Článek popisuje zkušenosti studenta UK PedF jako účastníka projektu šířícího osvětu o internetové bezpečnosti mezi dětmi.
Počátkem roku 2012 jsem měl možnost zúčastnit se pilotní verze projektu Safer Internet Ambasadoři (SIA) podporovaného Nadací O2 Think Big a Národním centrem bezpečnějšího internetu (NCBI). Tento peer program je zaměřen na primární prevenci kyberšikany a rozšíření povědomí o rizicích spjatých s životem online především žáků základních a středních škol. Realizaci tohoto projektu si vzaly na starost dvě dívky třebíčského gymnázia: Tereza Ondráčková a Monika Vlachová. Děvčata se již několik let aktivně věnují práci s dětmi přímo na školách a chtějí tuto svou úspěšnou činnost rozšířit. Na jejich webu Internetová ambasáda v sekci Kontakty se, kromě jiného, píše následující:
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
E Kocourek11. 10. 2012
"Hodně úsměvů (...) způsobil samotný termín sexting" -- A není divu. Pokusil jsem se vyhledat použitelné vymezení, a při té příležitosti jsem na anglické Wikipedii padl na zajímavý "úvod do problematiky", mimochodem poněkud skeptický. Údaje nejsou příliš jednoznačné, já sám si z nich pro sebe vybírám "a widely cited 2011 study indicated the previously reported prevalence was exaggerated".
Zajímavé může být finanční pozadí této osvětové (??) kampaně. Ze strany O2 je to reklama - to je v nejlepším pořádku, soukromá firma ať sype svoje peníze kam chce. Jen doufám - nejspíš marně - že se na tom finančně nepodílí český stát. Jaký smysl má bojovat proti něčemu, co reálně vůbec nelze ovlivnit?
Velice ilustrativní je historka s dívkou, jejíž nápadník prolomil heslo k jejímu profilu a začal škodit jejím jménem. Jistě jí to bylo nepříjemné, a prolamovat hesla k cizím účtům je ošklivé. Ale cožpak by dostatečně odhodlaný škůdce nedocílil stejný efekt i bez prolomení hesla? (Vytvořit nový falešný účet, podpořit jej falešnými účty na jiných službách, falešnými adresami. A skutečnými fotografiemi.) Proti tomu je jediná účinná obrana - ignorovat to.
[1]
, se kterou obsadily v celostátním kole Středoškolské odborné činnosti 1. místo. Dívky provozují i vlastní internetové stránky
, které vyhrály národní kolo Evropské soutěže o nejlepší dětský obsah online a byly také kladně hodnoceny mezinárodní porotou celoevropského kola. Navázaly spolupráci s Městskou knihovnou v Třebíči, Krajským úřadem Kraje Vysočina a Národním centrem bezpečnějšího internetu. Studentky svůj projekt prezentovaly na různých konferencích, naposledy v říjnu 2011 na Safer Internet Fóru v Lucembursku.“
Jak to všechno probíhalo?
V druhé polovině listopadu roku 2011 jsem v e-mailové schránce objevil informativní zprávu doc. Černochové (z UK PedF KITTV) o této aktivitě. Původně byl projekt sice určen jen žákům středních škol, zájemců však bylo málo, a tak se autorky rozhodly oslovit i studenty škol vysokých. Projekt se mi zdál zajímavý, měl jsem však mnoho nejasností. Napsal jsem tedy autorkám zprávu plnou dotazů, které mi velmi ochotně a rychle zodpověděly. A tak jsem se na jejich webu zaregistroval.
Dne 28. 11. 2011 se uskutečnil úvodní seminář v budově O2 na Praze 4. Hned, když mě obě sympatická děvčata vyzvedla před vchodem a vedla mě spletitými chodbami do zasedací místnosti, jsem se dozvěděl, že se dostavili pouze tři zájemci. Už jen tato informace mě utvrdila v tom, že holkám pomohu, ať to bude obnášet cokoli.
Konferenční místnost byla dimenzována minimálně pro 40 lidí, takže v našem „hojném“ počtu to muselo působit až trochu smutně a prázdně. Společně s dívkami se úvodní prezentace účastnil i Petr Mánek, který pomáhá s provozem internetových stránek, a pak také Petr Renč, zaměstnanec O2 a mentor projektu. Tato čtveřice nás uvedla do problematiky, pak následovala diskuse, proč jsme se rozhodli do toho jít a co od toho očekáváme. Snažil jsem se hbitě reagovat, protože ostatní mi přišli trochu vystrašení a nesví. Nakonec ledy povolily a všichni jsme se dali do řeči nad nachystaným občerstvením.
Abych se mohl stát ambasadorem, musel jsem projít e-learningovým kurzem, který tým vytvořit speciálně pro tento účel. Z původní trojice odpadl jeden, načež se dívkám podařilo nalákat čtyři nové tváře z Jihlavy. Dne 18. 12. 2011 byl konečně zprovozněn online výukový kurz, ve kterém bylo potřeba obdržet určité množství bodů v závěrečných testech. Nebylo to nic složitého, stačilo si pozorně projít přednášky a pak se pustit do vyplňování.
Poslední společné setkání před započetím akčního období se odehrálo 9. 1. 2012 přímo v NCBI. Tereza s Monikou nám předvedly svou prezentaci, rozdaly metodické příručky, letáky pro děti a dotazníky pro učitele i žáky. Poradily nám, které informace jsou pro žáky zajímavé, na co dobře slyší, prostě nám předaly své prozatímní zkušenosti ze svých výstupů.
Náplň práce ambasadora spočívala v návštěvě vybraných škol a odprezentování předpřipravené prezentace, kterou nám děvčata poskytla. Nechala nám však volnou ruku, abychom si přednášku mohli upravit tak, aby nám vyhovovala. Osobně jsem ze zkušenosti zvolil spíše metodu diskusní, abych žáky nějakým způsobem aktivizoval. Na každou besedu jsem měl 45 minut, což je docela krátká doba, obzvláště když člověk narazí na hodně zvídavou skupinu. Kolikrát děti využily i možnost vznést dotazy o přestávce.
Jelikož je třeba mladé lidi vhodně motivovat, součástí projektu byla také soutěž o nejaktivnějšího ambasadora. To pro mne bylo další výzvou. K dosažení tohoto titulu bylo potřeba nasbírat co nejvíce bodů v kurzu, další body ambasadoři obdrželi za jednotlivé prezentace na základních a středních školách (minimálním požadavkem bylo 5 prezentací), plus za rozdávání dotazníků v jednotlivých třídách a fotodokumentaci.
A mohlo začít akční období. Ochota celého realizačního týmu byla neskutečná, komunikace přes maily nevázla, neustále nám byla nabízena pomoc v případě nouze, nebo pokud bychom nevěděli, na jakou školu se obrátit s nabídkou návštěvy. Jelikož jsem studentem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, neměl jsem o školy nouzi. Stačilo rozhodit sítě mezi spolužáky. Trochu jsem se obával toho, že akční období připadlo na období zkouškové. Naštěstí šlo vše hladce a já postupně proškolil žáky 4. – 9. třídy ZŠ Lipence (po dvou přednáškách si mě vedení vyžádalo i do ostatních tříd), podíval jsem se i do jedné tercie na Gymnáziu Karla Sladkovského. Samozřejmě jsem si nechal vyplnit i dotazníky a odeslal je holkám do Třebíče k vyhodnocení.
Na začátku jsme se bavili obecně o informačních a komunikačních technologiích (ICT), co si pod nimi představují a kde všude s nimi přichází do styku. Následovalo přemostění od klasické šikany ke kyberšikaně, řešili jsme rozdíly mezi těmito patologickými jevy a naopak jejich společné rysy. Když jsem viděl, že posluchači mají v terminologii jasno, přešel jsem k jednotlivým projevům kyberšikany. Žáci se častokrát sami vyptávali na to, co už je a co není kyberšikana, jak se v České republice trestá atd. Sem tam padl nějaký komický dotaz, např. když někdo vytvoří své kočce profil na Facebooku, tak zda jí hrozí zneužití apod.
Hodně úsměvů a zájmu způsobil samotný termín „sexting“, který probudil i „spící“ žáky. Velká část diskuse byla věnována kybergroomingu (snaha útočníka donutit oběť k osobnímu setkání pomocí ICT), neboť i toto téma je v dnešní době dosti aktuální. Povídali jsme si o tom, jak takového útočníka rozpoznat, jak s ním (ne)komunikovat, případně jak řešit již probíhající vyhrožování a nátlak. Kromě kyberstalkingu (pronásledování prostřednictvím ICT) padla samozřejmě řeč i o sociálních sítích.
Primárně jsem se zaměřil na nejrozšířenější Facebook, který má navzdory porušení věkové hranice téměř každé dítě (viz V jakém věku je vhodné mít účet na Facebooku?). V této souvislosti se na mě s prosbou obrátila jedna dívka. Svěřila se, že bývalý nápadník prolomil heslo k jejímu profilu a začal škodit jejím jménem. Doporučil jsem jí změnit hesla u všech ostatních služeb a odkázal na specializované internetové stránky (poradna E-bezpečí, Horká linka či Linka bezpečí), které spravují odborníci a většinou spolupracují i s Policií ČR. Jejich prostřednictvím lze problém vyřešit rychleji než nahlášením přímo na Facebooku. Nezapomněl jsem také zmínit, jak má vypadat silné heslo a co jsou nebezpečné e-maily – zde žáci sami uváděli různé příklady falešných soutěží, spamů (nevyžádaná pošta) a hoaxů (poplašné sdělení). V průběhu debaty jsem uváděl i různé případy ze světa i z České republiky. Celá prezentace byla zakončena závěrečným shrnutím, společně jsme prošli osm základních pravidel jak předcházet kyberšikaně, a také jak již vzniklý problém řešit a na koho se obrátit. Tyto informace dostali žáci na připraveném letáku, kterému bych vytkl pouze to, že na něm chybí kontaktní údaje jednotlivých pracovišť.
Členové projektu Safer Internet Ambasadoři (zdroj: http://www.kybersikana.eu/2012/03/safer-internet-ambasadori-zaverecny.html)
Závěrečné setkání proběhlo 5. 3. 2012. Šlo především o zhodnocení výsledků, vzájemné sdělení svých zážitků a návrhů k vylepšení. Na osobním blogu Terezy [2] si lze přečíst její pohled na úspěšnost pilotní fáze projektu. Semináře se zúčastnil i Zdeněk Záliš, iniciátor projektu SIA a manažer pro vnější vztahy v NCBI, který přišel s nápadem pokračování Safer Internet Ambasadorů, tentokrát však se zaměřením na naše starší spoluobčany. Nakonec přišlo vyhlášení vítězů „rivalské“ soutěže mezi ambasadory. Jelikož jsem do projektu šel po hlavě a dal do něj v rámci možností vše, umístil jsem se na první pozici pomyslného žebříčku úspěšnosti. Všichni jsme obdrželi osvědčení o absolvování projektu, které nám nyní (i po jeho ukončení) dává pravomoc šířit dál osvětu týkající se internetové bezpečnosti.
Literatura a použité zdroje
ONDRÁČKOVÁ, Tereza; VLACHOVÁ, Monika. Prevence rizikového chování dětí a mládeže při užívání informačních a komunikačních technologií [online]. 2011. [cit. 2012-09-13]. Dostupné z: https://socv2.nidm.cz/archiv33/getWork/hash/179db548-4d64-11e0-b69d-001e6886262a.
ONDRÁČKOVÁ, Tereza. Ambasadoři bezpečnějšího internetu - mělo to cenu? [online]. 2012. [cit. 2012-09-13]. Dostupné z: http://terezaondrackova.blog.idnes.cz/c/249231/Ambasadori-bezpecnejsiho-internetu-melo-to-cenu.html.
