Písně na slova italských renesančních básnířek – nedokončený cyklus
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Písně na slova italských renesančních básnířek – nedokončený cyklus
Námět zaměřený na zpěvní interpretaci i vlastní písňovou tvorbu, jehož kreativní část je motivována neúplností zde zahrnuté hudební předlohy.
Italská renesanční lyrika představuje jeden z vrcholných uměleckých projevů tohoto slohového období a jeden ze zásadních tvůrčích mezníků západní literatury všeobecně. Přestože její témata a žánry příliš nepronikly do sféry umělecké hudby, která si dlouho uchovávala duchovní zaměření překonané středověké periody, světská píseň nenuceně přijala její pronikavou náplň a poselství. Nejsou to však jen velká jména tvůrců, jako je Dante, Boccaccio či Petrarca, kteří se vyjádřili vyspělými formami na poli poezie; byly to také méně věhlasné ženy – básnířky, jejichž poetický styl i dnešnímu čtenáři zaznívá zjitřenou emocionalitou, hloubkou a intimitou svého ztvárnění. Nina Siciliana, Veronica Gambara, Vittoria Colonna, Compiuta Donzella nebo Gaspara Stampa jsou autorky, v jejichž sonetech nacházíme niterná a autentická vyznání hodná jedinečnosti ženského srdce a ducha v tom nejlepším slova smyslu. Jejich verše nás provázejí především krajinou vroucích vzplanutí lásky i krutých milostných pádů, kterou tyto básnířky mnohdy vykreslují se shodným sebezničujícím a existenciálním odevzdáním. Právě tato osudová smířenost a bezprostřednost jejího znázornění představuje nejpůsobivější stránku této poezie a hlavní přednost ve srovnání s rozumovějším a rétoričtějším pojetím jejich mužských protějšků.
Lze říci, že italská literatura, především poezie, představuje kolébku, ve které se renesanční sloh jako takový ve skutečnosti rozvíjel. Je to především zájem o témata a díla předkřesťanského světa, který profiluje a vymezuje tuto nově nastupující etapu evropského písemnictví, a to i za vzájemné koexistence s dosavadní náboženskou orientací umění a myšlení obecně. Je tedy pochopitelné, že značný rozmach vědy a filozofie musel nutně zanechat znatelný vliv také v oblasti literatury, kterou nesmazatelně poznamenal puncem vzrůstajících idejí humanismu. Stopy podobného kulturního vývoje jsou však patrné již v ranějších vrstvách těchto celospolečenských tendencí, které tak příznačným způsobem předznamenávají.
Jelikož nejstarší z uvedených básnířek, Nina Siciliana, je řazena jako historicky stěží doložitelná postava italské dvorní poezie, může její jméno – podobně jako i jméno Compuita Donzella – představovat fiktivní identitu autorky či autora konce 13. století. Jestliže se milostné sonety první jmenované vyznačují rezervovaným a rozvážným tónem, poezie druhé nás naopak překvapí svou přímočarostí a nehledaností výrazu. Verše pozdější generace, kterou zde reprezentují Veronica Gambara a Vittoria Colonna, nás přenášejí do italských básnických kruhů vyšší společenské vrstvy, čemuž odpovídá i zdrženlivá a umírněná ústrojnost, až aristokratičnost jejich dochovaných písemných sdělení. Nejmladší a také nejvýraznější představitelku zde zosobňuje Gaspara Stampa, jejíž cenná literární tvorba nás dodnes oslovuje především svou výmluvností, citovostí a autenticitou jazyka těchto jejích početných milostných textů.
Přiloženy jsou zde básně všech pěti jmenovaných básnířek v českém překladu Jana Vladislava; autor tohoto projektu se při jejich zhudebnění snažil nejen o vystižení ojedinělého rázu každého z těchto poetických sdělení, ale také o zachování ryzosti a průzračnosti jejich formulací. Hudební stránka třech prvních písní je zcela úplná, avšak čtvrtý kus zůstal záměrně nedokončen a pátý není ani započat. Ona nekompletnost tohoto písňového cyklu má být však pouze výzvou k jeho dohotovení v rámci pokusné hudebně tvůrčí práce žáků a studentů. Tři hotové písně tak nemusejí být pouze příhodným materiálem k interpretaci, ale mohou posloužit jako inspirační zdroj ke zhudebnění poslední uvedené básnické předlohy, jejíž autorkou je právě Gaspara Stampa:
Hořela, sténala a zpívala jsem stále, a dokud nepřízeň osudu, smrt a čas nezhasí v srdci žár a nezlomí můj hlas, já hořet, sténat, štkát a zpívat budu dále,
dál budu opěvovat ctnost, krásu, sílu, něhu, jež v čistém souzvuku z něho jak světlo plá a v jejíž záři se pojednou rozplývá každý žal, každý stesk jak v ohni vločka sněhu.
Protože pro mne on je víc než slunce snad: když přijde, pak je den, léto, jež nezhasne, když přejde, pak je noc, v níž fičí mráz a chlad;
a tak můj vnitřní zrak i oči tělesné pro jeho pohyby, pro vroucí tóny hlasu vidí v něm vtělenou lásku a mužnou krásu.
Předposlední nedokončená píseň, jejíž verše napsala Compiuta Donzella, zase vybízí k využití hudebního motivického materiálu, jímž je výstavba skladby zahájena. Jakýsi formální zvrat v podobě odlišného a kontrastního pojetí je však v rámci zhudebnění její zbývající části rovněž představitelný. Bezpečné nastudování a interpretační osvojení třech kompletních písní by však mělo být výchozím bodem k další a myšlenkově náročnější kreativní činnosti. Tato reálná kompoziční aktivita může být podpořena doplňujícími prvky, jako je například studium obecných věcných faktů týkajících se poezie renesančního údobí či básnické formy sonetu. Zajímavým jazykovým exkurzem může být nahlédnutí do původního znění této poezie. Zde například vidíme originál prvního zhudebněného sonetu (notová příloha I):
Tapina ahimè, ch'amava uno sparviero: amaval tanto ch'io me ne moria; a lo richiamo ben m'era manero, e dunque troppo pascer nol dovia.
Or è montato e salito sì altero, as[s]ai più alto che far non solia, ed è asiso dentro a uno verzero: un'altra donna lo tene in balìa.
Isparvero mio, ch'io t'avea nodrito, sonaglio d'oro ti facea portare perché dell'ucellar fosse più ardito:
or se' salito sì come lo mare, ed ha' rotti li geti e se' fugito, quando eri fermo nel tuo ucellare.[1]
Jako kýžený výsledek veškerého konání se jeví kompletní provedení tohoto původně nedokončeného písňového cyklu v jeho celku. Dohotovení čtvrtého kusu bude zřejmě méně obtížný úkol než zkomponování celého kusu pátého, jelikož jeho tvůrce bude pravděpodobně následovat hudební útvarnost jeho první části, a to jak v melodické, tak i v harmonické a výrazové složce. Zbývající slova básně, které budou zhudebněny, jsou následující:
Neboť můj otec zle mi ve všem brání a sužuje mě krutě bez ustání: proti mé vůli zamýšlí mě vdát.
A tak se nemohu už radovat a nic mě netěší v tom moři běd – ani ten rozpučelý list a květ.
Kompozičním východiskem u páté písně bude pouze stylová rovina čtyř předchozích ztvárnění, které se bude její tvůrce snažit přiblížit, aby zachoval celistvost a jednolitý charakter celého písňového cyklu. Ten byl budován logickým sledem postupujícím od rozvržení melodické linie zpěvního hlasu po dokreslení přiléhavého doprovodného klavírního partu. Toto intuitivní směřování hudebně tvůrčího myšlení a danou posloupnost kompozičních úkonů budou patrně následovat také žáci a studenti v rámci své vlastní a původní produkce. Jindy však pro ně může být přirozenější vycházet z konkrétního harmonického jádra, které bude vyjádřeno sledem tónových souzvuků, ať již jakkoli rytmicky artikulovaných, či nikoli. Tato harmonická kostra písně pak blíže ohraničuje možnosti následného vedení vokálního partu, které je jejím prostřednictvím částečně určováno. V obou těchto případech se bude další tektonické členění stupňovitě vyvíjet na základě dalšího upřesňování dílčích detailů písně, a to například v oblasti dynamického členění nebo výrazových prvků. Charakter rozvíjejícího se hudebního útvaru by měl vždy úzce korespondovat s duchem jeho básnické předlohy, jejíž rozbor a výklad bude vždy předcházet jakékoli práci s ní.
[1]The Defiant Muse: Italian Feminist Poems from the Middle Ages to the Present: A Bilingual Anthology. New York: The Feminist Press at the City University of New York, 1986, s. 2.
Tapina ahimè, ch'amava uno sparviero: amaval tanto ch'io me ne moria; a lo richiamo ben m'era manero, e dunque troppo pascer nol dovia.
Or è montato e salito sì altero, as[s]ai più alto che far non solia, ed è asiso dentro a uno verzero: un'altra donna lo tene in balìa.
Isparvero mio, ch'io t'avea nodrito, sonaglio d'oro ti facea portare perché dell'ucellar fosse più ardito:
or se' salito sì come lo mare, ed ha' rotti li geti e se' fugito, quando eri fermo nel tuo ucellare.
Literatura a použité zdroje
Navštívení krásy: Italská renesanční lyrika. Praha: Mladá fronta, 1964.
The Defiant Muse: Italian Feminist Poems from the Middle Ages to the Present: A Bilingual Anthology. New York: The Feminist Press at the City University of New Y, 1986.
Myslím, že tento projekt má opravdu silnou ideu, umožňující vytvořit další varianty (např. s texty romantických autorek). Materiál je ideálním výukovým nástrojem pro studenty skladby ve věku od 14 či 15 let.
