Soudobé poznatky a teoretické přístupy k migraci

V současném „tekutém“ světě se navíc přes některá restriktivní opatření mobilita obyvatel všeobecně liberalizuje a ve svých typech a formách dále štěpí, čímž se zároveň znepřehledňuje a zesložiťuje. Tím máme na mysli např. zapojení dříve migrací nezasažených států a oblastí, výskyt mnoha rozličných migračních tras i zvyšující se rozrůznění migračních typů. Na čem se však většina odborníků shoduje, je tvrzení o tom, že v blízké budoucnosti intenzita mezinárodní migrace rozhodně nebude slábnout, spíše naopak dojde k jejímu zesílení a zmasovění. Nelze pochybovat o tom, že již dnes, ale ještě více v budoucnu se migrační a v návaznosti integrační teorie stávají jedním z nejžádanějších a současně nejpotřebnějších témat výzkumu sociálních věd, a to z hlediska výstupů a výsledků jak teoretického, tak i aplikovaného výzkumu.

Migrace obyvatelstva je velmi složitým fenoménem, často ovlivněným hlavně komplexem vnějších determinujících faktorů, kterými se komplikovaně prolínají komponenty mikro-, mezo- a makrostrukturální. Od této komplexnosti migrace se odráží i poměrně široký okruh otázek, které si badatelé v oboru migrace musí klást[3], např.:

a) Jaké jsou příčiny migrace, tj. proč k migraci dochází a z jakých důvodů příslušné skupiny obyvatel migrují, příp. proč migrace trvá v čase nebo proč se objevuje reemigrace?

b) Kdo jsou ti migrující a jaké charakteristiky pro ně platí, event. jak se odlišují od obecných charakteristik populace, z níž odcházejí?

c) Jak lidé migrují, tedy skupinově, nebo jednotlivě; stává se migrace součástí jejich životního cyklu?

d) Jaké je chování migrantů v cílových zemích migrace – jedná se o migraci trvalou, nebo dočasnou, jaké adaptační či integrační strategie je zde migrant nucen volit?

e) Co daná migrace způsobuje u samotných migrantů v místě přistěhování i v místě, odkud migrovali?

f) Jaké jsou migrační politiky a integrační strategie samotných migrantů a institucí v cílových zemích?

V návaznosti na výše položené dotazy lze dojít k obecným principům tvorby a aplikace migrace, zvláště:

1) Interdisciplinarita studia migrací, z čehož největší podíl má ekonomie, etnologie, sociologie, kulturní a sociální antropologie, demografie, sociální geografie, historie, politologie aj.

2) Absence ucelené teorie migrací[4] – tato jediná „všezahrnující“ teorie chybí v současnosti a zřejmě hned tak nevznikne vzhledem k šíři a komplexní povaze migračních procesů.

3) Diferenciace z hlediska rozdělení migračních teorií na mikroúrovňové, mezoúrovňové a makroúrovňové.

4) Rozporuplnost ve formulaci závěrů studia migrací a následné tvorby či aplikace teorií.

5) Preference ekonomicky laděných teorií (modelů) na úkor přístupů zohledňujících sjednocování rodin.

6) Zastaralost některých teorií již v době jejich vzniku.

7) Nerespektování role státních hranic – některé teoretické přístupy vzniklé na základě analýzy vnitrostátních migrací se libovolně přenášejí na úroveň migrace mezinárodní a naopak, z roviny mezinárodní migrace se zkušenost obdobně nekorektně aplikuje na úroveň vnitřní migrace.

Migrace ve smyslu stěhování, změny lokace v prostoru spoluvytvářela dějiny lidstva od jeho prvopočátků až do dnešních dnů, přestože zahraniční migrace, myšleno pohyb lidí přes hranice státu, je relativně novým jevem. Její existence souvisí se vznikem národních států v 16. a 17. století, kdy bylo budování státu spojováno s vytvářením silné centrální vlády, s definováním státního teritoria a s výběrem daní – tedy s atributy podmiňujícími nezbytnost připoutání obyvatelstva ke konkrétnímu teritoriálnímu celku, pro který byla typická určitá forma vládnutí. Nicméně instituce národnosti a státní příslušnosti jakožto základní znaky moderního národního státu se plně vyvinuly v 19. a 20. století. V průběhu 19. a na počátku 20. století se koncipoval systém pasů, víz a hraničních kontrol, aby státní hranice mohly být uzavřeny vůči cizím státním příslušníkům a zvláště pak vůči těm, kdo byli považováni za nepřátele národa a státu.

Ačkoliv tedy stále platí, že většina lidí na tomto světě prožije celý svůj život v místě, kde se narodila, je evidentní, že díky permanentně se zvyšujícímu celkovému počtu obyvatel Země se budou počty lidí hledajících obživu a místo k žití mimo hranice své domovské země zvyšovat. Trend je tedy zřejmý: zatímco v roce 1965 bylo na světě registrováno asi 75 milionů migrantů, do roku 2000 se jejich počet více než zdvojnásobil na 168 miliónů a v roce 2005 to bylo již 191 milionů.[5] Toto číslo představuje pouhá 3 % světové populace a už nějakou dobu se nemění (v roce 1965 to bylo 2,3 %). Jinými slovy, mezinárodní migrace roste jen o zlomky procent rychleji než celková světová populace.

Z velmi obecného pohledu lze migraci chápat jako pohotovou reakci (adaptaci) na vzniklý nedostatek v místních zdrojích způsobený populačním přírůstkem.[6] Tato reakce ovšem není náhodná. Lidé se nestěhují jen tam, kam je nohy či dopravní prostředky zanesou, ale ve svém stěhování se řídí určitými pravidly. Jinak řečeno, migrace je, jako každé jiné lidské chování, vysoce strukturována, má své vzorce. O jejich postižení, sumarizaci a kauzální propojení se snažily a snaží již výše naznačené teorie migrace, či spíše koncepty, modely a přístupy k migraci.

Jak již bylo konstatováno shora v textu, migrace je vlastně historií světa a lidé se v podstatě rodí jako migranti. S určitou nadsázkou lze říci, že migrace je stará jako lidstvo samo, avšak z hlediska vědeckého zkoumání a vývoje migračních teorií můžeme uvažovat o třech hlavních vývojových obdobích:

1) 2. polovina 19. století – 1. polovina 20. století

2) 2. polovina 20. století (s přesahem na počátek 21. století)

3) v současnosti používané koncepty migrace

1. období (2. polovina 19. století – 1. polovina 20. století)

Za zakladatele propracovaněji sofistikovaného a systematického přístupu k problematice migrací bývá považován E. G. Ravenstein, který se v letech 1876 až 1889 pokusil naformulovat zákonitosti migrace.[7] Přestože nešlo o vytvoření teorie ve smyslu jím samotným uváděných pojmů „zákonů“ či „zákonitostí“ migrace, nýbrž o kumulaci zjištěných pravidelností stěhování do Londýna v poslední třetině 19. století, tak Ravenstein ve svých článcích inovátorsky reaguje na celou řadu rozdílných typů migrací.

Ravenstein ve svých zákonech tvrdí, že nejvíce lidí migruje na krátké vzdálenosti a postupně. Jestliže lidé migrují na dlouhé vzdálenosti, tak většinou do velkých průmyslových center. Dále uvádí, že migruje více zemědělců než obyvatelstvo z měst, většina migrantů jsou ženy, ale na dlouhé vzdálenosti migrují více muži. Rovněž tak konstatuje, že s rozvojem průmyslu a obchodu migrace roste, směřuje ze zemědělských do průmyslových oblastí a jejími hlavními příčinami jsou ekonomické aspekty. Na svou dobu byly Ravensteinovy vývody opravdu průkopnické a převratné, o čemž nás může přesvědčit i současná platnost některých jeho zjištění. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu faktor času, tj. že od formulace jeho zákonů uplynulo více než 120 let, proto by se platnost valné části Ravensteinových zákonů musela v současnosti znovu ověřit.

Na přelomu 19. a 20. století v oblasti migračních teorií dochází k výrazné proměně tím, že věda nechápe migraci jen jako mechanické přemisťování z místa na místo, ale i jako proces vyvazování se ze sociálních vazeb ve zdrojovém prostoru a navazování nových sociálních vazeb v zemi cílové.[8] Konkrétně se to projevovalo ve formě dopisování a peněžních převodů, čímž migranti udržovali vazby se svými původními domovy. V souvislosti s tím příslušníci chicagské sociologické školy zmiňují tzv. disorganizaci a reorganizaci sociálních vztahů. Na rozsáhlém empirickém materiálu upozornili na možné souvislosti této disorganizace a reorganizace sociálních vztahů zejména W. I. Thomas a F. Znaniecki ve své monumentální monografii „The Polish Peasant in Europe and America: Monograph of an Imigrant Group“, která vyšla poprvé v letech 1918 až 1920. Thomas se Znanieckým v této knize ukázali, že migrace mění životní strategie a cíle lidí a zvlášť v tehdejším americkém prostoru může vést k výrazné individualizaci osobnosti.

Tématu migrace a problematiky adaptace na nové životní podmínky se věnovala řada dalších autorů chicagské školy – např. E. W. Burgess dával problematiku migrace a integrace migrantů do kontextu s otázkami tzv. zónování ve městě.[9] Tento koncept je založen na tom, že imigranty primárně přitahují určité části města, zvláště chudší čtvrti v blízkosti průmyslových podniků. Burgess tyto oblasti označoval jako tranzitní zónu. S postupující integrací do prostředí cílové země předpokládal i změny prostorové lokace imigrantů ve městě. Tento proces zachytil v knize „The Growth of the City. An Introduction to the Research Project“, poprvé publikované v roce 1925.

Ve stejném roce (1925) vyšel programový text chicagské školy nazvaný krátce a jednoduše „The City“, který vznikl pod vedením nejvýznamnější osobnosti tohoto badatelského směru, Roberta Ezry Parka.[10] Park přišel se zajímavou teorií marginality, která ve svých vývodech navazuje na ideje Thomase a zpodobňuje člověka mezi dvěma kulturami nesvázaného se sociokulturními konvencemi či tradicemi. Marginalizovaní lidé dle Parka jsou nejen vykořenění a nezakotvení, ale jsou taky invenční, kreativní a přinášejí mnohdy sociální změnu a kulturní pokrok.

Na výzkumy chicagské školy v oblasti migrací navázaly některé význačné osobnosti různých antropologických škol. Tak např. v roce 1936 se pokusil R. Redfield společně s R. Lintonem a M. J. Herskovitsem definovat pojem „akulturace“.[11] Ve svém memorandu o akulturaci tito badatelé postihují změny, ke kterým dochází při koexistenci skupin odlišné kultury. V polovině 20. století problematiku sociálního konfliktu a skupin přicházejících do kontaktu rozpracoval na afrických příkladech odborník na antropologii práva, M. Gluckman.

2. období (2. polovina 20. století s přesahem na počátek 21. století)

V roce 1958 poprvé zveřejnil svou obecnou typologii migrace demograf William Petersen, který se ve svých výzkumech soustředil na proměny migrace v čase.[12] Nicméně hned v úvodu své práce upozorňuje, že typologii migrace nelze sestavit a aplikovat, aniž bychom předtím vytvořili typologii společností, kterým by byla zmiňovaná typologie určena. V souvislosti s tím predikuje zejména zřetelný rozdíl v chování nomádských a usedlých společností, přičemž nomádi nepotřebují k migraci žádné závažné vnější podněty. Žijí neustále na cestách, a migrace tak tvoří nedílnou součást jejich životního stylu. Jinak tomu ale je u usedlých komunit, u kterých hromadnou kolektivní migraci chápeme jako mezní řešení nepříznivé životní situace.

Kromě proměn migrace v čase si Petersen ve své typologii všímal i technologické vyspělosti migrujících skupin. Z tohoto hlediska rozlišuje několik základních typů migrace: primitivní, vynucenou, násilnou, dobrovolnou a masovou. Přestože toto členění může jen stěží pokrýt v celé šíři rozmanité spektrum migrace, jak ji v praxi zaznamenáváme, tak Petersen přišel s některými zajímavými a pozoruhodnými tvrzeními. Tak např. Petersen ukazuje, že primitivní migrace a nomádismus k sobě mohou mít velmi blízko, neboť příslušníci jednoduchých společností migrují z ekologických důvodů (zejména kvůli vyčerpání zdrojů obživy). Jestliže cílem putování bylo zachovat původní životní podmínky, tj. najít náhradní (nové) zdroje obživy, proto této formě migrace Petersen říká konzervativní. Další výše naznačené základní migrační typy se však navzájem překrývají a prolínají. Petersen ze svých výzkumů vyvozuje, že se migrace objevuje zejména z ekologických, ekonomických a sociálně politických důvodů, ačkoliv připouští i důvody jiné (např. důsledně rozlišuje mezi migrací nucenou a násilnou).

Jak bylo již konstatováno, Petersenova typologie nemůže zdaleka pokrýt rozmanitost migračních procesů, jak je rozlišujeme v praxi. Z tohoto důvodu byla Petersenova typologie mnohokrát doplňována či dokonce přepracována. Jeden ze zásadních pokusů publikoval Andreas Demuth, který ve své modifikaci Petersena vycházel z dichotomie dobrovolné a nucené migrace.[13] Dobrovolnou migraci dále členil na migraci: pracovní, řetězovou (za účelem sloučení rodiny), neimigrační (dočasná migrace z důvodu studia či výzkumu), inovační (ke zlepšení životních podmínek, hmotného zajištění jednotlivců a rodin).

Násilnou migraci rozdělil do dvou základních kategorií: na migraci zapříčiněnou mezilidskými vztahy a migraci způsobenou živelnými katastrofami, mezi které počítá sucha či naopak záplavy, sopečnou činnost, zemětřesení a s tím související hladomory a hmotné strádání. Násilná migrace zaviněná mezilidskými vztahy je vnitřně strukturována na migraci způsobenou porušováním lidských práv a migraci jako důsledek občanské války. V migraci z důvodů porušování lidských práv se podle Ženevské konvence z roku 1951 předpokládá přímá perzekuce v rámci přináležitosti k určité skupině nebo z důvodů politických, rasových, náboženských či národnostních. Migrace z důvodu občanské války Demuth dělí na migrace způsobené etnickými nebo náboženskými válkami a migrace zapříčiněné boji o politickou moc.

Důležité a inspirativní podněty pro migrační teorie přinesla 50. a 60. léta 20. století, kdy se objevuje teorie push a pull. Její základy položil D. J. Bogue, který stejně jako výše zmiňovaný W. Petersen předpokládá vzájemné působení faktorů – jednak příslušného jedince ze zdrojové oblasti vypuzujícího (tzv. „push“ faktory), a pak v protikladu k tomu jedince přitahujícího do cílového prostoru migrace (tzv. „pull“ faktory).[14] Bogue dále tvrdí, že tyto síly nejsou zcela komplementární a že mají na populaci odlišný účinek. Konkrétně to znamená, že migrace mající velmi silné „push“ stimuly vystupují vůči komunitám v místě původu méně selektivně než migrace, kde převládají stimuly „pull“. Tedy tam, kde jsou podmínky silného vypuzování, avšak nikoliv přitahování (např. při živelných katastrofách typu hladomorů, katastrofálního sucha či záplav, vyčerpání zdrojů), je selekce minimální. Jinak řečeno, selekce mezi emigranty se mění v závislosti na velikosti přitažlivých sil ze směrů jiných komunit a sil vypuzujících z komunity samé.

„Push-pull“ teorie byla později rozpracována celou řadou autorů. Na přelomu 60. a 70. let 20. století se o podrobnější rozpracování pokusil Clifford Jansen a Everett S. Lee[15], kteří operují s pojmy jako „výchozí“ a „cílový prostor“ nebo „přitažlivý“ a „odpuzující faktor“ (v souvislosti s tím v češtině mluvíme o „teorii vypuzování a přitahování“). Na základě rozborů provedených Jansenem a Lee lze mj. vyvodit, že:

1) migrační pohyb nastává tehdy, když faktory vytlačující migranta z původního prostoru a přitahující do prostoru cílového dosáhnou určité intenzity;

2) intenzita faktorů vypuzování a přitahování, která je potřeba k tomu, aby jednotlivec migroval, se mění s okolnostmi a závisí na celé řadě subjektivních příčin (např. migrace je závislá na fázích životního cyklu – některé fáze jsou pro migraci příznivější než jiné);

3) migrační aktivity působí selektivně (migruje pouze určitá část populace);

4) velikost migračního proudu a protiproudu je závislá na podmínkách v původní a cílové zemi a na velikosti překážek, které migranta čekají, pokud začne migrační pohyb uskutečňovat.

V 60. letech 20. století se v kategorii migračních teorií objevuje vlivná kniha Miltona M. Gordona „Assimilation in American Life“, ve které autor přehodnocuje dosavadní koncepty amerického kulturního pluralismu a koncept „melting potu“ a svou analýzou teorií americké asimilace předznamenává mnohé další studie, které na téma analýz konceptualismu a hledání optimálního modelu integrace imigrantů budou v celém vyspělém imigračním světě následovat.[16]

Na počátku 70. let 20. století do bádání o migračních teoriích vstoupil americký geograf W. Zelinski. Ve svém známém modelu „mobility transition“ se pokusil vysvětlit změny forem a intenzit prostorové mobility hypotézami vycházejícími z konceptu demografického přechodu, resp. obecně též modernizace.[17]

Zájem o studium migrace v Evropě vzrostl zejména v 70. a 80. letech 20. století, kdy v souvislosti s krizovými projevy v průmyslové sféře dochází ke zvýšeným snahám regulovat pracovní migraci do západoevropských průmyslových zemí. Na počátku 90. let 20. století se pokusili analyzovat charakter současné migrace Stephen Castles a Mark J. Miller. Ve svém dosti důkladném rozboru naznačili několik základních tendencí migračních toků v příštích dvaceti letech:

1. migrace se stává globálním jevem, tedy týká se stále více zemí;
2. migrace nabývá na intenzitě a hlavní migrační směry se rozšiřují;
3. migrace se stává diverzifikovanější a složitější, tj. cílové země nezasahuje zpravidla jeden typ migrace, ale různé imigrační typy současně;
4. migrace se stále více feminizuje a ženy hrají důležitou roli ve všech typech migrace, tedy i těch, které v minulosti nebyly jejich doménou.[18]

Snad vůbec nejsystematičtěji doposud přistoupil k migračním teoriím sociolog Douglas Massey se svým multidisciplinárním týmem, který se pokusil ve svých pracích shrnout dosavadní vědění a teoretická bádání o migraci.[19] Massey se svými kolegy dílčí nedostatky jednotlivých teorií/konceptů, způsobené např. nerespektováním dvou velmi odlišných  úhlů pohledu (makropřístup x mikropřístup), vynahrazuje hlubokým i širokým testováním zvolených perspektiv, navíc v komparativním pohledu. Výsledkem je formulování poměrně masivních, avšak konzistentních závěrů, jejichž základem je tzv. syntetická teorie mezinárodní migrace.[20] Tento ambiciózní, přitom však realisticky nahlížený koncept v sobě zahrnuje čtyři základní aspekty lidského stěhování:

a) strukturální síly, které podporují vystěhování z určité oblasti;

b) strukturální síly, které přitahují migranty do nových oblastí;

c) motivace, cíle a aspirace osob, které reagují na tyto strukturální faktory a stanou se migranty;

d) sociální a ekonomické struktury, které vznikají, aby spojily oblasti vystěhování a přistěhování.[21]

Tyto čtyři základní principy odpovídají čtyřem hlavním teoriím v současnosti používaným a prosazovaným.

3. období – v současnosti používané hlavní teorie/koncepty migrace

Aktuálně používané hlavní teorie jsou charakteristické svou variabilitou či proměnlivostí v tom smyslu, že v diskuzních polemikách odborníků směřují k vytváření alternativních verzí, které následně nahrazují původně platné teorie. V souvislosti s tím bude možná vhodnější a přesnější mluvit spíše o konceptech, přístupech a perspektivách než o klasicky pojatých teoriích. Kromě toho každá z níže uvedených „teorií“ zachycuje pouze dílčí aspekt migrace, přestože některé neskrývají ambice podat vyčerpávající výklad dané problematiky. Dalším významným a neopominutelným záměrem k jisté klasifikaci migračních teorií/konceptů je akcentace jejich vzájemné komplementární povahy, tj. jedna teorie často zaplňuje mezeru v/ po jiné.

K první skupině (dle Masseyho a jeho kolegů) náleží tzv. neoklasická ekonomická teorie.[22] Na základě tohoto přístupu pojímáme migraci jako důsledek geografické nerovnováhy mezi poptávkou a nabídkou práce. Země s nízkou ekonomickou výkonností a velkým množstvím levné pracovní síly mají po ní méně poptávky než země s vysokou ekonomickou výkonností a nákladnou pracovní silou. Tento nepoměr v příjmech vede lidi k tomu, aby emigrovali ze země s nízkými příjmy do země s vysokými příjmy. Dlouhodobě by taková migrace měla docílit rovnováhy mezi dodávkou práce a výší mezd, avšak takového rovnovážného stavu nelze nikdy dosáhnout, neboť odchod lidí z ekonomicky méně výkonné země snižuje počty pracovních sil do té míry, že to vede postupně ke zvyšování výdělků. Na druhé straně navyšuje příliv lidí do ekonomicky vyspělé země počty pracovních sil, což tam zároveň vede ke snižování výdělků.

Tento model vychází z předpokladu o racionálně uvažujícím jedinci, který migruje proto, aby maximalizoval svůj zisk, tj. odměnu za odvedenou práci. Srovnává očekávaný příjem ve výchozím místě pobytu s očekávaným příjmem v novém působišti s vyššími mzdami, když navíc odečte náklady svého přemístění. Nastíněná perspektiva vychází z předpokladu tržní redistribuce výrobních faktorů, která je podmíněna rozdílnými cenami. Migrace je tak důsledkem nerovného územního rozdělení práce a kapitálu. V některých zemích je práce vzhledem ke kapitálu nedostatková a úroveň mezd je díky tomu vysoká. V jiných zemích je tomu naopak – práce je mnoho a kapitálu málo. Tato nerovnováha způsobuje, že pracovníci ze zemí s nadbytkem práce a nízkými mzdami se přesunují do zemí s nedostatkem práce a vysokými mzdami. Tímto přesunem přispívají k přerozdělování výrobních faktorů a vyrovnání úrovně mezd mezi jednotlivými zeměmi. V okamžiku, kdy dojde k vyrovnání nerovnovážného stavu, migrace ustane.

Výchozí premisa naznačeného konceptu o tom, že lidé migrují z chudých do bohatých zemí na základě racionálního propočtu nákladů a výnosů, se při bližším zkoumání začne jevit přinejmenším jako sporná a diskutabilní. Totiž z mnoha chudých zemí lidé nemigrují do bohatých zemí. Emigrace je naopak důležitým fenoménem v zemích, které nejsou nejchudší a procházejí fází intenzivního ekonomického rozvoje. Dalším příkladem určitých pochybností nad validitou konstatování o platnosti neoklasické teorie je relativně malá migrace v rámci jednotného trhu Evropské unie, a to navzdory důležitým rozdílům ve mzdách. Teorie předpokládá migrační pohyb všude tam, kde rozdíl ve mzdě převyšuje náklady přesunu. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že se tak neděje a že tento pohyb nezávisí jen na relativních příjmech a blahobytu, ale také na absolutních příjmech. Jakmile blahobyt dosáhne jisté úrovně, tendence k migraci ustává, i když relativně vzato by z ní pracovník mohl vytěžit vyšší životní standard, než jaký má ve výchozím místě. K adekvátnímu vysvětlení těchto problematických aspektů by bylo třeba hledat odlišné proměnné, než jakou je prostá racionální volba jednotlivce srovnávajícího relativní náklady a výnosy mezi setrváním na místě a přesunem za prací na místo nové.

Jestliže základní jednotkou analýzy neoklasického přístupu je vždy jedinec, tak v pojetí nové ekonomie migrace (nové ekonomie pracovního trhu, teorie migrace z hlediska nové ekonomiky domácnosti) je zohledňována funkce rodinných vazeb založených na skupinových, tj. rodinných rozhodnutích.[23] Tato teorie chápe migraci jako výsledek ekonomických aktivit širších komunitních celků snažících se minimalizovat rizika a diverzifikovat zdroje příjmu. Migrace je tedy dána do souvislosti s relativní, nikoliv absolutní chudobou. Tento přístup rozvinul zejména Oded Stark, který studoval migrace z venkova do měst v rozvojových zemích, nejvíce v Mexiku. Stark zjistil, že hlavním popudem pro migraci není rozdíl ve mzdě, nýbrž nejistota, relativní chudoba a snaha vyhnout se riziku prostřednictvím diverzifikace zdrojů příjmu.

V zemích, kde domácnosti nemají možnost redukovat svá rizika za pomoci institucionálních mechanismů – např. pojištěním majetku, pojištěním příjmu v případě nemoci a stáří, bankovní půjčkou, je rozumnou strategií diverzifikovat „rodinné portfolio“ příjmů tím, že domácnosti vyšlou vhodné členy na různé pracovní trhy, aby na nich pracovali a domů posílali část svých výdělků. Tyto finanční zásilky nejsou jen dodatečným příjmem, ale především novým zdrojem kapitálu, který dovoluje modernizaci domácnosti bez navyšování rizika.

Kromě posunu z jednání jednotlivce na jednání rodiny je ve srovnání s neoklasickou ekonomií dalším znakem nové ekonomické migrace pohyb směrem od maximalizace výnosu z hlediska absolutní míry chudoby k maximalizaci výnosu z hlediska relativní chudoby. To v praxi znamená, že člověk je motivován k migraci v té chvíli, když vidí výhody ostatních, které on nemá, ale mohl by je mít, kdyby migroval. Hlavním motivačním faktorem je zde dosažitelný zisk viděný s ohledem na zisky ostatních, kteří se ocitnou v podobné situaci. Klíčové je srovnání a příklady úspěchu, což vysvětluje, proč míra migrace z venkova do měst není nejvyšší v nejchudších oblastech, ale naopak tam, kde dochází k nerovnému rozdělení příjmu mezi jednotlivé obyvatele.

I nová ekonomie migrace má svá slabá místa. Především nevysvětluje migraci celých rodin, a pak se zaměřuje výlučně na nabídkovou stranu migrace, tj. její příčiny ve vysílajících zemích. Nebere však v úvahu poptávku po ní v přijímajících zemích.

Další ekonomicky pojatou teorií je teorie segmentovaného pracovního trhu (teorie dvojího trhu), kterou vytvořil Michael J. Piore.[24] Tato teorie obrací pozornost od nabídkové strany migrace k její straně poptávkové, tj. vychází ze základní premisy o tom, že ve vyspělých zemích imigrace vyrůstá z neustálé poptávky po migrační pracovní síle a že existují dva typy pracovních činností. První typ je určen pro domácí pracovníky – tedy pro kvalifikované, kteří jsou dobře placeni, mají relativní stabilitu svých pozic a perspektivu růstu kariéry. Druhý typ je nebezpečný, fyzicky namáhavý, špatně placený a nekvalifikovaný, proto ho místní obyvatelé nechtějí vykonávat, čímž se otevírá prostor pro najímání potřebných pracovníků z řad zahraničních imigrantů.

Současně tento migrační koncept dvojího trhu posunuje těžiště pojetí migrace z mikroúrovně na makroúroveň – z racionálních voleb jedinců či rodin (domácností) ke strukturálním podmínkám přijímajících společností. Tyto podmínky se odrážejí v širším spektru důvodů pro poptávku po laciných a flexibilních pracovnících z řad imigrantů, daných jejich ekonomickou i sociokulturní povahou.

Ke druhému typu důvodů patří sociální status (kvalita, vnímání a prestiž) určitých zaměstnání, jenž se odráží ve mzdě. Mzda tak přestává být prostou funkcí nabídky a poptávky, ale stává se také závislá na sociální prestiži daného pracovního místa. Z pracovních trhů společnosti se vyděluje zvláštní segment pracovních míst s nízkým sociálním statusem a bez příležitosti k vzestupné sociální mobilitě. V souvislosti s tím mluvíme o tzv. dead-end-jobs.[25]

Jelikož o tato pracovní místa domácí populace nejeví zájem[26], přetrvává v nich poptávka po dodatečné nabídce i tehdy, když je v hlavním segmentu vysoká míra nezaměstnanosti. Prázdný prostor je tak vyplňován zájemci o práci z řad přistěhovalců. Neděje se tomu jen kvůli rozdílu ve mzdách mezi zemí původu a hostitelskou zemí, což by předpokládala neoklasická teorie, ale také proto, že cizinci zůstávají na přechodnou dobu. Díky tomuto faktoru si udržují těžiště svého sociálního uznání a identity stále ve svých původních zemích a opomíjejí nízký status vlastní práce včetně mizivé šance na vzestupnou sociální mobilitu v hostitelské zemi. Svou sebeúctu totiž neodvozují ze sociálního postavení v této zemi, ale v zemi původu, v níž se jejich status díky zahraničním příjmům naopak zvyšuje.

V protikladu k neoklasickým předpokladům tedy není tato migrace vysvětlitelná z rozdílů ve mzdách mezi vysílajícími a přijímajícími zeměmi, ale z hierarchické segmentace trhu práce. Znehodnocení jistého segmentu pracovního trhu a jeho přisouzení cizincům, etnickým či rasovým menšinám rozděluje pracovní třídu na „naše“ a „jejich“, spoluobčany a cizince, bělochy a barevné… Tak stanovuje mezní hodnoty ekonomickým mechanismům a zabezpečuje „našincům“, že nikdy neklesnou na úplné dno sociální struktury společnosti. Ta totiž z tohoto pohledu není definována ekonomicky, nýbrž statusově, tj. není dána neúspěchem na trhu práce, ale narozením v cizině, odlišným pasem či tmavší barvou kůže.

Statusová nerovnost ovšem může být výhodná i pro zahraniční pracovníky, neboť jim rezervuje pracovní místa s větším výdělkem, než jakého by mohli dosáhnout na jejich domácím trhu. Tato oboustranně výhodná situace však končí ve chvíli, kdy se přistěhovalci usadí natrvalo v hostitelské zemi a začnou vznášet nároky na rovné příležitosti. V případě trvalého usazení a příjezdu rodinných příslušníků mizí diference sociální identity a statusu od pracovního místa a hrozí konflikt mezi novousedlíky a starousedlíky. V takovém konfliktu jde logicky jak o boj za uznání rovného statusu příslušníků etnické (rasové) menšiny, tak o pracovní příležitosti a mzdy. Konflikt je tedy ve stejné míře etnický i sociální.[27]

Tento koncept vysvětluje v přijímající společnosti funkčnost systému, ve kterém na jedné straně existuje silná poptávka po zahraniční pracovní síle a zároveň na straně druhé přetrvává nezaměstnanost. Vysvětluje také, proč zahraniční dělníci za určitých podmínek nemusejí nutně soutěžit s domácími a negativně ovlivňovat jejich pracovní příležitosti a mzdy. Dlouhodobý převis nabídky nad poptávkou však odporuje, jak bylo naznačeno výše, předpokladům neoklasické ekonomie, dle níž trh zajišťuje dosahování rovnováhy. Odporuje také samotné teorii segmentovaného pracovního trhu, která stále akceptuje tržní mechanismus, byť jeho fungování zužuje na přistěhovaleckou část pracovního trhu. Dlouhodobý převis nabídky přistěhovalecké práce nad poptávkou po ní naopak koresponduje s předpoklady neomarxistické teorie světového systému (světosystému).

Teorie světového systému (světosystému), vycházející z Wallersteinova konceptu vztahů centrum-periferie, migraci považuje za součást procesů kapitalistické akumulace, která těží z nerovnosti mezi rozvinutým centrem a zaostalou periferií.[28] Pronikání kapitálu do periferií rozvrací jejich agrární ekonomiky a tvoří vykořeněné a k pohybu připravené námezdní pracovní síly. Zároveň nastoluje ekonomické, kulturní a politické vazby k vyspělým zemím centra. Tyto dvě skutečnosti – vykořenění a propojení – vysvětlují to, že příliv kapitálu je následován přílivem pracovních migrantů z periferie do centra.

Vztah jádro (centrum) – periferie vyvolává obousměrný migrační tok, kdy periferie přitahuje nejrůznější druhy expertů a centrum zase nekvalifikovanou pracovní sílu, ale taky kvalifikované pracovníky do dynamicky se rozvíjejících profesí moderní ekonomiky. Manažeři a dobře placení kvalifikovaní pracovníci pak dále v globálních centrech zvyšují poptávku po migrantech poskytujících málo kvalifikované služby. Teorie světového systému tak částečně relativizuje poznatky předcházejícího konceptu segmentovaného (dvojího) pracovního trhu, avšak z hlediska kvality, nikoliv kvantity migrací.

Globalizace poslední čtvrtiny 20. století podtrhla základní předpoklad tohoto přístupu – totiž že pracovní migrace je jen jedním subsystémem systému světového trhu. Migrace je v tomto období posilována a zintenzivňována zvýšením mobility kapitálu a zboží, zrychlením dopravy a přenosu informací, rozvojem elektronických médií a prostředků komunikace, schopných takřka okamžitě propojit i ta nejvzdálenější místa planety. Tím, že vtahuje do světového trhu a mezinárodní dělby práce zbývající zemědělské oblasti Země, dovádí jen do důsledků procesy, které doprovázely kapitalismus od jeho počátků. Venkovské domácnosti jsou zbavovány tradiční soběstačnosti a jejich příslušníci vrháni na trh s námezdní prací, a tím i do migrace – lidé odcházejí za výdělkem do měst, jiných regionů, jiných zemí.

Určitým doplněním teorie světového systému je teorie globálního města, vypracovaná Saskií Sassenovou.[29] Sassenová přišla s názorem, že v oblastech jádra (centra) či regionálních jader (center) se stávají hlavními ekonomickými uzly provázanosti tzv. „globální města“ (např. Londýn, Paříž, Tokio, Hongkong, Soul aj.) s velkou koncentrací vysoce kvalifikovaných pracovníků kosmopolitní elity na straně jedné a nekvalifikovaných imigrantů obhospodařujících dolní segmenty pracovního trhu, zejména služby včetně domácích služeb pro místní i globální elitu, na straně druhé.

Další takovou subkategorií teorie světového systému, avšak na ní nezávisle vypracovanou, je koncept migračních systémů.[30] Migrační systémy se skládají z relativně stálého spojení skupin vysílajících a přijímajících zemí, z čehož můžeme vyvodit multidimenzionální propojení dvou či více geografických celků, které umožňuje migrační pohyb. Toto propojení předpokládá historické, kulturní, politické (koloniální) a ekonomické (technologické) vazby území, kde dochází k migracím. Dále je možno uvažovat o dynamice proudu a protiproudu nejen osob, ale i dalších aspektů a zároveň je třeba vzít v úvahu, že prostory spjaté migračními systémy nemusí být vždy blízko sebe. Někdy se dokonce může jednat o kontakt na značnou vzdálenost.

Určitou komplikací pro aplikaci konceptu migračních systémů je jistá vágnost a neukotvenost kauzálních vazeb, které migraci způsobují, a proto je badatel nucen uchýlit se k použití jiné funkční migrační teorie, která s takovou kauzalitou počítá. Na straně druhé koncept migračních systémů umožňuje pracovat s multipolárností celé soustavy, což znamená zapojení více zdrojových (vysílajících) a cílových (přijímajících) zemí. Rovněž lze akceptovat to, že jednotlivé zdrojové a cílové země mohou být zařazeny do několika migračních systémů, tj. že mohou být bez větších metodologických problémů považovány současně za zdrojové i cílové země migrace.[31] S ohledem na předchozí konstatování je třeba dodat, že se koncept migračních systémů dosud plně nevyhranil či nevymezil vůči jiným migračním teoriím, a tedy pod tímto názvem mohou být skryty další, velmi odlišné modely.[32]

Zatímco dosud představené teorie, sdružené do čtyř hlavních kategorií, vysvětlují příčiny či původ migrace, tak existují další tři skupiny teorií, které se snaží vysvětlit trvání a pokračování migrace poté, kdy začala. Způsoby, jakými se migrace udržuje a reprodukuje, zachycuje teorie migračních sítí (teorie sociálních sítí, teorie sociálního kapitálu).[33] Koncept „sítě“ je založen na vazbách, které mohou být chápány i jako určitá forma sociálního kapitálu. Ten mohou migrující lidé využít, pokud chtějí získat relevantní informace stejně jako materiální nebo psychickou podporu. Tím je také usnadňován migrační proces a adaptace migranta na životní podmínky v cílové společnosti.

Migrační sítě tedy poskytují prvotní informace o situaci v přijímající zemi lidem z vysílající země, což jim umožňuje snáze a lépe překonávat překážky v migraci i vytvářet žádoucí podmínky k životu v cílových prostorech, ať už v souvislosti s bydlením, ekonomickými aktivitami, péčí o děti nebo s pomocí sociálně slabým. Migrační sítě pomáhají překonávat pocit marginality a exkluze, ale současně mohou samy produkovat marginální a sociálně znevýhodněné skupiny. Ovlivňují nejen destinaci migrujících, ale taky jejich množství. V neposlední řadě mají vliv i na sociální skladbu migrantů.

Díky pomoci, kterou poskytují již usazení krajané těm, co by chtěli migrovat ze zdrojové země, se cena a celková rizika migrace snižují a pravděpodobnost uskutečnění dalších migračních pohybů (směrem ze zdroje do dané cílové země) narůstá. Migrační sítě tak přispívají k zachování migračních toků i v době, kdy faktory způsobující ve zdrojové zemi daný pohyb již ztrácejí na významu. Krom toho, jak se cena a rizika migrace snižují, daný tok se stává méně selektivní z hlediska socioekonomických faktorů, a ze zdrojové země do cílové se tak může migrovat poměrně snadno a intenzivně. Tudíž sama existence migrační sítě se tak může stát hlavním důvodem k migraci.

Ovšem i migrační sítě mají časově omezenou životnost. Někteří badatelé upozorňují na hrozící nebezpečí krátkodobě zvýšené nezaměstnanosti v cílovém prostoru, zapříčiněné přítomností migračních sítí a vznikem dalších sociálních problémů.[34] Po čase migrační sítě odumírají anebo se přesouvají jinam a v cílovém prostoru nastává situace podobná té, která existovala před objevením se migrační sítě. Mohou však nastat případy, kdy existence migračních sítí v daném cílovém prostoru zvýší prosperitu regionu nebo přiláká investory, a tak se síť podílí i na pozitivních změnách ekonomiky.

V poslední době zejména v souvislosti se zkracováním vzdáleností v rámci procesů globalizace, daným především stále dostupnější technologií dopravy a stále snadnější komunikací, dochází k rozšiřování příležitostí pro cirkulární migraci a k posilování vazeb mezi vysílající komunitou a jejími emigranty. Globalizace tedy umožňuje transformaci principů sociálních sítí do konceptu permanentních transnacionálních prostorů.[35] Existence těchto prostorů nabourává zavedené vnímání migrace jako nezvratného a jednorázového aktu i obvyklé pojetí sociální identity spjaté s fixním a stálým místem rezidence.

Pro obyvatele transnacionálních prostorů se migrace stává permanentní možností. Emigranti neztrácejí kontakty ve své původní domovině, ale udržují přes-hraniční vazby se svým „starým“ domovem a zároveň se snaží o budování domova „nového“, tj. o začleňování se do sociálních institucí a sociálních sítí přijímající společnosti. V závislosti na rodinných okolnostech a ekonomických příležitostech se mohou někdy v budoucnu rozhodnout vrátit anebo přestěhovat jinam. Nemění tedy své místo jednou provždy, nýbrž zůstávají v novém tzv. „mezi“ prostoru, což je vyjádřeno v konceptu „trans-migrantů“. Transmigranti souběžně participují na více imaginárních národních komunitách a nejsou tak pouhými přechodnými návštěvníky, neboť se usazují a začleňují do ekonomiky a politických institucí, lokalit a vzorců každodenního života země, v níž žijí. Zároveň však zůstávají stále angažováni jinde v tom smyslu, že udržují vazby, budují instituce, vstupují do transakcí a ovlivňují lokální i národní dění v zemích, z nichž emigrovali.[36]

Sociální síťování tvoří součást širší skupiny mechanismů zahrnutých pod teorii kumulativních příčin.[37] Samotný koncept pochází od Gunnara Myrdala, ale do migrační problematiky byl zaveden již zmiňovaným Douglasem Masseym. Tyto mechanismy spočívají v tom, že určitý proces zapříčiní jistou změnu v prostředí, která zpětně působí na tento proces. Vytváření migračních sítí patří k nabídkové straně migrace, ale mnoho dalších změn s podobným efektem se týká poptávkové strany. V tomto případě mám na mysli např. změny v sociálním statusu některých pracovních pozic a vytváření segmentovaného pracovního trhu. Pokud k těmto změnám jednou dojde, pak jsou mnohé z těchto zpětnovazebních efektů kumulativní kauzality těžko ovlivnitelné zásahem státu. Toto platí např. v případě znehodnocení jistých pracovních míst jako „přistěhovaleckých“ a „pro barevné“, čímž jsou obtížně obsaditelná domácími pracovníky, a to i v době poměrně vysoké domácí nezaměstnanosti.

Konceptu kumulativní kauzality využívá institucionální teorie migrace[38] tak, že analyzuje příslušné instituce vzniklé jako produkt migrace a migraci zpětně podporující. Dotčenými institucemi se rozumí jak vládní, tak nevládní subjekty, ale i neformální struktury včetně struktur ilegálních (mafiánských či kriminálních). Teorie reflektuje skutečnost, že migranti k realizaci migrace často potřebují zprostředkování a právě aktivity zprostředkovatelských organizací příkladně zapadají do podstaty definované touto teorií. Instituce se tedy důležitým způsobem podílejí na vzniku i trvání migrace, stejně jako na tom, že migrant dokončí migrační proces a poté se integruje do společnosti v cílové zemi.

Poptávka po službách ze strany potenciálních imigrantů dává vzniknout černému trhu s nelegálním převáděním přes hranice, se zprostředkováním nelegálních pracovních smluv, s falšovanými dokumenty a vízy, se zprostředkováním formálních sňatků apod. Instituce vlastně spoluvytvářejí prostředí pro migraci, odstraňují překážky, stejně jako je zas jiné instituce vytvářejí a upevňují. Migrantům pomáhají podobně, jako jim opět jiné instituce migraci komplikují. Navíc mnohé institucionální subjekty z podílu na migraci mnohdy velmi významně těží, ať už např. finančně, budováním vlivu a kontaktů, zviditelněním na veřejnosti a ospravedlněním vlastní existence apod.

Závěr

Migračních konceptů, teorií a modelů, kterými se snaží badatelé uchopit specifika migračních toků, je samozřejmě více a zde byly zmíněny zejména ty, které se v současné době snaží adekvátně a pružně reagovat na stávající situaci. Tím mohou být vhodným analytickým nástrojem pro popis situace v migračních systémech spojujících středoevropský region, potažmo Českou republiku se zdrojovými zeměmi.

V současné době VÚP prostřednictvím Metodického portálu www.rvp.cz připravuje e-learningový kurz s názvem Migrace v Evropě: střetávání a prolínání kultur. Tento kurz je určen především učitelům společenských předmětů základních škol a víceletých gymnázií. Hlavním cílem e-kurzu bude seznámit účastníky se základními aspekty migrací (kulturními, hospodářskými, sociálními) a vysvětlit dopady migrací na současnou společnost v cílových i zdrojových zemích.

[1] Významný německý badatel soustřeďující svůj výzkumný zájem právě na problematiku migrací, Klaus J. Bade, nazývá moderního člověka přímo pojmenováním „Homo migrans“ – srov. Klaus J. Bade. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. Praha : NLN 2005, s. 7.

[2] Pro Českou republiku provedli výpočty B. Burcín, D. Drbohlav a T. Kučera – srov. Burcín, Boris; Drbohlav, Dušan; Kučera, Tomáš. Czech Republic Population Prospects in the Mirror of Replacement Migration Concept. Acta Universitatis Carolinae – Geographica, 2005, roč. 40, č. 1–2, vydáno v srpnu 2007, s. 47–67. Nověji viz Burcín, Boris; Drbohlav Dušan; Kučera, Tomáš. Možnosti migračního řešení perspektivního úbytku a demografického stárnutí obyvatelstva České republiky. Sociologický časopis, 2008, roč. 44, č. 4, s. 653–682. Dále Drbohlav, Dušan; Uherek, Zdeněk. Reflexe migračních teorií. Geografie – Sborník České geografické společnosti, 2007, roč. 112, č. 2, s. 125.

[3] Následující výčet základních otázek a odpovědí, ze kterých posléze vycházejí migrační teorie, čerpám z těchto publikací: Drbohlav, Dušan; Uherek, Zdeněk, cit. d., s. 126–128. Baršová, Andrea; Barša, Pavel. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno : Masarykova univerzita 2005, s. 267. Rabušic, Ladislav; Burjanek, Aleš. Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení české demografické situace? Brno : Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha – Výzkumné centrum Brno 2003, s. 8–10.

[4] S čímž souvisí i fakt, že většina tzv. migračních teorií nejsou teorie v pravém slova smyslu, neboť nesplňují některá základní kritéria na klasické teorie kladená – např. obecná platnost, verifikace či falzifikace, současně funkce explanační i predikační. Často se jedná spíše o koncepty, přístupy, modely nebo prostou kumulaci opakujících se pravidelností.

[5] Čísla byla převzata z publikací: Rabušic; Burjanek, cit. d., s. 8. a Atlas lidské migrace. Sestavil Russell King. Praha : Mladá fronta 2008, s. 10–12.

[6] Rabušic; Burjanek, cit. d., s. 9.

[7] Základní informace o E. G. Ravensteinovi a jeho díle čerpám z: Uherek, Zdeněk a kol. Migrace do České republiky, sociální integrace a lokální společnosti v zemích původu (prostor bývalého SSSR a slovenští Romové). Výzkumná zpráva. Praha : Etnologický ústav AV ČR 2004, s. 46; Uherek, Zdeněk. Migrace a formy soužití v cílových prostorech. In Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit. Eds. Tomáš Hirt a Marek Jakoubek. Plzeň : Vydavatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 260; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 128.

[8] O této proměně zobrazující migranta jako aktivního jedince, který udržuje vztahy se svým původním domovem, více Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 128; Szaló, Csaba. Transnacionální migrace. Proměny identit, hranic a vědění o nich. Brno : CDK 2007, s. 109–114.

[9] O Burgessových výzkumech čerpám z : Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 128.

[10] O Parkovi a jeho výzkumech viz Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 129.

[11] Op. c., s. 129.

[12] O Petersenovi a jeho typologii čerpám: Uherek, Zdeněk. Migrace a formy soužití v cílových prostorech, cit. d., 258–259; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 129–130.

[13] O Demuthově klasifikaci více – viz Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 130; Uherek a kol., cit. d., s. 48-49; Uherek, cit. d., s. 262–263.

[14] Více o push-pull teorii a jejím tvůrci: Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 130; Uherek a kol., cit. d., s. 47; Uherek, cit., d., s. 261; Baršová, Barša, cit. d., s. 267–268.

[15] Více viz Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 130; Uherek, cit., d., s. 261–262; Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 9–10.

[16] Více viz Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 131.

[17] Srov. viz Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 131.

[18] Srov. viz Castles, Stephen; Miller, Mark J. The Age of Migration. International Population Movements in the Modern World. New York : Guilford Press 1993, s. 8–9.

[19] Např. Massey, Douglas et al. Theories of International Migration: A Review and Appraisal. Population and Development Review, 1997, Vol. 19, No. 3, s. 431–463.

[20] Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 136.

[21] Viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s.10.

[22] Viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 10–11; Baršová, Barša, cit. d., s. 267–268; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 131; Uherek, cit. d., s. 263.

[23] Viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 11; Baršová, Barša, cit. d., s. 269–270; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 134; Uherek a kol., cit., d., s. 50.

[24] Více o této teorii viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 11–12; Baršová, Barša, cit. d., s. 270–272; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 131–132; Uherek a kol., cit., d., s. 49.

[25] Viz Baršová, Barša, cit. d., s. 270.

[26] V souvislosti s tím mluvíme o 3D práci – anglická zkratka pro označení prací, které nejsou pro domácí populaci příliš atraktivní a přitažlivé („Dirty, Dangerous, Demeaning“ – „špinavé, nebezpečné, ponižující“, evnt. „Dirty, Dangerous, Demanded“ – „špinavé, nebezpečné, žádané“). Právě tyto druhy práce nejčastěji vykonávají migranti. Viz Rákoczyová, Miroslava; Trbola, Robert (eds.). Sociální integrace přistěhovalců v České republice. Praha : SLON 2009, s. 290.

[27] Viz Baršová, Barša, cit. d., s. 271.

[28] Více o této teorii viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 12; Baršová, Barša, cit. d., s. 272–274; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 133.

[29] Viz Baršová, Barša, cit. d., s. 273.

[30] Více viz Baršová, Barša, cit. d., s. 274; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 133; Uherek, Zdeněk. Migrace, postmigrační procesy a jejich teoretické tematizace. In Cizinecké komunity z antropologické perspektivy: vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. Eds. Zdeněk Uherek, Zuzana Korecká, Tereza Pojarová. Praha : Etnologický ústav AV ČR, 2008, s. 75–76.

[31] Uherek, Zdeněk. Migrace, postmigrační procesy a jejich teoretické tematizace, cit. d., s. 76.

[32] Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 133.

[33] Více o této teorii i s ohledem na mírně modifikované názvy teorie viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 12–13; Baršová, Barša, cit. d., s. 275–276; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 132–133.

[34] Viz Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 132.

[35] Tento koncept transnacionální migrace v češtině velmi dobře zpracoval ve své monografii sociolog Csaba Szaló – viz Szaló, Csaba. Transnacionální migrace. Proměny identit, hranic a vědění o nich. Brno : CDK 2007.

[36] Viz Baršová, Barša, cit. d., s. 276.

[37] Více o této teorii viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 13; Baršová, Barša, cit. d., s. 276–277; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 133–134.

[38] Viz Rabušic, Burjanek, cit. d., s. 13; Baršová, Barša, cit. d., s. 277; Drbohlav, Uherek, cit. d., s. 133.

Literatura a použité zdroje

BADE, Klaus J. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou století. Praha: Lidové noviny, 2004.

BARŠOVÁ, Andrea; BARŠA, Pavel. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: MPÚ Masarykova univerzita, 2005.

CASTLES, Stephen; MILLER, Mark J. The Age of Migration. International Population Movements in the Modern World. New York: Guilford Press, 1993.

DRBOHLAV, Dušan (ed). Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Karolinum, 2008.

HIRT, Tomáš; JAKOUBEK, Marek (eds.). Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2005.

KING, Russell. Atlas lidské migrace. Praha: Mladá fronta, 2008.

RABUŠIC, Ladislav; BURJANEK, Aleš. Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení české demografické situace?. Brno: VÚPSV, 2003.

RÁKOCZYOVÁ, Miroslava; TRBOLA, Robert. Sociální integrace přistěhovalců v České republice. Praha: SLON, 2009.

SZALÓ, Csaba. Transnacionální migrace. Proměny identit, hranic a vědění o nich. Brno: CDK, 2007.

UHEREK, Zdeněk. Migrace do České republiky, sociální integrace a lokální společnosti v zemích původu (prostor bývalého SSSR a slovenští Romové). Výzkumná zpráva. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2004.

UHEREK, Zdeněk; KORECKÁ, Zuzana; POJAROVÁ, Tereza (eds). Cizinecké komunity z antropologické perspektivy: vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2008.