Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Úspěch žáka v éře AI podle Hargadona
5,0 (1 hodnocení)
Zpráva o zajímavém pohledu na vliv AI na vzdělávání známého amerického odborníka Steva Hargadona, který je pro naše poznání této problematiky obohacující.
Steva Hargadona sledujeme již 20 let. Určitě to stojí za to. Je známým americkým poradcem, knihovníkem a propagátorem vzdělávacích technologií původem z Irska spojujícím zájemce o jejich prospěšné využití z celého světa. Stojí za mnoha online aktivitami (např. Classroom 2.0, Library 2.0, Learning Revolution Project ad.). Nedávno jsem na jeho blogu narazil na článek, který nám možná může pomoci ještě lépe pochopit, jaký vliv má AI na vzdělávání [1].
Vypráví o tom, jak se rozpadá nejméně 200 let zavedený řád věcí, v němž k dosažení úspěchu v podobě diplomu vedlo dodržování pravidel, shromažďování znalostí, vykonávání úkolů, získávání známek. Žáci byli primárně vedeni k poslušnosti, kterou následně potřebovali k uplatnění v životě (zaměstnání). Současné prostředí umocněné AI dokáže většinu tradičních školních činností automatizovat. Tím odhaluje něco, co tento systém pečlivě skrýval, a sice že to, co škola, navzdory deklarovanému rozvoji myšlení, ve skutečnosti odměňovala, nebylo učení, ale hlavně schopnost naplňovat očekávání. Tyto dvě věci si prostě dříve byly dostatečně blízké a trvalo to dostatečně dlouho na to, aby je téměř nikdo neuměl rozlišovat.
Žáci, kterým se dařilo, nebyli ti, kteří se učili nejvíce, ale ti, kteří pochopili, že se jedná o hru. Že úkol je transakce, že porozumění není nezbytné a že vyhrává ten, kdo dodá výstup, který chce instituce vidět. Hodnocení navíc vytvářelo žebříček, díky němuž se mnoho žáků podceňovalo a ztráceli motivaci.
Sebeřízené dítě bylo nepříjemností. Ten, kdo se ptal proč, kdo to chtěl dělat jinak, kdo nechtěl jednoduše konat na povel, mohl být klasifikován jako vadný. Starý systém trestající svobodnou vůli mohl po dvě století fungovat jen proto, že to mělo určitý praktický význam. Ekonomika chtěla přesně to, co tato hra produkovala: lidi, kteří se dostaví, plní pokyny, tolerují nudu, podřizují se autoritám a dělají zadané úkoly, ať už jim na nich záleží, nebo ne. Škola byla pozoruhodně efektivním výcvikovým aparátem pro průmyslový řád, který fungoval na poddajné práci, a její genialita spočívala v tom, že maskovala výcvik jako rozvoj osobnosti. Celá konstrukce známek, přijímacího řízení a dokladů o způsobilosti byla nástrojem pro měření schopností, které jsou stále méně potřebné (snad s výjimkou armády).
V rámci celé společnosti tak vznikla jakási nepsaná dohoda o tom, jak má škola vypadat. A tu teď AI nabourává. Ve věku umělé inteligence už není svobodná volba jednat jen jednou z mnoha cest k úspěchu. Je to jediná cesta, která k němu skutečně může vést. Ne proto, že by svobodná vůle byla ušlechtilá, i když je, a ne proto, že by sebeřízení bylo lepším cílem výchovy, i když i to je. Svoboda jednat se stala nosnou z pragmatičtějšího důvodu: je to jediný vstup, který AI nemůže dodat, nemůže zfalšovat, nemůže simulovat a nemůže nahradit. Všechno ostatní nyní dokáže. Tato skutečnost mění náš pohled na to, co znamená učit se a uspět.
Jestliže AI dokáže vytvořit vyhovující výstup – esej, laboratorní zprávu, zadání úlohy, kód, motivační dopis – během několika sekund a bez nákladů, samotný výkon přestává být cílem. A to znamená, že přestává mít smysl ho vyžadovat a hodnotit. Známka se odděluje od vlastnosti, kterou tiše zastupovala. Ukazuje nanejvýš to, že žák měl přístup k chatbotovi, což znamená, že nepotvrzuje vůbec nic. To není problém, který by vyřešilo lepší testování nebo chytřejší odhalování plagiátorství, protože to ve skutečnosti není problém nečestnosti. Hodnocení výkonu fungovalo, protože jeho simulace byla nákladná. Nyní je simulace zdarma. Žádné vynucování nemůže tento posun odstranit. Důsledkem je stále se prohlubující nesoulad mezi tím, co tradiční certifikáty deklarují, a skutečnými kompetencemi jejich nositelů. Změna je to přitom tak rychlá, že na ni žádná instituce nedokáže reagovat.
Musíme se zamyslet nad tím, co s tím. Co AI stále nemůže dodat? Co ve výuce přežije?
Je to lidská schopnost práci řídit, spíše než ji pouze vykonávat. AI nemůže rozhodnout, co má cenu dělat, ani posoudit, zda to, co bylo vytvořeno, je dobré. Nepozná, zda brilantně znějící odpověď náhodou není špatná. Nemůže nic chtít. Dokáže vygenerovat tisíc směrů, ale ani jednu preferenci, schopnost zvolit si směr, přinést úsudek, převzít odpovědnost za výsledek, být autorem vlastního jednání. Je to to, co stojí za svobodnou volbou. Základ, na kterém vždy spočívalo veškeré skutečné učení.
Jedná se o jedinečnou lidskou schopnost, kterou nelze delegovat na AI, protože v okamžiku, kdy ji delegujete, už není vaše. AI může plnit váš záměr. Nemůže mít váš záměr za vás. Zkuste jí ho předat a nezískáte nástroj – doslova jste zmizeli.
Mít k dispozici nový výkonný stroj s AI samo o sobě nemá na osobní rozvoj žádný vliv. Všichni stojíme před volbou, jak ho využijeme. Ta, kterou si vybereme, rozhoduje o všem.
Stroj je zrcadlem s multiplikátorem: vrací vaši vlastní míru sebeřízení, ale zvětšenou. Přineste svobodnou volbu a stanete se impozantními. Pokud nepřinesete žádnou, stanete se zbytečnými. To je nyní hlavní podstata této hry a hrajeme ji všichni, jen si to většinou neuvědomujeme. Poprvé je to, co škola dvě staletí potlačovala, jedinou věcí, která má nějakou opravdovou hodnotu. Svobodná volba se stala vzácným vstupem, který nyní postrádá i ekonomika.
Jen ten žák, který dokáže řídit, posuzovat a mít vlastní názor, který dokáže pomocí stroje jít dál, než by to dokázal sám, je ten, kdo vytváří skutečné hodnoty. A skutečná hodnota je právě to, co jsme se v rámci vzdělávání vždy pokoušeli měřit a nedařilo se nám to. Zásadní změna je v tom, že teď je sebeřízení hlavní komponentou úspěchu. Otázkou, která je pro vzdělávání důležitá, je, jak si ho člověk osvojí.
Požádejte kohokoli, aby si vzpomněl na dobu, kdy měl skvělou zkušenost s učením, na okamžik, který ho změnil, a nikdy nepopíše dobu, kdy se bifloval na známku. Popíše člověka, který v něj věřil. Výzvu, která ho zaujala a kterou mohl přijmout nebo odmítnout. Prostor, kde bylo bezpečné se mýlit, kde mu byla svěřena skutečná odpovědnost, kde někdo bral jeho otázky vážně. Jsou to situace, v nichž byl podporován, vyzýván, povzbuzován či inspirován někým, kdo s ním zacházel spíše jako se svéprávným člověkem než jako s příjemcem instrukcí.
Svobodnou vůli jako výukový cíl (podobně jako růstové myšlení) lze rozvíjet pouze v prostředí podnětných lidských vztahů. Pozor ale, AI se pokouší takové vztahy simulovat a nutno přiznat, že se jí to docela daří. Mnoho lidí nahrazuje lidský vztah AI agentem, který může znít podporujícím způsobem. Může žáka neúnavně povzbuzovat, třeba ve tři hodiny ráno, s nekonečnou trpělivostí, které se žádný lidský učitel nevyrovná. Dokáže formulovat výzvu, zrcadlit pocity a předstírat, že mu věří.
Rozdíl je však v tom, co AI nedokáže napodobit. V rámci velkých jazykových modelů (LLM) pracuje se slovy a snaží se uživateli maximálně vyhovět a neodporovat mu. Nemůže po žákovi chtít něco, co si sám ještě nepřeje. Schopný živý učitel však dokáže formulovat výzvu, vyvést žáka z komfortní zóny, riskovat jeho nesouhlas – to vše proto, že chce jeho růst víc než jeho pohodlí. Takové povzbuzení nese informaci o skutečném hodnocení jinou myslí.
AI agent se chová jinak. Povzbuzuje všechny stejně, nemůže být zklamán, protože je mu to jedno, ve skutečnosti mu nezáleží na tom, zda žák roste. Tvrzení „věřím v tebe“ od simulované bytosti bez skutečné schopnosti věřit je něco docela jiného, než od učitele. Musíme si však dávat velký pozor, abychom ten rozdíl vnímali.
Proto bude mít živý učitel stále své nezastupitelné místo ve vzdělávacím procesu. Nemůže konkurovat umělé inteligenci v poskytování obsahu, což je závod, který již prohrál, ale může vytvářet podmínky, v nichž žák dokáže ovládat obsah, aniž by byl sám ovládán. Instituce, která to pochopí, se přestane ptát, jak AI udržet venku, a začne zkoumat, jak ji používat tak, aby se stala nejmocnějším společníkem myšlení sebeřízeného žáka, jaký kdy byl vytvořen.
Čelíme však velkému nebezpečí. Čím dokonalejší je simulace vztahu, tím snadněji se stává nástrojem ovládnutí uživatele, protože to, co se jeví jako péče, snižuje jeho ostražitost (epistemická bdělost). Mladý člověk vychovaný s pomocí AI, která vždy uklidňuje, nikdy neriskuje vztah a neustále ho odráží zpět k sobě samému, vůbec ve vztahu nebyl. Byl v zrcadlové síni, která ho naučila očekávat, že s ním svět bude souhlasit. O to víc potřebuje lidský kontakt se skutečným vztahem, kde ho někdo může zklamat, tlačit na něj a myslet to vážně. Vzdělávací prostředí bohaté na vztahy a na pozornost, kultivující angažovanost se stává něčím, co bude stále nezbytnější. Nikoli náhodou je to jediná věc, kterou AI nemůže poskytnout, protože sociální vztahy nejsou tvořeny informacemi.
Je snadné současný vývoj vnímat jako ztrátu a lidé, jejichž autorita byla postavena na staré dohodě, to tak budou číst a budou se bránit. Nemýlí se v tom, že něco končí. Mluvíme o disrupci, redefinici, novém paradigmatu apod. Stojí za to si ujasnit, co přesně nové technologie způsobují a pokusit se tomu vzdělávání přizpůsobit. Tak úplně nové to přece jen asi nebude. Vše tady už v trochu jiné podobě dříve bylo – Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být.
Steve Hargadon (Ch. 2 - Blessings): AI Possibilities, Professional Learning, and Trusted Guidance
HARGADON, Steve. Student Success (in the Age of AI) [online]. 2026. [cit. 2026-07-07]. Dostupné z: https://www.stevehargadon.com/2026/05/student-success-in-age-of-ai.html.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 4.0.