Vědecký přístup k dezinformacím ve výuce

Vysvětlení existence dezinformací v online světě má mnoho společného s pochopením, jak funguje věda. Dává proto smysl zařadit do výuky aktivity vysvětlující dynamický proces vedoucí k rozvoji vědeckého poznání, které je založeno na spolupráci vědců při hledání pravdy. To by v důsledku mělo mít pozitivní dopad na schopnost žáků odhalovat nepravdu.

Minimálně přírodní vědy se snažíme jako prioritu ve vzdělávání prosazovat již hodně dlouho. Vzpomeňme na známou zkratku STEM. Jenže výuka se soustředí jen na výsledky bádání, které vznikaly stovky a tisíce let, ale vůbec se nezabývá tím, proč by se jim mělo věřit. Při čtení většiny dnešních učebnic si žák pravděpodobně nikdy neuvědomí, že všechny známé vědecké poznatky musely předtím, než byly všeobecně přijaty, projít obdobím nejistoty a neshod. Jak jsme viděli během pandemie covidu-19, někteří lidé si myslí, že absence konsenzu je známkou nějakého skandálu nebo nekalého jednání, a přitom netuší, že to je zcela přirozená vývojová fáze u každého nově zkoumaného jevu. Takové nepochopení může bohužel vést až k pochybnostem o celém systému vědeckého poznání.

Na vědecké úrovni není těžké pochopit, jak se odlišují důvěryhodné zprávy od spekulativních, či přímo chybných. Na konci musí být konsenzus vytvářený v rámci sebeopravující se komunity, v níž individuální podněty odhalují rozpory v teorii a datech. Neosvojíme-li si podobný přístup i v oblasti mediálních sdělení a sociálních sítí, jsme zranitelní vůči falešným přesvědčením a antivědecké propagandě. Dezinformace jsou nyní skutečně všudypřítomnou hrozbou pro národní a mezinárodní bezpečnost i wellbeing.

Poskytnout žákům samotná fakta nestačí. Abychom se mohli ve svém vlastním životě rozhodovat i v situacích, kdy nemáme dost vědomostí k odlišení pravdy od dezinformace či lži, potřebujeme umět vyhodnotit, které zdroje informací jsou pravděpodobně spolehlivé. Proto je třeba dostatečně rozumět tomu, jak se snaží minimalizovat chyby věda. Jinými slovy, každý člen naší společnosti musí být tím, co výzkumník vědeckého vzdělávání Noah Feinstein nazývá „kompetentním outsiderem“ [1].

Typická forma tradiční výuky vědecky orientovaných témat je založena na sekvenci, kde je na začátku předkládán problém a následuje generování hypotéz, navrhování experimentů, testování hypotéz, vyhodnocování dat a rozhodování, jak s nálezy naložit. Dnes je však třeba na všech úrovních učit také to, jak funguje sociální a kolaborativní povaha vědy, aby produkovala spolehlivé výsledky. Zde je pět hlavních témat spojených s novým přístupem, jak je ve své zprávě [2] navrhuje mezinárodní tým pod vedením vědců ze Stanfordu: