Slabikář – knížka radostná, I. díl

Základní školy mají za sebou jednu z důležitých fází svých aktivit – zápisy prvňáčků. Po rozvířené diskusi o vhodnosti či nevhodnosti odkladu školní docházky je na čase těm, kteří sítem prošli, připravovat optimální podmínky pro zahájení důležité životní etapy. Je s podivem, jak málo pozornosti je v této přípravě věnováno výběru a volbě slabikáře.

České a moravské děti, navzdory všem historickým peripetiím, v jednom měly mimořádné štěstí: ta první knížka radostná – slabikář – bývala pro ně zpracovávána s kromobyčejným pedagogickým umem a nápaditostí. Už v začátcích národního obrození, kdy čeština bojovala o místo na slunci, kněz a literát Karel Alois Vinařický sepsal Českou abecedu, aneb malého čtenáře knížku první. Málokdo dnes vzpomene, že byl autorem také pozapomenuté písně Ivánku náš. Je stejně nepokrytě didaktická jako Vinařického mravoučná ponaučení, která však mírně oprášena nepozbývají na naléhavosti. Co namítnout proti takovému – Za vůz sedat není radno, nožička se zlomí snadno? Už méně by populace postmoderní doby přistoupila na tvrzení – Kdo do školy nechodí, hloupostí si uškodí. Že nástup do školy nemusí být nutně spojován s pocitem nenávratně ztraceného ráje dětství, to dokazoval Josef Franta Šumavský, který svůj slabikář vydaný v Praze roku 1843 rozmarně a rozsáhle otituloval jako Navedení ke čtení bez abecedy a k pravopisu bez psaní aneb Opozdilý předchůdce malé čítanky.

Laskavá, až nostalgicky podbarvená setkání nabízí nám bývalým školákům, nám všem a učitelům především, stálá expozice slabikářů v přerovském Muzeu Jana Amose Komenského. Zavítat by tam měli z profesních důvodů především ti, kteří jsou zastánci jediné metody výuky počátečního čtení, ať už se jedná o léta aplikovanou metodu analyticko-syntetickou či novátorsky prezentovanou metodu genetickou. Ti zvídavější by se právě v přerovském muzeu přesvědčili o platnosti klasického Nihil novi sub sole – Nic nového pod sluncem. Když Josef Kožíšek přišel v roce 1913 poprvé se svými Poupaty a v následujícím roce hned také invenčně s Počátky čtení, methodickým průvodcem čítankou malých Poupata, genetická metoda výuky počátečního čtení byla na světě. Nyní se nám porůznu vrací. Josef Kožíšek, autor známé říkanky o polámaném mravenečkovi, považoval slabikář za základní knížku lidského života. Byl také přesvědčen, že prvňáček potřebuje knížku radostnou. Potvrdil to na sklonku tzv. první republiky i Josef Pavlovský, když vydal Pracovní knížku k čítance s názvem S úsměvem!

Do diskuse o metodách výuky čtení zasáhl v novinovém článku již v roce 2003 odborník světového věhlasu v oblasti poruch čtenářských dovedností profesor Zdeněk Matějček, když poznamenal, že „…žádná metoda není samospasitelná … teď převládá metoda zvaná analyticko-syntetická. Sám nevidím, že by nějaká jiná byla podstatně lepší než právě tato“ (Lidové noviny ze dne 7. 2 .2003).

V první dekádě nového tisíciletí mohly naše paní učitelky-elementaristky vybírat téměř z desítky slabikářů. Realita nesrovnatelná s dobou předchozí. Nadšení opadne, nahlédneme-li realitu doby krátce po vzniku Československé republiky. Po roce 1918 se v nově vzniklém československém státě ve školách užívalo 26 druhů slabikářů, sepsaných nejen v jazyce českém, ale také slovenském, německém, rusínském, maďarském a rumunském. Nezbývá než přiznat, že i v našem multikulturalismus vyznávajícím světě historie zůstává učitelkou života.

Ponořme se však do reality našich dnů a pokusme se nahlédnout nabídku učebnic – slabikářů – glosami upozorňujícími na některá jejich úskalí. Učiníme tak neadresně, s důvěrou v profesní zdatnost a kompetentnost těch, kteří se budou nabídkou slabikářů různých nakladatelství probírat a o jejich užití rozhodovat. Učitelé jsou vysokoškolsky erudovaní odborníci. Nebudou proto pouze alibisticky spoléhat na nějaký pokyn „shora“ a dokáží o přednostech toho či onoho slabikáře přesvědčit i rodiče svěřených dětí. Bude to efektivní pomoc dětem na jejich startu systematického vzdělávání, aby jim skutečně zachutnalo a stalo se jim celoživotní potřebou.

Význam zvládnutí čtenářských dovedností netřeba zdůvodňovat. Léta obchází české školy strašidlo dyslexie – stručně řečeno poruchy čtenářských dovedností, čtení. Udávaná procenta výskytu dyslexie jsou tak vysoká, že vyvolávají pochybnosti o jejich věrohodnosti. Lze se zamyslet nad faktem, co je projevem oprávněně diagnostikované dyslexie a co pouze důsledkem nesprávného metodického postupu podpořeného nevhodně zvoleným didaktickým materiálem.

O tzv. riziku dyslexie lze hovořit již v předškolním věku, kdy děti obecně nečtou. S tímto faktem jsou seznámeny progresivnější paní učitelky v mateřských školách. Jednou z nejúčinnějších zbraní se na počátku školní docházky stává právě slabikář. Je zarážející, jak málo jsou si toho vědomi někteří tvůrci slabikářů i jejich recenzenti. Pokusíme se upozornit na tři ze zásadních krizových aspektů evokace a negativní podpory tzv. rizika dyslexie, a to fenomén sykavkové asimilace, diferenciaci kvantity slabik a tzv. měkčení.

Uvedená sykavková asimilace kauzálně souvisí s nerozvinutým fonematickým sluchem, s nevyzrálou schopností diferencovat fonémy, základní stavební jednotky lidské řeči. S něčím takovým je třeba u školních začátečníků počítat, vývoj a dozrávání jejich schopnosti fonematického uvědomování cíleně podporovat a rozvíjet, ne nerozumně zatěžovat. Ne nadarmo přichází nakladatelství Portál již se 4. vydáním výborné publikace Brigitte Sindelarové – Předcházíme poruchám učení. Konkrétní rady a návodná cvičení, jak se mimo jiné připravovat na čtení, zde mohou čerpat nejen učitelky mateřských škol a elementaristky, ale i rodiče předškoláků a čerstvých školáků.

Co tedy rozumíme sykavkovou asimilací? Každému dospělému se občas přihodí, že se „zasekne“ na slově obsahujícím více sykavek. Takže potom je třeba ze sušenky „šusenka“ a ze sešitu „šesit“. Je dobré si uvědomit, že čeština má – pro neortodoxní lingvisty – celkem šest sykavek ve dvou řadách: ostré (s, z, c) a tupé (š, ž, č). Pěkně to vystihuje slogan v souhrnu se sedmi sykavkami, který tvrdí, že „čeští hadi syčí o sto šest“. Není proto na místě vystavovat děti s ještě nevyzrálou schopností jednotlivé sykavky sluchem perfektně rozlišovat a uvědomovat si je požadavku jejich čtení ve větách typu: Trpaslíci suší seno. Věta nápadně připomíná jednu z těch užívaných při diagnostice dyslexie (Na střeše seděli špačci).

Stejně je třeba se vyvarovat říkankám přetíženým shluky sykavek – bylo by možné z jednoho slabikáře uvést říkanku, kde v šesti rýmech napočítáme celkem 24 sykavek. Jinde děti mají číst varování žížaličce ubližuješ (ve dvou slovech kumulace šesti sykavek). To se již jedná o jazykolam a jazykolamy do slabikáře v žádném případě nepatří. Proč (vědomě) pokoušet ďáblíka řečových problémů ve stále ještě zranitelném období ontogenetického vývoje řeči kolem šesti let věku dítěte? U dospělých se tomu říká hladit chřestýše bosou nohou.