Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Uri Orlev: Běž, chlapče, běž (čtenářská dílna)
4,0 (3 hodnocení)
S příběhem Srulika/Jurka se žáci přenesou do válečného Polska a spolu s ním zažívají dobrodružný boj o přežití. Dílna je zaměřena na příklady obětavé pomoci různých lidí – od Poláků po Němce. A zároveň ukazuje na to, že mnozí neměli problém dítě prodat či mu jinak ublížit. O textech diskutujeme, pokoušíme se o báseň (která je zároveň reflexí přečteného), tvoříme mapu příběhu, chvíli píšeme technikou volného psaní, které nám pomůže příběh uzavřít.
Běž, chlapče, běž
ORLEV, Uri. Běž, chlapče, běž. Praha: Práh, 2014. ISBN 978-80-7252-537-9.
Před čtením – je dobré, aby žáci měli jisté povědomí o situaci v Polsku během druhé světové války a aby věděli o existenci varšavského ghetta. Doporučuji, aby této dílně předcházela dílna s knihou téhož autora „Ostrov v Ptačí ulici“.
Ukázky je možné dětem buď namnožit a rozdělit je, aby pracovaly ve skupinkách. Nebo může učitel číst nahlas a žáci budou poslouchat.
Počáteční diskuze – bavíme se o tom, kdo asi Srulikovi (který později zvolil polsky znějící jméno Jurek) pomáhal. Své typy zapisujeme na tabuli a srovnáme pak s tabulkou zachránců, kterou tvoříme na konci dílny.
Varšavské ghetto bylo obrovské, ne jako ghetto v jejich městečku. Domy tu byly vysoké a ulic nepočítaně. Teď se ukázalo, že všichni jeho noví kamarádi pocházejí z městeček v okolí Varšavy. Se svými rodinami byli převezeni sem do ghetta, na shromaždiště pro přesídlence. Tady ztratili rodiče. Str. 16
Srulik si začal zvykat na nový způsob života. Na spaní na půdách, toulání po ulicích, krádeže v obchodech za bílého dne i na vloupání se do skladů chvíli před zákazem vycházení. Dál hrávali kopanou v uličce u popelnice, kde se mu ztratila maminka. Pokaždé, když sem přišli, vydal se Srulik porozhlédnout po okolí, jestli se maminka nevrátila. Str. 18
Hlouček se rozptýlil. Srulik se proplížil za vozy, které čekaly v řadě před branou. Jeden z nich se dal do pohybu. Srulik na něj vyskočil a zahrabal se. Sedlák za sebou zaslechl hluk, zastavil koně, otočil se a chlapce uviděl. Jejich pohledy se setkaly. Vzápětí Srulik pod odpadky zmizel úplně. Sedlák na okamžik zaváhal. Pak Srulik uslyšel prásknutí biče a zvolání: „Hyjé!“
Vůz se rozjel a kola drkotala po dlažbě. Pak se zastavil. Zaznělo pár vět v polštině a v němčině a vůz se dal znovu do pohybu. Náhle se zezadu ozvaly výkřiky:
„Halt!“
Vůz opět zastavil. Někdo v okovaných botách běžel směrem k němu. Cosi řekl. Srulik ucítil, jak mu kolem levého stehna projelo něco hladkého a chladného, rozřízlo mu to kalhoty a zapíchlo se to do odpadků. Zvuk pronikajícího ostří, který naháněl husí kůži, se ozval ještě dvakrát, jednou blízko jeho hlavy.
„Jeďte!“ řekl hlas. „Žádné dítě tam není.“ Str. 20, 21
I druhou noc spal na stromě. Ráno se opatrně pustil dál od potoka a cestou si všímal lišejníku na kmenech stromů. Po chvilce se zastavil, otočil se a vydal se zpátky po vlastních stopách. Teď už chápal, k čemu může být lišejník užitečný. Znovu vyrazil směrem od potoka. Co chvíli se ohlédl a ujistil se, že trefí zpátky. Čas od času se zastavil a natrhal si trochu borůvek a lesních jahod. Na jednom keři uviděl slimáka s vystrčenými růžky. Ne, pomyslel si, nikdy nebudu jíst slimáky. Str. 40
„Narovnáš lahve do polic,“ řekl. „Pěkně je srovnáš podle velikosti a podle barvy.“
Srulik přikývl.
Sedlák vyšel ven a zavřel za sebou.
„Zavřu dveře, aby tě nikdo nerušil,“ oznámil mu zvenku.
Srulik se pustil do práce, vtom uslyšel cvaknutí, jako když někdo otočí klíčem v zámku. Polekal se, došel ke dveřím a škvírou mezi prkny vykoukl ven. Nejdřív neviděl nic. Za chvilku se objevil sedlák. Tlačil motocykl. Nasedl na něj, nastartoval a odjel. Srulik se vší silou opřel do dveří, byly však dobře zamčené. Zmocnila se ho panika. Začal pobíhat sem a tam jako zvíře chycené do pasti, vřískal a rozbíjel lahve kolem sebe.
„Počkej, otevřu ti!“ uslyšel ženu zvenku.
Srulik se utišil, ozvalo se několik úderů. Selka urazila zámek sekerou a vysvobodila ho.
„Běž, chlapče,“ řekla mu, „běž!“ Str. 42
V následujících týdnech spal na stromech a naučil se na ně šplhat obratně jako opice. Dovedl lézt nahoru i dolů a skákat ze stromu na strom a přitom se přidržovat větví. Obnošené boty se mu už dávno rozpadly. Kůže na chodidlech mu ztvrdla tak, že mohl všude běhat bos a vůbec necítil, na co šlape. Sledoval lesní zvěř a naučil se od ní našlapovat potichu. Uměl si léčit vředy, které se mu objevovaly na rukou a nohou kvůli množství škrábanců, jež utržil, když se prodíral křovím. Propíchl puchýř jehličkou z borovice, vymáčkl hnis a pak ránu počural. Str. 43
Šel s hajným, a když zanedlouho uviděl skrz stromy prosvítat světlo, měl za to, že už došli na kraj lesa. Byla to však jen velká mýtina, na níž stála hájovna. Naproti jim vyběhl pes, vrtěl ocasem, za ním vyšla žena s miminkem.
„Koho to vedeš?“
„Čeledína pro sestru.“
„Takového, jaký byl u nás?“
„Něco na ten způsob.“
„Pojď, chlapče,“ pozvala ho dál, „dám ti najíst.“
Zhltl misku brambor omaštěných vepřovým sádlem se smaženou cibulkou. Ve světnici nikdo nebyl. Na stole ležel velký bochník chleba. Byl už nakrojený a Srulik se na něj vrhl, přestože nevěděl, jestli je určený jemu. Dál ujídal chleba, i přesto, že už měl břicho plné k prasknutí a nakonec si ještě ukrojil velký kus a schoval si ho do kapsy. Hajný zatím vyvedl z maštale koně, osedlal ho a došel pro Srulika. Str. 46
Přišel podzim. Les se změnil. Listí začalo žloutnout, usychat a opadávat. Bylo čím dál obtížnější najít lesní plody. Srulik dál lezl na stromy a trhal ořechy, skořápky teď měly tvrdé a musel je rozbíjet kamenem. Hub naopak přibývalo. Většinu druhů Srulik neznal a měl strach je jíst. Jedl jen ty, které kdysi sbíral s bratrem. Pěkných dní bylo čím dál méně a Srulik měl většinu času promočené šaty. Se soumrakem se často vplížil do nějaké vesnice ukrást si něco k snědku, ale domy bývaly kvůli blížící se zimě zavřené a v kůlnách a na dvorech se teď málokdy dalo něco najít. Přibývalo rán, kdy kaluže pokrývala tenká vrstva ledu, a když začala země mrznout, nebylo snadné vytáhnout na záhonku nebo na poli zapomenutou mrkev či řepu. Rajčata a okurky již dávno zmizely a Srulik byl věčně promrzlý a hladový. Str. 67
Přišly Vánoce. Srulik se už uměl modlit, počkat, až krásná žena odříká požehnání nad jídlem, a pokřižovat se před tím, než se pustí do jídla. Žena mu na krk zavěsila křížek a medailonek s madonou a Ježíškem. Jednoho dne mu přinesla boty.
Byly mu velké. Vycpala mu je zmačkanými papíry.
„Takhle to vždycky dělala maminka,“ vzpomněl si Srulik.
„Nic mi o sobě neříkej,“ poprosila ho. „Bude lepší, když to nebudu vědět. Jednu věc mi ale povědět můžeš, kolik ti je?“
Chvilku přemýšlel.
„V létě mi bylo osm,“ odpověděl nakonec.
„A jak se jmenuješ?“
„Jurek Staniak.“
„Moc pěkné jméno.“
Zakázala mu chodit ve dne k oknu a večer, když ve velké světnici zapálila petrolejku, musel zůstat potmě v malé světničce, jejíž okna zakrývaly těžké závěsy.
„Proč?“ ptal se jí.
Nejdřív mu nechtěla odpovědět. Nakonec mu to vysvětlila:
„Můj muž a moji dva synové jsou u partyzánů. Víš, kdo jsou to partyzáni?“ Str. 70, 71
„Pokud někdy budeš opravdu v úzkých, můžeš se ke mně vrátit, a kdyby ses sem nemohl dostat, jdi do kostela a popros o pomoc faráře.“
Na okamžik se na něj zadívala a pak dodala: „Jsi moc hezký kluk, Jurku. Tobě lidé pomůžou.“
Prohlížel si ji. Nepřipadala mu chudá, jen smutná a hrozně osamělá. Znamená to snad, že se dočká pomoci nejen od chudých a od kněží, ale také od smutných a osamělých lidí? uvažoval Srulik.
Str. 73
Celý týden byl sedlák mírný a milý člověk. Jurka vždycky poplácal po zádech a pěkně se choval i ke všem zvířatům, nejen ke koním. V neděli se však někdy vracel domů opilý a měnil se v divokou šelmu. Většinou se to stávalo po pitce trvající od sobotní noci do nedělního rozbřesku. Z domu se najednou začal ozývat křik, zvuky rozbíjeného nádobí a bouchání dveří. Pokud byl doma starší syn Viktor, vložil se do toho a matku ochránil. Otce vyhodili ven a ten si vylil vztek na dobytku, kopal do krav, ranami a kopanci vyháněl prasata do ohrady, pokud se mu povedlo chytit Franka nebo Jurka, vrazil jim pár facek, tahal je za uši a kopanci do zadnice je hnal před sebou. Když pak v pondělí vycházel z domu, tvářil se ztrápeně, byl neoholený a nedbale oblečený, zašel za Jurkem a ptal se ho:
„Kolik facek jsem ti včera dal?“
Jurek to spočítal a za každou facku dostal zlotý. Po práci si pak chodil koupit něco sladkého do obchůdku ve vsi a občas k nákupu přibral i krabičku zápalek. Pamatoval si, jak se zápalky hodily, když přebýval s chlapci v lese, a rozhodl se udělat si zásobu pro všechny případy. Str. 77
Sedlák a jeho žena seděli na kozlíku. Jurek je pozdravil a zeptal se, jestli jedou směrem k Visle.
„Ano, do mlýna.“
„Mohli byste mě svézt?“
Žena si Jurka prohlédla a řekla něco muži.
„Jistě,“ odpověděl sedlák. „Nasedni si.“
Vylezl na vůz a lehl si na pytle vyhřáté od sluníčka. Vůz se ztěžka kolébal po kamenité cestě a Jurek usnul. Probudil se, když zastavili. Otevřel oči. Nebyl ve mlýně na břehu řeky, nýbrž na dvoře velkého statku. Krásné dřevěné obytné stavení bylo zdobené vyřezávanými ornamenty a spolu s přilehlými budovami bylo obehnáno drátěným plotem nahoře zakončeným ostnatým drátem. Bodláky byly natočené ven, aby se přes něj nikdo nemohl dostat dovnitř. Takový plot Jurek kolem žádného vesnického domu nikdy neviděl. Došlo mu, že tu něco nehraje, bylo však pozdě. Zvedl se a spatřil za sebou zavřenou bránu a u ní německé strážné.
Dům patřil gestapu.
Sedlák Jurka popadl a vedl ho dovnitř. Voják, který hlídal u vchodu, za nimi zavřel dveře. Sedlák chlapce pustil a vešel do jedné z kanceláří. Str. 95, 96
Zase strávil několik týdnů v lese. Jednou zkusil štěstí a vkradl se na dvůr jakéhosi statku v naději, že tam najde na plotě pytlík s tvarohem a třeba si i chytí slepici. …
„Co tu děláš?“
Jurek neztratil duchapřítomnost.
„Hledám práci.“ …
Muž se Jurkovi zamlouval a jeho usměvavá buclatá žena jakbysmet. Několik dní nato ho hospodář požádal, aby ho doprovodil ke starostovi.
„Časy jsou zlé. Němci nám všechno berou a to, co nechávají, se určuje podle počtu hlav v domácnosti. A ty přece hlavu máš,“ zasmál se.
„Pojedeme vozem? divil se Jurek. ..
Chlapec si vylezl na vůz … lehl si na slámu, kterou byla podlážka vozu vystlaná, a usnul. Probudil se, když sedlák zastavil koně. Posadil se. V prvním okamžiku to považoval za noční můru, myslel, že se mu znovu zdá o předchozí jízdě vozem. Nevěděl, že pro razítko jedou na gestapo. Mladý důstojník stál na dvoře. Jen co uviděl Jurka, zamířil s širokým úsměvem rovnou k němu, popadl ho za krk a sundal ho z vozu.
„Tak vida, už jsi zpátky! Já vím, že jsi Žid, a vážně jsem tě chtěl zabít, ale neudělám to. Jsi mazaný a líbíš se mi.“
Sedlák byl zaskočený, ale spokojil se s odměnou za to, že přivezl židovské dítě, a zase odjel. Str. 100, 101
Jurek zůstal ve službě u paní Hermannové. Od čeledínů se dozvěděl, že je to Polka s německými kořeny. Je vdaná za Němce, jenž slouží v armádě, a hospodářství vede sama. Důstojník gestapa jí vozí na práci muže a ženy, kteří spáchali nějaký zločin nebo dluží pokutu. Jurek rychle pochopil, že tady musí člověk odvádět co nejlepší práci. Pokud někdo lajdačil, jela si paní Hermannová stěžovat na gestapo a zanedlouho se objevili vojáci a dotyčného surově ztloukli. Jurek dělal všechno, co mu paní Hermannová přikázala. Dával si záležet na každé drobnosti a nic nezanedbal. Nejraději však chodil s kravami na pastvu, protože pak nemusel být celý den přísné ženě nablízku. Str. 103
…lekl se a bič, který táhl za sebou, se zachytil mezi ozubená kola a dostal se i s rukou do stroje.
„Zastavte koně!“
Někdo přiběhl a koně chytil. Jurek pocítil nesnesitelnou bolest. Kdosi mu pomohl ruku vyprostit. Vtáhl si rozdrcenou ruku do rukávu, schoulil se do klubíčka a ztratil vědomí… Jurka dovezli do nemocnice v Novém Dvoře, městečku na pravém břehu Visly. Položili ho na lehátko a dvě sestřičky ho omyly. Paní Hermannová šla do kanceláře zaplatit nemocenský poplatek, a když se vrátila, ležel už na operačním stole. Vstoupil mladý lékař. Podíval se na ruku, pak si prohlédl chlapce a prohlásil:
„Tohohle kluka operovat nebudu.“
„Proč?“ zeptala se užasle paní Hermannová.
„Protože je to Žid.“ Str. 104, 105
Voják zvedl Jurka za límec:
„Tady jsi. Právě tebe hledáme!“
Chvíli šli všichni tři mlčky. Jurek uprostřed, voják po jedné straně, pes po druhé. Němec Jurka nedržel. Chlapec věděl, že nemá žádnou šanci utéct. Za nějakou dobu začal voják něco říkat německy. Mluvil jakoby k Jurkovi, nebo ke psu, ale možná hovořil sám k sobě.
„Když tě odvedu na gestapo živého,“ řekl, „pochválí mě a zapíšou mi to do záznamů. Co z toho budu mít? A když tě zabiju a donesu na gestapo mrtvého, taky mě pochválí a zapíšou mi to do záznamů. Co budu mít z toho? Co ty na to, Rexi?
Pes zvedl hlavu a podíval se na pána.
Už se blížili ke kraji lesa. Voják se zastavil, sešel z cesty a po několika krocích se mezi keři sehnul k rezavému železnému poklopu v zemi. Nadzdvihl ho, zmizel v otvoru a zavolal na Jurka, ať jde za ním. Jurek nahlédl dovnitř. Byl tam železný žebřík, slezl po něm dolů. … U jedné zdi ležely staré slamníky a vojenské deky a na protějším konci místnosti stála otevřená plechová skříň a v ní lahev vody a pár konzerv. Na poličce nad ní ležel bochník chleba. Jurek pochopil, že tu voják často přebývá.
Němec ukrojil tlustý krajíc, otevřel konzervu, nandal maso na chleba a podal ho Jurkovi. Potom dal trochu masa do psí misky. Str. 114, 115
PRÁCE S TEXTEM
1. Reflexe našeho setkání s Jurkem:
- lyrickým subjektem je buď žák, nebo Jurek – pokusíme se vcítit do jeho pocitů
Jsem (dvě vaše speciální vlastnosti) Chci se dozvědět (něco, co vás právě v tyto dny moc zajímá) Slyším (co vám tolik zní v uších) Vidím (před svým vnitřním zrakem) Toužím po (nějaké opravdu vysněné věci) Jsem (dvě vaše speciální vlastnosti – opakuje se první řádek)
Druhá sloka:
Tvářím se, že jsem (co skutečně předstíráte) Prožívám (cit či pocit ve vaší fantazii) Dotýkám se (něčeho pomyslného) Dělám si starosti o (něco skutečně naléhavého) Pláču nad (něčím, co vás činí vážně smutnými) Jsem (dvě vaše speciální vlastnosti – opakuje se první řádek)
Třetí sloka:
Dobře rozumím, že (něco, co vážně dobře znáte) Tvrdím, že (něco, v co skutečně věříte) Sním o tom, že (něco, o čem se vám jenom sní) Snažím se, aby (něco, o co vám vážně jde) Doufám, že (něco, na čem vám skutečně záleží) Jsem (dvě vaše speciální vlastnosti – opakuje se první řádek)
2. Vyplnění tabulky – kdo Jurkovi pomáhal a kdo mu ubližoval? A PROČ?
Kdo Jurkovi (Srulikovi) pomáhal?
Kdo mu ubližoval?
Seřaď následující slova dle významu, jaký pro Jurka měly:
kamarádi, teplo, slimák, jídlo, zápalky, úkryt, partyzáni, les
Zkusíme sestavit „mapu příběhu“:
Vypiš místa, kde se příběh odehrává:
Kdy se odehrává?
Jaké měl Srulik/Jurek vlastnosti?
Proč se musel skrývat a utíkat?
Volné psaní: žáci budou po dobu dvou minut psát technikou volného psaní své dojmy z četby úryvků knihy Uriho Orleva.
Na závěr hodiny žáci přečtou.
Literatura a použité zdroje
ORLEV, Uri. Běž, chlapče, běž. Praha: Práh, 2014. 192 s. ISBN 978-80-7252-537-9.
