa, rozutekli se na všechny strany. Jak jsem se měl vyznat, kterej je kterej?“ Str. 56–57

„Potřebujeme maso.“

„No, ještě jsme žádné nedostali. A přístřeší taky potřebujeme. A abys věděl, tví lovci se už vrátili před několika hodinami. Šli se koupat.“

„Já byl dál,“ řekl Jack. „Poslal jsem je zpátky. Já musel jít dál. Já…“

Snažil se jim povědět o té touze stopovat a zabíjet, která ho stravovala.

„Šel jsem dál. Myslel jsem, že když budu sám…“

V očích se mu zase objevilo šílenství.

„Myslel jsem, že něco zabiju.“

„Ale neudělals to.“

„Myslel jsem, že se mi to podaří.“

Jakási utajená vášeň rozechvěla Ralphův hlas.

„Ale ještě se ti to nepodařilo.“

Jeho výzva by snad byla prošla bez povšimnutí – nebýt toho spodního tónu.

„Tobě by asi nevyhovělo, abys nám trochu píchnul s tím stavěním, co?“

„Potřebujeme maso…“

„A nedostáváme ho.“

Teď už bylo nepřátelství jasně slyšet.

„Ale já je opatřím. Příště určitě! Musím si udělat na tenhle oštěp zubec. Jedno prase jsme poranili a oštěp vyklouzl. Kdybychom si mohli udělat zubce…“

„Potřebujeme přístřeší.“

Jack se pojednou vztekle rozkřikl.

„Chceš mi vyčítat…?“

„Neříkám nic víc, než že jsme se tu nadřeli jak koně. To je všechno.“

Oba zrudli a bylo jim zatěžko pohlédnout jeden druhému do očí. Ralph se překulil na břicho a začal si hrát se stébly trávy. Str. 63

Jaký vztah měli Jack s Ralphem? Kdo z nich měl pravdu?

Ralph se otočil a proti své vůli se usmál. Čuňas byl otrava; jeho tloušťka, jeho astma a jeho střízlivé nápady byly nudné; ale člověk si vždycky přišel na své, když si z něho vystřelil, třeba i bezděky.

Čuňas si jeho úsměvu všiml a mylně si jej vyložil jako projev přátelství. Velcí chlapci se mezi sebou mlčky shodli v názoru, že Čuňas mezi ně nepatří, nejen pro svou vytříbenou mluvu, na které jim nezáleželo ani za mák, ale kvůli té tloušťce, astma, brýlím a zřejmé nechuti k manuální práci. Nyní, když Čuňas zjistil, že něco, co řekl, Ralpha rozesmálo, zaradoval se a hned se chystal této výhody využít.

„Máme tu spoustu klacků. Mohli bysme si každej udělat sluneční hodiny. To potom bysme pořád věděli, kolik je.“

„Což by nás ohromně vytrhlo.“

„Říkals, že chceš, abychom dělali různý věci. Abysme mohli bejt zachráněný.“

„I kuš, ty.“ Str. 81

Čím se Čuňas liší od ostatních kluků?

Proč se mu smějí?

Proč je občas v životě důležité věnovat se i zdánlivě zbytečným činnostem? A můžeme pokládat sluneční hodiny na pustém ostrově za zcela zbytečnou věc?

Lovci se už trochu ztišili, ale … začali znovu hlučet. Ralph si odhodil vlasy z čela. Jednou rukou ukázal na prázdný obzor. Jeho hlas zněl pronikavě a divoce a naráz mu zjednal ticho.

„Tamhle byla loď.“

Jack, znenadání zasažený přemírou děsivých důsledků, které z těchto slov vyplývaly, ucouvl. Položil jednu ruku na tělo prasete a vytasil nůž. Ralph svěsil paži, zaťal pěst a hlas se mu zachvěl.

„Byla tam loď. Támhle vzadu. Řekls, že se postaráš o oheň, a nechals ho vyhasnout!“ Pokročil k Jackovi, který se obrátil a pohlédl mu do tváře.

„Mohli nás uvidět. Mohli jsme jet domů…“ Str. 87–88

Zkuste odhadnout, jak se bude dialog dále odvíjet. Sehrajte ve dvojicích. Pokud budete mít zájem, najděte si v knize, jaké pokračování rozhovoru zvolil autor.

„Všechno se to tu rozpadá. Nevím proč. Začali jsme dobře, byli jsme šťastní. A potom…“

Jemně pohnul lasturou, zadíval se za jejich hlavy do prázdna a vzpomněl si na řeči o netvoru, o hadu, na oheň, na projevy strachu.

„A pak se lidi začali bát.“

Ozval se šepot, téměř zasténání, a zase zmlkl. Jack přestal ořezávat dřívko. Ralph rázně pokračoval.

„Ale to jsou řeči leda pro mrňousky. Vysvětlíme si to. Tak v tomhle posledním bodě, o kterém si můžeme popovídat, jde o to, abychom se nějak zbavili strachu.“

Vlasy mu zase začaly padat do čela.

„Musíme si o tom strachu promluvit, abychom si vysvětlili, že to všechno nic není. Já sám se někdy bojím; jenže to je samý nesmysl. Zrovna jako bubáci! Pak, až si to vysvětlíme, můžem začít znova a věnovat se důležitým věcem, jako je oheň.“ Str. 103

Proč je důležité o strachu mluvit?

„…Vyznám se v sobě a v něm taky. Tobě von nemůže ublížit, ale jestli mu ustoupíš z cesty, vyleje si vztek na tom nejbližším. A to jsem já.“

„Čuňas má pravdu, Ralphe. Teď to znamená buď ty, anebo Jack. Zůstaň dál náčelníkem.“

„Jde to s náma z kopce a nic se nám nevede. Doma se vždycky našel někdo dospělý. Prosím, pane učiteli; prosím, paní učitelko – a pak se člověk dověděl odpověď. Jak já bych to zase chtěl!“

„Já bych chtěl, aby tu byla moje tetička.“

„Já bych chtěl tatínka – ále, co je to všechno platný!“

„Musíme udržovat oheň.“

Tanec skončil a lovci se vraceli do přístřešků.

„Dospělí se vyznaj,“ řekl Čuňas. „Ty se tmy nebojej. Ty by se sešli, dali by si čaj a popovídali by si. A všechno by bylo prima…“

„Ti by nezapálili ostrov…“

„Postavili by si loď…“

Tři chlapci tu stáli ve tmě a marně se snažili vyjádřit slovy velkolepou důstojnost života dospělých.

„Nehádali by se…“

„Nerozbili by mi brejle…“

„Nežvanili by o obludě…“

„Kdyby nám tak mohli poslat nějakou zprávu,“ vykřikl Ralph zoufale. „Kdyby nám mohli něco dospělého poslat…nějaké znamení nebo něco.“

Ze tmy se ozvalo tenké zaúpění, až chlapce zamrazilo a popadli jeden druhého za ruce. Kvílení stoupalo, vzdálené a nezemské, a pak se proměnilo v neartikulované drmolení. Str. 118–119

Skutečně by dospělí svůj pobyt na opuštěném ostrově zvládli tak, jak se děti domnívají?

Pokuste se o automatizované psaní, kdy navážete na poslední část textu a pět (deset) minut budete psát. Pak jeden po druhém přečte.

Závěrečná aktivita: Učitel rozdá v kruhu žákům po kartičce (příp. kartičkách – podle počtu dětí) a postupně každý přečte pojem a vysvětlí, v jaké souvislosti o něm byla řeč…

Literatura:

GOLDING, William. Pán much. Ilustroval Andrej Sujetov KOSTIĆ, přeložila Heda KOVÁLYOVÁ. Praha: Maťa, 2003. Cesty tam a zase zpátky. ISBN 80-7287-061-0.

Literatura a použité zdroje

GOLDING, William. Pán much. Praha: MAŤA, 2003. 267 s. ISBN 80-7287-061-0.