Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Přehled speciální pedagogiky: Narušená komunikační schopnost
4,5 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Článek nabízí ukázku z knihy Přehled speciální pedagogiky, který se věnuje základní terminologii, klasifikaci a charakteristice narušené komunikační schopnosti.
S lidmi s poruchami komunikace (angl. communicative disorders) se setkáme napříč všemi věkovými kategoriemi, ekonomickými, kulturními, etnickými i jazykovými skupinami.
Poruchy komunikace v naší odborné logopedické terminologii označujeme obvykle termínem narušená komunikační schopnost (NKS), který vymezil Lechta (1990; 2003a,b; 2013, s. 13) takto: „O narušené komunikační schopnosti člověka mluvíme tehdy, když se některá rovina jeho jazykových projevů (případně několik rovin současně) odchyluje od zažitých norem daného jazykového prostředí do té míry, že působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru. Může jít o foneticko-fonologickou, morfologicko-syntaktickou, lexikálně-sémantickou, pragmatickou rovinu nebo jejich kombinace.“
Jak uvádí Lechta (2013), termín NKS (communicative disability) odpovídá i nejnovější klasifikaci Světové zdravotnické organizace (WHO) – International Classification of Functioning, Disability and Health = ICF (= MKF – Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, 2008).
Klasifikujeme-li NKS podle Lechty (např.2003a,b; 2013), sledujeme, zda se NKS týká produkce (sdělování, vysílání informací), nebo percepce (porozumění, přijímání informací). Objeví-li se porucha v oblasti porozumění řeči, sekundárně se obtíže promítnou i do oblasti produkce (např. receptivní porucha jazyka). NKS se může týkat verbální nebo neverbální komunikace, mluvené nebo grafické podoby komunikace. Kritérium geneze rozlišuje NKS vrozenou nebo získanou. Z hlediska trvání může být NKS trvalá (obvykle při těžším orgánovém postižení, např. při dysartrii) nebo přechodná (např. porucha artikulace). Kritérium etiologie rozlišuje příčiny NKS, které mohou být orgánové (krvácení do mozku při afázii) nebo funkční (nesprávná hlasová technika, přemáhání hlasu, funkční svalová dysbalance v orofaciální oblasti, obtíže ve sluchové analýze a syntéze slov). Podle klinického obrazu může být NKS hlavním příznakem (specificky narušený vývoj řeči) nebo může být symptomem jiného dominujícího postižení, onemocnění či narušení, potom hovoříme o symptomatické poruše řeči. Kritérium rozsahu třídí NKS na částečné neboli parciální (obtíže dyslektického charakteru) nebo o úplné narušení komunikační schopnosti (globální afázie).
Mezinárodní společnost pro logopedii a foniatrii (International Association of Logopedics and Phoniatrics – IALP) se sídlem v Lausanne definovala v roce 1995 logopeda takto: „Logoped je odborník, jehož hlavní angažmá spočívá v prevenci, posouzení, intervenci a organizaci zajištění péče v oblasti poruch lidské komunikace, včetně příslušného vědeckého bádání. Lidská komunikace v tomto kontextu zahrnuje všechny procesy a funkce sdružené s produkcí a rozuměním řeči a psanému jazyku, stejně jako všech forem nonverbální komunikace. V současnosti se úloha logopeda rozšiřuje a zahrnuje rovněž i péči o osoby s poruchami polykání.“ (Peutelschmiedová, 2001) Posláním IALP je zlepšit kvalitu života jedinců s poruchami hlasu, řeči, jazyka, polykání a sluchu (www.ialp.info).
Logoped pracuje rovněž v oblasti alternativní a augmentativní komunikace (dále též AAK). Snaží se najít vhodné způsoby komunikace pro osoby se závažnými poruchami komunikace. Vrozené těžké poruchy komunikace můžeme zaznamenat u osob s těžším mentálním, sluchovým postižením, s kombinovaným postižením, při dětské mozkové obrně, při pervazivních vývojových poruchách. Podkladem závažných získaných poruch komunikace mohou být cévní mozkové příhody, úrazy mozku, nádory na mozku, získaná těžká sluchová postižení, získaná kombinovaná postižení. Těžké poruchy komunikace mohou být důsledkem progredujícího onemocnění mozku neboli demence. Demence řadíme do kategorie neurogenních poruch komunikace, které vznikají v důsledku organického poškození mozku a nervové soustavy.
Augmentativní systémy komunikace (z lat. augmentare – rozšiřovat) mají podporovat již existující, ale pro běžné dorozumívání nedostatečné komunikační schopnosti. Jejich cílem je zvýšit kvalitu porozumění a usnadnit vyjadřování. Alternativní komunikační systémy se používají jako náhrada mluvenéřeči. Do AAK řadíme např. komunikaci cíleným pohledem, výrazy obličeje, držením těla, manuálními znaky (znakovaná čeština, prstová abeceda); netechnické pomůcky – předměty, fotografi e, piktogramy, písmena, psaná slova, komunikační tabulky. Uplatňují se elektronické pomůcky s hlasovým, zrakovým výstupem, počítače a pomůcky usnadňující ovládání počítače – velkoplošné klávesnice, dotekové monitory, alternativní myši, spínače, hlavové ukazovátko (více viz Laudová, 2003; www.petit-os.cz; www.alternativnikomunikace. cz; www.mentio.cz).
Podle holistického pojetí je komunikační schopnost chápána v celé šíři, zahrnuje všechny jazykové roviny: foneticko-fonologickou, lexikálně sémantickou, morfologicko-syntaktickou, pragmatickou i všechny způsoby komunikace (např. mluvený, grafický, neverbální způsob komunikace).
Čím se zabývají jednotlivé komponenty jazyka?
Fonetika se věnuje zvukové stránce lidské řeči, tvorbě a vnímání hlásek, sleduje úpravu řeči modulačními faktory.
Modulační (prozodické, suprasegmentální) faktory řeči během mluvy měníme. Měníme výšku hlasu, což vnímáme jako melodii řeči, slabiky vyslovujeme s různou intenzitou, silou hlasu – změny síly hlasu vnímáme jako přízvuk, měníme tempo řeči, užíváme pauz a rozdílného zabarvení hlasu. K prozodickým prostředkům patří i rytmus řeči. Specifika v prozodii zaznamenáme např. u klientů s dysartrií.
Fonologie se zabývá fonologickými pravidly pro používání a organizaci hlásek ve slově.
Lexikálně-sémantická rovina představuje lexikon neboli slovník člověka, objem aktivní a pasivní slovní zásoby. Sémantika je nauka o významu slov.Záleží na tom, jak jedinec rozumí smyslu slov, vět, kontextu a jak dovede užívat adekvátních slov při mluvení, psaní.
Specifika ve vývoji lexika můžeme zaznamenat u dětí se specificky narušeným vývojem řeči. Objevují se potíže v pojmenování i porozumění slovům. Například chlapec (10 let) vytvořil větu na slovo vyskakovat, která zněla: „Zkus znovu vyskakovat ten zeď.“ Slovem zeď chlapec pojmenoval „švédskou bednu“ (Mlčáková, 2011). Získané obtíže v pojmenování, porozumění významu slov, vět, kontextu se objevují v klinickém obraze afázií.
Morfologicko-syntaktická rovina bývá též označována jako gramatická. Morfologie (tvarosloví) je nauka o slovních druzích, jejich tvarech, o významu těchto tvarů. Syntax (skladba) sleduje stavbu a tvoření vět a souvětí.
Přibližně do čtvrtého roku života se objevují v jazykových projevech dětí nesprávnosti ve tvarech slov a jejich skladebních spojeních, např.: „To je Zuzankova deštník.“ „Fiák foukuje na vlasy.“ = Fén fénuje vlasy. „Bejutka má Magdajenka.“ = Berušku má Magdalenka. Jedná se o tzv. fyziologický dysgramatismus, který nepovažujeme za narušení komunikační schopnosti. Pokud nesprávnosti přetrvávají po čtvrtém roce věku dítěte, je vhodná konzultace s logopedem.
Pragmatickou rovinou rozumíme uplatnění komunikační schopnosti v životě, sociální aspekty komunikace (vyžádání si informace, oznámení informace, zrakový kontakt, turn-taking).
Ke specifikám zrakového kontaktu třicetiletý muž s koktavostí vypověděl: „Lépe se mi mluví a lehčí řeč mám, když se na mě osoba, se kterou mluvím, dívá a věnuje mi čas. Já sám se na člověka, se kterým mluvím, dívám spíše málokdy, často se dívám do země nebo na nějaký okolní bod z obavy, že bych ve výrazu obličeje komunikačního partnera mohl vidět úšklebek nebo posměch. Absence zrakového kontaktu je obdobou telefonování. S člověkem se nevidím, on nevidí, že mám potíže, stává se, že zavěsí. Osobně telefonování neupřednostňuji.“
Lechta (např. 1990; 2003a,b) uspořádal jednotlivá NKS do deseti okruhů. Při třídění aplikoval tzv. symptomatické hledisko – klasifikoval na základě symptomu, který je pro daný typ NKS nejcharakterističtější. Ke každému okruhu uvedeme příklad konkrétního typu NKS:
Lechta, V. (2003a). Narušená komunikační schopnost. In Lechta V. a kol.:Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál
Lechta, V.(2003b). Základní vymezení oboru logopedie. In Škodová, E., Jedlička, I. a kol.: Klinická logopedie. Praha: Portál
Laudová, L. (2003). Augmentativní a alternativní komunikace. In Škodová, E., Jedlička, I. a kol.: Klinická logopedie. Praha: Portál
Mlčáková, R. (2011). Osoby s narušením komunikační schopnosti. In Michalík,J. a kol. Zdravotní postižení a pomáhající profesePraha : Portál, 2011.
Praktická příručka Přehled speciální pedagogiky provází čtenáře speciální pedagogikou, seznamuje s oborem jako takovým a provází jednotlivými dílčími obory. Čtenáři v ní naleznou základní přehled psychopedie, logopedie, surdopedie, tyflopedie, somatopedie a etopedie. Dále se mohou seznámit s konceptem speciálně-pedagogické péče o osoby ohrožené sociálně patologickými jevy a se speciálně-pedagogickou andragogikou a gerentogogikou. Nechybí přehled specifických oborů, jako jsou alternativní a augmentativní komunikace, bazální stimulace a Feursteinova metoda instrumentálního obohacování.
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Přehled speciální pedagogiky.LECHTA, V. Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál, 2003.
LECHTA, V. Logopedické repetitórium. Bratislava: SPN, 1990.
PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Logopedické minimum. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.