Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Kde je ČŠI se svým Moodle? (InspIS E-learning). Pouze nevyužitá šance ČŠI pozitivně pomoci školám.
Studie shrnující vlastnosti nástrojů pro podporu výuky prostřednictvím technologií (hybridní, distanční, na dálku), které by měly být součástí v praxi používané jednotné školní platformy. Jedná se o znalosti, bez nichž se neobejde žádný školní ICT metodik, a v naší současné situaci se hodí i všem učitelům.
Zítra ráno videohovor s třídním učitelem na Zoomu, následně si přečti zadání úkolu v Bakalářích, jak o tom píšu na webových stránkách školy v rubrice vaší třídy, do zítřka vlož splněný úkol do Google dokumentu, pořízenou fotografii do sdíleného Padletu, a až to budeš mít, napiš o tom e-mail učiteli angličtiny. Kdybys potřeboval pomoct, napiš mi přes WhatsApp nebo si dáme Skype.
Stop, takhle dál už ne!
Výše popsaná situace nemusí nastat, pokud má škola jednotná školní pravidla pro online komunikaci. Promyšlená pravidla eliminují stav, kdy učitelé volí každý podle svého vlastního uvážení ad hoc nástroje, které mají různé ovládání, vyžadují různé přihlašovací údaje, mohou být vzájemně nekompatibilní.
Zavedení jednotné komunikační platformy je pojem, na který poukazuje nesčetné množství návodů a doporučení pro školy v době vzdělávání na dálku. Cílem jednotné komunikace je nastavit na škole takové prostředí a vnitřní kulturu, ve které stačí žákovi ke komunikaci jeden, případně velmi omezené množství softwarových nástrojů, pomocí nichž může se školou komunikovat a spolupracovat na zadaných úkolech. To samé platí pro učitele a rodiče.
Pokud škola vytváří vlastní digitální strategii zpravidla formulovanou v dokumentu ICT plán školy, mělo by být právě směřování k jedné hlavní platformě, kterou učitelé mají k dispozici, jedním z klíčových přínosů takového dokumentu. Samozřejmě pouze za předpokladu, že je takový plán sepsán nejen formálně na papíru či uložen na disku nějakého počítače, ale že se nad ním vedení školy ve spolupráci se školním ICT metodikem čas od času schází, aktualizuje jej, a především na základě jeho obsahu činí příslušné kroky. Takových škol je podle zjištění České školní inspekce (ČŠI) z roku 2017 mezi středními a vyššími odbornými 88,7 %, mezi velkými základními nad 150 žáků 89,6 % a mezi malými 71,8 %.
Proč tedy píši o něčem, co se podle statistik zdá být ve valné většině škol zajištěné a v pořádku? Situace vzdělávání na dálku ukázala, že tomu tak většinově není, a výběr vhodného systému realizoval jen zlomek škol. Proces volby jednotné školní platformy je totiž nadmíru komplikovaný, což má primárně dvě příčiny: proniknout do možností nesčetného množství na trhu nabízených informačních systémů, platforem a programů zabere velké množství času, což je komodita, které se ředitelům škol dostává nejméně. Zatímco redakcemi odborných počítačových časopisů jsou čas od času přinášeny srovnání různých informačních a komunikačních systémů pro podnikové prostředí, a to zpravidla s popisem a srovnáním mnoha funkcí a možností, pro prostředí škol jsem se s takovým srovnáním nikdy nesetkal. Druhý důvod vlastně jen prohlubuje ten první – vývoj těchto systémů je tak dynamický, že jakékoli srovnání bude příští školní rok zastaralé. Může za to překotný vývoj technologií, digitálních trendů, legislativy, no a jak se ukázalo, také nenadálá situace s koronavirem, který dokázal ovlivnit situaci na trhu zcela zásadně.
Píši-li o komunikační platformě, je to značně nepřesné. V praxi totiž nejde jen o komunikaci, ale také o spolupráci, sdílení informací, výměnu dat v různé podobě od hodnocení žáka po pořádání videokonferencí. Prostě o běžné činnosti, které dnes s počítači každodenně děláme. V odborné literatuře se můžeme setkat s názvem konsolidace, integrace či konvergence počítačových komunikačních a informačních platforem, systémů… Zjednodušeně bychom česky řekli, že je potřeba vybrat ideálně jeden informační systém, který budou všichni ve škole používat, jim určené moduly budou schopni na dostatečné úrovni ovládat, k tomu jim bude poskytována podpora ve formě návodů, seminářů, webinářů, videolekcí, hotline, konzultací od ICT metodika školy atp.
Procházel jsem odbornou literaturu a nenašel žádnou vhodnou a aktuální typologii, která by popisovala, jak lze takové systémy používané v českých školách dělit v podobě srozumitelné laikovi. Narazil jsem na více bakalářských či diplomových prací, ale ty se zpravidla zaměřují na nějaký konkrétní účel, takže pro extrémně široké potřeby škol jsou taková zjednodušení využitelná jen částečně. Zahraniční citované typologie pro změnu nezohledňují školní informační systémy tuzemské provenience, které u nás ale většina škol nějakým způsobem používá.
Bez nároku na komplexnost, ale se snahou poskytnout co nejjednodušší vhled do problematiky rozdělím systémy do tří hlavních kategorií: školní informační systémy, systémy pro řízení výuky a cloudové nástroje pro spolupráci a komunikaci a specifickou subkategorii nástrojů pro videokonference a instantní messengery. V případě hlavních kategorií se zpravidla jedná o rozsáhlé počítačové programy skládající se i z desítek podsystémů či modulů, bohaté možnosti některých mnohdy přesahují hlavní zaměření daného systému a nabízejí i funkce, na které se zaměřuje jiná kategorie. Například pro hodnocení žáka a zprostředkování mu písemné zpětné vazby lze primárně použít nástroj z kategorie systémů pro řízení výuky Moodle, ale dobře to lze uskutečnit i ve školním informačním systému Škola OnLine.
Obrázek 1: Dělení systémů a platforem využívaných ve školách s uvedením nejrozšířenějších zástupců daných kategorií.Zdroj: ČŠI a vlastní šetření autora.V naprosté většině se jedná o cloudové nástroje, tedy programy, které běží na počítačových serverech poskytovatele, nikoli přímo ve škole. Škola tedy neplatí za samotný software, jak tomu bylo zvykem dříve, ale za jeho užití ve formě služby. Některé nástroje jsou školám a školským zařízením poskytovány zdarma, jiné jsou zdarma pro všechny uživatele.
U komplexně pojatých systémů zpravidla existují různé plány či balíčky skládající se z více samostatně stojících částí či modulů. Zpravidla lze používat jen některé z nich, čemuž pak u těch placených odpovídá i cena. Ta zpravidla odráží i velikost školy, resp. počet učitelů či žáků.
Do systémů zpravidla vkládají učitelé, nepedagogičtí zaměstnanci škol, žáci i rodiče osobní data, proto tyto systémy podléhají obecnému nařízení o ochraně osobních údajů známému jako GDPR (General Data Protection Regulation). Každá škola musí mít pověřence pro ochranu osobních údajů, který by měl tuto problematiku dávat pozor a plnění příslušných požadavků dle svých možností kontrolovat.
S programy z kategorie školní informační systémy se můžeme setkat také pod označením nástrojů agendy pro školní a pedagogickou administrativu. Mezi nejrozšířenější v českých školách patří (v pořadí dle zjištění ČŠI) Bakaláři, dmSoftware, Škola OnLine, aSc Rozvrhy (resp. EduPage), SAS (od roku 2016 součástí Edookit), iŠkola, Etřídnice…
Tato kategorie systémů je patrně vedení škol nejznámější. Mezi jejich nejrozšířenější moduly patří školní matrika, rozvrh, suplování, tisk vysvědčení, třídní kniha, žákovská knížka, učební a tematické plány, zápisy a přijímací řízení, knihovna… Jelikož většina škol v těchto systémech vede kontakty na zákonné zástupce žáků, bývá často tento modul využíván jako první v řadě pro komunikaci s touto cílovou skupinou. Poslední roky je zřetelný trend rozšiřování nabídky těchto programů tak, aby se více dotýkala výukových aspektů, tedy o moduly věnované například digitálním vzdělávacím zdrojům (např. Bakaláři spolupracují s Khanovou školou) či hodnocení žáků a zprostředkování zpětné vazby.
Případné zájemce o doporučená kritéria při výběru či přechodu na nový školní informační systém si dovolím odkázat na článek Školní informační systémy publikovaný v roce 2010 na Metodickém portálu RVP.CZ na adrese https://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/8019/, v němž je většina informací stále aktuální.
Systémy pro řízení výuky známe spíše pod zkratkou LMS z anglického Learning Management System. Dle šetření ČŠI je v roce 2017 používala necelá třetina českých škol (30 %). Tyto systémy obsahují nástroje pro komunikaci a řízení studia, jako jsou nástěnka, diskusní fórum, zadávání úkolů, testování, a zároveň zpřístupňují studentům učební materiály a další výukový obsah. Na zahraničních univerzitách přibývá studijních programů, které umožňují dosažení terciálního vzdělání bez fyzického kontaktu s univerzitou, celé studium probíhá pouze ve školním LMS.
Nejznámějším a do té doby nejrozšířenějším systémem byl v českých školách systém Moodle. To se ale rychle mění, protože ač (nebo právě proto, že) je Moodle poskytován zdarma jako otevřený software, je nutné jej instalovat na školní či pronajatý server a starat se o jeho chod. Není tedy poskytován jako cloudová služba etablovaným poskytovatelem, jak tomu je v případě jiných systémů, a tudíž vyžaduje nemalé znalosti a úsilí pro udržení tohoto systému aktuálního a stále funkčního. Mezi světové hegemony patří kromě Moodlu ještě Blackboard a Canvas, které jsou ale poskytovány na komerčních principech, takže se s nimi v Česku setkáme jen výjimečně, zpravidla na vysokých školách. Například Blackboard používá Univerzita Hradec Králové.
Na tuto kategorii zaútočil před pěti lety Google svým nástrojem Google Classroom, v češtině Google učebna, který, ač jej tak přímo Google neoznačuje, naplňuje mnohé znaky LMS. Oproti komplexnímu a sofistikovanému Moodlu se jedná o relativně jednoduchou cloudovou službu využívající synergii výhod provázání s dalšími nástroji školám nabízené platformy G Suite for Education.
Společnosti Microsoft se nikdy nepodařilo svým produktem v této kategorii zaujmout na trhu v tomto segmentu čelní místo, proto se některé prvky jeho pokusu tímto směrem s názvem Microsoft Classroom staly před třemi lety součástí Microsoft Teams jako jednoho z nástrojů Office 365 for Education. Teamsy byly sice primárně určeny pro firmy (součástí komplexního balíku od dubna 2020 pod novým názvem Microsoft 365 Business), ale jak ukazuje jejich stoupající obliba mezi školami, velmi dobře se je pro školní účely daří využívat.
Popsat kategorii univerzálních cloudových balíčků není triviální, protože se jedná o velice komplexní soubor různorodých online nástrojů, jehož cílem je usnadňovat spolupráci pracovním týmům. Zjednodušeně si lze pomoci přirovnáním ke známému kancelářskému balíku Microsoft Office, jehož jednotlivé aplikace pro tvorbu textových dokumentů, tabulek, prezentací, poznámek či správu e-mailů se ale neinstalují do operačního systému, ale spouštějí přímo z cloudu, tedy zpravidla v okně webového prohlížeče. Díky tomu jsou dostupné z jakéhokoli počítačového zařízení (stolní počítač, notebook, chytrý telefon) či operačního systému (Windows, macOS, iOS, Android…).
V podmínkách regionálního školství se jedná o dva hlavní rivaly: G Suite pro vzdělávání od Googlu a Office 365 pro vzdělávací organizace od Microsoftu. Aby to bylo komplikovanější, nejen že se postupně obměňuje a rozrůstá skladba online aplikací, které tyto balíčky obsahují, ale mění se také názvy těchto balíků. G Suite – vyslovuje se [svi:t] – tak lidé znají spíše pod dřívějším označením Google Apps, Microsoft 365 spíše jako Office 365 a jeho online aplikace spíše jako je Word, Excel, PowerPoint, Outlook, OneNote z výše zmíněného lokálního kancelářského balíku Microsoft Office. Verzi pro vzdělávání obě tyto americké firmy nabízejí českým školám a školským zařízením zapsaným v rejstříku škol zdarma. Podle šetření ČŠI používala v roce 2017 nějaký cloudový nástroj čtvrtina českých škol (26 %).
Cloudové balíky G Suite a Office 365 jednoznačně patří do moderní výuky. Pro podporu rozvoje digitální gramotnosti, spolupráce a komunikace prostřednictvím digitálních technologií poskytují perfektní možnosti, navíc na nástrojích, které jsou používány mimo vzdělávání ve firemním i státním sektoru, a navíc globálně po celém světě. Dnes se nám to už zdá být samozřejmé, ale tento aspekt „relevantnosti v praxi“ moc jiných nástrojů používaných ve školách nemá.
Kromě dvou nejrozšířenějších univerzálních balíků lze na trhu najít tisíce jednoúčelových cloudových aplikací, které plní funkce jednotlivých aplikací obsažených v uvedených balících. Jako příklad za všechny uveďme Padlet z kategorie sdílených nástěnek, tedy prostoru, kam mohou žáci umisťovat své texty, audio, video či odkazy a sdílet je s ostatními. Jak už to tak bývá, jednoúčelové nástroje zpravidla plní své primární poslání lépe, nežli nástroje univerzální. Jenže právě společné uživatelské rozhraní, jednotné přihlašovací údaje a masivní rozšířenost činí z univerzálních cloudových balíků nejvhodnější cestu pro širší uplatnění ve školách.
Obrázek 2: Snímek z prezentace ČŠI vytvořené na základě tematického šetření v podobě řízených telefonických rozhovorů s řediteli škol v březnu 2020 v době vzdělávání na dálkuŠkola na dálku přinesla do školství jeden nový fenomén, potřebu synchronně – tedy v jeden okamžik – propojit společně žáky i učitele. Synchronní online komunikace nebyla v minulosti v českých školách příliš využívána, lépe ji znali jen někteří učitelé ze svého vzdělávání formou online webinářů. Možnost synchronní online komunikace prostřednictvím videohovoru udělala ale obrovský skok, a dnes s ní má zkušenost významná část učitelů a žáků.
Nástroje pro videohovory získaly kvůli své relativní jednoduchosti v době koronavirové vysokou popularitu a zároveň se v tomto segmentu odehrálo největší množství změn. Mnozí softwaroví producenti začali nabízet své nástroje po určitou dobu pro školy zdarma, někteří nabídli špičkové funkce svých prémiových verzí, dříve dostupných za horentní sumy. Vývojáři postupně intenzivně pracovali na vylepšení těchto komunikačních nástrojů, doplňovali do nich nové funkce, nebo alespoň navyšovali parametry těch stávajících, například počet současně připojených účastníků videokonference. Inspirovali se u konkurence a stále přicházeli s vylepšeními na hekticky se měnící trh ve snaze pomáhat lidem v době nouzového stavu a bezpochyby i vidině ukousnout si z koláče segmentu videokonferenčních nástrojů co největší podíl. Tyto závody stále neskončily, a ač z nich uživatelé významně těžili, stále je prakticky nemožné učinit srovnání, které by bylo platné déle než několik týdnů. Uvedu tedy pouze několik nejrozšířenějších zástupců a pak především ty funkce a vlastnosti těchto komunikátorů, které je dobré při volbě školní platformy zohledňovat.
Oba výše zmíněné cloudové balíky mají v této subkategorii své zástupce umožňující komunikaci textovou (chat), hlasovou (známe z telefonních hovorů) i obrazovou (videokonference). Microsoft Teams (https://teams.microsoft.com/) těží z dříve Microsoftem zakoupeného komunikátoru Skype, který ve verzi Skype pro firmy (dříve Lync) přestal dále vyvíjet a uživatele převádí právě na platformu Teamsů. V komunikátorech Google bylo poslední roky celkem nepřehledno, takže jsme mohli průběžně komunikovat aplikacemi Allo, Duo, Hangouts a Meet. Společnost chce i nadále nabízet více nástrojů, pro školy je nejdůležitější Google Meet (https://meet.google.com/).
V době pandemie vystřelila prudce vzhůru popularita komunikátoru Zoom (https://zoom.us/), a to zejména díky jednoduchosti jeho použití. Má sice jistá funkční omezení (maximálně pro 100 účastníků, maximální délka 40 minut pro jeden videohovor je pro školní verzi dočasně odstraněna), ale k dispozici je v základní verzi zdarma. Nutno ovšem dodat, že ze strany odborníků včetně českého Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost čelí kritice za problematickou bezpečnost, a to jak z pohledu nedostatků v zabezpečení (absence skutečného end-to-end šifrování), tak v oblasti práce se svěřenými daty svých uživatelů (tajně doloval data z uživatelských profilů na sociální síti LinkedIn).
Mezi méně známé, ale dobře vybavené nástroje pro videokonference patří Jitsi Meet (https://meet.jit.si/), který je navíc open-source. Z neběžných funkcí mne na tomto nástroji zaujala statistika zobrazující, jak dlouho každý účastník v průběhu videohovoru hovořil. Podle výsledků testování časopisu dTest (viz níže) nabízí Jitsi nejlepší kvalitu přenosu hovoru.
Služba Cisco Webex (https://www.webex.com/) patří celosvětově mezi nejznámější telekonferenční nástroje, aktuálně je pro školy nabízena na 4 měsíce zdarma. Pro současné spojení s větším počtem účastníků byl také vytvářen jiný profesionální nástroj, a sice Adobe Connect. Ten například umožňuje rozdělení na několik skupin, které chvíli komunikují odděleně, a následně jejich opětovné spojení. Některé školy k libosti svých žáků rády využily Dicsord (https://discord.com/), prostředí známé z komunit hráčů počítačových her. Ten bohužel nepoužívá komunikaci zabezpečeným protokolem.
V přehledu komunikačních nástrojů by bylo možné pokračovat. Vzhledem k omezenému rozsahu ale odkážu zájemce na pěkný přehled, který vznikl na Masarykově ZŠ a MŠ Zemědělská v Brně a který následně rozšířili dobrovolníci až do téměř komplexních rozměrů. V době psaní tohoto článku obsahovala tabulka srovnání 40 komunikačních platforem a 25 aplikací určených pro vzdělávání. Jednotlivé komunikační aplikace lze třídit podle mnoha kritérií, tabulka je k dispozici na https://bit.ly/2XJovXP.
Časopis dTest ve svém červnovém vydání otiskl výsledek srovnání jedenácti videokonferenčních systémů. Jak je jeho zvykem, zahrnul do výsledků množství parametrů, které obsahují například i kvalitu návodů, schopnost potlačení okolního šumu či minimalizaci přenášených dat v mobilní aplikaci. Výsledné pořadí bylo následující: Microsoft Teams, Microsoft Skype, Jitsi, Discord, Cisco Webex, Slack, Google Hangout, TeamViewer Blizz, Zoom, Bitrix24 a GoToMeeting.
Jako specifickou kategorii je možné označit i instantní messengery, tedy kecálky a rozšíření sociálních sítí. Jedná se například o WhatsApp, Facebook Messenger či Skype. V dnešní době toho umějí kromě své primární funkce tyto nástroje mnohem více, zpravidla i videokonference menšího počtu účastníků. A jak víme od svých dětí, těší se u nich značné obliby. Toho také mnohé školy využily, když se potřebovaly rychle spojit se svými žáky, viz obrázek zobrazující statistiku nejpoužívanějších aplikací vytvořenou na základě tematického šetření ČŠI z března 2020 v podobě řízených telefonických rozhovorů s řediteli škol.
V souvislosti (nejen) s těmito službami je vhodné připomenout od loňska platící zákon o zpracování osobních údajů (č. 110/2019 Sb.), podle kterého nabývá dítě způsobilosti k udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů dovršením patnáctého roku věku. Pokud stanovuje daná platforma svými pravidly věk jiný (např. WhatsApp vyžaduje minimálně 16 let), mělo by mít mladší dítě k používání dané aplikace souhlas od rodičů.
Při výběru videokonferenčního systému lze uplatnit mnoho požadavků, skutečně je z čeho vybírat. Mezi základní vlastnosti patří bezpečný šifrovaný kvalitní přenos zvuku a obrazu, textová komunikace účastníků a pořízení videozáznamu. O aktivaci nahrávání by měli být všichni účastníci informováni, na ploše je zpravidla indikován červeným symbolem známým z televize či rozhlasových stanic. Pokročilejší systémy umožňují nejen společný chat, ale i neveřejné (privátní) chaty mezi jednotlivými účastníky a přenos souborů v průběhu konference.
Rozdíl mezi systémy bývá v tom, jak jednoduché je správně nastavit video a zvuk. Zpravidla je možné mikrofon i kameru otestovat, ergonomicky nejpřívětivější systémy rovnou nabídnou pohled ze všech připojených kamer, kdy jen stačí klepnout na tu, kterou chcete pro videohovor využít. Sofistikované systémy nabízejí automaticky rozeznat člověka ve videozáběru a obrysy lidského těla oddělit od pozadí. Umělá inteligence pozadí rozmaže, aby nebylo tolik zřetelné a umožnilo zakrýt třeba nepořádek, který by ostatní mohl rozptylovat.
Pozvání do konferenční „místnosti“ by mělo být jednoduché, ideálně v podobě (neodhadnutelného) hypertextového odkazu, který stačí účastníkům rozeslat. Pro zvýšení bezpečnosti se občas používá heslo nebo se konference omezí pouze na držitele účtu na dané doméně. Odkaz či heslo by nemělo být publikováno na stránkách, které jsou dostupné veřejnosti. Většina systémů umožňuje plánovat konference ve sdílených kalendářích, odkaz na videohovor se tak integruje do události, odkud se lze do konference přímo připojit.
Mnohdy je potřeba, aby se žák připojil z počítače rodičů, takže se cení, pokud daný systém umožňuje spouštění z okna webového prohlížeče, kdy není nutné instalovat na počítač jakýkoli nový software. Některé děti možnost používání počítače nemají, takže naopak ocení, pokud existuje i aplikace pro mobilní telefon. Díky ní je pak i pro pokročilé uživatele možné plynule přejít z počítače na mobil, když se třeba potřebujete někam přemístit, ale chcete zůstat v kontaktu s ostatními. Některé systémy umožňují v případě nekvalitního internetového připojení využít přenos prostřednictvím telefonního hovoru. V takovém případě je ale potřeba se vyhnout situaci, kterou už zažilo několik rodin, kdy dítě tuto možnost využilo a zavolalo dle návodu na příslušné telefonní číslo. To je ovšem zpoplatněno příslušnou sazbou mezinárodního telefonního hovoru.
Pokročilejší zájemci o bezpečnost se mohou seznámit s dokumentem, který zveřejnil v průběhu letních prázdnin NÚKIB: Bezpečnostní standard pro videokonference. Ten shrnuje požadavky na zajištění kybernetické bezpečnosti implementace a provozu videokonferencí.
Samozřejmostí je možnost sdílení obrazovky, resp. okna některého z běžících programů, tedy například prezentace. Pokročilejší systémy umožňují do prezentace kreslit a ukazovat ukazovátkem nebo zahrnout do přenosu i systémový zvuk. Bez této možnosti nelze jednoduše přehrávat prezentaci či video tak, aby ostatní slyšeli i jeho zvukovou stopu. Některé systémy také nabízejí sdílenou tabuli, na kterou je možné kreslit, umisťovat texty, obrázky…
S přenosem zvuku bývají často problémy, proto by systém měl umožnit organizátorovi videokonference jednoduše vypnout všem účastníkům mikrofon. Velmi užitečné je ze školy známé pravidlo zvednuté ruky, zpravidla v provedení specializované ikonky, jejíž stisknutí signalizuje, že se uživatel hlásí o slovo. Tento nástroj lze využít i pro hlasování, pokročilejší systémy za tímto účelem disponují samostatnými nástroji na přípravu jednoduchých online anket či kvízů.
V případě většího počtu účastníků je užitečná možnost uspořádat zobrazení účastníků na ploše podle vašich preferencí. Buď můžete vidět matici menších videí všech účastníků se zapnutou kamerou, nebo si nechat promítat jen aktuálně hovořícího účastníka, případně přenášenou prezentaci. Některé systémy zobrazují při vypnutém videu pouze iniciály účastníka, což může být při více lidech zavádějící. Minimálně pro organizátora konference je důležité vidět seznam účastníků s jejich jmény a jejich celkový počet.
Nesmíme zapomenout na podporu uživatelů, která by měla být realizována jak formou často kladených dotazů v českém jazyce, tak videonávodů. Na úrovni školy by měla být k dispozici osoba, která je učitelům i dětem v případě problémů nápomocna, a to jak na úrovni metodické podpory (ICT metodik), tak praktického nastavení jejich počítače (správce ICT).
V článku jsem se snažil shrnout hlavní kategorie nástrojů pro komunikaci a spolupráci, které jsou dnes školám k dispozici. Online vzdělávání, ať už synchronní v podobě videokonferencí, či asynchronní, realizované s podporou nějakého LMS a cloudových aplikací, s námi již ve vzdělávání zůstane. S výjimkou kategorie školních informačních systémů nemusí školy za kvalitní online nástroje platit.
Výběrem vhodného systému musí postupně projít každé vedení školy a občas se k němu vracet a revidovat jej, klíčovým pomocníkem by mu měl být školní ICT metodik. Potřebnost sjednocení komunikační platformy, jakožto úkol vedení školy, je hlavním sdělením tohoto článku. Možná nedojdete jen k jednomu systému, ale alespoň částečně omezíte současný stav – třeba vyberete z každé hlavní kategorie jen jeden nástroj, který pak bude jednotně používat pro dané účely celá škola. Zmatku popisovanému v úvodu článku se rozhodně pokuste vyhnout.
Poznámka: Práce byla původně publikována jako – NEUMAJER, O. Platformy a systémy pro školní komunikace a spolupráci. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer, 2020, roč. 17, č. 6, s. 38–41. ISSN 1214-8679.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
