Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/lide-si-dnes-pripomenou-hrdinny-cin-jana-palacha/1573605
Článek analyzuje funkci vzpomínkových výročí ve výuce dějepisu.
Jedním z podstatných cílů vzdělávání je výchova k hodnotám. Zmiňuje ji školský zákon i rámcové vzdělávací programy. V naplňování těchto cílů hraje důležitou roli historické vzdělávání, které se může odehrávat v řadě předmětů, ale primárně v dějepise. Příležitostí k reflexi hodnot představují především významná výročí. Rok 2018 bude v tomto ohledu obzvláště bohatý. Tento text analyzuje funkci vzpomínkových výročí ve výuce dějepisu a nabízí několik možnosti, jak vykročit z pasti politických schematizací, nebo pouhého mechanického přehledu státních svátků, které významná výročí zpravidla doprovází (viz např. http://dumy.cz/material/43550-ostatni-statni-svatky-a-vyznamne-dny).
Dějepis je v mnoha ohledech předmět s janusovskou povahou. Na jednu stranu deklaruje potřebu rozvoje kritického přístupu k minulosti, založeného na rozvíjení historického myšlení a na distančním přístupu k minulosti, na straně druhé má uplatňovat hodnoty evropské civilizace. Tento nesoulad může učitelskou veřejnost mást – není náhodou první cíl v rozporu s tím druhým? V České republice, jako ostatně v celé Evropě, můžeme pozorovat vzestup snahy o politickou regulaci minulosti. Přijímání tzv. paměťových zákonů a uzákoňování politicky korektních interpretací minulosti je motivováno právě snahou po ochraně hodnot, které se politickým elitám zdají ohrožené. Paměťová výročí představují v tomto kontextu důležitý nástroj politiky paměti. Jak ovšem s tímto typem politické regulace naložit ve školní výuce?
Ambivalence historického vzdělávání se může jevit jako nepřekonatelná tím spíše, že tento problém není příliš reflektován. Můžeme se ale inspirovat způsoby, jak tyto rozpory řeší v jiných evropských zemích. Zajímavý je příklad Belgie, která kvůli svému složitému vnitropolitickému vývoji musela otázku politiky paměti promýšlet obzvláště pečlivě, neboť historické tradice belgických národů byly (a jsou dodnes) často konfliktní. Především ve vlámské části Belgie se v průběhu 21. století rozvinulo vzpomínkové vzdělávání (Remembrance education) jako specifické průřezové téma prostupující různými předměty. Vzpomínkové vzdělávání se vymezuje vůči jiným typům výchov v rámci vlámského kurikula (mírové výchově, výchově k občanství, výchově k lidským právům), ale i vůči dějepisu. Belgičtí didaktici Karel Van Nieuwenhuyse a Kaat Wilsová charakterizují specifika vzpomínkového vzdělávání ve srovnání s historickým vzděláváním následovně:
| vzpomínkové vzdělávání | dějepis |
| Jednoznačná orientace průřezového tématu na současnost | Ambivalentní orientace předmětu mezi současností a minulostí |
| Práce s hodnotami vychází jednoznačně ze současnosti (demokratické a liberální hodnoty). | Práce s hodnotami vychází z nutnosti rekonstruovat historické hodnotové rámce a teprve potom je poměřovat současnými hodnotami. |
| Cílem vzdělávání je aktivizace žáků, orientace na společenskou akci. | Cílem vzdělávání je pochopení minulosti. |
| Hlavním tématem je připomínání utrpení v minulosti s cílem, aby se již neopakovalo. | Vedle témat represí a utrpení se v jeho rámci objevuje i řada dalších témat. |
V roce 2008 došlo ve vlámské části Belgie ke zřízení komise pro vzpomínkové vzdělávání, v níž jsou zástupci paměťových institucí (muzeí, památníků) a učitelů z praxe. Cílem komise je podpora vzpomínkového vzdělávání, spočívající především v metodických inspiracích dostupných na různých webových platformách. Hlavním výstup komise představuje rozsáhlá metodika shrnující zásady vzpomínkového vzdělávání (dostupná online: http://herinneringseducatie.be/wp-content/uploads/2015/11/Touchstone-Remembrance-Education.pdf).
Vzpomínkové vzdělávání stojí podle této metodiky na třech pilířích:
První bod představuje nejsilnější napojení vzpomínkového vzdělávání na výuku dějepisu. Žáci se učí nejen o historické události, na kterou se vzpomíná, ale i o okolnostech, v nichž se odehrála. Cílem je zdůraznit, nejen podobnosti, které tuto vzpomínanou událost spojují s naší současností, ale také odlišnosti, které upozorňují na její jedinečný, historický rozměr. Další zásadou je rozvoj historické empatie žáků.
Koncept historické empatie je v současné době v didaktice dějepisu diskutován, panuje zde nicméně konsenzus zdůrazňující schopnost žáků vnímat specifičnost pozic historických aktérů, tedy schopnost žáků vnímat odlišné způsoby jednání a hodnot lidí v minulosti. Konsenzus panuje i na přesvědčení, že empatie není sympatií, neznamená „vciťování se“ do role historických aktérů a ztotožňování se s nimi. Tento aspekt je nutné zdůraznit, protože zvláště u historických témat zabývajících se utrpením lidí v minulosti může být právě „vcítění“ do role utlačovaných považováno za nejrychlejší způsob přiblížení utrpení v minulosti. Čistě emoční konfrontace s minulostí vede sice k mobilizaci, ale nikoli k pochopení minulosti. Bez znalosti historického kontextu a jedinečnosti každé historické situace překračuje vzpomínkové vzdělávání tenkou hranici mezi vzděláváním (a výchovou) směrem k politické manipulaci.
Metodika vzpomínkového vzdělávání nabízí i konkrétní přístupy k jednotlivým věkovým kategoriím. Doporučuje se vzpomínkovými tématy pracovat už v rámci prvního stupně, kde by učitelé mohli historickou empatii rozvíjet na příkladu individuálního příběhu, nejlépe dítěte ve věku žáků, aby si žáci mohli příběh představit. Pro ekvivalent našeho druhého stupně doporučuje práci s příběhy rodin, kde se nechají prezentovat různé perspektivy a prožitky jednoho tématu, ale v (pro žáky pochopitelném) rámci rodiny. Pro starší žáky, kteří se zabývají sociálními vztahy a budováním identity je možné prezentovat i příběhy širších sociálních skupin (přátele, vesnici, profesní skupinu atp.).
Třetí pilíř spočívající v připomenutí události a společenské angažovanosti se od historického vzdělávání nejvíce odlišuje a vztahuje se spíše ke konceptům občanského vzdělávání. Ovšem i zde připomínají autoři metodiky, že neexistuje žádné „krátké spojení“ mezi vzděláváním a praktickým životem ve společnosti a nelze očekávat přímou příčinnou souvislost mezi poučením o minulosti a aktuálními postoji vůči přítomnosti.
Vzpomínkové vzdělávání tedy vychází z principů historického vzdělávání a není pouhou politickou instrumentalizací historických událostí zbavených jakéhokoli historického rozměru. Realizuje se především spoluprací s paměťovými institucemi, případně vytvářením celoškolních projektů, které využívají principy historického myšlení, ale prostupují i řadou dalších vzdělávacích oborů. Orientace na současnost znamená v tomto konceptu zdůrazňování aktuálních demokratických a liberálních hodnot, nikoli zdůrazňování politických preferencí, sympatií nebo antipatií (jakkoli na počátku této institucionalizace vzpomínkového vzdělávání stály konkrétní politické události, resp. volební úspěch extrémně pravicového Vlámského bloku v roce 1991).
Preventivní charakter dějepisné výuky (předcházení zločinům proti lidskosti) zdůrazňuje i Doporučení Rady Evropy o výuce dějepisu v Evropě 21. století, ovšem i zde je tento „politický“ motiv pouze v roli prvotního impulsu, na úrovni konkrétních aktivit se zdůrazňuje kritické nakládání s minulostí. Učitelé podle tohoto doporučení mají:
Také v tomto případě je připomínání minulosti „podřízeno“ klasickým zásadám historického myšlení. Představa, že připomínání minulosti povede k prevenci negativních politických jevů je ovšem sama o sobě pouze politickou deklarací. Již zmínění belgičtí didaktici připomínají, že historická věda tento pedagogický optimismus nesdílí. Na příkladu meziválečného Německa ukazují, že nezáleží jen na samotném vzpomínání, ale také na jeho kvalitě a zaměřenosti. Politicky deformovaná vzpomínka na prohranou válku připravila vhodné podhoubí pro nástup nacismu. Vzpomínání na „národní křivdy“ patřilo ke spouštěcím mechanismům velké části evropských konfliktů v 19. století i v první polovině 20. století. Proto je nutné vnímat politický impuls ke vzpomínání spíše na obecné a hodnotové úrovni než na úrovni stranickopolitické.
Odlišnost dvou cílů historického vzdělávání si můžeme ilustrovat na příkladu „užívání historie“ ve veřejném prostoru. O typologii tohoto užívání hovoří Tomáš Sniegoň s odkazem na švédského historika Klase-Görana Karlssona. Karlsson rozlišuje několik způsobů používání historie: vědecké, existencionální, morální, ideologické, politické a také „nepoužívání historie“. Jedná se samozřejmě o ideální typy, v praxi se jednotlivé přístupy překrývají. Ve školním prostředí bychom se měli vyvarovat politicko-ideologické instrumentalizace minulosti a využívat především přístupy vědecké a morální. Vědecké používání historie se liší od této instrumentalizace tím, že nespojuje historii se současnými zájmy a potřebami. Minulost se studuje nezávisle na ostatním, důraz je kladen na odlišnost historických jevů. V naší klasifikaci komponentů dějepisného vzdělávání je vědecké používání historie spojené s historickým myšlením.
Druhým legitimním aspektem používání historie ve školním prostředí je využití morální, které by nejspíš odpovídalo konceptu vzpomínkového vzdělávání. Součástí tohoto přístupu je politika uznání, revize státních politik ve vztahu ke konkrétním skupinám obyvatel. Podstatné je odlišování těchto kategorií. Nejde o to, že by vědecké používání historie bylo lepší než morální, jde prostě o odlišné kategorie. Pro učitele může být důležité odlišení morálního a ideologického používání historie. Ideologické používání historie je podle Karlssona spojené k ospravedlňování mocenských pozic, ať už obhajobě stávajících mocenských pozic nebo k nároku na ně. Ideologický rozměr ovšem může mít i „nepoužívání historie“, kdy je minulost eliminována jako rušivý element při zvažování přítomnosti i budoucnosti. Nejde o nevědomé a spontánní „zapomínání“ minulosti, ale o vědomou snahu „vytěsnit“ nepohodlnou minulost. Právě na obranu před tímto ideologicky motivovaným zapomínáním rozvinuli belgičtí vědci koncept vzpomínkového vzdělávání.
Vlámský koncept vzpomínkového vzdělávání můžeme využít především k projasnění jednotlivých komponent historického vzdělávání. Vedle složky orientované na rozvoj historického myšlení stojí i složka hodnotová, zaměřená na zdůraznění demokratických a liberálních hodnot naší současnosti. Ovšem i v rámci této komponenty dějepisné výuky využíváme nástrojů historického myšlení – především důsledné kontextualizace historické události a relevantní určování kontinuity a změny. Vzpomínání je pro historickou výuku nejen procesem (připomínáním minulosti), ale také objektem zkoumání (jak se vzpomínalo a vzpomíná na konkrétní historické události.
Rok 2018 přináší celou řadu výročí, která budou nepochybně přitahovat pozornost médií i politické sféry. Školní výuka může do značné míry mediální a politické schematizace vyvažovat, ale pouze za předpokladu kritického přístupu ke vzpomínaným událostem. Učitelé mohou využít celou řadu mediálních obrazů, které jsou volně přístupné na různých webových portálech a které ilustrují nejen historické události, ale i způsoby, jak jsou v pozdějších epochách interpretovány, deformovány, přepisovány.
Právě výročí je skvělou příležitostí tematizovat nejen událost, ale i její „druhý život“ v popkultuře, která především formuje představy o minulosti. V duchu vzpomínkového vzdělávání můžeme ukázat proměny vzpomínání a politické zneužívání minulosti. Učitelé mohou využít konkrétních námětů v metodice Dějiny ve filmu. Film ve výuce dějepisu, která je dostupná online. Mohou také využít řadu konkrétních výukových lekcí navázaných na historickou sérii Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka České století, která se snaží ukázat významná výročí (z těch aktuálních 1918, 1938, 1968) v širším historickém kontextu a která jsou dostupná na webových stránkách České televize. Nepřeberné množství materiálu se skrývá na portálu youtube.com. Vzpomínkové vzdělávání nemusí být pouhé připomínání minulého nebo prezentistická aktualizace kladoucí rovnítko mezi minulostí a přítomností. Nemělo by být ani pouhým „fučíkovským“ apelem ve stylu „Lidé bděte“. Jeho smysluplnější variantu představuje kritické promýšlení, na co se vlastně vzpomíná, jak se tato vzpomínka mění, co z ní přetrvává a co už je nenávratnou minulostí, historií.
Použité zdroje:
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
