Příprava učitelů středních škol z historického pohledu

Univerzitní vzdělávání učitelů středních škol bylo zaměřeno na získávání odborných vědomostí a pedagogicko-psychologické disciplíny byly vyučovány v malém rozsahu (Spilková, 2004). Středoškolští učitelé nebyli spokojeni s univerzitní přípravou na svou roli, jelikož jim přišlo, že jejich příprava jde spíše vědeckým směrem, že jsou spíše připravováni na roli vědeckého pracovníka, a nikoliv praktickým směrem, na roli středoškolského učitele, na kterou potřebovali více znalostí z pedagogiky, psychologie, didaktiky, metodiky. Nespokojeni byli také s nízkým podílem praxe ve své vysokoškolské přípravě. Proto se rozhodli prosadit změnu. Roku 1884 byla provedena revize zkušebního řádu, došlo k prodloužení studia o rok, k rozšíření zkušebních komisí také na reálky. Roku 1897 bylo studium zase o rok zkráceno, státní zkouška zjednodušena, např. počet domácích prací se snížil na jednu, klauzurní práce se zjednodušily a zrušila se domácí práce z pedagogiky. Důvodem zjednodušení státní zkoušky byl nedostatek středoškolských profesorů.

V roce 1911 se délka učitelské přípravy v rámci vysokoškolského studia prodloužila na 4 roky, na něž navazoval rozšířený zkušební rok, který byl kombinací teoretického vzdělávání v rámci přípravy na univerzitě a praktické výuky, praxe ve školním prostředí. Studium bylo ukončeno státní zkouškou, která byla zaměřena na znalosti z filozofie, psychologie, pedagogiky, vyučovacího jazyka a školní hygieny. Státní zkouška se skládala domácí práce z každého ze dvou studovaných aprobačních oborů a klauzurní práce. Uchazeč o státní zkoušku měl předem doložit znalost univerzitního základu, který se skládal z filozofie, pedagogiky, psychologie, školní hygieny a vyučovacího jazyka. Tuto zkoušku skládal student již po 5. semestru a jednalo se o zkoušku komisionální. Byl také zaveden rozšířený zkušební rok, v rámci něhož studenti realizovali praxi na škole a absolvovali rovněž kurz prohlubující již získané vědomostí z teoretické výuky. Zkušební rok byl zrušen roku 1919.

Jelikož však v té době situace ve školství vykazovala nedostatek středoškolských učitelů, rozhodla se vláda zkrátit délku studia na čtyři roky, přičemž součástí studia nebyla již praxe ve školském prostředí.

Roku 1922 byl zaveden čekatelský rok, během něhož kandidát vyučoval za nižší plat s mírně sníženým úvazkem.

K další významné změně došlo roku 1930, kdy se výrazně změnila organizace studia, které se tak rozdělilo na dvě části. Student po každé části studia skládal státní zkoušku, první státní zkouška byla realizována po ukončení čtvrtého semestru studia, druhá státní zkouška byla realizována po ukončení osmého semestru studia.

První státní zkouška byla především ústní formou, skládala se z mateřského jazyka a aprobačních předmětů. V rámci druhé státní zkoušky studenti vypracovávali domácí práci z obou aprobačních předmětů, dále dvě až tři klauzurní práce a složili ústní zkoušku z obou aprobačních předmětů. U obou státnic bylo nutné, aby student doložil absolvování pedagogiky a psychologie.

Univerzitní základ se nyní skládal z filozofie, pedagogiky, psychologie, vyučovacího jazyka a občanské nauky.

Dalším změna v přípravě středoškolských učitelů je datována do roku 1934, kdy byla zavedena zvláštní zkouška, nazývaná jako ustanovovací zkouška, kterou mohli středoškolští učitelé skládat po vykonání alespoň tříleté praxe na pozici středoškolského učitele. Ustanovovací zkouška se skládala z ústní zkoušky a praktických výstupů, byla zaměřena především na pedagogiku. V rámci ústní zkoušky studenti odpovídali na otázky z pedagogiky, didaktiky, dějin pedagogiky, metodiky jednoho aprobačního předmětu a školské legislativy. Praktické výstupy byly realizovány z obou aprobačních předmětů. Tato zkouška pozitivně ovlivnila přípravu středoškolských učitelů, jejichž kvalita se tak zvýšila. Kritizována je zde absence psychologie u této zkoušky.

Na rozvoji vysokoškolského vzdělávání učitelů se podepsal také dekret prezidenta republiky č. 132 ze dne 27. října 1945 o vzdělávání učitelstva. Tento dekret konstatoval, že se učitelé všech stupňů a typů škol budou vzdělávat na pedagogických a jiných fakultách vysokých škol. V rámci zákona č. 100 ze dne 9. dubna 1946 byly zřízeny pedagogické fakulty, které byly nařízením tohoto zákona vybudovány při všech univerzitách. Pedagogické fakulty tedy v té době fungovaly v Praze s pobočkou v Českých Budějovicích a v Plzni, v Brně, v Olomouci, v Bratislavě. Na pedagogických fakultách byli vzděláváni i učitelé středních škol, a to učitelé těch oborů, které se nestudovaly na filozofické a přírodovědecké fakultě. Na pedagogických fakultách pak ti středoškolští učitelé, kteří studovali předměty své aprobace na jiných fakultách, studovali pedagogicko-psychologický základ.

Změna ve vzdělávání učitelů všech druhů a stupňů škol nastala roku 1953, kdy byl vydán zákon č. 31 ze dne 24. dubna 1953, o školské soustavě a vzdělávání učitelů, zvaný jako školský zákon. Dle tohoto zákona byly učitelky mateřských škol připravovány na středních pedagogických školách určených pro vzdělávání učitelek mateřských škol. Učitelé 1.–5. ročníku základní školy se vzdělávali na pedagogických fakultách ve studijních oborech pro přípravu učitelů národních škol. Učitelé 6.–8. ročníku se připravovali na dvouletých vyšších pedagogických školách, zatímco učitelé 9.–11. ročníku jedenáctileté střední školy, škol pedagogických a odborných středních škol byli vzděláváni na vysokých školách pedagogických a na univerzitních fakultách.

K výrazné změně v přípravě učitelů středních škol došlo roku 1976, kdy byla sloučena příprava učitelů nižších a vyšších sekundárních škol. Příprava učitelů obou stupňů škol byla pětiletá a zahrnovala studium aprobačních předmětů, blok společných předmětů (cizí jazyk, marxismus-leninismus, tělesná výchova, branná výchova, biologie dítěte, školní zdravotnictví), pedagogicko-psychologickou přípravu (obecná pedagogika, obecná didaktika, dějiny pedagogiky, řízení výchovy, teorie výchovy, psychologie obecná, psychologie vývojová, psychologie sociální, pedagogická psychologie). Pětileté studium se skládalo jak z teoretické výuky, tak z praxe. Praxe bylo málo. Studenti absolvovali náslechovou praxi ve 3. ročníku, ve 4. a 5. ročníku absolvovali souvislou praxi, kde poprvé měli vlastní výstupy. Souvislá praxe měla délku dvou až čtyř týdnů (Spilková, 2004).

Po roce 1989 docházelo k pozvolným změnám ve vysokoškolské přípravě středoškolských učitelů. Docházelo ke změnám ve studijních plánech, rozšiřovala se škála aprobačních předmětů a především škála jejich kombinací. Došlo ke zrušení branné výchovy a marxismu-leninismu, jehož místo bylo zastoupeno společenskovědními předměty.

Literatura a použité zdroje

SPILKOVÁ, V. Současné proměny vzdělávání učitelů. Brno: Paido, 2004.

VALIŠOVÁ, A.; KASIKOVÁ, H. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007.