Všechny otázky se vztahují k výuce informatiky a ICT na SŠ. Jsou rozděleny do tří tematických bloků: Vzdělávací program, Výukaa Výstupy, ověřování.
Respondenti ankety
Mgr. Libor Olbrich, Soukromá střední škola podnikatelská, Frýdek-Místek
Ing. Marta Slawinská, Gymnázium a SOŠ Orlová
Mgr. Petr Naske, Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), gymnázium Praha 6
Ing. Bořivoj Brdička, Ph.D., Katedra informačních technologií a technické výchovy, PedF UK
doc. Mgr. Jiří Zounek, Ph.D., Ústav pedagogických věd FF MU
PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D., Národní ústav pro vzdělávání, divize VÚP
Ing. Jan Peška, Národní ústav pro vzdělávání, divize NÚOV
Výstupy z ankety jsou rozděleny do čtyř článků: úvodního výběru klíčových myšlenek obsažených v odpovědích a následně tří tematických bloků věnujících se vzdělávacímu programu, výuce a výstupům a ověřování. Ty obsahují kompletní odpovědi respondentů ankety.
4.Výuka ICT na SŠ: Anketa mezi odborníky v oblasti ICT a vzdělávání - Výstupy, ověřování
Výstupy, ověřování
1. Jaká je podle vás návaznost požadavků na ICT dovednosti v praxi na obsah výuky?
Libor Olbrich: S ohledem na rychlost rozvoje ICT se spíše připravujeme na minulou válku – dle „požadavků praxe“.
Marta Slawinská: No, na tuto otázku je těžké odpovědět, protože požadavky praxe jsou velmi široké.
Petr Naske: Škola má velký potenciál žáky na život s ICT připravit, samotné použití ICT v praxi je vždy otázkou doškolení a přizpůsobení se novým pravidlům, novým aplikacím a novým spolupracovníkům. Proto důraz na další vzdělávání a flexibilitu je při výuce zásadní a je to velká výzva pro každého učitele informatiky.
Bořivoj Brdička: Zatím slabá. Jedinou možnou cestou je zde spojení výukových činností ve škole s praxí. Je to dost široká oblast, ale není jiné cesty. Stačí zapojit lidi z praxe, publikovat výstupy žáků a nechat veřejnost reagovat apod.
2. Jak jsou ICT kompetence testovatelné ve škole, resp. ve firmě při přijímání zaměstnanců?
Libor Olbrich: Většinou je testována pouze počítačová gramotnost – což nemusí být chyba.
Marta Slawinská: Podle mě jsou ICT kompetence testovatelné ve škole. Jedním z konceptů pro přijímání zaměstnanců může být např. ECDL.
Petr Naske: Vše, co škola naučí, by měla být schopna testovat nebo vyhodnotit porovnáním se škálami a metodikami, které si učitel praxí a v spolupráci s jinými kolegy vytvořil. Jediné, co asi otestovat nejde, jsou postoje a hodnoty, která předává učitel samotným působením své osobnosti na žáky. U znalostí a dovedností jde pak také o formu testování a ověřování, nakolik bude situace „testování“ shodná s tím, jak probíhá samotná výuka. Oblast ICT má z mého pohledu velkou výhodu – jde o obor, kde lze prezentovat svůj profil v oboru prezentováním svého portfolia prací. Takže i při přijímání do zaměstnání může absolvent držet v ruce flash disk s ukázkami svých digitálních prací – zpracovaný text, zpracování číselných dat do prezentace, webová stránka apod.
Bořivoj Brdička: Podle situace velmi odlišně. Především vždy na konkrétním produktu.
Jiří Zounek: Např. prostřednictvím e-portfolií?
3. Jakou roli by měla plnit státní maturita z ICT a jaké jsou nezbytné kroky předcházející naplnění tohoto cíle?
Libor Olbrich: Těžká otázka – dle mého názoru by ICT neměla být výjimkou, státní maturita by měla stanovovat minimální společnou úroveň znalostí a dovedností. Jednodušší odpověď by byla na otázku, co by mělo předcházet: jasně definované „politické zadání“ – dá se říci, že jakékoli zadání, ale hlavně jasně definované.
Marta Slawinská: Osobně bych asi ponechala státní maturitu z ICT v režii škol – tzn. v profilové části maturitní zkoušky, aby se studentům umožnilo maturovat z Informatiky a ICT podle svého vybraného studijního oboru a zvoleného zaměření.
Petr Naske: Maturitní předmět ve společné části se jmenuje Informatika a skládá se jak z oblasti ICT (práce s digitálními technologiemi), tak i ze základů Informatiky jako všeobecně vzdělávacího předmětu. Podle legislativního rámce CZVV připravuje zkoušku pro dvě úrovně. Základní úroveň musí reflektovat „sdílené“ jádro oboru a nastavuje pro maturanta úroveň, které musí bezpodmínečně dosáhnout i proto, že si předmět volí ve výběru tří povinně volitelných předmětů. Vyšší úroveň zkoušky je pro maturanta možností ukázat míru svých znalostí a dovedností v oboru. Vysoké školy mohou výkon žáka v této zkoušce ocenit bonifikací při přijímacím řízením.
Výzvou pro pedagogickou veřejnost i vysoké školy je vzájemné sdělování svých vizí o profilu absolventa středních škol v oblasti informatiky a stavu výuky na SŠ, aby mohla být také naplněna úloha vyšší úrovně zkoušky. Informatika je zároveň povinně volitelný předmět s předměty matematika, občanský a společensko-vědní základ. Znamená to, že tato trojice předmětů definuje jakési „trivium“ maturanta, který si z této struktury jeden předmět vybírá povinně (v plném modelu si povinně vybírá český jazyk a literaturu, cizí jazyk a právě jeden ze tří vybraných povinně volitelných předmětů).
Nástroj ověření v informatice z dílny CZVV bude vždy testem ověřujícím, který maturantovi dá zpětnou zprávu, jak je na tom v osvojení jádra oboru na úrovni základní nebo jak ovládá rámec vyšší úrovně. Vždy bude existovat nemálo oblastí, které CZVV jakýmkoliv testem neověří, tam je pak prostor pro profilovou část zkoušky a stanovení metodiky školami samotnými.
Bořivoj Brdička: ICT kompetence by měly být součástí zkoušky u všech předmětů. Tedy samozřejmě formou realizace nějaké činnosti. V jiných oborech se též bez ICT nedá dnes již nic dělat. Maturita z ICT je pak jasně věcí určenou jen zájemcům o další studium některého příbuzného oboru.
4. Je katalog požadavků ke státní maturitě sestaven správně (zejm. z hlediska struktury, pokrytí témat)? Pokud máte nějaké principiální výhrady, které to jsou? Jak by měl být aktualizován?
Libor Olbrich: Není, nebudu se opakovat, takže stručně. Aktivisticky se snaží „nahrazovat“ nebo rozšiřovat“ RVP.
Marta Slawinská: Katalog z informatiky je podle mě sestaven dobře, ale měl by být periodicky aktualizován, vzhledem k faktu, že vzdělávací oblast ICT podléhá asi nejrychlejšímu rozvoji.
Petr Naske: Struktura katalogů je vytvořena správně, je jistě vhodné diskutovat zejména o váhách jednotlivých celků ve světle specifikace finálního nástroje ověřování.
Ondřej Neumajer: Jelikož jsem byl členem týmu, který katalog připravoval, tak by byl můj názor zaujatý. Mohu se jen vyjádřit tak, že jeho vznik považuji za jeden z největších úspěchů konsenzu všech zúčastněných, jaký jsem kdy v pracovní skupině tolika lidí z tolika různých oblastí školství zažil. Aktualizace jsou potřeba, měly by být nastaveny pravidelné revize katalogu, stejně jako pravidelné revize RVP.
5. Jak byste doporučili zajistit, aby maturita z informatiky a ICT (vč. společné části) reflektovala smysluplnou výuku dovedností potřebných v dalším životě – tedy aby fungoval celý proces od tvorby vzdělávacího programu přes výuku po ověřování výstupů?
Libor Olbrich: Asi větším důrazem na obecné zákonitosti a postupy. Jak to řešit je otázka. Ideálem (neprosaditelným) by možná bylo speciální maturitní prostředí pro zkoušky – nutilo by opravdu učit principy. Problém není v nastavení studijního programu, ale v obrovském navázání výuky na konkrétní produkty. Mnohem více se soustřeďujeme na „jak udělat“, místo „proč udělat“.
Marta Slawinská: O smysluplnou výuku ICT dovedností se bude jednat tehdy, pokud tato ICT výuka bude v souladu se zaměřením dané školy, pokud ji bude vést aprobovaný učitel informatiky a pokud jí bude dán dostatečný časový prostor – tzn. potřebná hodinová dotace. Z toho vyplývá, že bych ponechala maturitu z Informatiky a ICT v režii dané střední školy včetně odpovědnosti z této volby plynoucí.
Petr Naske: Vizí by bylo možné jmenovat více. Zásadní se mi zdá oddělit na úrovni ZŠ i SŠ definici „společného“ jádra oboru (které bude i ověřitelné nástrojem zvenku – například testem a zkouškou ve společné části MZ). Dále je nutné definovat (i v rámci jádra oboru) flexibilní část kurikula (např. 10 %), ke které by bylo vydáváno metodické doporučení pro každý školní rok a učitel informatiky by měl na tuto inovaci v daném školním roce reagovat.
Metodickou podporu školám by měl poskytnout zřizovatel na základě celospolečenské objednávky podpory v této oblasti. Je vhodné maximálně etablovat platformy na sdílení zkušeností učitelů informatiky, diskutovat o tom, co ve výuce informatiky funguje a jaké jsou vhodné učební materiály. V celém procesu je vhodné průběžně diskutovat i s rodiči a je nutné pochopit, že jakékoliv poodkrytí světa ICT má svou pozitivní i negativní stránku.
Bořivoj Brdička: To je jednoduché. Zkoušet se musí to, co budou žáci v dalším životě potřebovat. Cestu nám hezky ukazuje třeba Dánsko, kde se zkouška z jazyků již koná na počítači s volným přístupem k internetu. PISA chystá něco podobného, ale bude se navíc ověřovat i schopnost týmové spolupráce.
Ondřej Neumajer: „Smysluplná výuka dovedností potřebných v dalším životě“ by měla být hlavním cílem pro jakýkoli pedagogický proces. To musí být cíl národní vzdělávací politiky, ministerstva, krajů, škol a učitelů. Je to nekončící dialog všech zúčastněných a děsně moc práce.
Jan Peška: To je velmi složité. MZ se nesmí stát cílem v tom smyslu, že budou žáci celé čtyři roky připravováni na to, aby zvládli právě tuto zkoušku. MZ totiž nebude moci s ohledem na její možnou délku a formu ověřit veškeré kompetence požadované RVP. To by nebyl zásadní problém, kdybychom byli schopni zajistit, že u MZ neověřitelné kompetence budou důsledně ověřovány v průběhu vzdělávání a také že jim bude v průběhu výuky věnována náležitá pozornost. Obávám se však, že je možné, že kompetence u MZ neověřované budou bez ohledu na jejich důležitost pro budoucí uplatnění upozaděny a že tedy u realizovaného kurikula nastane odklon od kurikula plánovaného v návaznosti na předpokládanou formu klíčového ověřování centrálně řízeného.
