Předškolní děti a dodržování základních lidských práv
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Předškolní děti a dodržování základních lidských práv
5,0 (1 hodnocení)
Praktická ukázka práce s předškolními dětmi v oblasti dodržování lidských práv.
Dodržování lidských práv – dá se toto těžké téma přiblížit dětem předškolního věku? Když jsem nad tím přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že by snad bylo lepší vyzkoušet si nejdříve vše v praxi. Místo návodu, jak pracovat, uvádím konkrétní postřehy a situace, které v mé třídě nastaly a způsoby, jak jsem je řešila.
Obsah:
1. situace – Mám právo na svůj domov, na svou hru 2. situace – Všichni jsme si rovni 3. situace – Jak čelit agresi 4. situace – Každý má právo na přátelství, na lásku 5. situace – Mám právo žít ve zdravém prostředí 6. situace – Nikdo nemá právo mi ubližovat
1. situace
Zavedla jsem s dětmi rozhovor o tom, že všechny mají právo mít svůj domov, rodinu, a zanechala jsem je ve hře na domácnost. Po chvíli došlo k šarvátce. Děti, které hru zahajovaly, do ní odmítly přibrat nově příchozí. Cítila jsem potřebu problém vyřešit a zároveň využít situace k povídání o právu dítěte na hru.
ŘEŠENÍ:
Komunitní kruh na téma: „Kdo se mnou nechtěl mluvit, nebo si se mnou nechtěl hrát a jak jsem se cítil." Komunitního kruhu se zúčastnily všechny děti, všechny si vybavily nějaký svůj zážitek ze života, kdy byly odmítnuty a znovu si onen moment prožily. Doufala jsem, že jim tento moment pomůže k tomu, aby tolik neodmítaly ostatní kamarády. Po ukončení komunitního kruhu jsem se dětem pokusila vysvětlit, že sice chápu, jak se cítily po odmítnutí, ale – na druhou stranu – si každý může vybrat kamaráda, se kterým si chce hrát. Má na to právo. Neznamená to ale v žádném případě, že by snad odmítaného kamaráda neměl rád, jen dává momentálně přednost někomu jinému a dotyčný by to měl pochopit. Z této situace jsme si vyvodili další pravidlo: „Nikoho nenutím, aby si se mnou hrál, když on nechce. I já si mohu vybrat, s kým si budu hrát".
Chlapci se začali přít, který z nich je na tom lépe. Argumentovali svou výškou, pak i věkem.
ŘEŠENÍ:
Diskuze u „kulatého" stolu: Před očima dětí jsem rozstříhala obrázek na několik různě velkých částí a zeptala se dětí, který z těch kousků je lepší. Děti zpočátku nechápaly, některé se dokonce snažily na některé kousky ukázat, ale nedokázaly zdůvodnit, proč zrovna ten je lepší, než ten druhý. Poté jsem je vyzvala, aby si představily, že každý z těch malých kousků je jeden z nich. Obrázek jsme složili do jednoho celku. Vysvětlila jsem dětem, že ani jeden z těch kousků nebyl lepší nebo horší, všechny jsou stejně důležité, protože jsou součástí jednoho celku. Stejně jako každý z nás je součástí skupiny třídy. Všichni jsme si rovni. Všichni mají právo být součástí jednoho celku.
3. situace
Občas v dětském kolektivu dochází k agresivnímu chování některých jedinců. Starší děti takovou situaci dokáží celkem slušně řešit samy, učí se, jak takovému chování předcházet tím, že druhého upozorní: „Nedělej to, mně se to nelíbí" – a dotyčný by měl přestat. Většinou se jim to daří, občas se ale najde někdo, kdo si domluvit nedá. Pak dojde k agresivní reakci.
ŘEŠENÍ:
Zde je řešení těžké. Situaci jsem s dětmi rozebrala, děti vysvětlily pohnutky, které je k činu vedly. Snažila jsem se, aby nikdo nebyl neoprávněně obviněn, aby pochopily, co kdo v dané situaci dělal špatně. Zdůraznila jsem, že nikdo nemá právo ubližovat druhému, a to ani slovem. Tím, že o někom něco nepěkného mluvím, také mu ubližuji. I toto děti velmi dobře pochopily. Nenařizovala jsem, aby se omluvily, jen jsem podotkla, že slušní lidé to v takových situacích dělají. I toto pochopily a vzájemně se jeden druhému omluvily.
4. situace
Jedno dítě stále chodí do školky neupravené, v zapraných, mnohdy špinavých věcech, je cítit kouřem. Kolektiv dětí jej ze svých řad vyčleňuje. Jedná se o chlapce ze sociálně slabé rodiny, který je jinak klidný, vděčný za jakýkoli kontakt. Mám pocit, že si je své odlišnosti vědom.
ŘEŠENÍ:
U tohoto znevýhodněného chlapce se snažím vyzdvihnout jeho silné stránky, pověřuji ho různými úkoly. S dětmi pak vedu rozhovor, že na vzhledu nezáleží, záleží na nás samotných, jak se chováme, jak jednáme, jak se vyjadřujeme. Jako příklad jsem uvedla pohádku „O sněhové královně", která byla krásná a přesto byla zlá. Každý má právo žít v přátelství. Na mne pak čekal těžší úkol – promluvit si s rodiči onoho chlapce.
5. situace
S dětmi jsme narazili na otázku kouření. Je jasné, že některé děti žijí v prostředí nezdravém, mezi lidmi, kterým je lhostejné jejich zdraví.
ŘEŠENÍ:
Komunitní kruh na téma „Kouří někdo u nás doma? Jestli ano, je to v mé přítomnosti?" Po vyjádření dětí, které dopadlo tak, jak jsem předpokládala, jsem dětem vysvětlila, že kouření sice není zdravé, nicméně dospělý člověk má právo vybrat si svůj styl života. Pokud chce kouřit, je to jeho věc, neměl by tak ale činit způsobem, který je v rozporu se zájmy jiných lidí. Tzn. že by neměl kouřit tam, kde jsou lidé, kteří kouření odmítají nebo v přítomnosti dětí. Nikdo na to nemá právo. Ani jejich rodiče ne. Vyzvala jsem děti kouřících rodičů, aby se nebály a řekly doma: „Maminko (tatínku), nekuř tady, mně ten kouř vadí, nechci být nemocný!" Děti mne opravdu poslechly, jak jsem se od rodičů dozvěděla. Kupodivu se na mne rodiče ani nezlobili. Nevím, jestli své dítě poslechli, důležité je, že děti sebraly odvahu a dokázaly se dožadovat svých práv!
6. situace
Tématem jednoho komunitního kruhu bylo: „Kdo mi kdy ublížil a jak jsem se při tom cítil". Jelikož bylo toto téma velice vášnivé, využila jsem situace k rozhovoru o nebezpečí kontaktu s cizí osobou.
ŘEŠENÍ:
Dramatické ztvárnění konkrétní situace, která může nastat při běžné hře na hřišti, a při které si děti na „vlastní kůži" prožily negativní pocity. Vyzkoušely si, jak by se měly při dané situaci zachovat (například: po oslovení cizím člověkem odmítnu jeho lichotky, dárky, uteču, po případném kontaktu se snažím vytrhnout, křičím, kopu kolem sebe, ...). S dětmi jsme se shodly, že nikdo nemá právo dělat nám něco, co si sami nepřejeme. Zároveň jsme si s dětmi pověděli, na koho se můžeme v obrátit, pokud potřebujeme pomoci – na rodiče, paní učitelky, jiného dospělého.
