Jak a proč v budoucnu měnit rámcové vzdělávací programy
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Jak a proč v budoucnu měnit rámcové vzdělávací programy
4,7 (3 hodnocení)
Příspěvek nabízí odborný pohled na budoucí revize rámcových vzdělávacích programů. Úpravy RVP mohou být z pohledu autora, člena koncepčního odboru MŠMT, šancí na to, aby obsah vzdělávání neustále jen nepřibýval. Proto je nutné se ptát, proč se žáci mají tomu či onomu učit, jaké jsou cíle současné školy, co od ní všichni společně očekáváme. Není to zase tak teoretický a odtažitý rébus, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Málokdo z učitelů asi v současné době přemýšlí o tom, že by se v budoucnu měly nějak měnit rámcové vzdělávací programy. V situaci, kdy všichni v potu tváře vypracovali své školní vzdělávací programy (nebo je dokonce ještě píší), zvyšuje jistě pouhé pomyšlení na to, že se někdo zabývá myšlenkami na změny kurikula, hladinu adrenalinu v těle. Zkusím tedy pro uklidnění situace nabídnout trochu jemnější variantu – zvažujme proces, kterým by došlo k pravidelné kontrole, zda současné kurikulum ještě vyhovuje našim společným potřebám nebo by bylo užitečné v něm provést nějaké úpravy. Zároveň se pokusím obhájit myšlenku, že takový proces je potřebný a dokonce že se nevyhneme čas od času nějakým změnám.
Je nepochybné, že tím, kdo nakonec nejvíce určuje obsah vzdělávání, tedy to skutečně realizované kurikulum, je učitel ve třídě. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak se toto reálné kurikulum potkává nebo míjí s oficiálním zamýšleným kurikulem, které představuje rámcový vzdělávací program. Tento (případný) rozdíl je ostatně důležitým indikátorem, do jaké míry se daří či nedaří celková reforma. Když někdy slýchávám stesky učitelů, že RVP vlastně nepřináší nic zásadně nového a učí se víceméně stále totéž (jen jsme to museli složitě sepsat do školního programu), je to samozřejmě signál, že státem předepsané kurikulum (včetně všech dobrých, leč nezapsaných úmyslů) ovlivňuje školní praxi jen zčásti. Do jaké míry je vlastně pro učitele důležité, co konkrétně je napsáno v RVP? Odpověď na tuto otázku totiž nutně ovlivní další práci se státním kurikulem.
V současné době je přitom důležitý ještě jeden aspekt centrálně určeného kurikula – plánované evaluační procesy a s nimi související zaměření na standardy. Pokud zavedeme na centrální úrovni jakékoli zkoušky či testy, pokud se pokusíme stanovit evaluační standardy (tj. co konkrétně má žák v určité etapě vzdělávání umět), zcela jistě budeme muset současně řešit vztah těchto procesů k dosud stanovenému kurikulu, případně jejich dopad na ně. A hlavně pak dopad do toho zmíněného reálného kurikula, protože takové zkoušky zpravidla mají mnohem větší „tah na branku”, než teoretické kurikulum. Přitom jde ale o to, zda tato „branka” není již někde jinde, než byla původní.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Alžběta Palatinová2. 8. 2010
Oba články týkající se případné revize kurikula jsou zajímavé, vedou k zamyšlení a diskuzi. S cílem vzdělávání souvisí i otázka gramotnosti. Jak je postavena gramotnost případně evaluační standard u dětí předškolního věku, které odcházejí do první třídy ZŠ, kde je čeká převážně psaní, počítání a čtení?
A. Palatinová
Vladimír Václavík31. 8. 2010
Znakem dobré školy je inovativní přístup k tvorbě vlastního kurikula. Znakem dobrého ministerstva by měl být inovativní přístup k RVP. Stávající (mám na mysli ten pro ZV) by si úpravy už zasloužil. Například:
1. Text lze redukovat, vzdělávací obsahy zestručnit.
2. Věnovat pozornost nasměrování didaktických postupů. Poměr mezi "co učit" a "jak učit" vůbec neodpovídá požadavkům na zpracování kurikula.
3. Jeden odstavec věnovaný tendencím ve vzdělávání je nepostačující. Chybí mj. odvolání na známé 4 pilíře vzdělávání, z toho důvodu je i většina ŠVP opomíjí.
Seriál
Cyklické revize RVP
1.Jak a proč v budoucnu měnit rámcové vzdělávací programy
Patrně bychom analýzou zahraničních zkušeností mohli zjistit, jaká je průměrná „životnost” kurikula, tj. po jak dlouhé době je zpravidla nutná nějaká významnější obměna. Důležité je ale také to, jak se k této obměně dojde, tedy jakou má podobu proces změny, jak je organizován, kdo má na něj větší či menší vliv, jak se vůbec má zjišťovat potřeba změny. O těchto otázkách se zmiňuji na jiném místě. Pokud jde ale o učitele – měli bychom se opřít o požadavky, které budou oni vznášet, nebo bychom jim měli dobře vysvětlit změny, které si vymyslí někdo jiný.
Možná, že ze škol se nyní ozve poněkud extrémní přístup: nikdo jiný než učitelé by změny vymýšlet neměl, pro podobu kurikula nechť jsou rozhodující zkušenosti z vyučovací praxe. Tak jednoduché to ale není. Učitelé koneckonců realizují to, co si společnost u nich „objedná”, nemohou být výhradními autory obsahu vzdělávání (jen pro upřesnění – nemyslím tím samozřejmě konkrétní faktografickou základnu jednotlivých oborů, ale vyšší kategorie – cíle, obory, témata apod.). Zajímavé ale může být, kdo a jak má vlastně do kurikula zasahovat, kdo a jak bude v tomto procesu zastupovat „společnost”. Dokážeme-li odpovědět na tuto otázku, upřesní nám to postup při revizích – koho máme oslovovat v rámci diskuze, kdo má přinášet návrhy a čí návrhy mají být uznány za významnější?
Důležitost tohoto tématu se pokusím ještě více objasnit na zkušenostech, které jsem získal během posledních několika let v rámci svého působení na MŠMT. Obsah vzdělávání, tedy to, co má být ve všech školách povinně realizováno, není pro mnohé zájmové skupiny zase tak nezajímavým tématem, jak by se mohlo zdát. Dosažení změny, tj. umístění některého tématu či oboru (a posléze předmětu) v kurikulu může být pro různé jednotlivce či skupiny z nějakého důvodu výhodné a v mnoha případech může být velmi obtížné posoudit tzv. „celospolečenský zájem”, který by měl být zřejmě v takových případech rozhodující. Přitom pojem „výhody” obecně nemyslím nijak pejorativně, nemusí jít nutně a vždy o výhody v negativním kontextu, jsou zde zahrnuty například výhody pro určité zaměstnavatele, pro vzdělavatele v dalších stupních a formách studia, pro profesní i neprofesní sdružení, odborná pracoviště i odborníky – jednotlivce. V jiných případech samozřejmě může jít o zájmy politické (ani zde kupodivu nemám na mysli pouze negativní případy). Lobbing za zařazení určité oblasti do kurikula je zkrátka relativně běžnou záležitostí, musíme se s tímto procesem nějak vypořádat.
Pro toto „vypořádání” bych navrhl dvě cesty. Jednou z nich je přijetí jasných pravidel, za kterých ke změnám kurikula bude případně docházet (myslím teď pravidla pro změny spíše dílčí, nikoli situaci, kdy se stát rozhodne pro nějakou celkovou a zásadní reformu, jako tomu bylo před několika lety). Druhou pak je co největší rozšíření možnosti pro všechny relevantní subjekty i jednotlivce přinášet návrhy a „lobbovat”. A samozřejmě tyto návrhy s co největší transparentností posuzovat, podrobovat rozsáhlé diskuzi a odborné oponentuře. Ale i naopak – zamezit veškerým jiným cestám, které by vedly „kolem” tohoto transparentního procesu.
Jedna ze zásadních otázek, které musí při každé revizi kurikula padnout, je otázka na cíle vzdělávání. Vím, že učitelům se může tato otázka zdát na první pohled trochu teoretická a že starosti tohoto typu obvykle nepovažují za příznak zdravého rozumu. V nejlepším případě tolerují bádání nad podobnými tématy s poznámkou „hlavně nás nechte v klidu učit”. Jenže – co je to vlastně „v klidu učit”? Trápí se učitel často otázkou, proč něco učí a něco jiného ne? Nebo je to výjimečná otázka, která učitele příliš netrápí, protože odpověď je (pro ně) víceméně zřejmá? Obecně bychom ji totiž mohli odbýt tím, že se žáci mají zkrátka co nejvíce naučit něco zdaného oboru – zvládnout co nejlépe alespoň základy fyziky, chemie, historie, matematiky, naučit se trochu používat rodný i cizí jazyk… Je na takové odpovědi něco nedostatečného? Každý dobrý učitel přece svůj obor ovládá dost dobře na to, aby poznal, co děti má smysl učit a co ne.
Jenže tak jednoduché to zřejmě dnes už nebude. Když si projdeme všechny oblasti a obory v RVP, všechny očekávané výstupy a průřezová témata, všechny návrhy na konkrétní učivo, musí být zřejmé, že spokojíme-li se s interpretací „naučíme děti co nejlépe základy každého oboru”, dostaneme se velmi brzy do potíží. Témata totiž stále přibývají a jejich zvládnutí se může již nyní jevit jako dosti nepravděpodobné. Ať už je příčinou stále složitější svět kolem nás nebo cokoli dalšího, je zřejmé, že budeme muset pečlivěji přemýšlet, proč se tomu konkrétnímu obsahu máme ve škole věnovat, proč něco konkrétního žáka naučit. Na otázku „proč” totiž musíme odpovědět formulací cíle, což nám zpětně umožní se rozhodnout, jestli to „něco“ vůbec stojí za to. Mimochodem – za jeden z největších možných přínosů současné kurikulární reformy považuji právě to, že se učitelé měli zamýšlet mnohem více nad otázkami, proč se snaží žáky to či ono naučit. Je toho totiž potencionálně tolik, že v případě nepříliš uspokojivého závěru („nevidíme vlastně žádný zvlášť silný důvod, proč by zrovna tohle měl žák umět”), je dobré směle vyřazovat.
A to je i šance pro případné příští revize kurikula – nemá-li obsah neustále přibývat, pokládejme sobě i jiným při této příležitosti otázku, proč se žáci mají tomu či onomu učit, jaké jsou cíle současné školy, co od ní všichni společně očekáváme. Není to zase tak teoretický a odtažitý rébus, jak by se mohlo na první pohled zdát.
