Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Rámcové vzdělávací programy a jejich úpravy
3,3 (4 hodnocení)
RNDr. Jindřich Kitzberger, člen koncepčního odboru MŠMT, nabízí v rozhovoru odborný pohled na otázky, jak se v rámcových vzdělávacích programech vyrovnávat s rychlými změnami ve vědách i ve společnosti, kdy se už po krátké době může zdát kurikulum neúplné nebo zastaralé, nebo jakým způsobem mají být do revizí RVP zapojeni odborníci z praxe – ředitelé a učitelé škol.
Co považujete za silné a slabé stránky našich rámcových vzdělávacích programů?
Pokud se na ně dívám čistě optikou formulace vzdělávacího obsahu, máme nyní podle mého přesvědčení k dispozici moderně pojaté kurikulum, které je v souladu s evropskými trendy. Silnou stránkou je určitě důraz na obecnější a univerzálnější dovednosti a také na konkrétní výstupy, kterých má být dosaženo. Tím, že je kurikulum zaměřeno o úroveň výš, než jsou konkrétní školní předměty, je také umožněna integrace obsahu, jeho propojování podle potřeb a profilace školy. Silnou stránkou je také zformulování průřezových témat.
Pokud jde o slabé stránky, tak na prvním místě bych asi uvedl určitou nesoudržnost celého kurikula, protože jednotlivé RVP nemají úplně shodné přístupy – především pokud jde o všeobecně vzdělávací na straně jedné a odborné na straně druhé. Ale i uvnitř jednoho RVP nebývají všechny vzdělávací obory zpracovány se stejnou filozofií a tato nesourodost může učitele mást. Významnou slabou stránkou je častá nereálnost popisovaných výstupů – s mnohými bych měl sám velký problém. Některé části RVP jsou podle mne již za hranou toho pojmu „rámcový“. Důsledkem pak je, že školní vzdělávací programy, do kterých si školy dále obsah rozpracovávají, mohou být podstatně podrobnější a více zavazující, než původní „osnovy“. Což ale paradoxně vede ke zmenšování svobody učitelů si obsah přizpůsobovat.
Tím, jak jsou požadované výstupy zpracovány nestejně u různých oborů, jsme teď v obtížnější situaci ohledně ujasnění, co vlastně má žák v určitých obdobích umět. Potřebovali bychom evaluační standardy, které by stanovily konkrétně, co má žák umět, ale ty se nepochybně budou různě prolínat s již formulovanými výstupy.
Nakonec bych asi zmínil určitou odtrženost výše zmíněných obecnějších dovedností, které jsme nazvali klíčové kompetence, od ostatního obsahu. Klíčové kompetence působí v kurikulu jako taková obecná deklarace na úvod, kterou sice všichni odsouhlasíme jako samozřejmou, ale dále už si ji příliš nedokážeme pospojovat s konkrétnějším obsahem v jednotlivých vzdělávacích oborech.
Co z Vašeho pohledu znamená revidovat a měnit RVP? Čím se mají řídit změny kurikula?
Občasným změnám kurikula se samozřejmě nelze vyhnout a rozumným změnám se ani vyhýbat nemáme. Podstatné je, aby veškeré změny byly činěny v souladu s předem stanovenými pravidly a podle určitého koncepčního rámce. Musíme počítat s tím, že nápadů na to, jak měnit RVP, bude hodně, některé ostatně můžeme sledovat již dnes. Problém je v tom, že podle mých zkušeností prakticky všechny takové nápady znamenají snahu něco do kurikula přidávat. Jakkoli se v jednotlivých případech jedná o zdánlivě užitečná témata, je zde reálné nebezpečí, že rozsah našeho kurikula bude brzy zcela v nepoměru s reálnými možnostmi školy. Proto musí být při jakýchkoli změnách vždy brán v úvahu také celek a prosazena zásada „nekynutí“.
Změny kurikula může vyvolat společenská objednávka, zkušenosti ze škol nebo třeba aktuální odborné analýzy. Měly by být ale vždy provedeny po důkladné veřejné diskuzi, na základě široké shody a jasného odborného odůvodnění. Musíme zvážit, jaká frekvence změn je pro školy únosná, protože jsme teď v situaci, kdy každá změna RVP znamená zároveň přehodnocování tisíců ŠVP a tím i práci tisíců učitelů.
Má být RVP revidováno periodicky (cyklicky) nebo průběžně? Kdo má iniciovat revize kurikula?
Určitě je výhodnější orientovat se na pravidelné cyklické revize. Znamená to určitou garanci toho, že případné změny se budou dělat s rozmyslem, v rámci celkového posouzení stavu a zhodnocení všech námětů a doporučení. Proces revize by byl pravidelný, v určitých periodách, podle předem přijatých pravidel. Samozřejmě mohou existovat výjimečné situace, kdy je nutné přistoupit k akutní změně. Takových výjimek by ale mělo být co nejméně. Průběžná revize by znamenala, že je vlastně kurikulum neustále „otevřené“, náchylné na přijímání okamžitých nápadů, je široký prostor pro lobbisty všeho druhu a pro nekoncepční změny. Myslím, že těch situací, kdy by se muselo závazné kurikulum honem měnit, je potenciálně velmi málo.
V případě pravidelných cyklických revizí budou všichni moci počítat s tím, že v určitých intervalech se kurikulum může měnit (a naopak v mezidobí se měnit zpravidla nemůže!) a v období mezi revizemi přicházet s podněty. Samotné revize by měly být zakotveny buď v právním předpisu, nebo jiném dokumentu vydaném MŠMT, nebyla by tedy nutnost nějaké další iniciace. Ale návrhy na změny by mohl přinášet samozřejmě kdokoli – zejména školská veřejnost, odborníci na tvorbu kurikula, politici, neziskové organizace.
Jak se vyrovnat s rychlými změnami ve vědách i ve společnosti, kdy už po krátké době se může zdát kurikulum neúplné nebo zastaralé?
Základní obranou musí být skutečná rámcovost povinného kurikula, tedy že nejsou předepsány přílišné podrobnosti. A to zejména v oblasti konkrétního učiva. Čím více toho bude v kompetenci učitele, tím pružnější je možnost případných změn, které nemusí činit centrum, ale provádí je učitel. Tomu samozřejmě máme pomoci tím, že dostane k dispozici informace, rozmanité návrhy na včlenění nepovinného obsahu, konkrétní možné podoby kurikula na úrovni školy nebo třídy. Proto si myslím, že by z RVP mělo zmizet vše, co nepovažujeme za závazné a povinné pro všechny, co mohou mít všichni k dispozici, ale někde mimo tento dokument.
I tak se samozřejmě může stát, že se v intervalu kratším, než jsou uvažované revize, objeví něco aktuálně důležitého, co bychom v kurikulu hodně potřebovali, čím chceme reagovat na momentální společenskou potřebu. Pak ale je daleko lepší vydávat takové obsahy formou doporučení, mimo RVP, a při nejbližší pravidelné revizi znovu zhodnotit potřebu začlenění do povinného obsahu. Vyhneme se tak módním výstřelkům, ukvapeným a nepromyšleným změnám či přehlédnutým vazbám.
To, co rychle zastarává, jsou hlavně informace, konkrétní fakta z jednotlivých oborů. Tam se musíme opřít o profesionalitu učitele, který je odpovědný za to, že se ve svém oboru průběžně vzdělává a kurikulum pro vlastní vzdělávací proces inovuje. Protože je to pro učitele ale velmi náročné, zvláště v některých oborech, myslím, že by jim i MŠMT mohlo pomoci třeba tím, že čas od času osloví odborníky v daném oboru a objedná si od nich takové stručnější shrnutí, co se třeba za posledních pět až deset let v oboru změnilo, jaké jsou nejnovější poznatky a které zdroje mohou učitelům nejlépe pomoci. Ale všechny takové pomocné texty mají být mimo závazné kurikulum.
Jak si udržet rovnováhu mezi stabilitou a kontinuitou vzdělávacího programu a nutností jeho inovace?
Musíme počítat s tím, že do budoucna ta stabilita už nikdy nebude taková, jako v minulosti, a bude se naopak spíše zmenšovat. Školní vzdělávání bude mít stále větší problémy se vyrovnávat se změnami, ke kterým v mimoškolním světě dochází. Když se podíváme na trendy v poslední velké změně a na požadavky, které se v posledních letech objevují, zjistíme, že roste napětí mezi tradičními „škatulkami“ jednotlivých školních předmětů a přílivem nových témat. Roste tlak na vytváření průřezových témat, na prolínání nových obsahů do těch tradičních, na zavádění hraničních oborů. Roste podíl obsahu, který se nehodí do jednoho konkrétního tradičního předmětu. Učitelé mají oprávněný pocit, že se snažíme na ně nahrnout další a další témata a sesíláme na školu více a více požadavků. Považují nové obsahy za obtěžující, nadbytečné či mimo jejich kompetenci, za jakýsi nadstandard nebo problém, který mají „navíc“. Často tak realizace sklouzává k formalismu, témata se zařazují do vyučování jen proto, aby formálně bylo vše v pořádku, ale často nejde o plnohodnotně vyučovaný obsah. Přitom u většiny těch témat nelze zpochybnit, že jsou pro úspěšný život nebo další vzdělávání důležitá, že by se jim děti měly učit. Jenže praktické provedení bývá obtížné, protože jsou to témata, která neodpovídají obvyklým strukturám a podmínkám ve škole. Jsou problémy s kvalifikací učitelů, s učebními plány, organizací ve škole, spoluprací více učitelů a podobně. Stoupá tak riziko, že se začnou zvětšovat rozdíly mezi oficiálním a reálně realizovaným kurikulem, protože školy si s těmi požadavky nebudou moci už poradit.
Je tedy třeba to se změnami nepřehnat a držet je v rozumných mezích. A nezapomínat na současné vytváření příznivých podmínek. Přesto nemáme jinou možnost, než se do určité míry přizpůsobit tendenci rychlejších změn. Ideální případ samozřejmě vypadá tak, že se po pečlivém zvážení změny začne od počátku vzdělávacího cyklu a nový obsah se postupně zavádí a rozvíjí od základní po střední školu. Někdy s tímto přístupem ale nelze vystačit, protože tím se efekt změny projeví až za mnoho let. Jako příklad mohu uvést téma finanční gramotnosti, jehož důležitost se hodně zvýšila s příchodem ekonomické krize. Je zřejmé, že potřebujeme tuto gramotnost postupně rozvíjet po celou dobu školní docházky. Stejně tak je zřejmé, že kdybychom na to čekali, nestihneme možná zareagovat ani na tu ekonomickou krizi příští. Je tedy třeba doplnit ten teoreticky ideální, ale nedostačující přístup, nějakým dalším operativním – na posílení finanční gramotnosti jistě stačí i významnější pozornost v závěru střední školy, protože čerstvě dospělí studenti nejvíce potřebují mít třeba dobrou představu o tom, jak se zbytečně nezadlužit.
Jak jsem ale uvedl výše – orientujme se s aktuálními a novými tématy nejprve mimo závazné kurikulum, dejme školám zpracovaný obsah i metodiku, pracujme na podmínkách, zkusme ovlivnit přípravu učitelů a závazné kurikulum změňme v předem zvolených cyklech.
Jaký je vztah mezi revizemi kurikula a prioritami vzdělávací politiky?
Vztah by to měl být velmi úzký, pokud ovšem vzdělávací politika jasně obsahuje takové části, které jsou pro definici kurikula relevantní. A to jsou zejména cíle vzdělávání. Ale i podoba kurikula, jeho obsah, to, co chceme, aby se ve školách děti učily, to všechno je zároveň i předmětem vzdělávací politiky. Nebo by alespoň mělo být.
Myslím, že součástí revize kurikula by mělo být i důkladné zamyšlení nad tím, co od školy očekáváme, k jakým cílům má školní vzdělávání směřovat. A k takovému zamyšlení by bylo dobré pozvat i společenské elity, nejen úředníky nebo specialisty v oborech. Protože celospolečenská dohoda nad tím, co se mají děti ve škole učit, zase zpětně pomůže posílit autoritu školy. Možná při takové revizi zjistíme, že toho od školy očekáváme příliš, případně, že společenská objednávka je trochu jiná, než momentální stav, pak je potřeba kurikulum upravit, aby se ten rozdíl mezi očekáváním a realitou nezvětšoval.
Jak zacházet s oprávněnými a užitečnými návrhy na změny kurikula?
Především je třeba se důkladně přesvědčit o tom, že jsou opravdu oprávněné a užitečné. Jak jsem již uvedl, prakticky všechny návrhy, které jsem v poslední době zaznamenal, spočívaly v přidání čehosi, nikdy ale žádný nápad nesměřoval k odebrání čehokoli. Rizika vyplývající z neustálého přidávání jsou zřejmá. V režimu cyklických revizí je ale možné vést po určitou dobu systematickou veřejnou diskuzi nad takovými návrhy, provádět odborné analýzy, třídit je do určitých struktur, hledat mezi nimi souvislosti. Měl by existovat stálý orgán (tím myslím skupinu odborníků, nikoli nový úřad), který by se těmito návrhy zabýval, posuzoval je a byl by odpovědný za výsledné doporučení. A také by nesl odpovědnost za vedení veřejné diskuze, která nesmí být pouze pasivní (typu „vyvěsíme návrhy na internetu a někdo nám snad něco pošle“), ale musí být aktivně moderovaná a spojená s oslovováním expertů.
Jakým způsobem mají být revize prováděny? Kdo má dokumenty revidovat a kdo má na revizích
participovat?
Pokud jde o konkrétní způsob provedení, asi bychom se měli nejprve podívat na to, jak podobné
procesy probíhají v zahraničí. Vidím vedle sebe dva trochu odlišné procesy – v jednom budou přijímány podněty od nejrůznějších subjektů i jednotlivců a tyto podněty diskutovány a posuzovány, neméně důležitý je ale ten druhý, kde musíme aktivně a systematicky vyhodnotit dosavadní kurikulum, zkušenosti s ním, jeho realizaci ve školách, a na základě této analýzy pak dospět k verdiktu, zda jsou změny potřebné či nikoli. Tento proces by měl být nějak exaktně nastaven, měl by mít svá objektivní kritéria, své dané postupy.
V našich podmínkách je samozřejmě klíčové sledování průběhu kurikulární reformy. Musíme se dobře podívat na to, jaké jsou zkušenosti škol se zavedením nového vzdělávacího obsahu. To má smysl až poté, co nový obsah projde celým vzdělávacím cyklem příslušného stupně školy. Pak se zeptejme učitelů, jaké by případně doporučovali změny.
Musím zdůraznit, že nejlepší výsledek je samozřejmě ten, který bude znamenat co nejmenší nebo žádné změny. Není smyslem revizí měnit kurikulum za každou cenu. Pokud se objeví náznaky, že některé části budou zřejmě méně „trvanlivé“ a málo odolné proti změnám, zvažme jejich vypuštění ze závazného kurikula.
Za revizi kurikula by samozřejmě měly nést odpovědnost instituce, které máme k tomuto účelu zřízené (VÚP a NÚOV). Zdůrazňuji ale, že důležitým úkolem přitom bude zapojení co nejširšího okruhu odborníků ze škol (i vysokých), asociací i dalších institucí. Zároveň musí být překonáno oddělené posuzování kurikula pro všeobecné a odborné vzdělávání (dané rozdělením mezi VÚP a NÚOV) a také musí být zaručen jednotný pohled nad úrovní jednotlivých oborů. Možná bych doporučil i to, aby kurikulum neposuzovali jen odborníci na daný obor, ale i relativní laici, kteří oč méně budou mít specifických znalostí v oboru, o to více budou mít třeba nadhled nebo zdravě rozumný pohled na věc.
Při shromažďování podkladů k revizi bude také důležité spolupracovat s Českou školní inspekcí. Ta by se měla určitě systematicky zabývat zejména tím, jaké jsou případné rozdíly mezi závazným oficiálním kurikulem a kurikulem skutečně realizovaným (jakkoli by rozdíly být neměly, jistě k nim bude docházet) a v rámci tematických šetření by mohla shromáždit spoustu informací, jak vlastně kurikulum vyhovuje praxi nebo kde jsou v jeho aplikaci problémy.
Jakým způsobem mají být do revizí RVP zapojeni odborníci z praxe – ředitelé a učitelé škol?
V tom vidím trochu problém, protože na jednu stranu jsou pohledy těchto skupin na kurikulum naprosto klíčové, na stranu druhou je pravděpodobné, že jen velmi malé procento z nich bude ochotno sepisovat nějaká hodnocení a návrhy. Cestu vidím v kombinaci různých nástrojů a metod. Kromě všeobecného oslovení škol by měly být zorganizovány regionální semináře, kde by se měli učitelé možnost vyslovit přímo. Od věci by nebylo ani výzkumné šetření spojené s návštěvami přímo ve školách. Zároveň bych doporučoval oslovení škol formou dotazníku s jednoduchým a rychlým vyplněním (nejlépe on-line, využít též Rychlá šetření). Samozřejmě je třeba oslovit asociace a profesní sdružení a získat stanoviska od nich. Neváhejme ani vytipovat výborné učitele a zaplatit jim vyhotovení posudků. Je zkrátka potřebné hledat co nejvíce cest, abychom získali co nejplastičtější obrázek.
Jak ideálně předávat revidované kurikulum do škol? Jak provázat revize RVP s úpravami ŠVP?
To samozřejmě záleží na rozsahu a charakteru případných změn. Pokud nedojde k radostnému sdělení typu „proběhla revize a není nutné kurikulum pro další období měnit“, pak musíme podle rozsahu změn zvážit, kolik práce to bude znamenat pro školy z hlediska úprav ŠVP. Školy musí mít dostatek času na promítnutí změn do ŠVP.
Podstatné se mi ale jeví také to, abychom školám dobře objasnili, proč k daným změnám dochází. Měla by být jednak publikována souhrnná zpráva z průběhu revize, kde by odůvodnění změn bylo popsáno, a dále by podle rozsahu a charakteru změn měla být zvážena organizace informačních seminářů pro pedagogy. A to buď pro vedení škol a koordinátory tvorby ŠVP nebo i pro učitele předmětů, kde by mělo dojít k nějakým rozsáhlejším změnám.
Mohu-li to odlehčit - pokud bude změn v kurikulu hodně, bude jistě optimální sladit jejich realizaci s obdobím příznivých platových úprav učitelů, neboť nepředpokládám přílišný jásot nad vynucenými velkými změnami ŠVP.
