Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Umění ve výtvarné výchově na základní škole
Tématem příspěvku je výzva ke správnému uchopení školního vzdělávacího programu jako prostředku, který učiteli výtvarné výchovy umožní pracovat napříč všemi obory, ukazovat žákům dnešní svět jako nekonečné spektrum možností a jejich vazbu na kulturní odkaz minulosti.
Abstract: The topic of this report is to appeal to the proper understanding of a school education program. This education program should be a device that helps a teacher of art to work throughout all the subjects, to show pupils today´s world like the never-ending quantity of possibilities and show them the connection to history.
„Budu mluvit o dějinách umění.“ LN
„Co blázníš, dějiny na základce???“ MN
Dějiny a současnost v umění jako inspirační zdroj, který mi umožňuje pracovat mezipředmětově, podporovat principy ŠVP.
Na začátek je nutné uvést skutečnost, která mi pomáhá a jistě i ovlivňuje můj pohled na věc (a snad i nad věc), pracovní nasazení a radost z dobře prožité hodiny.
Učím krátce a učím ráda.
Jsem učitelka na základní škole v Hradci Králové. Kromě výtvarné výchovy se snažím žákům vštípit i základy matematiky. Výtvarnou výchovu učím napříč druhým stupněm, 14 vyučovacích hodin týdně.
Po nástupu do zaměstnání jsem byla, jistě jako mnoho dalších absolventů, postavena před několika set stránkový dokument zvaný Školní vzdělávací program se slovy: „Tady to máš, za týden začínáme.“ (Bylo to v tzv. přípravném týdnu na konci srpna.)
Není na místě se zde zmiňovat, jak zapeklitý je to dokument, ale je nutné říci, že bez ohledu na to je každý učitelský začátečník nucen se s tím poprat. V té chvíli mnoho z nás pochopí, proč to vypadá s výtvarnou výchovou na ZŠ pořád hodně podobně jako za časů dávno minulých. Školní vzdělávací program, oblast umění a kultura, umožňuje vše. Nejlépe však plán, jak zajít do slepé uličky, jak se ztratit a nevědět dál, jak se lehce a bez práce opět vrátit k zažitým stereotypům a být v pohodě. Vždyť to tak fungovalo dosud, tak proč ne dál.
Ale je to tak správně? Tuto myšlenku podporuje terénní sonda do hodin výtvarné výchovy v Libereckém kraji Hany Valešové, publikované v příspěvku Materiály a techniky ve výtvarné výchově na 1. stupni v Libereckém kraji – pohled do praxe, který naznačil, že se od konce 90. let nezměnilo nic nebo jen málo.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Jana Langerová6. 2. 2012
Pokaždé mám radost, když se na RVP objeví výtvarný pedagog, který se snaží hledat možnosti, které by mohly vést k zlepšení výuky výtvarné výchovy. Myslím si, že je to hodně potřeba. Přeji Vám spoustu nápadů a také síly k jejich realizaci. Vždyť právě výchovně zaměřené předměty kultivují naše žáky.
Nedostatky v realizaci výtvarných činností, které zmiňuje Hazuková už koncem 90. let, v praxi přetrvávají dodnes. Zvláště „ulpívání na námětových stereotypech aktuálních před desítkami let, nekritické přijímání cizích nápadů a ,zaručených návodů´, zaměňování cílů, úkolů a prostředků výtvarně výchovného působení, spatřování smyslu výtvarné výchovy v pouhém osvojení technických dovedností, spojování představ o moderním pojetí výtvarné výchovy pouze zařazováním nových, netradičních výtvarných technik, omezení škály výtvarných prostředků a činností s nimi pouze na některé z nich“ (Hazuková, 1998, s.126).
Jistě tomu tak může být i v jiném kraji, domnívám se, že ani stupeň vzdělávání nehraje v tomto ohledu významnou roli. Proč tomu tak je? Proč platí dle příspěvku Valešové, že absolventi pedagogických fakult po čase rezignují a zařadí se do proudu „technikářů a námětářů“? Je to leností? Nedostatečnou motivací a silou něco změnit? Nebo snad silnou a utkvělou vzpomínkou na vlastní docházku na základní školu a spokojenost s touto představou mít také pohodu na opravování písemek a domácích úkolů, jako vždy měla učitelka či učitel v hodině výtvarné výchovy?
Není na čase to změnit? Vystoupit z bludného kruhu, který výtvarnou výchovu na základní škole degraduje na nudnou hodinu zabývající se vzpomínkami z prázdnin, čtverem ročních období, Vánocemi, Velikonocemi a těšením se na prázdniny? Není na čase brát školní vzdělávací program jako výzvu, šanci si hodiny užít? Myslím si, že pokud bude současný pedagog přistupovat k žákům jako jeho učitel na základní škole, bude z něj vyhořelá troska dřív, než oslaví 30. narozeniny. Současní žáci vyžadují akci, spolupráci, konfrontaci – slova, která vyučování výtvarné výchovy před dvaceti lety neznalo.
Moje působení na základní škole nebylo od začátku plné přesvědčení dělat věci jinak, oprostit se od stereotypů. Také jsem levitovala s myšlenkou vzít knihu námětů a ozkoušených, fungujících a hezky vypadajících prací a dělat je. Krátká motivace, zajímavá technika a hodina je za mnou – mohu vesele opravovat J, ALE co žákům předám? Proč do té hodiny vlastně jdu, to jsou otázky, které jsem si nedovedla zodpovědět. Byl to impuls pracovat jinak, poprat se s výzvou školního vzdělávacího programu a být ráda, že dělám, nebo se o to alespoň snažím, něco smysluplného.
Již při vstupu do třídy musím mít (nebo bych měla mít) zodpovězenou otázku, co budu s žáky dělat a proč. Neodpovídám si na to, jakou látku s žáky proberu. Myslím si, že bych neměla ani přemýšlet nad otázkou, jakou práci žákům zadám, tj. jak je zabavím. Tím bych od počátku předpokládala nějaký „hmatatelný“ výstup, chcete-li „obrázek“ či „splněný úkol“. Jde ale o výstupy zcela jiného charakteru. Chci žáky přimět k přemýšlení nad úkolem, následně nad postupem, možností zpracování, uchopení. Chci, aby je výtvarná výchova morálně posunula, aby si vážili sebe, ostatních lidí, jejich činů a počinů.
Ke splnění tohoto úkolu jsem si zvolila jako prostředníka UMĚNÍ, jeho historii i současnost. Mimo jiné na popud skutečnosti zjištěné v devátém ročníku základní školy, kdy jsem se žáky šla během výtvarné výchovy na animační program do Galerie moderního umění v Hradci Králové a mimochodem se zeptala, v jakém architektonickém slohu je postaven kostel Nanebevzetí Panny Marie či dominanta Hradce Králové – chrám Svatého Ducha. Nechci tvrdit, že vina nevědomostí je pouze na výtvarné výchově, žáci se mohou mnohé dozvědět v hodině dějepisu či občanské výchovy. Na nás však je jim informace propojit, ukázat mezipředmětové vztahy, provázanost téměř geniální.
Protože učím žáky 21. století, netroufnu si vzít stojany a papír a vyjít do terénu kreslit památky. Na ně se musí jinak. Učitel musí přetransformovat svoji myšlenku na jejich zkušenosti, zájmy, pracovat s ohledem na jejich věk.
Zde pár zkušeností, jak s tím naložit:
1. PRAVĚK – 6. ročník
Žáci probírají učivo v dějepisu, mají jisté faktické informace o dané době. Dva dobrovolníci si připraví referát o pravěkém umění. Není divu, že pubertálnímu oku neunikly sošky Venuší (ty zabírají téměř 2/3 celé plochy práce). Povídáním o nich je třída vyvedena z normálu, kluci se smějí, dívky červenají. Jsou zaskočeni proporcemi Venušina těla. Malou pomstu za dívky připravím prostřednictvím výtvarného zadání. Po rychlé autoportrétní skice si kluci představí, na co myslí dívky, a dívky, na co kluci, a tyto myšlenky se pokusí zpracovat jako koláž okolo svého autoportrétu. Součástí motivace je i povídání o matriarchátu a patriarchátu.
Navazující prostorová práce se váže k referátu o pravěké architektuře, kdy žáci perfektně zpracují pojmy menhir, dolmen, kromlech, vysvětlí rozdíly, avšak neznají příčinu podoby. Na mně je uvést na pravou míru falickou podobu těchto svatyní. Nyní jsou „na koni“ dívky, kluky to však natolik zaujme, že je do práce není potřeba více motivovat. Z přinesených krabic žáci slepují jeden společný obrovský menhir. Toto slovo již nikdy nezapomenou – práci jsme dělali 3 dvouhodinové výtvarné výchovy, žáci pracovali s neuvěřitelným nasazením. (Po první dvouhodině výtvarné výchovy se nám objekt zhroutil, práce musela začít nanovo).
2. EGYPT – 6. ročník
Na myšlenku, jak zpracovat další historické období, mě přivedla vzpomínka na bulharského umělce jménem Christo Vladimirov Javacheff, který balí předměty do látky, jeho díla jsou pak jen krátkodobého trvání a obohacují tedy prostředí jen dočasně. Účinkem díla pak má být samotná kampaň kolem něho, takzvaný happening, a výsledkem je poté triumfální epická fantazie a pocit sounáležitosti. Oproti tomu je ve výborném kontrastu umění starých Egypťanů a jejich mumifikace. Toto „dílo“ je trvání „věčného“, rituální obřad a důležitost tohoto aktu je možné porovnat právě s moderním happeningem.
Christo a Jeane-Claude (jeho manželka) svým přístupem k umění nacházejí nový náhled na skutečnost pouhou hrou s prostředím – i když je jejich práce často velmi kontroverzní, oba umělci popírají, že by měla jiný význam než zdůraznit svou pravou podobu a vytvořit „krásnější svět“ v novém pohledu na zažité krajiny a panoramata. Svými instalacemi rovněž chtějí navodit jakýsi pocit naléhavosti, sami tento pocit popsali takto: „Když vám někdo řekne, abyste se podívali na duhu, také mu nikdy neodpovíte, že se na ni podíváte zítra.“ Žáci se ve skupinkách balí do papíru, pokreslují se a hlavně si to užívají.
Použitá literatura:
HAZUKOVÁ, H.: (1998) Výtvarná výchova jako integrovaná a integrující složka primárního vzdělávání. In VYSKOČILOVÁ, H. (Ed.) K současným problémům vnitřní transformace primární školy. Praha: Pedagogická fakulta UK, 1998, s. 125–145. ISBN 80-86039-47-1.
Tento článek byl převzat z publikace PŘIKRYLOVÁ, K. (ed.) Odvaha tvořit a stereotyp: Odborná kritická reflexe příprav na hodiny výtvarné výchovy. Hradec Králové : Gaudeamus, nakladatelství Univerzity Hradec Králové, 2011.
