Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Příběh o „podivném století“
3,7 (3 hodnocení)
Úvod k praktickému námětu projektového vyučování do hodin dějepisu.
Na začátku všeho snažení byla otázka: „Jak ukázat dětem, že dějepis není nudný seznam jmen a čísel?“
Projektová výuka k tomu dává možnosti. Rádi bychom alespoň stručně nastínili, jak se díváme na projekt a projektovou výuku. Jedno čínské přísloví říká: „Chyť příteli rybu a zažene hlad na jediný den. Nauč přítele rybařit a nepozná hlad do konce života.“ Učitel musí své žáky také učit rybařit. Musí je dovést k řece a dát každému do ruky prut. Kdo poprvé ucítí slastný tah ryby, komu se prut ohne do oblouku, ten na to nikdy nezapomene.
Projektová výuka je tedy takové rybaření. Vyžaduje znalosti, nevylučujte je. Vyžaduje důkladnou přípravu, nepodceňujte ji. Ale dovoluje zážitek, úlovek a trvalejší osvojení. Myslete na to.
Kdo nemá rád obrazné příměry, pro toho máme stručnou definici: Projekt je cesta od radosti přes činnost k poznání. Tedy – pokud mě to bude bavit, budu to chtít dělat, a pokud to budu dělat, budu tomu rozumět. Rozhodli jsme se, že uděláme projekt o historii. No dobrá, ale o čem? Tady už byla odpověď snazší. Řekli jsme si, že středověk by se líbil, ale nedávná minulost je důležitější. Také je někdy opomíjená a ne vždycky se stihne tak, jak by učitel chtěl. Navíc oba považujeme tohle téma za velmi důležité, a to jak po stránce faktografické, tak po stránce výchovné.
A tak jsme měli stanovenou metodu a téma. Teď ještě produkt, cíl, konec. Za čím žáci půjdou, čím to celé úsilí uzavřít? To je důležitá otázka. Něco má vzniknout, něco hmatatelného se má vytvořit, něco má po nás zůstat. To je jeden z úhelných kamenů projektové metody. A tak jsme dospěli k tomuto: „Nechme tedy vzniknout místní kroniku 20. století, kterou vytvoří sami žáci.“ My představíme ve společných vstupech velké dějiny – konference, bitvy a osobnosti – a žáci si pohled zúží, jeviště si nasvítí bodovým reflektorem a najdou informace o tom, co se v daném období dělo v jejich městě, v jejich ulici, v jejich domě a v jejich rodině. To by je mohlo bavit. Přivedeme je k tomu, jak důležité je zaznamenávat minulost. Jak důležitou roli mají kronikáři a jejich záznamy. Dozví se tak alespoň něco o tom, co dělali jejich babičky a dědečkové, budou hledat v rodinných albech, na půdách, a třeba se tak budou cítit víc jako jeden z článků rodinné řady, porozumí rodinné historii a nějak se z ní poučí.
Celkem se tedy uskutečnila čtyři půldenní setkání realizovaná v běžném školním prostředí. Na nich jsme vždy společně zmapovali základní rysy daného období, utřídili nejdůležitější fakta a pojmy, ale hlavně jsme do každého setkání vsunuli prožitek, vlastní argumentaci a žákovskou činnost. Přitom jsme se drželi seriálového principu – skončili jsme program setkání vždycky ve zlomovém bodě, kterým začneme příště. Tedy například rok 1938 byl sice také náplní prvního setkání, ale mnichovská konference už ne.
A mezidobí? Mezidobí trvalo vždy několik týdnů a bylo určeno k tomu, aby skupiny žáků obeznámené s dobovými událostmi zpracovaly úkoly z daného období. Podmínkou bylo, aby každý skupinou zpracovaný úkol měl podobu listu formátu A3. Tak postupně vznikala ona zmíněná kronika dvacátého století a tak postupně žáci víc a hlouběji vplouvali do projektu.
Důležitou podmínkou byla veřejná prezentace hotových listů. To pomáhalo udržovat zájem a motivaci.
Naše cíle shrnujeme takto:
oživit výuku dějepisu něčím neobvyklým;
doplnit a rozšířit znalosti o nedávném období; struktura projektu, cíle projektu
podpořit vzájemnou spolupráci;
najít vazby mezi velkými a malými dějinami (tedy dějinami států, válek a diplomacie a dějinami místa, domu či rodiny).
Žáci naplňovali cíle následující:
Každý žák vytvoří alespoň dva příspěvky do společné kroniky.
Každý žák bude mít možnost prezentace.
Každý žák si vytvoří rodokmen své rodiny alespoň o třech generacích.
Každý žák zapíše alespoň jeden rozhovor s rodiči či prarodiči o zvoleném období.
Vzdělávací obor, průřezové téma - oblast očekávaných výstupů, tematický okruh
dějepis - člověk v dějinách, moderní doba, rozdělený a integrující se svět
OSV - rozvoj schopnosti poznávání, sebepoznání, kreativita, respekt, podpora, pomoc a pozitivní komunikace, rozhodovací dovednosti, praktická etika v historické kulise
VDO - občanská společnost a škola, úloha občana v demokratické společnosti, účast občana v řízení státu, volební systém
VMGS - Evropa a svět nás zajímá, rodinné příběhy, sousedé a jejich osudy
MKV - lidské vztahy, etnický původ, sociální solidarita
S tímto jsme tedy vyrazili do škol. A s čím jsme se setkali? S tím, že nejdůležitější bylo žáky motivovat. To, že budou vytvářet kroniku, se žáci dozvěděli hned na začátku. Pracovali jsme jinak než v běžných hodinách, bavilo nás to, a také jsme neváhali si občas udělat legraci i ze sebe. Nejtěžší bylo zájem udržet, protože mezi setkáními uplynulo poměrně hodně času. To by při denním kontaktu s žáky bylo jednodušší. My jsme měli méně šancí sledovat průběžnou práci dětí.
Nejlepší na tom bylo, že od počátku začalo vznikat něco hmatatelného, že rozpačité skupiny viděly, jak to jde jinde, a někteří žáci šli opravdu do kořenů, hledali fotografie, mluvili s příbuznými nebo fotili své město. Jak se ukázalo, podstatnou otázkou bylo skutečně téma a to, co od něho chceme.
Chtěli jsme mít čas na to, seznámit žáky s nebezpečím totalit, s tím, jak vzniknou, čím se drží při životě a čím jsou nebezpečné. To bylo jasné, protože obě totality hluboce poznamenaly ono PODIVNÉ STOLETÍ.
Chtěli jsme připomenout, že kritické situace nevznikají samy, z ničeho nic, ale že mají své důvody a stojí za to po nich pátrat. Proto jsme se hodně věnovali například nespokojenosti Německa. Kdo je nespokojený, hledá viníka, kdo je nespokojený, přijme změnu a nehloubá nad tím, kde se vzala. Kdo je nespokojený, je radikální. A to jsou psychologické vazby, vztahy a kořeny konfliktů, které platí dodnes. Vůbec – vazba mezi minulostí a současností a paralely některých procesů nám přišly hodně důležité. To jsme do projektu rozhodně dostali.
Jindy jsme vsadili opravdu na prožitek. Třeba na prožitek ztráty a ohrožení. Ztráta například vystoupila dopředu v bloku Mnichov. Čím pečlivěji žáci zmapují krajinu, připraví a zabydlí statek, zařídí místnost, tím opravdovější pak je pocit ztráty při odchodu. Silné situace vznikají také tehdy, když rodiny – tedy skupinky, v nichž je alespoň jedna dívka jako maminka a alespoň jedno dítě – řeší dilema, zda odejít nebo zůstat.
Argumentace je rozličná, zajímavá a přesvědčivá. Zajímavé jsou také deníkové zápisy. Každé dítě má napsat dva. Jeden z pokojného dne na statku, druhý ze září 1938. Jedinou podmínkou je respektovat dané skutečnosti – jména, věk apod., a také dobové reálie. Jednotlivé zápisy se pak podle dat seřadí a vznikne fiktivní rodinný deník.
Pár příkladů:
„Žil tu už děda, co by tomu řekl?“ „Kam bychom šli? Musíme zůstat.“ „Ale oni nás vyštípou, uvidíš! Nenechají nás tu.“ „Copak chceš, aby z dětí byli náckové?“
Motiv ohrožení se objevil hned dvakrát: jednou při ilustraci Norimberských zákonů a muchlání kartiček, a také při argumentaci o tom, jaký postoj mohl volit občan protektorátu. Je ale pravda, že tady může vzniknout fraška, pokud to žáci nevezmou vážně. Mohou zůstat na povrchu, a nejsou-li ochotné se do situace ponořit, řeknou vám, že emigrují balónem na Island. S tím se pak dál pracuje těžko.
Ve třetím období byly silné momenty, když se žáci dozvídali o deformacích soudnictví, když zjistili, že byla úředně stanovena délka soudního líčení, nebo když se zpaměti učili obžalovací řeč. I tady platí, že pečlivá příprava nese ovoce.
Jak projekt pokračoval a listů kroniky přibývalo, žáky to víc bavilo. Některé děti s překvapením zjistily, že dědovi sebrali hotel, jiní žáci našli mezi příbuznými bývalého letce, zkušenost ze škol mnozí žáci si dlouho povídali s babičko nebo prababičkou a možná poprvé otevřeli rodinné album.
To všechno jsou momenty, které právě projektová výuka umožňuje a akcentuje. Hra Byrokrati byla sice jakoby veselá, ale žáci chápali a prožívali, že ten úsměv je hořký. Rok 1989 většinou ještě „neprobírali“, a přece dokázali reagovat. Osvědčilo se doplnit jej hudbou, filmovými ukázkami nebo fotografiemi.
Je pravda, že historie stará 20 let je pro dnešní žáky stejně vzdálená jako pravěk, ale podařilo se nám ji barevně a poutavě přiblížit.
Podivné století chápu jako štít i meč. Štít, který chrání bojovníky českého školství před nařčením inspektorů, že se dost nevěnují moderním dějinám, a meč, který je vyzbrojuje pro tuhle nelehkou bitvu.
Projekt i jednotlivá setkání jsme realizovali se čtyřmi třídami naráz, tedy se skupinou cca 70 dětí. Většinou jsme každý měli výuku v jedné třídě, tedy cca s 30 žáky, ale někdy jsme se přeskupovali – jak to vyžadovalo téma a námi zvolené zážitkové hry. Vzhledem k velikosti škol, kde jsme projekt realizovali, se ve skupinách spojili žáci osmých a devátých ročníků zhruba po čtyřech.
Pro někoho byla témata hodně nová, někdo už byl trochu „in“. Vůbec nevadilo, že starší žáci spolupracovali s mladšími. Jednak tu nastala přirozená spolupráce napříč ročníky, jednak ti mladší právě proto, že jim někdy chyběly znalosti, lépe vnímali prožitky a starší se zas mohli stát přirozenými vůdci skupin.
Takhle rozsáhlý projekt ale vyžaduje předchozí průpravu. Žáci se musí učit komunikaci, spolupráci i toleranci na drobnějších úkolech ve zcela běžných hodinách. Nečekejte, že ten, kdo necvičil stupnice, zahraje z listu virtuózně Elišku.
Článek je zpracován na základě metodické příručky Cesta za žákovskými projektyvzniklé v projektu Klíčový rok. Kolektiv autorů, Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2013. ISBN 978-80-905502-0-9.
Projekt je podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR.
