Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Poslední Batesův aha moment vyšel až po publikování tohoto článku - No. 8 aha moment: web 2.0 will change everything in online learning (http://www.tonybates.ca/2013/03/24/no-8-aha-moment-web-2-0-will-change-everything-in-online-learning/).
Setkání s významným světovým odborníkem pracujícím na využití technologií v distančních formách vzdělávání od konce 60. let minulého století.
Tony Bates je skutečným veteránem distančního vzdělávání. Na konci 60. let minulého století byl u zrodu britské Open University – největší a nejúspěšnější, na dálkové studium orientované vysoké školy na světě. Od té doby se na vědecké úrovni věnuje využití technologií v distančních formách vzdělávání a nejen v nich. Poté, co postupně pomáhal zakládat instituce podobné Open University po celém světě, zakotvil v kanadském Ontariu jako expert poradenské a výzkumné společnosti podporující online vzdělávání Contact North. Nedávno jsme shodou okolností informovali o jedné její zajímavé studii - Možnosti otevírající vlastní cesty za poznáním.
V tomto článku bych vás chtěl seznámit s nedávno publikovaným, velmi poučným Tonyho odhalením, v němž na pokračování ve svém blogu popisuje, které poznatky byly pro utváření jeho mnohaletých profesních zkušeností nejdůležitější [1]. V angličtině se takovému okamžiku, kdy dojde k zásadnímu poznání, říká a-ha moment, a proto Tony svůj příspěvek nazval My seven ‘a-ha’ moments in the history of educational technology. Podívejme se, které to byly. Tony každému z nich věnoval zvláštní článek (odkazovaný z nadpisů), my se spokojíme se stručným popisem každého z těchto případů.
1. 1970: Media jsou různá
Každý typ média má specifické výukové vlastnosti. Není možné prostě jen přenést stejné výukové postupy z jednoho média na jiné. Je třeba u každého využívat jeho zvláštní možnosti. Tony to dokládá tím, jak se na počátku 70. let pokoušeli do svých distančních kurzů integrovat televizi (spolupracovali s BBC). První takové lekce hodně připomínaly čtené přednášky a byly neúspěšné (srovnej se starými cíli starými metodami u Prenského). Teprve když se naučili využívat vše, co televizní technika umožňuje, úspěch se dostavil. Dnes patří výukové a dokumentární pořady BBC ke světové špičce. Současné online výukové postupy jsou na tom velmi podobně. Nejprve se musíme naučit maximálně využívat možnosti, které nám tyto technologie poskytují.
2. 1974: Štěstí přeje připraveným
Již v polovině 70. let začal Tony v rámci programů UNESCO zavádět distanční vzdělávání v rozvojových zemích. Záměr byl od počátku jistě velmi správný – poskytnout chudým lidem v těchto zemích možnost vzdělávat se, a tím i šanci své postavení zlepšit. Vždy znovu se objevují představy, že samotné dodávky západních technologií mohou být přínosné, ale opakovaně se ukazuje, že jsou mylné (vzpomeňme na OLPC nebo na Cubanovy zombie). A je tady nová vlna nadšení spojená s MOOC kurzy, které mají pomoci chudým lidem z rozvojových zemí k vzdělání na úrovni nejlepších vysokých škol světa. Podle Tonyho jsme na nejlepší cestě k dalšímu zklamání. Každý úspěšný distanční vzdělávací program musí začít nejprve řešit podmínky cílové skupiny, tj. zda mají potenciální uživatelé elektřinu, přístup do internetu, vhodné zařízení apod. A hlavně musí sami chtít a být schopni se na cestu za poznáním vydat. Představa, že postavíme někam do pouště pár počítačů, připojíme je přes satelit k internetu a budeme očekávat, že se místní lidé přihlásí do kurzu špičkových profesorů ze Stanfordu, je nereálná.
3. 1978: Asynchronní výuka je lepší
Předpokládám, že čtenář rozdíl mezi synchronním a asynchronním módem distanční výuky zná. Synchronní znamená, že je student v tom kterém okamžiku zapojen přímo do aktivity, při níž musí být v kontaktu a interaktivně reagovat na podněty tutora či spolužáků. V asynchronním módu si postup práce řídí sám. Audio-vizuální výzkumná skupina britské Open University již v druhé polovině 70. let ověřila celkem zřejmou skutečnost, že se výukové výsledky zlepší, dostanou-li studenti možnost si rozhlasem vysílané lekce kurzu nahrát na kazetu, poslechnout si je později a zopakovat si je, kolikrát jen budou chtít.
Dospěli jsme dnes ve vzdělávacích technologiích až tak daleko, že o systému založeném na video záznamech lekcí mluvíme jako o převrácené třídě, někteří učitelé běžně zaznamenávají celou výuku a záznamy dávají k dispozici studentům (i kolegům) a na webinář vedený špičkovým světovým odborníkem se též můžeme podívat ze záznamu. Jen si, prosím, uvědomme, že v tom případě ztrácíme možnost přímé interaktivity s vyučujícím (viz Andersonův teorém interakční ekvivalence).
4. 1986: Počítač jako komunikační nástroj, nikoli stroj na učení
V roce 1982 se Tony Bates na konferenci v kanadském Vancouveru poprvé setkal s počítačem, který prostřednictvím sítě realizoval komunikaci mezi vzdálenými uživateli. Docela hezky si vybavuji velmi podobný a-ha zážitek, který jsem měl o dobrých 10 let později, když jsem obratem dostal odpověď na můj anglicky psaný vzkaz v elektronické konferenci EDTECH na MSU.edu, kterou jsem zpočátku sledoval prostřednictvím BBS a později sice již přes internet, ale před vznikem webu prostřednictvím služby Gopher.
Máme-li dnes pochopit, co se odehrávalo v hlavách vzdělávacích technologů v podobné situaci, je nutné připomenout, že v té době převládala představa realizace výukového procesu v duchu behaviorismu, tj. řízení činnosti studujících s cílem dosáhnout konkrétních výukových výsledků. To znamená, že cílem byl především zisk konkrétních faktických znalostí. Tomu odpovídalo využití výpočetní techniky jako stroje na učení, který proces získávání znalostí automatizoval. Koncem 80. let však již začínalo být zřejmé, že takto koncipované automaty na učení mají mnoho nedostatků. Tím hlavním byla neochota žáků nechat se řídit strojem (Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?) a nízká možnost individualizovat výuku podle momentálních potřeb studenta.
Komunikace prostřednictvím počítače vlastně s kýmkoli na celém světě nabízí výrazně odlišné možnosti proti zakořeněným představám o předávání osnovami definovaných poznatků od učitele k žákovi. Tonymu se teprve v roce 1986 podařilo zařadit online diskusní fórum do svých kurzů v rámci Open University. Dnes je standardním příslušenstvím všech LMS systémů a nedílnou součástí každého distančního kurzu.
5. 1995: WWW jako univerzální standard
V roce 1995 se vláda Britské Kolumbie rozhodla věnovat 2 % rozpočtu vysokých škol na výzkum inovativních výukových metod. Tony Bates byl v důsledku toho přijat na místo vedoucího střediska distančního vzdělávání na University of British Columbia (UBC) ve Vancouveru. Jednou z věcí, které začali připravovat, byly online kurzy práce s technologiemi pro učitele. V té době bylo dost problematické vyvinout takový kurz, který by se dal spustit na obou tehdy běžně používaných platformách (Mac a Windows). Jak se ukázalo, řešením bylo využít tehdy ještě čerstvou novinku v podobě World Wide Web.
Je více než zřejmé, že asi nebylo náhodou, že se díky vzniklé potřebě tvorby multiplatformních online kurzů na UBC našel na katedře počítačů odborník schopný vyvinout systém požadavky splňující. Jmenoval se Murray Goldberg a svůj výtvor, který se stal prvním webovým Learning Management Systémem na světě, nazval WebCT (dnes součást Blackboardu). Není divu, že možnosti, které tato platforma tvůrcům kurzů nabízela, Tonyho fascinovaly. Otevíraly novou epochu ve vývoji distančního vzdělávání, jež byla překonána až příchodem webu 2.0.
6. 1995: Sbližování prezenčního studia s distančním
Ruku v ruce s pronikáním technologií a internetu do běžného života jde i zvyšování podílu výuky realizované online. Tento proces byl ve skutečnosti zahájen již před vznikem prvních webově orientovaných LMS v roce 1995 (Plato, 1960) a dosud pokračuje. Jedním z průvodních jevů jsou třeba dnes tak oblíbené MOOC kurzy. Sbližování a kombinování různých forem (hybridní výuka) má ve skutečnosti vliv jak na tradiční prezenční, tak na zavedenou distanční výuku.
Prezenční výuka, hlavně vysokoškolská, získává obrovskou konkurenci. Není snadné najít důvody k tomu, aby se studenti museli dostavit na přednášku, když si mohou stejný obsah pustit doma jako video nebo webinář. Je třeba zkoumat, které výukové aktivity mají větší přínos, jsou-li realizovány formou prezenční, a které ve formě hybridní či distanční. Ne všichni studenti online aktivity preferují. Je však nutné brát v úvahu též to, že tyto se stále zdokonalují. Současné výzkumy naznačují, že jsou výsledky studia online s prezenčním již srovnatelné.
Problémy mají i instituce orientující se čistě jen na distanční formy vzdělávání (jako Open University). Tím, jak se stávají hybridní formy stále běžnějšími i v tradičně orientovaných institucích a tyto disponují stále větším množstvím digitálních učebních materiálů, je pro ně celkem snadné kromě kurzů prezenčních a hybridních otevírat i čistě distanční. V online prostředí tak začínají virtuálním školám silně konkurovat.
Započal proces, který již dnes dospěl tak daleko, že je vysokoškolské studium bez online komponent téměř nemyslitelné. Ještě větší změny nás čekají v blízké budoucnosti. Tradiční kamenné univerzity budou muset hledat nové postupy a svou existenci obhajovat.
7. 1997: Strategie implementace technologií je důležitá
Od roku 1990 měl Tony na starosti strategické plánování dnes již zrušené kanadské Open Learning Agency (OLA). Když pak v roce 1995 přešel jako šéf distančního vzdělávání na UBC, teprve si uvědomil, jak je strategické rozhodování důležité. Rozdíl mezi oběma institucemi popisuje takto: „V OLA bylo mou hlavní povinností zavádět do praxe rozhodnutí řídících orgánů agentury. A tato rozhodnutí byla ovlivňována výhradně okamžitými vnějšími vlivy.“ „Přístup UBC byl značně odlišný. Existoval zde Výbor pro kreativní využití vzdělávacích technologií sdružující experty různých souvisejících oborů, který měl značné pravomoci a jehož hlavní náplní bylo nastavovat dlouhodobé strategické vize využití technologií jako významného nástroje inovace chodu univerzity.“
Hlavní závěry snadno modifikovatelné pro chod každé vzdělávací instituce detailně popsané v knize Managing Technology in Higher Education: Strategies for Transforming Teaching and Learning pak shrnuje takto:
Tony Bates na závěr konstatuje, že je zde ještě jeden zásadní moment, který ovlivnil jeho současné chápání významu vzdělávacích technologií. Je to nástup webu 2.0. Kolem toho se točí též většina aktuálních příspěvků našeho Spomocníka. Myslím, že můžeme naše dnešní sledování myšlenkových postupů jednoho z dalších významných světových odborníků posouvajících obor vzdělávacích technologií kupředu ukončit konstatováním, že jsme v téměř dokonalé shodě.
Tony Bates: Second Wave of DE and History of the Open University, UK from University of Oldenburg-UMUC MDE on Vimeo.
Závěrečná otázka
Dovolte mi na úplný závěr ještě položit otázku. Jaké jsou vaše okamžiky osvícení na cestě k pochopení funkce vzdělávacích technologií?
BATES, Tony. My seven ‘a-ha’ moments in the history of educational technology [online]. 2013. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.tonybates.ca/2013/01/22/my-seven-a-ha-moments-in-the-history-of-educational-technology/.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
