"Výtvarka" není běžné vyučování

Již při vstupu do třídy musím mít (nebo měl bych mít) zodpovězenou otázku, co budu s žáky dělat a proč. Neodpovídám si na to, jakou látku s žáky proberu. Domnívám se, že bych neměl přemýšlet ani nad otázkou, jakou práci žákům zadám, tj. jak je zabavím. Tím bych od počátku předpokládal nějaký "hmatatelný" výstup, chcete-li "obrázek" či "splněný úkol". Jde ale o výstupy zcela jiného charakteru.

V hodině výtvarné výchovy dávno nejde o splnění úkolu ani o obrázky. Cílem není ani výzdoba školy (i když je to často potřeba). Žáci by v ní měli pochopit, že výtvarné umění je jednou z mnoha možných forem komunikace. Nejde tedy pouze o to, abych je učil jen kreslit a "vnímat krásu", ale o to, aby začali tušit, že výtvarné umění, ve všech svých formách a projevech, se nám snaží něco sdělit (a často nám to také sděluje i proti naší vůli - např. reklama a televize pracující s obrazy, jaké využívá umění). "Člověk (dítě) získává zkušeností určité formy (dnes bychom mohli říct znaky), které si ukládá do paměti a se kterými už nadále vždy bude konfrontovat vizuální počitek." (Václav Hájek, Ateliér, 16/17/03)

Zprostředkovat proces vzniku, způsob vnímání a chápaní obrazu (vizuálně obrazného vyjádření) je tedy nejspíš můj úkol - úkol výtvarného pedagoga. A stejně tak je mým úkolem přesvědčit žáky, že se vyplatí výtvarným uměním zabývat a že toto úsilí může mít různou motivaci. Vždyť kolik žáků se zajímá o výtvarné umění, o to, jak a co nakreslit, jak vyřešit "výtvarný problém", kolik žáků se při pohledu na obraz zasní, začne přemýšlet, je potěšeno? Jistě ne víc než všeobecně zmiňovaný průměr v běžné populaci - 4 %.

Jestliže se mi podaří žáky na základní škole výtvarnou výchovou neotrávit, jestliže se mi dokonce podaří vzbudit jejich zájem, přimět je k aktivitě, dialogu, ale i k nesouhlasu, pak jsem na dobré cestě jim něco sdělit, předat, a tak i zvýšit zmiňovaná procenta zájmu.

Nejsem si jist, zda kreslením podzimních motivů, Mikuláše nebo "zkoumáním jablíčka" se někam dostanu (nepojmu-li tato tisíckrát tradičně zpracovaná témata trochu z jiného úhlu). Samozřejmě jsou žáci, kteří reagují na každou maličkost, ta v nich vyprovokuje zvědavost a gejzír fantazijních představ, a hned nato odkrývají řadu analogií a kontextů. Tak tomu ale běžně není. Často bojuji s leností, apatií, nechutí, arogancí, ignorancí, sociální a kulturní tupostí… Myslím, že jedinou zbraní proti těmto vlastnostem je vyprovokovat žáky k akci, při které vystoupí z lavic, já sestoupím z pomyslného učitelského stupínku a ve velkém chaosu (ba řevu) něco začne vznikat, něco se začne objevovat, zkoušet - bez nutnosti, abychom si cokoli hmatatelného odnesli domů, ale dokonce i bez toho, aby se nám podařilo nakonec něco objevit, protože i z neúspěchu se můžeme poučit.