Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Speciální pedagogika: Integrace a inkluze
4,4 (8 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Stále častěji se potkáváme s handicapovanými osobami v běžném životě i ve školách, a nejen speciálních. Proto by měla být alespoň rámcová znalost oboru speciální pedagogiky běžnou výbavou každého učitele. Tato publikace podává stručný přehled celého oboru a má sloužit k prvotnímu seznámení se s touto problematikou. Může probudit zájem o život a možnosti pomoci osobám jakkoli znevýhodněným a stát se východiskem pro další studium.
Integrace je v souvislosti s handicapovanými lidmi pojem dnes už obecně velmi známý, obsahově však možná stále obtížně srozumitelný. Fakticky je takto označován nejvyšší stupeň socializace člověka (prakticky jde o naprostý opak segregace – tedy společenského vyčleňování, sociální exkluze) – a protože integrace už je chápána jako dlouhodobě zvolený trend, stalo se toto slovo možná až nepřirozeně přirozeným vyjádřením tendencí ve vývoji vztahu mezi společností a jejími znevýhodněnými členy.
Sociální integrace je proces rovnoprávného začleňování člověka do společnosti – je tedy něčím naprosto přirozeným a týká se každého člena společnosti; komplikace však nastávají ve specifických případech některých osob nebo minoritních skupin (etnické menšiny, osoby s postižením apod.), které se od většinové populace výrazně odlišují a nejsou schopny dosahovat přirozeným způsobem vysoké míry socializace. Potom je nezbytné jejich integraci aktivně podporovat a vytvářet pro ni vhodné podmínky.
Slovo integrace má řadu významů – v oblasti speciální pedagogiky tento pojem chápeme jako „spolužití postižených a nepostižených při přijatelně nízké míře konfliktnosti vztahů těchto skupin“. (Jesenský, 1995)
Sociální integrace tedy znamená sjednocování, spojování v nový celek, kdy menšinové (minoritní) skupiny a společenská většina (majorita) rozvíjejí společenský systém, který obsahuje součásti hodnot a idejí obou stran. Každý přitom nachází své místo ve společnosti, mezi uvedenými skupinami neexistuje žádná podstatná hranice.
Handicapovaný člověk se do lidského společenství potřebuje integrovat v řadě oblastí, které odpovídají pestrosti života v naší populaci. Patří sem školská integrace (např. individuální zařazování dětí s handicapem do běžných tříd nebo zřizování speciálních tříd v běžných školách), pracovní integrace (zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností, projekty podporovaného zaměstnávání znevýhodněných osob apod.), společenská (komunitní) integrace (bezbariérové bydlení a společenské prostředí, sociální pomoc a podpora samostatného a nezávislého způsobu života osob s handicapem, jejich enkulturace atd.).
Integrační proces se může reálně ubírat různými směry závislými na zvoleném přístupu v sociální integraci, které uvádí např. Jesenský (1995):
Tab. 1 Přístupy v sociální integraci
ASIMILAČNÍ PŘÍSTUP pro společnost zpočátku snazší, celkově však méně výhodný | ADAPTAČNÍ (KOADAPTAČNÍ) PŘÍSTUP pro společnost zpočátku náročnější, celkově však výhodnější |
znevýhodnění je záležitostí konkrétního jedince, jeho sociální integrace závisí na schopnosti přizpůsobit se společenské majoritě, která určuje pravidla soužití | znevýhodnění je společný problém konkrétních osob a celé společnosti, snahu jedince o sociální integraci podporuje společnosti vstřícnými opatřeními (např. odstraňování bariér), přizpůsobování je vzájemné |
Dnes je více než jisté, že ani výhodnější koadaptační směr nemůže být konečnou fází integračního procesu. Vývoj v přístupu k začleňování handicapovaných osob do společnosti přechází k modernímu trendu, který je charakteristický tzv. inkluzivními postupy.
Inkluze je nikdy nekončící proces, ve kterém se lidé s postižením mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně jako lidé bez postižení.
Inkluzivní postoj spočívá v přesvědčení, že všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech (Brandl, 2006). V inkluzivním přístupu jsou tedy osoby s postižením zapojovány do všech běžných činností jako lidé bez postižení. Pokud je to možné, nejsou přitom využívány žádné speciální prostředky a postupy. Pouze v situacích, kdy je to nezbytně nutné, nastupuje adekvátní pomoc a podpora. V tom můžeme spatřovat zásadní posun od integračních postupů, které spočívají právě v zajištění speciálních prostředků, podpory a péče pro osoby s postižením, aby mohli být tito jedinci následně zapojováni do většiny činností v běžném životě společnosti. Dobře je to zřejmé na příkladu školské integrace: zatímco integrační přístup spoléhá především na síť speciálních škol, které pro vzdělávání handicapovaných žáků a studentů využívají zejména specifi cké metody a pomůcky a vytvářejí víceméně zvláštní (až segregované) vzdělávací prostředí, inkluzivní vzdělávání upřednostňuje zařazování žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol – tedy jejich vzdělávání společně s nepostiženými vrstevníky a s využitím převážně běžných vzdělávacích metod a prostředků (speciální pomůcky a metody jsou samozřejmě využívány všude tam, kde je to pro efektivní vzdělávání znevýhodněných žáků a studentů nezbytně nutné). Takový přístup je mimořádně výhodný i pro děti bez postižení, které si tak mohou vytvářet relevantní, nezaujaté postoje k osobám s handicapem, a přijmout tedy za svou i centrální myšlenku inkluze – že totiž být odlišný je normální (Groof; Lauwers, 2003).
Slovo integrace zůstává stále jako nadřazený pojem i v mezinárodní terminologii, nebudeme se mu tedy vyhýbat. V následujícím přehledu je uvedena škála integračních stupňů podle WHO:
Tab. 2 Škály stupňů sociální integrace podle WHO (Jesenský, 1995)
| Stupeň integrace | Reálný obraz |
| 1. sociálně integrovaný | postižení neomezuje plnou účast při všech společenských činnostech |
| 2. účast inhibovaná | postižení vyvolává určitou nevýhodu, která znamená mírné omezení |
| 3. omezená účast | osoby se neúčastní plně obvyklých společenských činností, jejich postižení negativně ovlivňuje např. manželství, sexuální život apod. |
| 4. zmenšená účast | v důsledku postižení nejsou osoby schopné navázat náhodné kontakty a jejich účast ve společenském životě je omezena na přirozené komunitární vztahy – rodina, domov, pracoviště apod. |
MOŽNOSTI A PŘEDPOKLADY INKLUZIVNÍHO ZAČLEŇOVÁNÍ MENTÁLNĚ HANDICAPOVANÝCH OSOB DO SPOLEČNOSTI
Ze všech možných druhů postižení je právě mentální handicap vnímán ve společnosti jako nejméně přijatelný (Vágnerová, 2001). Zvláště lidé s těžkým a hlubokým mentálním postižením pociťovali ještě donedávna různé podoby výrazně segregačního přístupu k jejich vlastní existenci a dodnes se ve společnosti převažující pohled na ně nezměnil natolik, aby bylo možné tvrdit, že v sociální integraci těchto osob nastal významný pokrok. Většina těžce a hluboce mentálně postižených lidí se v minulosti ocitala v ústavní péči a převážně tam je můžeme najít i dnes. Pokud péči o těžce nebo hluboce mentálně handicapovaného člověka nepřevezme jeho rodina (což je úkol mimořádně náročný a podpora pro takové rodiny byla doposud naprosto neadekvátní), existuje u nás zatím pouze velmi málo dalších alternativ (Krejčířová, 1993). Je tedy sice možné odborně i neodborně diskutovat o kladech a záporech ústavní péče, ovšem dokud nebude dostupná dostatečně široká nabídka jiných vhodných sociálních služeb pro tyto klienty, bude kapacita současných zaříze-ní ústavního typu stále naplněna až po okraj a tento stav se výrazně nemění ani jejich přejmenováním na domovy pro osoby se zdravotním postižením, jak to vyžaduje nový zákon o sociálních službách (zák. č. 108/2006 Sb.). Jakkoliv média občas představují tato zařízení jako zastaralé a neefektivní instituce, kvalita jimi poskytované péče se výrazně zvyšuje (především v souvislosti se zaváděním standardů kvality sociálních služeb) a z dřívějších „chovanců“ a „svěřenců“ (jak byli jejich obyvatelé v minulosti nazýváni) se stávají většinou víceméně spokojení klienti.
Největší skupinu v populaci mentálně handicapovaných osob tvoří jedinci s lehkým stupněm mentální retardace, u kterých je prognóza sociální integrace zpravidla velmi dobrá. Pokud k tomu dostanou příležitost, jsou tito lidé schopni zcela samostatně nebo jen s minimální podporou bydlet, pracovat a žít v běžné sociální komunitě. Pokud potřebují pomoc nebo podporu, jsou pro ně vhodné služby typu chráněného či podporovaného bydlení a podporovaného (příp. chráněného) zaměstnání. Podstatně jiná je situace osob s těžšími formami mentálního postižení, které mají mimo jiné velké obtíže i při běžném sociálním kontaktu; jejich spontánní projevy (dotýkání se druhých lidí, neobvyklé projevování emocí, omezená schopnost řečové komunikace atd.) jsou pro okolí zpravidla velice překvapivé a ne každému příjemné. I když tito jedinci žijí v domácí péči rodiny, zůstává jejich sociální síť většinou řídká a patří mezi osoby mimořádně ohrožené rizikem sociální exkluze.
Skutečné schopnosti mentálně handicapovaných lidí nejsou z hlediska jejich sociální integrace vždy rozhodující; setkávají se totiž velmi často s předsudky, nepochopením a nepřijetím ze strany intaktní populace, která je apriori považuje za méně schopné, a někdy dokonce i za méněcenné (Šiška, 2005). Ve společnosti se zdůrazňují obavy z možných rizik při osamostatňování osob s mentálním postižením v práci i bydlení, při jejich partnerském soužití (především obavy z nežádoucího otěhotnění a nezvládnutí rodičovských rolí apod.), a snad i z otevřenosti, která je pro některé z nich tak typická. Není pravda, že mentálně handicapovaní lidé si svou situaci neuvědomují a nezáleží jim na jejich společenském statusu. Dokladem pravého opaku je hnutí sebeobhájců, které je výrazem společenského sebevědomí těchto osob a také pomocnou rukou pro ty, kteří se doposud neodvažovali začít se o svá práva sami hlásit a sami je prosazovat. Cílem sebeobhajoby je naučit osoby s mentálním postižením uvědomovat si svou hodnotu a společenskou roli, samostatně jednat na přiměřené úrovni, a stávat se tak pro ostatní členy společnosti partnery, nikoliv pouze bytostmi závislými na jejich pomoci. Zkušenosti dokazují, že toto hnutí není pouze nerozumným experimentem, ale naopak velmi rozumným a efektivním přístupem k lidem s mentálním handicapem.
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím GRADA z publikace Speciální pedagogika.Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
jde o omezení ve fyzickém, sociálním či psychickém vývoji bez tendencí ke zlepšení |
| 6. redukované vztahy | jedinci jsou schopni udržovat vztahy pouze k vybrané a omezené skupině či k jednotlivci |
| 7. narušené vztahy | jedinci nejsou schopni udržovat trvalejší vztahy s ostatními lidmi, změny chování působí negativně i v prostředí přirozené skupiny |
| 8. společenská izolovanost | jde o specifi cké případy segregace, o osoby, jejichž schopnost míry integrace je nezjistitelná právě pro jejich izolovanost |