Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Článek objasňuje, jak pracovat se základními pojmy při realizaci Výchovy k myšlení v evropských a globálních souvislostech. Navazuje na text, který se věnoval politickým a pedagogickým východiskům tohoto průřezového tématu.
Tento článek, který objasňuje, jak pracovat se základními pojmy průřezového tématuVýchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, navazuje na text věnovaný politickým a pedagogickým východiskům tohoto tématu.
Tento pojem zahrnuje vědomí společného dědictví, tradic a hodnot, ale také jejich relativnost a kritiku eurocentrismu a globální přesahy. Evropskou dimenzi lze chápat jako princip, který prostupuje celým základním vzděláváním. Je reflektován v cílech základního vzdělávání, v klíčových kompetencích a obohacuje vědomosti, dovednosti, schopnosti, ale zejména postoje a hodnoty, o evropský rozměr. Otevírá žákům pohledy na sebe sama, na události a situace nejen v rozměru regionálním či národním, ale ozřejmuje vztahy a souvislosti v širší perspektivě a podporuje chápání Evropy jako širší vlasti a prostředí života, v němž žijí. Evropská dimenze je současně chápána jako proces kultivace vztahu k Evropě. Uvědomování si Evropy jako prostředí života jednotlivce, skupiny, národa a společenství Evropanů jako příslušníků určité civilizace. Orientace na Evropu internacionální, otevřenou vůči světu, respektující jiné kultury, multikulturní, uznávající pluralitu i na Evropu transnacionální, spojující svou budoucnost s jinými národy a kontinenty, podpora výchovy k myšlení v globálních souvislostech. V tomto procesu jsou důležité nejen poznatky, ale také prožitek, navazování na osobní zkušenosti žáků, srovnávání, kritické hodnocení názorů svých i druhých, čerpání informací z různých zdrojů a především permanentní dialog, postupné tříbení názorů, prohlubování vědomostí a rozšiřování spektra dovedností.
Vymezení pojmu Evropa je jedním z podstatných východisek pro pedagogické pojetí evropské dimenze. Když žáci českých středních škol odpovídali na otázku Co je Evropa?, představili Evropu jako vyspělý světadíl s pestrou přírodou a příjemným prostředím, s bohatou historií a kulturou, který je na cestě ke sjednocení. Vyjadřovali potřebu chránit mír a životní prostředí Evropy, zachovat její rozmanitost, ale postupovat společně v zájmu udržení dobré pozice Evropy ve světě. Tyto charakteristiky naznačují tušení mnohoaspektovosti pojmu Evropa.
Pojem Evropa není jednoznačný ani statický. Odráží dynamiku vývoje Evropy, její historické metamorfózy, z nichž vychází i vývoj pojetí evropanství. Dnešní geopolitická a kulturní mapa Evropy je výsledkem mnoho staletí trvajícího vývoje, krystalizování a mutací. Snad nejméně problémů činí vymezení geografické, i když i zde jsou problémy. Evropa není kontinentem v pravém slova smyslu, nýbrž výběžkem či poloostrovem euroasijského kontinentu. (Geopolitický útvar je rozdělen na 43 mezinárodně uznávaných států včetně Ruska, jehož větší část patří Asii. Částí teritoria zasahují do Evropy Turecko a Kazachstán. Mezi evropské státy se řadí Kypr a Kavkazské republiky, geograficky patřící jednoznačně do Asie, a několik ostrovních území.)
Mnohem složitější je vymezení kulturně-historické. Z tohoto hlediska je Evropa prostředím života lidí, které spojuje nejen území, ale také společná historie a historické proměny zasahující celý kontinent, mezinárodní a mezikulturní vztahy v celosvětovém měřítku.
Podstatné pro pedagogické pojetí evropské dimenze je tedy chápání Evropy v komplexu času, prostoru a kultury a v jejich vzájemných souvislostech.
Chápání Evropy jako prostředí života lidí dává smysl výkladu evropanství jako vědomí přináležitosti k nadnárodnímu společenství sociálně kulturní povahy, které má výrazné znaky a vlastnosti odlišné od jiných sociálně kulturních a duchovních společenství. Tato odlišnost je dána především specifickou myšlenkovou orientací, životním stylem a společným étosem.
Evropa má své zdánlivě stabilní a historií prověřené stránky, stejně tak jako stránky proměnlivé. Vyvíjela se a období klidu dosahovala jen vzácně, i když o harmonii a rovnováhu usiluje neustále. Za základ stability Evropy a kořeny evropské civilizace považujeme křesťanské náboženství (vzešlé z judaismu), řeckou demokracii (zakládající účast občanů na správě společnosti - polis), římské právo (formující zákony jako normy nezbytné pro fungování společnosti). K nim pak se přiřazuje italská renesance a francouzský racionalismus jako základy moderního umění a vědy.
Podstatným prvkem evropské kultury jsou hodnoty, přesněji řečeno systém základních hodnot, kulturní paradigma, které má pro evropskou dimenzi ve vzdělávání význam fundamentální. Pochopení obecných duchovních hodnot společných všem evropským národům je klíčem k hledání podstaty evropanství a i k evropskému sjednocování. Základní hodnotovou strukturu evropské kultury tvoří hodnoty založené na idejích racionálního poznání, pochopeného jako zdokonalování člověka, morálky, jako konečného praktického účelu poznání a aktivního úsilí o uskutečnění ideálů, princip kritického myšlení jako metodického atributu a procesu hledání pravdy.Podstata evropanství se vyjadřuje prostřednictvím šesti pilířů (hodnot, principů), kterými jsou odpovědnost, humanita, svoboda, racionalita, exaktnost a tolerance. V souvislosti s procesem evropské integrace vyvstávají dva hlavní problémy evropského hodnotového systému - krize evropských hodnot, která měla dopady globální, a omezenost zmíněného paradigmatu na západní Evropu. Je otázkou, zda budoucí integrovaná Evropa bude celá "římská" nebo bude společným "evropským domem" nabízejícím soužití s dalšími, neevropskými kulturami.
Proměnlivost životního stylu a historické mutace také patří k charakteristickým znakům Evropy. Je vhodné podotknout, že evropská civilizace nikdy nebyla zcela jednotná. Ještě než došlo k osudnému kontrastu mezi východem a západem, vynikl rozdíl mezi helénsko-latinským jihem a keltsko-germánským severem. Od té doby prošla Evropa mutacemi svého duchovního paradigmatu a současně se civilizační jádro Evropy posouvalo od jihovýchodu k severozápadu.
Přes veškeré snahy o sjednocení Evropy na duchovním i mocenském principu krystalizovala multipolarita Evropy národních států. Vytváření koalic a spojenectví, neustále se proměňujících, poznamenalo i Evropu první poloviny 20. století, nepoučenou z prvního světového konfliktu. Konec druhé světové války přinesl naději. Po jejím zhroucení se však vyhrotila bipolarita východ-západ, která se v rámci světového soupeření a jasně definovaného odlišení zájmových sfér zdála být zdrojem stability. Jak se ukázalo koncem 80. let, byla taková stabilita iluzorní.
V současné době Evropa prochází další ze svých historických proměn. Myšlenky architektů evropské integrace (Monnet, Schuman) jsou dokladem o přístupu prospívajícím lidem žijícím v Evropě a vytvářejícím zábrany vzniku válečného konfliktu. Proces evropské integrace je třeba objasňovat žákům jako historicky unikátní a dosud nepochybně nejúspěšnější ve snahách o sjednocování. Vstup České republiky do tohoto společenství je příležitostí se tohoto procesu účastnit a přispívat k rozhodnutím o perspektivách a postavení Evropy ve světě.
Pojem národní identita se nezřídka zaměňuje s pojmem suverenita, pojem evropská identita je zpochybňován. Po vstupu do EU se členské státy skutečně vzdávají části své suverenity ve prospěch suverenity evropské. Zde jde o kategorii politickou. Národní identitu však neztrácejí. Její ohrožení si však Češi i jiné národy mohou způsobit sami, budou-li neteční a nezodpovědní sami k sobě.
Národní identita je kategorie socio-kulturně psychologická. Je charakterizována společnými znaky, vztahy k jiným národům, praktickou kulturou a stylem života. Nejen to. Pro národní identitu je důležitá také sebereflexe a kritičnost v zájmu lepší budoucnosti. Ke společným znakům patří tedy nejen území, řeč, dějiny, vláda a důležité instituce. Pro národní identitu je podstatná duchovní kultura, hodnotová orientace a také víra ve společnou budoucnost, národní perspektivy. Pokud národ nemá společnou budoucnost, je ohrožena jeho identita.
Národní identitu ovlivňují vztahy k jiným národům a kvalita spolubytí se sousedy, role v mezinárodních a interkulturních stycích a institucích i pohledy okolního světa. K národní identitě patří nejen občansko-mravní normy a kultura institucí, ale také kvalita a systém práce a její produkty, v neposlední řadě pocit národní hrdosti. V diskusích o výchově k vlastenectví nedopusťme záměnu pojmů. Hrdost na vlastní národ, jeho historii a hodnoty nemá nic společného s projevy nacionalismu ani s nacionalismem založeným na obraně "vlastního" národa.
Vlastenectví se v Česku v současné době příliš neprojevuje. Zvláště ve srovnání s Poláky, Slováky či Maďary jsme vlastenci velmi vlažní (ještě tak v některých, značně zredukovaných sférách, k nimž patří hlavně populární sporty, modeling či soutěže královen krásy). Neohrožujeme snad více svou národní identitu právě slabými projevy vlastenectví a absentující představou národní budoucnosti či pasivitou ve využívání příležitostí srovnávat se s jinými? Srovnávání s jinými národy souvisí nejen s očekáváním jejich výkonu či pomoci, nýbrž i s chtěním uplatnit se v širším společenství a přinést svůj vklad do mezinárodního společenství.
Česká národní identita se utvářela v Evropě v úsilí porozumět sobě samým a otevřít cestu k pochopení našich problémů v širších souvislostech evropských procesů. Tento princip je podstatným východiskem výchovy k evropanství, v níž pocit zodpovědnosti je bytostně svázán s pocitem zodpovědnosti za jiné.
České evropanství je vědomí přináležitosti k nadnárodní evropské civilizaci. Obvykle si ho neuvědomujeme a emocionálně neprožíváme jako jiné formy či dimenze své identity. Diskuse o identitě a prohlubování vědomí identity má velký význam pro žáky, zvláště v současné situaci rozpadu hodnot. Hledání identity v rodině, ve škole, ve vrstevnických komunitách, v regionu je stejně tak důležité jako hledání identity národní v zodpovědnosti občanů demokratického státu a v respektování a pochopení identity evropské. Tu si obvykle lidé uvědomují, až když se octnou mimo rádius svého domova, nejspíše mimo Evropu.
Identita je vždy spojována s hledáním místa ve světě, což je důležité i pro dítě, které se připravuje na samostatný, smysluplný a plnohodnotný život v měnícím se globálním prostředí. Ukazovat žákům, že identita je určována vztahy k okolnímu prostředí a uvědomováním si sama sebe, je důležité pro realizaci průřezového tématu, stejně to, že se setkáváním a komunikací s jinými lidmi, si utváříme své postoje a názory na jejich společenství. Řešení konfliktů, reakce na proměny okolí a vlastní účast v těchto proměnách je součástí posilování identity ve všech rovinách - osobní, skupinové, národní, evropské i globální.
Myšlenka lidské individuality, včetně práv dítěte, rozvinutá zejména v 19. a 20. století, je evropského původu a vložila do mezinárodního společenství princip humanity. Má konkrétní podobu v úsilí o vzdělanost a respektování lidských práv, včetně práv dítěte. Pochopení, že jednota práva a zodpovědnosti je nejen součástí evropské identity, ale také identity osobní, je významným přínosem průřezového tématu k rozvoji osobností žáků základní školy.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.