Válka v Iráku 2003: příčiny, důsledky a kontext

Následující text si vytkl za cíl jednak shrnout příčiny a důsledky konfliktu v Iráku, který začal na konci března roku 2003, a jednak popsat formování postoje mezinárodní komunity a České republiky ke zmíněné válce. Předmětem článku se chronologicky stanou i nejdůležitější momenty ozbrojeného střetu.

1) Na úvod

Konflikt v Iráku 2003 patří bez nejmenších pochyb ke klíčovým událostem v novodobé historii Spojených států, oblasti Středního východu i dalších evropských zemí. Je přitom zřejmé, že boje se na iráckém území rozhořely i ve dřívějších letech – rok 1980 probíhala íránsko-irácká válka a o deset let později konflikt v Perském zálivu trvající do roku 1991. 

2) Příčiny a důsledky války

Teoretická literatura při vysvětlování příčin války v Iráku zjednodušeně řečeno rozlišuje dvě odlišné perspektivy. První, kritická (a), pokládá válku za jeden z vrcholných momentů imperialistických a mocenských snah Spojených států vedených zájmem uchvátit ropné zásoby v této oblasti a povzbudit tak svou ekonomickou situaci. Druhá, oficiální (b), považuje válku za důsledek skutečnosti, že Irák nedodržoval rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů k odzbrojení a také toho, že zemi vedl diktátorský režim Saddáma Husajna, který se dopouštěl zločinných skutků (např. vraždění Kurdů) a mohl napomáhat teroristickým útokům z 11. září 2001.  

a) Kritická perspektiva

Argumentace kritické perspektivy je spojena s mocenskými, tedy ekonomicko-politickými příčinami operace Irácká svoboda (americký název pro iráckou invazi), které lze shrnout do tří skupin.

(ai) Zajištění amerických zásob ropy mělo pro USA význam proto, že jejich vlastní těžba klesá a panuje podložený předpoklad o budoucí závislosti na dovozu suroviny ze západní Asie a severní Afriky, což jsou regiony, v nichž producenti ropy chovají protiamerické postoje.

Podle výsledků výpočtů, které zpracovaly americké úřady, je jasné, že v budoucnosti Spojené státy zůstanou jedinou nejsilnější silou na trhu s ropou.

(aii) Snahu o udržení převahy dolaru lze zmínit jako další možný důvod rozhodnutí napadnout a zničit režim Saddáma Husajna. Pokud by totiž některé mocnosti byly schopny vytlačit dominantní Spojené státy z regionu Středního východu, dolar by utrpěl, protože snahu eura dostat se na jeho pozici by šlo jen těžko překonat. Kontrola ropy zároveň znamená zachování dominance dolaru (dolarem obchodují nejen prodejci ropy) a pokles věrohodnosti eura.

(aii) Použitím ropy jako zbraně by Spojené státy mohly docílit, že by se na nich staly závislé jiné světové mocnosti (kupř. Čína).

b) Oficiální perspektiva

Podle dalších (oficiálních důvodů) lze za jeden z nejdůležitějších impulzů považovat (bi) teroristický útok na newyorské obchodní centrum 11. září 2001, kvůli němuž zemřelo skoro 3 000 lidí, a (bii) neochotu Saddáma Husajna spolupracovat s inspektory OSN.

(bi) Nebylo tajemstvím, že Saddám Husajn podporoval různé protiizraelské teroristické skupiny. Proto se lze domnívat, že mohlo existovat určité spojení mezi ním a strůjci útoku z 11. září. Tuto rovinu dokreslují také hlášení americké zpravodajské služby. Podle ní střediska poskytující teroristické organizaci al-Káidě, která je spojována s krvavým útokem, existují v padesáti zemích, přičemž hlavní nebezpečí vychází z Iráku. Konkrétní spojení ale prokázáno nikdy nebylo. Jisté však je, že tento útok výrazně zasáhl americkou představu o uspořádání světa, podle které měl být rozdělen na tři bloky (bohaté státy, postkomunistické státy a chudé státy).

(bii) Další argument vysvětlující důvod invaze je neochota iráckého prezidenta spolupracovat s inspektory Organizace spojených národů při jejich pátrání po zbraních hromadného ničení – právě kvůli této neochotě také válka propukla. Dá se říci, že teroristická hrozba i právě zmíněná, dvanáct let trvající neústupnost Saddáma Husajna při zpřístupňování objektů, ve kterých mělo docházet k výrobě jaderných zbraní, stojí za tím, že USA svého času celý diktátorův někdejší režim považovaly za zločinný.

3) Nejdůležitější milníky války v Iráku 2003

Konflikt propukl 20. března 2003 a trval jednadvacet dní – do 9. dubna 2003 (přičemž mu předcházelo zhruba rok dlouhé období diplomatické krize). Jedním z klíčových faktorů stojících v pozadí konfliktu je celkový postoj OSN a také mezinárodní politické sféry.

Do 9. listopadu 2002, kdy byla přijata rezoluce číslo 1441, kterou Britové a Američané využili jako ospravedlňující krok pro vojenský zásah, byla nejdůležitější rezoluce (číslo 678) přijata už po válce v Perském zálivu. Měla poskytnout legální podklad k vojenské akci, kdyby Irák pokračoval v získávání nebo vyvíjení zbraní hromadného ničení.

Rezoluce 1441 konstatovala, že Irák nadále nedodržuje rezoluci 678 a že neexistuje důkaz, že nevlastní zbraně hromadného ničení. K vypuknutí celé akce vedla skutečnost, že Saddám Husajn nerespektoval termín uvedený v rezoluci 1441, že musí do měsíce předložit OSN důkazy, zda a jaké zbraně hromadného ničení vlastní anebo kdy a jak je nechal zničit. 

K útoku byla zformována mezinárodní (britsko-americko-australská) koalice, jejíž vojenskou sílu tvořilo 17 divizí. Byla zvolena strategie krátké letecké kampaně probíhající současně s útokem pozemních sil. Prvním cílem ataku se stala ropná pole v Rumajle, dále přístav Násiríja, od kterého vedl další postup do Kutu, který  značně zkomplikovala písečná bouře.

Vojska odtud dál mířila ke Karbale a pak na dohled k Bagdádu. Konečná fáze invaze se pak soustředila na hlavní město Iráku. Bagdád padl do rukou vojsk 9. dubna, kdy došlo k odstranění sochy Saddáma Husajna a obsazení paláců, odkud vykonával moc. Diktátora dopadly americké síly v prosinci 2003, popraven byl o tři roky později.

4) Postoj mezinárodní komunity

Vlna nesouhlasu silných evropských států s vojenskou intervencí do Iráku nastala po přijetí rezoluce 1441. Německo, Francie a Lucembursko se distancovaly od rozhodnutí Spojených států a na půdě OSN vyjádřily odpor k takové politice. Amerika mohla v Evropě počítat s podporou Itálie, Španělska a Velké Británie, kde byl mandát k útoku předmětem politické kritiky některých vládních labouristických poslanců a kvůli tomu také složitých politických jednání (britský parlament nakonec odmítl návrh, podle něhož nenastal důvod k válce, čímž mohla invaze de facto propuknout). 

5) Postoj české vrcholné politické reprezentace 

Česká republika byla v době vypuknutí konfliktu rozkolena mezi Amerikou a Evropou – jako čerstvý člen NATO, který stojí těsně před vstupem do Evropské unie. Tento fakt se odrazil při artikulaci stanoviska českého státu vůči iráckému konfliktu 2003.    

V okamžiku eskalace situace v Iráku a vypuknutí invaze prezidentský úřad zastával Václav Klaus. Jeho postoj byl po celou dobu v zásadě v souladu s postojem české vlády a parlamentu a neměnil se. Lze jej charakterizovat jako konzistentní s dlouhodobou linkou české diplomacie v podobných otázkách – tedy že použití síly v mezinárodních vztazích je poslední možný prostředek k řešení krize. Prezident dále tvrdil, že koalici při konfliktu nešlo o likvidaci zbraní hromadného ničení, jako spíše o odstranění režimu Saddáma Husajna, což podle něj bylo odsouzeníhodné, protože nebylo možné dospět k zásadní přeměně a demokratizaci Iráku vojenskou silou.

Vláda přijala ke konfliktu usnesení v předvečer zahájení vojenské operace proti režimu Saddáma Husajna, ve kterém vyjádřila lítost nad tím, že se situaci nepodařilo vyřešit mírovými prostředky, ale odpovědnost svalila na neochotu iráckého režimu spolupracovat. Vláda Vladimíra Špidly také pochopila, že bylo nutno použít vůči Iráku sílu, ale protože pro tento útok nebylo dosaženo nového mandátu Rady bezpečnosti OSN, nezapojila se vojensky do této operace a nabídla prapor radiační, chemické a biologické obrany Armády ČR.

To, že se Česká republika nepřipojila ke koalici vedené USA a Velkou Británií, je v první řadě výsledkem rozložení politických sil v zemi. Koaliční kabinet byl totiž v této otázce vnitřně rozdělen (KDU-ČSL, jejíž člen, Cyril Svoboda, byl v té době ministrem zahraničních věcí, požadovala explicitní podporu válečné koalice a zapojení České republiky do válečných operací, proti čemuž byli někteří ministři největší vládní strany ČSSD). Po náročných jednáních nakonec tyto rozpory převážilo vědomí vládní odpovědnosti a jednomyslně bylo přijato uvedené usnesení.

Literatura a použité zdroje

KEEGAN, John. Válka v Iráku. Praha: Beta-Dobrovský-Ševčík., 2004.

KRÁL A PACHTA, David, Lukáš. Česká republika a irácká krize: formování české pozice. Praha: Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005.

HARD LESSONS: THE IRAQ RECONSTRUCTION EXPERIENCE. Oficiální zpráva americké armády. Washington DC: American Government, 2009.

KRÁL, PACHTA. EUROPEUM [online]. Dostupné z: http://www.europeum.org/doc/arch_eur/CR_iracka_krize.pdf.